Papež sv. Lev Veliký, Učitel Církve v 5. století, napsal: „Člověk přijímá do úst to, čemu věří vírou.“ Vůbec nejstarším dokladem, který prof. Mazza na toto téma nalezl, je vyjádření papeže sv. Sixta I., který stál v čele Církve v letech 115–25, tedy v ještě bezprostředně poapoštolských dobách, mohl proto přímo osobně znát buď někoho z apoštolů, nebo některého z jeho žáků či posluchačů. Tento papež Sixtus říká doslova: „Věřícím (laikům) je zakázáno dotýkat se i posvátných nádob nebo je brát do ruky.“ Jestliže laikům nebylo dovoleno dotýkat se rukama ani nádob, tím spíše potom ne Těla Páně! Mnoho synod a vyjádření jednotlivých papežů a biskupů potom v průběhu 4. – 9. století výslovně zakazovalo podávání konsekrované hostie na ruku.

Katolíci jsou ve 20milionovém Kazachstánu nepatrnou náboženskou menšinou, tvoří pouhé jedno procento obyvatelstva. Jde především o Poláky a Němce, potomky těch, kteří sem byli za komunistické totality násilně deportováni. Většina obyvatelstva vyznává islám, ale není nijak nábožensky horlivá. Cca 20 procent je pravoslavných, hojně rozšířený je též ateismus, dědictví komunistické éry.

Arcibiskup Peta upozornil na kult Matky Boží z Ozorného, který je mezi kazachstánskými katolíky velice živý na základě zázraku, jenž se tam udál r. 1941. Stalin se rozhodl vyhladit Poláky žijící na území Sovětského svazu mimo jiné i tím, že organizoval koncem 30. let jejich transfery do azijské části impéria, zejména do kazachstánských stepí, kde byli ponecháni svému osudu, aby si sami vyhloubili v zemi díry pro bydlení (tzv. zemljanky), lovili zvěř a obdělávali půdu. Klimatické poměry však byly komplikované, zemědělství se nedařilo, vysídlenci proto neustále trpěli hladem. Katastrofálními se staly roky 1940/41, kdy krutá zima (až minus 40 stupňů) a sucho způsobily obrovskou neúrodu. Polští vyhnanci začali po stovkách denně umírat hladem, zejména děti.

František pod pojmem „nemoc klerikalismu“ míní pouze skandální sexuální zneužívání neplnoletých ze strany kleriků. Jenže zneužíváním jsou tytéž činy kleriků i vůči dospělým, v každé situaci. Považuje František za „nemoc klerikalismu“ také právě mezi kleriky hojně rozšířenou homoherezi, která je příčinou toho, že 80 procent případů zneužití ze strany duchovních je homosexuální povahy?

Klerikalismem je však i jiné zneužití, o němž se František vůbec nezmiňuje, např. to, jehož se dopustil apoštolský nuncius v Kostarice mons. Bruno Musarò. 5. ledna celebroval zádušní mši za zesnulého papeže Benedikta XVI. v katedrále hlavního města San José. Bylo to přenášeno televizí i internetem.

Při podávání sv. přijímání přistoupila k nunciovi jedna žena a poklekla. On ji ale rychlým a arogantním pohybem ruky vyzval, aby vstala, a vložil jí bleskově proti její vůli konsekrovanou hostii na ruku. Když jiná žena chtěla přijmout Tělo Kristovo do úst, nuncius jí silou rozepjal složené ruce a vložil konsekrovanou hostii na dlaň. Totéž opakoval i u jiných věřících, chtějících přijímat do úst.

Tato gesta, zvláště pak při Requiem za Benedikta XVI., jsou dokladem povýšenosti a bezohlednosti nejen vůči těmto věřícím, ale i vůči samotnému Benediktu XVI. Nuncius patrně zapomněl, že sv. přijímání vkleče a do úst je dle církevních regulí právem každého věřícího. Jiní kněží vedle nuncia podávali při této mši sv. Eucharistii běžně do úst a také těm, kteří si poklekli.

Ještě přesnější bude, když přirovnáme tuto taktiku Božích odpůrců k postupu jeskyněk ze známé pohádky Boženy Němcové o Smolíčkovi pacholíčkovi. V obou případech stojí na začátku úmyslná lež, že respektují daný řád a pravidla, chtějí pouze nepatrnou výjimku jako „nutné zlo“. Když toho dosáhnou, tak agresivně postupují dál a z „nutného zla“ se náhle stane obecné dobro a z dobra zlo. Tím se odhalí sami jako podvodníci a lháři, ale už je pozdě.

Konkrétní příklady

Když v 60. letech minulého století liberální a levicoví zákonodárci v jednotlivých státech tlačili na legalizaci potratů, tak nepopírali evidentní pravdu přirozeného mravního řádu, že potrat je zlo. Tvrdili jenom, že se vyskytují krajní případy ohrožení života nebo zdraví matky, znásilnění, psychické nezralosti rodičů apod., kdy je třeba potrat provést, i když je zlem, jedná se prý pouze o „nutné“ zlo.

Jenže dnes již potrat v jejich pojetí není vůbec ani obecným, ani „nutným“ zlem, nýbrž tzv. „právem ženy“, „lidským právem“, tudíž „dobrem“. Obránci nenarozeného života jsou naopak prohlašováni za násilníky, odpůrce práv člověka, fanatiky atd. Odmítání potratů, které ještě před pár desítkami let bylo dobrem, se dnes naopak stalo „zlem“.

Rakouský katolický měsíčník Glaube und Kirche 5/2022 publikoval s tímto učencem rozhovor, v němž on uvádí, že kromě turínského plátna jsou předmětem jeho zkoumání též eucharistické zázraky, kterých existuje v Evropě během cca tisíce let více než stovka. Právě tyto výzkumy, kdy měl co dělat s mimořádnými, fyzikálně nevysvětlitelnými jevy, z něj učinily kategorického odpůrce podávání sv. přijímání na ruku. Řekl mimo jiné:

„Bádal jsem nad následujícím případem. V říjnu r. 2020 v jednom severoitalském kostele upadla během sv. přijímání konsekrovaná hostie na podlahu. Byla zvednuta a podle předpisů vložena do nádoby s vodou, aby se rozpustila. Jenže se zbarvila do ruda, začala z ní vytékat krev.

Jasnost, přímočarost a úder na hlavičku konkrétního problému, čímž je mons. Schneider pověstný, prokázal i tentokrát. Podle něj se dnes nacházíme uprostřed 4. velké krize Církve. Tou první byla hereze arianismu ve 4. stol., druhou papežské schizma 14. stol., třetí protestantská reformace 16. stol.

J.Exc. mons. Schneider ostře zkritizoval dnešní pastýře za to, že „opustili věřící“. Právě toto popisuje ve své knize. Nicméně to nemůže být pro nás dispensem k opuštění služby vojáka Kristova, k níž jsou povoláni duchovni i laici. „Nikdy se nesmíme stydět za katolickou víru, protože je to víra všech dob,“ řekl biskup Schneider. Připomenul též, kolik lidí v této víře a pro ni zemřelo a zdůraznil, že „toto je jediná víra, která může obnovit civilizaci“. Ale „není možné být dobrým vojákem bez toho, abychom správně porozuměli Kristovým rozkazům“, pokračoval mons. Schneider. Proto je podle něj nutné stále se v pravé víře Kristově vzdělávat. Křesťané se narodili proto, aby bojovali, a čím více odvahy tváří v tvář nepříteli projeví, tím jistější bude vítězství. „Vždyť Kristus už svět porazil,“ připomněl biskup v souvislosti s Pánovým vítězstvím na kříži a s jeho Zmrtvýchvstáním.