Není žádným minusem, když řekneme, že jde o tradici ještě předkřesťanskou. Staří Římané uctívali právě v květnu řeckou bohyni plodnosti a úrody Maiu, kterou označili latinským názvem Bona Dea (dobrá bohyně). Její svátek se slavil v pohanském chrámu jí zasvěceném 1. května. To bylo spojeno také se svátky jara, které právě v květnu vrcholilo. Všechno kvetlo, proto bohyni Mai lidé přinášeli do svatyně květiny. Květen byl měsícem, kdy konečně skončila zima, studený vítr zmizel a obyvatelé doufali, že žně budou bohaté. To si chtěli od této bohyně vyprosit.

Katolická církev všude, kde to bylo možné, původní pohanské zvyky „pokřtila“, tj. pohanská božstva nahradila trojjediným Bohem, Ježíšem Kristem, Pannou Marií a svatými. Ve středověku bylo běžné, že jednotlivé měsíce roku byly naplněny křesťanským obsahem, což přetrvává dodnes. Červen byl měsícem Srdce Ježíšova, září měsícem andělů, listopad měsícem blažených v nebi a duší v očistci, říjen a květen měsíci Panny Marie.

Květen byl charakteristický právě tím, že všechno kvetlo, což z estetického hlediska představovalo něco krásného. Tato krása měsíce května měla být odleskem krásy Panny Marie, „té nejkrásnější ze všech tvorů“. Pozoruhodné je, že na jižní polokouli naší planety je mariánským měsícem nikoli květen, ale listopad, jenž astronomicky odpovídá květnu na severní polokouli. Všechno tam kvete a září krásnými barvami právě v listopadu, který je jarním, nikoli podzimním měsícem jako u nás. V raném středověku Církev doporučovala věřícím právě v květnu modlit se denně k Panně Marii a rozjímat o ní.