Polští biskupové šokovali. Skoro se chce na to odpovědět známým výrokem Caesara, když mezi svými vrahy uviděl přítele Bruta: „Et tu, Brute?“ (I ty, Brute?). Episkopát našich severních sousedů byl vždycky konzervativnější než ty západoevropské. Byl, teď už není, to již je minulostí.

Letos v neděli 22. března (tzv. Smrtná neděle) byl totiž v polských chrámech přečten pastýřský list biskupů (díky Bohu ne všichni kněží tak učinili, někteří jej bojkotovali, za což jim patří dík) ke 40. výročí návštěvy papeže Jana Pavla II. v římské synagoze, která se uskutečnila 13. dubna r. 1986. Jde především o nauku. Obsah listu vyvolává přímo údiv a zděšení. Čteme tam například: „Je nutno číst učení Ježíše a Jeho žáků v židovské perspektivě, v kontextu živé tradice Izraele.“ Tuto „nutnost“ měl prý potvrdit Sv. stolec svým dokumentem z r. 2015 pod názvem „Komise Apoštolského stolce pro náboženské vztahy s judaismem“. V listě polských biskupů se mj. píše: „Židé jsou nadále Bohem milováni, neboť On je povolal nezrušitelným pozváním. Bůh totiž, věrný svým slibům, neodvolal první smlouvu. Izrael nadále zůstává vyvoleným národem.“

Jak píše publicista Pawel Chmielewski, „Židé skutečně jsou Bohem milováni, protože On miluje všechny lidi. Je pravdou, že Bůh neodvolal svoji první smlouvu, protože On nikdy nic neodvolává. Tato dávná smlouva se ale naplnila v Ježíši Kristu. Proto též náš Pán mohl mluvit a také mluvil o ‚nové smlouvě‘. Právě Církev je lidem této nové smlouvy. Tvrzení, že ‚Izrael nadále zůstává vyvoleným národem‘, je tedy teologicky vadné. Přece podle nauky Církve je právě ona ‚novým Izraelem‘.“ Významný polský biblista prof. Waldemar Rakocy k tomu napsal, že „vyvolení je kategorií spásy, nikoli etnicity. V tomto vyvolení má účast každý, kdo odpoví na Boží výzvu. Cílem vyvolení Izraele bylo zvěstovat světu příchod Mesiáše, Krista. Cílem byla spása lidstva, pro ni byl Izrael vyvolen, nikoli pro svoji etnicitu, pro svoji národnost.”

Slavíme svátek Zvěstování. Archanděl Gabriel přichází k Panně Marii a sděluje jí, že počne z Ducha Svatého a stane se Matkou Mesiáše, Vykupitele. Ona souhlasí. Věděla ale, že to nebude žádná „procházka růžovým sadem“? Řekl jí archanděl, že její syn, Mesiáš, bude trpět a umučen strašlivou smrtí na kříži? Bylo jí toto známo, když vyslovila své „Fiat“?

Evangelista sv. Lukáš nic takového nepíše. Naopak u něho čteme: „Když k ní (Marii, pozn. autora) anděl vešel, řekl: ‚Zdráva buď, milosti plná! Pán s tebou! Požehnaná tys mezi ženami!‘ Když to uslyšela, ulekla se nad jeho řečí a přemýšlela, co znamená ten pozdrav. I řekl jí anděl: ‚Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha! Hle, počneš v svém lůně a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn Davida, Jeho otce, a bude kralovati nad potomstvem Jakubovým na věky; a Jeho království bude bez konce.‘ “ (Luk 1, 28–33)

Taková nabídka ze strany Všemohoucího Boha! Být matkou Mesiáše izraelského národa, věčného krále! Která žena by po takové příležitosti přímo „nechňapla“? Jistě, bylo tady nebezpečí ukamenování, neboť nikdo by neuvěřil, že počala z Ducha Svatého, ale Bůh to jistě nějak zařídí, když chce, aby Mesiáš přišel na svět a vládl. Takže lze namítnout: Jakápak zásluha Panny Marie? Svůj souhlas by za takových okolností přece dala každá žena! Stanula před ní vidina života v lesku a slávě.

V neděli „Laetare” (4. postní) poprvé v životě holandský kardinál primas Willem Eijk celebroval mši sv. v tradičním ritu. Stalo se tak na slavnosti v diecézi ’s-Hertogenbosch. Několik dní předtím arcibiskup z amerického San Franciska mons. Salvatore Cordileone sloužil liturgii v tomto obřadu v Chorvatsku, kde se na tuto příležitost čekalo již několik desítek let (tradiční mši sice sloužil v chorvatském Záhřebu již r. 2016 biskup Athanasius Schneider z Kazachstánu, ale v církevní slovanštině, nikoli v latině).

Arcibiskup Utrechtu kardinál Eijk celebroval tzv. „tridentskou“ mši sv. v holandské lokalitě Oss v novogotickém kostele Neposkvrněného početí Panny Marie. Tato svatyně je regulérním místem pastorace věřících oddaných tomuto obřadu.

Arcibiskup Salvatore Cordileone zase pár dní předtím celebroval dvě tradiční mše sv. První v chorvatském Záhřebu v kostele sv. Blažeje, druhou v kostele Nejsvětější Trojice v lokalitě Krašić. Mons. Cordileone již několik let tradiční ritus slouží doma i v zahraničí, kardinál Eijk jej naproti tomu celebroval poprvé.

Oba hodnostáři jsou známí svými pravověrnými postoji ve věcech věrouky a morálky a kritikou pontifikátu papeže Františka. Oba rovněž brání nenarozený život, mons. Cordileone se stal nedávno předmětem útoků levice kvůli tomu, že odmítl podat sv. přijímání vlivné političce Nancy Pelosiové, zastánkyni maximální liberalizace umělých potratů.

Současná situace ohledně biskupských svěcení v Kněžském bratrstvu sv. Pia X. (FSSPX) náhle probudila celou církev. Během mimořádně krátké doby po oznámení ze 2. února, že FSSPX k těmto svěcením přistoupí, se v širokých kruzích katolického světa rozhořela intenzivní a často emocionálně nabitá debata. Škála hlasů v této debatě sahá od porozumění, shovívavosti, neutrálního pozorování a zdravého rozumu až po iracionální odmítání, kategorické odsouzení a dokonce otevřenou nenávist. Ačkoli existuje důvod k naději (a ta není v žádném případě nereálná), že papež Lev XIV. by biskupská svěcení skutečně mohl schválit, již nyní se na internetu objevují návrhy na znění buly o exkomunikaci FSSPX.

Negativní reakce, ačkoli často dobře míněné, odhalují, že podstata problému dosud nebyla uchopena s dostatečnou upřímností a jasností. Existuje tendence zůstávat na povrchu. Priority v životě Církve jsou obráceny, přičemž se kanonický a právní rozměr – tedy určitý právní pozitivismus – povyšuje na nejvyšší kritérium. Navíc někdy chybí historické povědomí o církevní praxi v souvislosti s biskupskými svěceními. Neuposlechnutí je tak příliš snadno ztotožňováno se schizmatem. Kritéria pro biskupské společenství s papežem, a následně i chápání toho, co skutečně vytváří schizma, jsou nahlížena příliš jednostranně ve srovnání s praxí a sebepojetím církve v patristické éře, v době církevních otců.

„Nemám čas… nestíhám… až zbude čas – jestli vůbec zbude…“ Snad ani neznám člověka, který by takové věty občas nevypustil z úst. A mnozí ani nepřemýšlejí nad tím, zda jim takový styl života vůbec vyhovuje. Hovoří se o uspěchané době a mnozí kult výkonnosti a užívání si přijali za svůj. A opět se můžeme podívat, zda je tento postoj biblický. Vezměme si knihu Kazatel:

A hned v další kapitole se píše, že všechno má svůj čas:

Bůh stvořil dostatek času, jen jej lidé neumějí (nebo nechtějí) účelně využít. Nemám teď na mysli extrémní situace, které se občas vyskytují u každého z nás – onemocnění malých dětí, stěhování, různé uzávěrky v práci – je jasné, že občas je nutné napnout všechny síly. Ale dlouhodobě to prospěšné není. Jak jsme do tohoto stadia dospěli ? Dnešní doba je v něčem jednodušší a v něčem složitější. Ubylo těžké fyzické práce, přibylo jiných starostí, přibylo příležitostí k seberealizaci a zábavě. A člověk zapomněl na jednu zákonitost: vždycky je něco za něco. Něco získám, něčeho se musím vzdát. A naopak. Jenže my si často myslíme, že můžeme jen získávat – další pracovní příležitosti, další věci, aktivity, činnosti… ale pokud se něčeho nevzdáme, hrozí nám úplné zahlcení. A tak, někdy i plíživě a nepozorovaně, se nám krátí rodinný život, mizí odpočinek, přibývá nemocí, napětí a nervozity. Prof.S.Kratochvíl to vyjadřuje lapidárně: „Tajemství úspěchu spočívá v rozhodnutí, na co se vykašlat.“

Nedávno Církev oběhla zpráva o chystaném blahořečení Božího služebníka – arcibiskupa Fultona Sheena z USA. Mezi jeho texty se nachází také jeden vyzývající k … netoleranci. Publicista Wojciech Grzywacz o tom píše:

„S jasnozřivostí sobě vlastní arcibiskup Sheen demaskoval paradoxy tolerance, která se stala nejvyšší hodnotou současného člověka. Rétoricky se ptal, jestli je možno být tolerantní k násobilce nebo k fyzikálním zákonům. Pravda je od přirozenosti netolerantní vůči omylu, tak jako 2×2 netoleruje výsledek 5. Netolerance v zásadách – psal blahoslavený in spe – je základem rozvoje. Kdyby se matematik posmíval čtverci za to, že má 4 rohy a poradil mu, aby si jeden uřezal, brzy by se přesvědčil, že ztratil všechny čtverce světa,“ připomenul Wojciech Grzywacz ve fejetonu „Jsem v Církvi”.

Arcibiskupova slova jsou zaznamenaná v jeho knize z r. 1931 „Nové staré bludy“ (pozn. red.: „Old Errors and New Labels“, v polském přeladu vyšlo pod názvem „Nowe stare błędy“). Autor v ní ukazuje, že tolerance není tvořivým společenským činitelem, pokud je chápána jako lhostejnost vůči nebezpečným tendencím.

„Apel abp. Sheena o netoleranci má však zvláštní význam v Božích záležitostech. Upozorňuje, že omyly týkající se víry, především hereze, se netýkají osobních záležitostí člověka, kdy lze ustoupit, nýbrž Boha a jeho zákona, kdy o ústupcích nemůže být vůbec řeč. Právě proto je Církev mírná a milosrdná k bloudícím, ale velmi tvrdá k bludům. Nic nebrání, aby Církev přijala do svých řad kající heretiky, ale nikdy nemůže přijmout bludy do pokladnice své moudrosti,“ upozorňuje Wojciech Grzywacz.

Tak jsme se to kdysi učili. Církev prý odmítala vědecké poznatky, pronásledovala učence, tvrdila, že Země je plochá a nikoli kulatá, donutila Galileiho odvolat zjištění o Slunci a nikoli Zemi jako středu vesmíru atd. Tato propagandistická pseudodogmata dodnes platí a jakékoliv jejich zpochybnění se nepřijímá. Tím méně potom, že jde o vykonstruované lži.

V ČR byla r. 2008 v nakladatelství Res Claritatis vydána kniha Thomase E. Woodse „Jak Katolická církev budovala západní civilizaci“. Autor zde ukazuje na konkrétních prokázaných faktech, jak právě Katolická církev všemožně podporovala vědecké obory včetně exaktních, jak zakládala univerzity, jak kláštery (zejména benediktinské a cisterciácké) přicházely s novou, dokonalejší technikou obdělávání zemědělské půdy, jak katolické duchovenstvo a mniši se horlivě věnovali matematice atd. Dnes se na školách žáci a studenti vůbec nedozví, že vynálezcem globusu byl římský papež Silvester II., jinak proslulý matematik a astronom. Je tedy absolutním nesmyslem, že Církev hájila tezi o planetě Zemi jako ploché desce. Nikdy a nikde žádný církevní spisovatel toto nezastával, naopak v katolické literatuře starověku a středověku nechybí zmínky o tom, že Země je kulatá. Objevitelem lomu světla a vynálezcem optické čočky (a tím de facto brýlí) byl ve 13. století anglický františkánský řeholník Roger Bacon, prvním konstruktérem letadla v 17. století italský jezuita Francesco Lana de Terzi, vynálezcem bleskosvodu v 18. století český premonstrátský kněz Prokop Diviš (jsou spory, jestli byl prvním on nebo Američan Benjamin Franklin). Také lékařská věda zaznamenala ve středověku pod duchovním vedením Církve pokroky, zejména chirurgie.