V po­sled­ní době se mě řada lidí ptala: „Kdy má člo­věk po­u­ka­zo­vat na li­tur­gic­ké ex­ce­sy a sna­žit se o je­jich ná­pra­vu?“ Moji part­ne­ři v roz­ho­vo­ru byli zma­te­ni celou řadou po­lo­pravd. Vy­lou­čí­me tedy ně­kte­ré mylné od­po­vě­di.

„Aby mohl člo­věk na­pra­vo­vat ex­ce­sy, musí mít do­ko­na­lou lásku a ne­zišt­né dů­vo­dy.“

Nikdo ne­mů­že vědět, jest­li má do­ko­na­lou lásku, a nikdo z nás nemá dů­vo­dy na­pros­to ne­zišt­né – a ani bychom ne­mě­li. Zbož­ná úcta a krása v li­tur­gii přímo ovlivňuje náš du­chov­ní pro­spěch. Proto máme ne­za­da­tel­ný zájem na tom, aby byla vy­ko­ná­na řádně. Abychom mohli udě­lit bra­tr­ské na­po­me­nu­tí, mu­sí­me mít blí­žen­skou lásku, to jest lásku k bliž­ní­mu kvůli Bohu (to zna­me­ná chtít dobro dru­hé­ho, včet­ně dobra spo­čí­va­jí­cí­ho v do­dr­žo­vá­ní dis­ci­plí­ny církve), a být ochot­ni od­pouš­tět, roz­hod­ně ale ne­mu­sí­me mít do­ko­na­lou lásku. Pokus na­pra­vit úchyl­ku, která je jako ta­ko­vá de­fi­no­vá­na církví, je už samo o sobě aktem lásky.

Ně­kte­ré ex­ce­sy jsou sa­mo­zřej­mě horší a ne­sne­si­tel­něj­ší než jiné. Člo­věk musí mít jed­nak zna­lost li­tur­gic­ké­ho práva a jed­nak jistý stupeň moud­ros­ti, aby se v těch­to si­tu­a­cích vy­znal, a pokud mu něco z toho chybí, měl by bez vá­há­ní po­žá­dat o radu, než se roz­hod­ne něco pod­nik­nout. Vědět, co na­pra­vo­vat, kdy a jak, je věcí roz­li­šo­vá­ní, které svatý Be­ne­dikt na­zý­vá „mat­kou ctnos­tí“.

„Aby mohl člo­věk na­pra­vo­vat ex­ce­sy, musí být na po­zi­ci au­to­ri­ty.“

Rov­něž ne­správ­né, neboť podle Ko­de­xu ka­no­nic­ké­ho práva z roku 1983 má každý laik právo a někdy i po­vin­nost vy­ja­d­řo­vat své ná­zo­ry, po­u­ka­zo­vat na pro­blémy a žádat ře­še­ní. Každý má navíc zá­klad­ní právo do­stá­vat Boží slovo (evi­dent­ně ni­ko­li pře­krou­ce­né he­re­zí) a svá­tos­ti (evi­dent­ně správ­ně slou­že­né).

Kán. 212 – §1. Křes­ťa­né, vě­do­mi si vlast­ní od­po­věd­nos­ti, jsou po­vin­ni při­jmout křes­ťan­skou po­sluš­nos­tí, co pas­tý­ři, za­stu­pu­jí­cí Kris­ta, pro­hlá­sí jako uči­te­lé víry nebo usta­no­ví jako před­sta­ve­ní církve.

§2. Křes­ťa­né mají právo sdě­lo­vat pas­tý­řům církve své po­tře­by, hlav­ně du­chov­ní, i svá přání.

§3. Křes­ťa­né mají právo, do­kon­ce někdy i po­vin­nost podle svých zna­los­tí, pří­sluš­nos­ti a po­sta­ve­ní sdě­lit pas­tý­řům církve své mí­ně­ní o vě­cech tý­ka­jí­cích se pro­spě­chu církve, a při za­cho­vá­ní ne­po­ru­še­nos­ti víry a mravů a úcty vůči pas­tý­řům, s ohle­dem na obec­ný pro­spěch a na dů­stoj­nost osob mají právo s tímto mí­ně­ním se­zná­mit ostat­ní vě­ří­cí.

Kán. 213. Křes­ťa­né mají právo ob­dr­žet od pas­tý­řů církve pomoc z du­chov­ních hod­not církve, hlav­ně z Bo­ží­ho slova a svá­tos­tí.

Kán. 214. Křes­ťa­né mají právo na bo­ho­služ­by podle před­pi­sů vlast­ní­ho ob­řa­du, schvá­le­né­ho zá­kon­ný­mi pas­tý­ři církve, a na vlast­ní způ­sob du­chov­ní­ho ži­vo­ta, pokud je v sou­la­du s uče­ním církve.

[Pře­klad Ko­de­xu ka­no­nic­ké­ho práva prof. JUDr. ThDr. Mi­roslav Zed­ní­ček, vy­da­la ČBK v roce 1992]

Po­všim­ně­te si, že kán. 214 pod­po­ru­je právo vě­ří­cích na bo­ho­služ­bu podle usus an­tiqui­or, neboť do­stup­nost této formy pro všech­ny vě­ří­cí, kteří si to přejí, žádal papež Be­ne­dikt XVI., zá­kon­ný pas­týř celé církve, jak sta­no­vu­je Sum­mo­rum pon­ti­ficum. Kromě toho se nikdo ne­mů­že od­vá­žit tvr­dit, že tra­dič­ní ka­to­lic­ká spi­ri­tu­a­li­ta „není v sou­la­du s uče­ním církve“. Proto má každý ka­to­lík právo se jí držet.

„Je po­kor­něj­ší, aby ka­to­lí­ci zlo jed­no­du­še sná­še­li, než aby se sna­ži­li ho na­pra­vo­vat. Uka­zu­je­me tím, že jsme tr­pě­li­ví a tiší.“

Papež Lev XIII. nás v en­cyk­li­ce Li­ber­tas praestan­tis­si­mum učí, že to­le­ro­vá­ní zla je do­vo­le­no jen tehdy, když to spo­leč­né dobro jasně vy­ža­du­je a zlo nelze žád­ným při­mě­ře­ným způ­so­bem pře­mo­ci, že takto to­le­ro­va­né zlo nelze nikdy schva­lo­vat, pro­to­že to škodí ži­vo­tu spo­leč­nos­ti, a že čím více je spo­leč­nost ve­de­na k tomu, aby to­le­ro­va­la zlo, tím dále má k do­ko­na­los­ti.

Apli­ku­je­me-li to na cír­kev­ní sféru, řekli bychom, že to­le­ro­vá­ní ex­ce­sů není nikdy samo o sobě dob­rem, je vždy pouze do­čas­né či prag­ma­tic­ké, ni­ko­li věcí zá­sa­dy, a že míra to­le­ro­va­né­ho zla od­po­ví­dá zka­že­nos­ti dané spo­leč­nos­ti. Proto se ti, kdo cír­kev sku­teč­ně mi­lu­jí a mají o ni sta­rost, budou všemi při­mě­ře­ný­mi pro­střed­ky, které mají k dis­po­zi­ci, a s moud­rou las­ka­vos­tí sna­žit o vy­ko­ře­ně­ní těch­to zel, na­ko­lik je to v je­jich si­lách. Ne­dba­lý po­stoj to­le­ran­ce není a nikdy ne­mů­že být ka­to­lic­ký.

„Nech­te to pla­vat a ne­řeš­te hlouposti. Ko­nec­kon­ců náš Pán je stále pří­to­men v Nej­svě­těj­ší svá­tos­ti, bez ohle­du na formu, styl hudby nebo kon­krét­ní zvyk­los­ti da­né­ho spo­le­čen­ství.“

Tento omyl je ze všech nejškod­li­věj­ší. Od­hléd­ne­me-li od hlub­ší­ho pro­blé­mu hrubé­ho me­ta­fy­zic­ké­ho mi­ni­ma­lis­mu, který se zde pro­je­vu­je a ne­beskou nád­he­ru bož­ské li­tur­gie, prů­lom Bo­ží­ho krá­lov­ství do na­šich ži­vo­tů, re­du­ku­je na obo­ja­kou „plat­nost“ a for­ma­lis­tic­kou „zá­kon­nost“, mů­že­me snad uvá­žit sku­teč­nost, že to, jak za­chá­zí­me s li­tur­gií, od­po­ví­dá tomu, jak za­chá­zí­me s naším Pánem, neboť li­tur­gie je rou­chem vel­ké­ho Krále, Jeho trů­nem, au­di­enč­ním sálem, způ­so­bem, jak se svě­řu­je do na­šich rukou, v dob­rém nebo zlém.

Způ­sob, jak uctí­vá­me a při­jí­má­me na­še­ho Pána při ve­řej­né bo­ho­služ­bě, při­spí­vá k naší cti či hanbě. Tím, jak sla­ví­me svatá ta­jem­ství, se mů­že­me do­pouš­tět všed­ní­ho nebo smr­tel­né­ho hří­chu proti na­še­mu Pánu. A je-li tomu tak, jsme Bohu po­vi­no­vá­ni tím, abychom ho uctí­va­li co nej­slav­nost­ně­ji a nej­krás­ně­ji. Pokud to ne­či­ní­me, ač­ko­li bychom mohli, urá­ží­me tím Boha a ško­dí­me své vlast­ní duši.

Po­u­čo­vat ne­vě­do­mé a na­po­mí­nat hříš­ní­ky je dílem velké lásky – skut­kem du­chov­ní­ho mi­lo­sr­den­ství. Mu­sí­me moud­ře „hrát s kar­ta­mi, které máme,“ a chá­pat, že člo­věk ne­mu­sí mít úspěch, přes­to­že má dobrý úmysl, pro­ka­za­tel­ně své věci ro­zu­mí a jeho stíž­nos­ti jsou opráv­ně­né. Přes­to se v dneš­ním světě, kde Ni­cej­ský kon­cil na­hra­dil všech­ny eku­me­nic­ké kon­ci­ly, bu­de­me mýlit mno­hem čas­tě­ji, při­dá­me-li se na stra­nu ustra­še­nos­ti a ml­če­ní, které zna­me­ná spo­lu­vi­nu.

Jako čás­teč­ný pro­stře­dek proti těmto psy­cho­lo­gic­kým zá­bra­nám při­po­ju­ji nej­lep­ší pa­sá­že z cír­kev­ních do­ku­men­tů, které jsem našel, o sku­teč­ných prá­vech vě­ří­cích a na­lé­ha­vos­ti po­jme­no­vá­vá­ní a na­pra­vo­vá­ní li­tur­gic­kých ex­ce­sů. Nej­dů­le­ži­těj­ším do­ku­men­tem je Re­dempti­o­nis Sa­cra­men­tum z roku 2004, a proto ho ci­tu­ji jako první.

Kon­gre­ga­ce pro bo­ho­služ­bu, in­struk­ce Re­dempti­o­nis Sa­cra­men­tum (25. břez­na 2004)

[pře­klad do češ­ti­ny ČBK 2005]

4. Ne­mo­hou se přece v ti­chos­ti pře­jít pře­stup­ky, a to i ve­li­ce zá­važ­né, proti pod­sta­tě li­tur­gie a svá­tos­tí, jakož i proti tra­di­ci a au­to­ri­tě církve, které ne­zříd­ka v těch­to dnech v růz­ných ob­las­tech ohro­žu­jí sla­ve­ní li­tur­gie. Na ně­kte­rých mís­tech jsou pře­stup­ky na li­tur­gic­kém poli na den­ním po­řád­ku, což sa­mo­zřej­mě nelze při­pus­tit a musí ustat.

5. Do­dr­žo­vá­ní norem vy­da­ných cír­kev­ní au­to­ri­tou vy­ža­du­je shodu myš­le­ní a slov, vněj­ších činů a vnitř­ní­ho pře­svěd­če­ní. … Slova a ob­řa­dy li­tur­gie jsou navíc věr­ným a po sta­le­tí zra­jí­cím vý­ra­zem Kris­to­va smýš­le­ní a učí nás smýš­let jako on. Tím, že svou mysl při­po­dobňujeme těmto slo­vům, po­zve­dá­me svá srdce k Pánu. …

6. Ta­jem­ství eu­cha­ris­tie je pří­liš ve­li­ké, „než aby si někdo mohl do­vo­lit za­chá­zet s ním podle osob­ní své­vo­le, která by ne­re­spek­to­va­la jeho po­svát­ný cha­rak­ter a uni­ver­zál­ní roz­měr.“ Kdo na­o­pak, i když je kněz, jedná takto a řídí se vlast­ní­mi sklo­ny, po­ško­zu­je pod­stat­nou jed­no­tu řím­ské­ho ob­řa­du, kte­rou je třeba usi­lov­ně za­cho­vá­vat. Jed­ná­ní ta­ko­vé­ho člo­vě­ka v žád­ném pří­pa­dě ne­od­po­ví­dá hladu a žízni po živém Bohu, které po­ci­ťu­je lid­stvo naší doby. Není oprav­do­vou pas­to­rač­ní služ­bou a ne­při­spí­vá k pravé li­tur­gic­ké ob­no­vě, ale spíše obírá vě­ří­cí o je­jich du­chov­ní bo­hat­ství a dě­dic­tví. Své­vol­né činy totiž ne­pro­spí­va­jí sku­teč­né ob­no­vě, ale po­ško­zu­jí spra­ved­li­vé právo vě­ří­cích na li­tur­gic­ké ob­řa­dy, které jsou pro­je­vem ži­vo­ta církve podle její tra­di­ce a její dis­ci­plí­ny. Kromě toho vná­še­jí prvky de­for­ma­ce a ne­sho­dy do sa­mot­né­ho sla­ve­ní eu­cha­ris­tie, která je svou pod­sta­tou vý­ji­meč­ným způ­so­bem zna­me­ním a po­di­vu­hod­ným usku­teč­ně­ním spo­le­čen­ství bož­ské­ho ži­vo­ta a jed­no­ty Bo­ží­ho lidu. Z toho po­chá­ze­jí ne­jas­nost v nauce, zne­jis­tě­ní a po­hor­še­ní Bo­ží­ho lidu a téměř ne­vy­hnu­tel­ně také ostré re­ak­ce. Všech­ny tyto prvky v naší době, kdy je křes­ťan­ský život ztě­žo­ván kvůli seku­la­ri­zo­va­né­mu pro­stře­dí, mnohé vě­ří­cí matou a znač­ně za­rmu­cu­jí.

7. Všich­ni vě­ří­cí mají právo na pra­vou li­tur­gii a pře­de­vším na sla­ve­ní mše svaté tak, jak to cír­kev chtě­la a usta­no­vi­la a jak je to na­ří­ze­no v li­tur­gic­kých kni­hách a dal­ších zá­ko­nech a nor­mách. Stej­ným způ­so­bem mají ka­to­lí­ci právo, aby se pro ně slou­ži­la oběť mše svaté v ne­po­ru­še­né po­do­bě a v plné shodě s uče­ním uči­tel­ské­ho úřadu církve. Je také prá­vem ka­to­lic­ké­ho spo­le­čen­ství, aby mohlo sla­vit bo­ho­služ­bu Nej­svě­těj­ší svá­tos­ti ta­ko­vým způ­so­bem, který by ji uká­zal jako pra­vou svá­tost jed­no­ty s úpl­ným vy­lou­če­ním zá­važ­ných ne­do­stat­ků a všeho, co by mohlo dát vznik­nout roz­dě­le­ní a sek­tář­ství. …

8. Kněží ve spo­ji­tos­ti s tím, co slí­bi­li při ob­řa­du svě­ce­ní a co kaž­do­roč­ně ob­no­vu­jí při Missa chrisma­tis, ať „k chvá­le Boží a k po­svě­ce­ní vě­ří­cích s vírou a od­da­nos­tí podle tra­di­ce církve slaví Kris­to­va ta­jem­ství, zvláš­tě eu­cha­ris­tii a svá­tost smí­ře­ní.“ Ať de­for­ma­cí li­tur­gic­ké slav­nos­ti své­vol­ný­mi změ­na­mi, vy­pouš­tě­ním nebo při­dá­vá­ním ne­o­sla­bu­jí hlu­bo­ký vý­znam svého po­vo­lá­ní. Jak pra­vil svatý Am­brož: „Cír­kev není zra­ně­na sama v sobě, (…) ale v nás. Dejme si tedy pozor, aby se z na­šich chyb ne­sta­lo zra­ně­ní pro cír­kev.“ …

9. Pokud při sla­ve­ní po­svát­né li­tur­gie do­chá­zí k ně­ja­kým pře­stup­kům, jde o fal­šo­vá­ní ka­to­lic­ké li­tur­gie. Svatý Tomáš na­psal: „Do neřes­ti fal­šo­vá­ní upadá ten, kdo v rámci církve pro­je­vu­je kult Bohu v roz­po­ru se způ­so­bem sta­no­ve­ným bož­skou mocí církve a v ní ob­vyk­lým.“ …

10. Podle mož­nos­tí ať se všich­ni zvlášt­ním způ­so­bem při­či­ní o to, aby Nej­svě­těj­ší svá­tost eu­cha­ris­tie byla uchrá­ně­na ja­ké­ko­liv formy ne­úcty a omylu a aby byly pře­stup­ky zcela od­stra­ně­ny. To je nej­dů­le­ži­těj­ší úkol pro všech­ny a kaž­dé­ho zvlášť a všich­ni jsou po­vin­ni tak činit bez ja­kých­ko­liv ne­ná­le­ži­tých ohle­dů na osoby.

11. Každý ka­to­lík, ať kněz, jáhen, nebo vě­ří­cí laik, má právo podat stíž­nost o li­tur­gic­kém pře­stup­ku diecéz­ní­mu bis­ku­po­vi nebo opráv­ně­né­mu or­di­ná­ři jemu zrov­no­práv­ně­né­mu prá­vem nebo Apoš­tolským stol­cem z moci pa­pež­ské­ho pri­má­tu. Je však ná­le­ži­té, aby upo­zor­ně­ní nebo stíž­nost byly pokud možno po­dá­ny nej­pr­ve diecéz­ní­mu bis­ku­po­vi. To ať se děje stále v duchu prav­dy a lásky.

Zbý­va­jí­cí do­ku­men­ty jsou uve­de­ny v chro­no­lo­gic­kém po­řád­ku.

Kon­gre­ga­ce pro bo­ho­služ­bu, Li­tur­gi­cae in­stau­rati­o­nes (5. září 1970), č. 1

[pře­klad vlast­ní – ofi­ci­ál­ní pře­klad do češ­ti­ny není k dis­po­zi­ci]

Li­tur­gic­ká re­for­ma není sy­no­ny­mum pro tak­zva­nou „de­sa­kra­li­za­ci“ a ne­mě­la by být pří­le­ži­tos­tí k tomu, co se na­zý­vá „seku­la­ri­za­cí světa“. Li­tur­gic­ké ob­řa­dy si proto muse­jí za­cho­vat dů­stoj­ný a po­svát­ný cha­rak­ter. Účin­nost li­tur­gic­kých úkonů ne­spo­čí­vá v ne­u­stá­lém hle­dá­ní no­vých ob­řa­dů či jed­no­duš­ších forem, nýbrž ve stále hlub­ším pro­ni­ká­ní do Bo­ží­ho slova a sla­ve­né­ho ta­jem­ství. Boží pří­tom­nost za­jis­tí do­dr­žo­vá­ní ob­řa­dů církve, ni­ko­li ri­tu­á­ly in­spi­ro­va­né in­di­vi­du­ál­ní­mi pre­fe­ren­ce­mi kněze. Kněz by si měl uvě­do­mit, že vnu­co­vá­ním svých osob­ních ino­va­cí po­svát­ných ob­řa­dů po­ru­šu­je práva vě­ří­cích a do sla­ve­ní, které ná­le­ží celé církvi, za­vá­dí in­di­vi­du­a­lis­mus a vý­střed­nost. Služ­ba kněze je služ­bou celé církve a lze ji vy­ko­ná­vat jen v po­sluš­nos­ti, v hi­e­rar­chic­kém spo­le­čen­ství a v od­da­nos­ti služ­bě Bohu a brat­řím. Hi­e­rar­chic­ká struk­tu­ra li­tur­gie, její svá­tost­ná moc a úcta, jež ná­le­ží spo­le­čen­ství Bo­ží­ho lidu, vy­ža­du­jí, aby kněz vy­ko­ná­val svou li­tur­gic­kou služ­bu jako „Kris­tův slu­žeb­ník a stráž­ce Bo­žích ta­jem­ství“ (1 Kor 4,1).

Papež Jan Pavel II., Do­mi­ni­cae Cenae (4. února 1980), č. 12

[pře­klad vlast­ní – ofi­ci­ál­ní pře­klad do češ­ti­ny není k dis­po­zi­ci]

Kněz … se ne­mů­že po­va­žo­vat za „vlast­ní­ka“, který může li­tur­gic­ký text a po­svát­ný ritus li­bo­vol­ně po­u­ží­vat, jako by byl jeho ma­jet­kem, a vtiská­vat mu své­vol­ně svůj oso­bi­tý styl. Někdy se to může zdát efek­tiv­ní a lépe od­po­ví­da­jí­cí sub­jek­tiv­ní zbož­nos­ti, nicmé­ně se vždy jedná o po­ru­še­ní toho sjed­no­ce­ní, jež na­chá­zí své ná­le­ži­té vy­já­d­ře­ní ve svá­tos­ti jed­no­ty. Každý kněz, který při­ná­ší sva­tou Oběť, si musí při­po­mí­nat, že se ne­mod­lí jen on se svým spo­le­čen­stvím, ale celá cír­kev, která tak touto svá­tos­tí vy­ja­dřu­je svou du­chov­ní jed­no­tu, mimo jiné i uží­vá­ním schvá­le­ných li­tur­gic­kých textů. Na­zý­vat tento po­stoj „pou­hým lpě­ním na uni­for­mi­tě“ by pouze pro­zra­zo­va­lo ig­no­ro­vá­ní ob­jek­tiv­ních po­ža­dav­ků au­ten­tic­ké jed­no­ty a bylo pří­zna­kem škod­li­vé­ho in­di­vi­du­a­lis­mu.

Kodex ka­no­nic­ké­ho práva (1983)

Kán. 846, §1. Při udí­le­ní svá­tos­tí se věrně po­stu­pu­je podle li­tur­gic­kých knih schvá­le­ných pří­sluš­ným před­sta­ve­ným, proto k nim nesmí nikdo nic své­moc­ně při­dá­vat, ubí­rat z nich nebo je měnit.

Papež Jan Pavel II., apoš­tolský list Vi­ce­si­mus quin­tus annus (4. pro­sin­ce 1988), č. 13

[pře­klad vlast­ní – ofi­ci­ál­ní pře­klad do češ­ti­ny není k dis­po­zi­ci]

Sou­čas­ně s tě­mi­to pří­no­sy li­tur­gic­ké re­for­my mu­sí­me s lí­tos­tí při­znat více či méně zá­važ­né od­chyl­ky při její apli­ka­ci. Pří­le­ži­tost­ně za­zna­me­ná­vá­me ne­do­vo­le­né vy­ne­cháv­ky či při­dá­vá­ní, vy­myš­le­né ob­řa­dy mimo rámec sta­no­ve­ných norem, gesta či písně, které ne­na­po­má­ha­jí víře ani smys­lu pro po­svát­no, ex­ce­sy při udě­lo­vá­ní ge­ne­rál­ní ab­so­lu­ce, zaměňování slu­žeb­né­ho kněž­ství spo­je­né­ho se svě­ce­ním a obec­né­ho kněž­ství vě­ří­cích, které má zá­klad ve křtu.

Papež Jan Pavel II., en­cykli­ka Eccle­sia de Eu­cha­ris­tia (17. dubna 2003), č. 52

[pře­klad pře­vzat ze strá­nek www.​pastorace.​cz]

Je bo­hu­žel třeba li­to­vat toho, že pře­de­vším v po­čát­cích let po­kon­cil­ní li­tur­gic­ké re­for­my ne­chy­bě­la zne­u­ží­vá­ní, jež mno­hým při­nes­la utr­pe­ní, z dů­vo­dů špat­ně po­cho­pe­né tvo­ři­vos­ti a při­způ­so­bo­vá­ní. Ur­či­tá re­ak­ce na „for­ma­lis­mus“ vedla ně­kte­ré, v ně­kte­rých ze­mích více než v ji­ných, že ne­po­va­žo­va­li za zá­vaz­né „formy“, jež zvo­li­la velká li­tur­gic­ká tra­di­ce církve a její uči­tel­ský úřad, a že za­ved­li ne­schvá­le­né a často zcela ne­vhod­né no­vin­ky.

Po­va­žu­ji proto za svou po­vin­nost na­lé­ha­vě vy­zvat k tomu, aby se při sla­ve­ní eu­cha­ris­tie věrně do­dr­žo­va­ly li­tur­gic­ké normy. Jsou totiž kon­krét­ním vý­ra­zem au­ten­tic­ké cír­kev­ní po­va­hy eu­cha­ris­tie, to je je­jich nej­hlub­ším smys­lem. Li­tur­gie není nikdy něčím sou­kro­mým vlast­nic­tvím, ani ce­le­bran­ta, ani spo­le­čen­ství, v němž se ta­jem­ství slaví. Apoš­tol Pavel se musel na ko­mu­ni­tu v Ko­rin­tu ob­rá­tit os­t­rý­mi slovy kvůli zá­važ­ným ne­do­stat­kům při je­jich sla­ve­ní eu­cha­ris­tie, které vedly k roz­dě­le­ním (schísma­ta) a k vy­tvá­ře­ní frak­cí (hai­rése­is) (srov. 1 Kor 11,17-24). I v naší době by mělo být zno­vu­ob­je­ve­no do­dr­žo­vá­ní li­tur­gic­kých norem a chá­pá­no jako od­lesk a svě­dec­tví jedné, vše­o­bec­né církve, jež se zpří­tomňuje v kaž­dém sla­ve­ní eu­cha­ris­tie. Kněz, který slou­ží mši sva­tou věrně podle li­tur­gic­kých před­pi­sů, a spo­le­čen­ství, které se podle nich řídí, uka­zu­jí ml­čen­li­vým, ale vý­mluv­ným způ­so­bem svou lásku k církvi. … Ni­ko­mu není do­vo­le­no podceňovat ta­jem­ství, svě­ře­né do na­šich rukou: je pří­liš ve­li­ké, než aby si někdo mohl do­vo­lit za­chá­zet s ním podle osob­ní své­vo­le, která by ne­re­spek­to­va­la jeho po­svát­ný cha­rak­ter a uni­ver­zál­ní roz­měr.

Pů­vod­ně zve­řej­ně­no v čer­ven­ci 2016

Zdroj: Fi­de­li­ty to Li­tur­gi­cal Law and the Rights of the Fai­th­ful