His­to­rii vy­tvá­ře­jí svo­bod­né lid­ské by­tos­ti pod po­hle­dem svr­cho­va­ně svo­bod­né­ho Boha, a proto se dě­ji­ny ne­dr­ží strikt­ní­ho a ne­měn­né­ho vzor­ce. Temné noci lid­ských dějin, ob­do­bí in­va­zí, válek, moru, vzpou­ry mohou trvat mno­hem déle než zima v pří­ro­dě a dlou­hé dny ná­bo­žen­ské hor­li­vos­ti a kul­tur­ní­ho roz­kvě­tu mohou ply­nout dlou­ho s vý­ji­meč­nou krá­sou, avšak v kaž­dém pří­pa­dě dříve nebo poz­dě­ji den vy­stří­dá noc a noc pře­jde v den. Ne­e­xis­tu­je tr­va­lý den ani ne­ko­neč­ná noc. Věčný den je vlast­nos­tí nebe, věčná noc pekla.

C. S. Lewis na­psal: „Jed­ním z nej­ne­bez­peč­něj­ších omylů je to, že ci­vi­li­za­ce musí au­to­ma­tic­ky růst a šířit se. Dě­ji­ny nás učí opak: ci­vi­li­za­ce je vzác­nost, jíž je ob­tíž­né do­sáh­nout a snad­no se ztrá­cí. Nor­mál­ní stav lid­stva je bar­bar­ství, tak jako nor­mál­ním po­vr­chem pla­ne­ty je slaná voda. Souš se jeví velká v naší před­sta­vi­vos­ti a ci­vi­li­za­ce v dě­je­pis­ných kni­hách jen proto, že moře a di­voš­ství jsou pro nás méně za­jí­ma­vé.“

Lidé obe­zná­me­ní s no­vo­vě­ký­mi dě­ji­na­mi Církve – pro něž, jak do­lo­žil Ro­ber­to de Mat­tei, jsou v mnoha smě­rech cha­rak­te­ris­tic­ké tři sym­bo­lic­ké le­to­poč­ty, 1517 (po­čá­tek pro­tes­tant­ské vzpou­ry), 1717 (za­lo­že­ní první zed­nář­ské lóže) a 1917 (bol­še­vic­ká re­vo­lu­ce) – mohou po­zo­ro­vat stále se pro­dlu­žu­jí­cí, se­stu­pu­jí­cí tem­no­tu, která za­krý­vá krásu Kris­to­vy Snou­ben­ky na zemi, jako by ji měla na­ko­nec za­du­sit.

Svět­la jedno po dru­hém zha­sí­na­jí – ať to má po­do­bu ce­lo­ná­rod­ní­ho od­pad­lic­tví jako v Ně­mec­ku či An­g­lii, pro­ti­ná­bo­žen­ských re­vo­lu­cí a stát­ní bru­ta­li­ty jako ve Fran­cii a Rusku, nebo du­si­vé­ho kom­for­tu světa hyp­no­ti­zo­va­né­ho tech­ni­kou či vlků, kteří pasou ovce, a ovcí, které blou­dí nocí. V éře Dru­hé­ho va­ti­kán­ské­ho kon­ci­lu na­ko­nec v Církvi na­sta­la zima, jakou nikdy dřív ne­po­zna­la.

Ne­dáv­no jsem četl, že v roce 1914 měla ruská [pra­voslav­ná] cír­kev 54 457 kos­te­lů a ko­mu­nis­tic­kým pro­ná­sle­do­vá­ním tento počet po­kle­sl na 6 800. Na­padlo mě: ne­pla­tí něco po­dob­né­ho i o po­kon­cil­ní ka­ta­stro­fě? Ne­bla­hé ag­gi­or­na­men­to (ze­sou­čas­ně­ní, ak­tu­a­li­za­ce Církve v mo­der­ním světě) bo­ři­lo sva­tostán­ky a teď zabedňuje dveře kos­te­lů všude v zá­pad­ním světě. Pře­dá­vá­ní víry je rozře­dě­né, zne­čiš­tě­né, v mnoha pří­pa­dech jed­no­du­še po­kles­lé. Pře­de­vším bo­ho­služ­ba se změ­ni­la téměř k ne­po­zná­ní, až na těch pár kos­te­lů, které se drží tra­di­ce. Jak říká his­to­rik Henry Sire: „V dneš­ním kli­ma­tu se mnohé znám­ky ne­úcty, které za­ča­ly jako ex­ce­sy a pak byly prompt­ně do­vo­le­ny, po­va­žu­jí za sa­mo­zřej­mos­ti a ge­ne­ra­ce vy­cho­vá­va­ná v ne­zna­los­ti sku­teč­né mod­lit­by Církve se na­u­či­la vý­tvor Pavla VI. po­va­žo­vat za normu.“

Jestli­že vět­ši­na ka­to­lí­ků stále tápe v tem­no­tě, pokud se týče toho, k čemu došlo v li­tur­gii, te­o­lo­gii, spi­ri­tu­a­li­tě, ka­te­che­zi, pros­tě ve všem během Dru­hé­ho va­ti­kán­ské­ho kon­ci­lu a po něm, kdo jim může dávat vinu? Je prav­dě­po­dob­né, že o čem­ko­li z toho sly­še­li při výuce ná­bo­žen­ství nebo v ká­zá­ní? Proto jsou ti, kteří svou víru berou vážně, po­cho­pi­tel­ně zma­te­ni tím, k čemu vel­kou rych­los­tí do­chá­zí za pa­pe­že Fran­tiš­ka: ne­ma­jí žádný du­šev­ní ani du­chov­ní rámec, v němž by jim to dá­va­lo ně­ja­ký smysl. Jak jsme do­spě­li do oka­mži­ku, kdy papež Ka­to­lic­ké církve osla­vu­je Lu­the­ra a zve lu­te­rá­ny ke sva­té­mu při­jí­má­ní, za po­tles­ku zed­ná­řů pěje chvá­lu na „bra­tr­ství“ a uza­ví­rá do­ho­du, která Cír­kev pod­ři­zu­je čín­ské ko­mu­nis­tic­ké stra­ně? Du­cho­vé let 1517, 1717 a 1917 se­stou­pi­li na Va­ti­kán­ský pa­ho­rek a usíd­li­li se tam.

Tra­di­ci­o­na­lis­tic­ká kri­ti­ka sou­čas­né­ho pon­ti­fi­ká­tu a ce­lé­ho směru, který mu dláž­dil cestu, je na­štěs­tí stále zná­měj­ší. Stále větší počet ka­to­lí­ků ote­ví­rá oči, opouš­tí své mylné před­po­kla­dy a při­pra­vu­je se na velké sou­že­ní a očiš­ťo­vá­ní, které nás čeká – vlast­ně už je tady.

Řek­ně­me to ote­vře­ně: pro­ží­vá­me další dobu temna¹, jen je ten­to­krát mno­hem tem­něj­ší než první kolo. Lidé se přes­to do­mní­va­jí, že jsme v po­ho­dě, pro­to­že máme tech­ni­ku a kom­fort. No a co? To z nás dělá (pa­měti­hod­ný­mi slovy T. S. Eli­o­ta) „tech­no­bar­ba­ry”. Do­ká­že­me na­dě­lat větší škody rych­le­ji – a potom je sle­do­vat ve zprá­vách nebo si je pře­hrát znovu v po­do­bě vi­deo­hry.

Tento druh ne­při­ro­ze­né­ho způ­so­bu ži­vo­ta Zá­pa­du, včet­ně jeho cír­kev­ních pro­je­vů, ne­mů­že pře­žít. Od­po­ru­je všem zá­ko­nům zdra­vé­ho růstu: je to mrtvě na­ro­ze­né dítě. Ka­to­lic­ká víra ne­pře­ži­je v há­jem­stvích kar­di­ná­lů To­bi­na či Cu­pi­cha, So­ron­da a Marxe, nýbrž na mnoha mís­tech, vět­ši­nou skrom­ných a ma­lých, kde se víra stále upřím­ně věří a žije.

Zdroj: Ci­vi­li­zed man is re­ver­ting to bar­ba­rism…and Catho­lic lea­ders are not cal­ling him back

Po­znám­ky: