Původně jsem o tom vůbec nechtěl psát. Jenže co mohu dělat, když ze všech médií (tištěných, audiovizuálních, internetových), kdykoliv je otevřu nebo spustím, to na mne pokaždé vyskočí jak péro ze škatulky. A těch emocí kolem toho! Ne, ten sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) v Brně vůbec být neměl. Jsem zásadně proti. Pokusme se ale podívat na celou záležitost bez emocí, objektivně a pod zorným úhlem katolické morálky.

Historická fakta oboustranně vyvážená

Před II. světovou válkou žily v Čechách a na Moravě cca 3 miliony Němců. Byli po Češích druhou nejpočetnější národnostní skupinou, frustrovanou ale z toho, že jsou až druzí, nikoli první jako za habsburské monarchie spolu s rakouskými Němci. Nicméně v národnostním ohledu se jim nevedlo špatně. Nikdo je ani jazykově, ani kulturně neutlačoval, měli své německé školy od mateřských až po vysoké, své politické strany, kulturní zařízení a spolky atd. Proto jejich separatismus a volba Henleinovy Sudetoněmecké strany r. 1935 a 1938 jsou z hlediska politické etiky těžko omluvitelné. Henleinovci již v té době se otevřeně hlásili k ideologii nacionálního socialismu, rasové nenávisti a velkoněmeckého šovinismu. Sudetoněmecká strana získala r. 1935 v parlamentních volbách v celostátním měřítku 15 procent hlasů a stala se druhou nejsilnější formací v ČSR. V komunálních volbách r. 1938 volilo potom Sudetoněmeckou stranu téměř 90 procent německých voličů.

Katolická církev prý utlačovala ženu, jíž teprve moderní doba přinesla „osvobození“. Jaká je pravda? V mnoha civilizacích platila sexuální promiskuita, žena byla mužovou sexuální otrokyní, v antice sice existovala monogamie, nicméně muž mohl kdykoliv vlastní manželku vyhnat, když se zahleděl do jiné. Nevěra muže se pokládala za normální, nevěra ženy se naopak trestala, otec měl právo svou cizoložnou dceru vlastnoručně zabít. Žena si nesměla sama zvolit svůj životní stav, ten jí určoval otec.

Zákony po milánském ediktu r. 313, jímž císař Konstantin udělil křesťanům svobodu, byly formulovány v duchu křesťanské morálky, nepovolovaly rozvod a zakazovaly mužům vyhodit zákonnou manželku na ulici nebo ji prodat do otroctví kvůli mladší konkubině. Žena už nebyla bezprávná a muž musel respektovat její právo na domov, rodinný majetek a děti. Žena získala právo sama si zvolit svůj životní stav, zvláště chtěla-li se zasvětit řeholnímu životu nebo trvalému panenství ve světě. Křesťanství tedy znamenalo ve věci zrovnoprávnění ženy jednoznačně obrovský pokrok.

Je sice pravdou, že někteří církevní otcové zaujali obranný, až pohrdavý postoj vůči ženě, v níž viděli především pokušení proti životu v celibátu. Setkáváme se s tím v dílech sv. Ambrože, sv. Jeronýma aj. Jenže i Ambrož vysoko cení ctnostné panny. Panenství bylo u žen ve starověku i středověku pokládáno za nejvyšší hodnotu, proto zejména řeholnice se těšily obrovské úctě a vážnosti.

Hnutí za emancipaci žen se neomezovalo pouze na politickou sféru, nýbrž bylo také elementem projektu širší transformace společnosti zaměřené proti tradičním křesťanským hodnotám. Původcům tohoto hnutí vůbec nešlo o nějaké zrovnoprávnění žen s muži, nýbrž o likvidaci dosavadního řádu postaveného na zjevené Boží pravdě. Dnešní bilance údajného „boje za rovnoprávnost žen“ to jasně ukazuje.

Podle Rachel Wilsonové, autorky knihy Occult Feminism: The Secret History of Women’s Liberation, kořeny amerických emancipačních hnutí nutno hledat v radikálních náboženských, filozofických a sociálních názorech vycházejících z protestantské reformace, z osvícenství a z utopických spisů 19. století. V nich můžeme najít mnoho dnešních požadavků týkajících se údajného zrovnoprávnění žen a jejich nezávislosti a přestavby společnosti v tomto duchu. Tyto ideje nalezly úrodnou půdu především v prostředí, kde byly zpochybňovány hierarchický model Církve a mravní principy, které ona hlásala.

Podle názoru, jenž v těchto kruzích převládal, bylo právě tradiční křesťanství konzervátorem tehdejšího modelu společnosti, v níž ženy zaujímaly podřízenou roli. Žena byla chápána pouze jako strážkyně „domácího krbu“, jako manželka a matka a také jako ochránkyně rodinné morálky. Děloha, ženám prý „vnucena“ vnější autoritou, měla podle tohoto narativu znamenat hlavní překážku jejich rozvoje a získání společenské rovnosti s muži. Patriarchát, který prý vzešel z tradičního náboženství, byl dominantní. Proto tato struktura opírající se o hierarchii, v níž muž představoval vedoucí roli ve veřejném i soukromém životě, musí být svržena včetně autority Církve a tehdy platných interpretací Bible.

Papež Lev XIV. otevřel cestu k pozvednutí na oltář Boží služebnice sestry Barbary Stanislawy Samulowské z Polska, když 26. března tohoto roku schválil dekret o jejich hrdinských ctnostech. Proto může být uctívána jako „ctihodná služebnice Boží“. Jí se jako dvanáctileté dívce r. 1877 v lokalitě Gietrzwald více než dva měsíce zjevovala Panna Maria. Církev toto zjevení uznala za pravé. Vizionářka se stala poté řeholnicí charitativní kongregace Milosrdných sester sv. Vincence z Pauly a 53 let se věnovala službě chudým a nemocným v latinskoamerické Guatemale.

Barbara Samulowska se narodila r. 1865 ve vsi Woryta v severním Polsku v oblasti zvané Warmia. Její rodiče byli chudí domkáři, ale zbožní katolíci a polští vlastenci. V tomto duchu vychovávali i své 3 děti. Barbara již od útlého dětství vynikala hlubokou zbožností a dobrým chováním. Její matka, když byla vyslýchána biskupskou komisí po zjeveních r. 1877, uvedla, že „byla vždycky mírná, srdečná a hodná“. Její rodiče se rádi modlívali různé novény: za Svatého Otce, za místního biskupa a faráře, za nemocné atd. Barbara se vždycky připojila. V 10 letech přistoupila k prvnímu sv. přijímání.

Její příbuzní ale vzpomínali, že Barbara nebyla uzavřená do sebe, i když většinu volného času trávila v kostele. Projevovala se jako veselá, povídavá a zvědavá. Tak píše ve své knize krátce po zjevení její bratranec Andrzej Samulowski, který byl známý ve warmijském kraji jako lidový básník a literát, původním povoláním učitel.

24. dubna r. 1915 turecká vláda zahájila masovou genocidu křesťanských Arménů a později Asyřanů – jak těch, kteří náleželi k východním denominacím nesjednoceným s Římem, tak i těch sjednocených. Nejprve byli zatčeni představitelé arménských politických, kulturních a hospodářských elit. Ti byli ve vězeních povražděni. To byl však pouze počátek strašlivé genocidy, kterou Arméni dnes nazývají Mec Jeghern – velkým neštěstím.

Ekumenismus patří k nejčastěji skloňovaných substantivům dnešní novocírkve. Ano, Kristova slova z velekněžské modlitby jsou známá: „Aby všichni jedno byli, jako Ty, Otče, ve mně a já v Tobě…“ Církev od prvopočátku hlásala a podporovala ekumenismus – ale jiný než dnes: ekumenismus návratu všech odloučených křesťanů do pravé Církve Kristovy, tj. katolické. Současný ekumenismus ale naopak zarytě mlčí o tom, že existuje nějaký rozkol kvůli herezím, v podstatě všichni prý jsme bratři a sestry v Kristu, dogmatické rozdíly nejsou důležité. Tento postoj už dnes není uplatňován pouze vůči křesťanům jiných konfesí, nýbrž dokonce i vůči židům a mohamedánům.

Ale žádná změna k lepšímu, tj. ke smíření s nekatolíky, nepřišla. Protestanté nadále označují katolíky za „modloslužebníky“, značná část jich už ani nevěří v zázraky Kristovy, což znamená i odpad od vlastní nauky zakladatelů, tj. Luthera a Kalvína. Muslimové ve jménu Alláha a proroka Mohameda ještě intenzivnějí než dříve vraždí katolíky, rovněž tak židé ve Státě Izrael si počínají stále agresivněji. Přibližování se k jednotě není nikde vidět, spíše naopak.

Nejednota a rozkol se prohlubují nejen mezi Katolickou církví a jinými denominacemi, nýbrž zasáhly i současnou Katolickou církev, která se – z vnějšího pohledu – viditelně věroučně a mravoučně rozpadá. Ekumenismus tedy totálně ztroskotal. Jednotu je proto třeba obnovit nejprve uvnitř samotné Katolické církve – a potom teprve se zamýšlet nad obnovením jednoty s těmi, kdo se nacházejí mimo.

Známý pravověrný světící biskup z Kazachstánu mons. Athanasius Schneider vyzval k vytvoření nového hnutí na obranu křesťanských kulturních hodnot v Evropě proti ideologickým a sociálním hrozbám. V rozhovoru, který 5. 4. 2026 publikovaly německé noviny Junge Freiheit , biskup Schneider požadoval rozsáhlý kulturní a politický odpor v Evropě i mimo ni proti současným ideologickým trendům, masové migraci a vnitřnímu vývoji v Katolické církvi, zejména v Německu.

Pokud jde o vnitřní život Církve, biskup Schneider velmi tvrdě a nekompromisně kritizoval Katolickou církev především v Německu a prohlásil, že „je již plně v souladu s duchem doby, hlavním proudem a ideologií vládnoucích stran – a hanebně zradila to, co je skutečně křesťanské a katolické“. „Je to smutné, ale bohužel se Církev v Německu stala zbabělým – zdůrazňuji: zbabělým! – kolaborantem levicové ideologie. A jsem si jistý, že se to zapíše do dějin jako velká ostuda a lidé si jednoho dne s hanbou přečtou jména biskupů, kteří jako zbabělí kolaboranti tohle všechno řídili a vedli,“ řekl prelát a dodal: „Nebojím se to říct.“

V rozhovoru, který byl zveřejněn během velikonočního období, hierarcha formuloval svou výzvu v kontextu teologického významu svátků a uvedl, že „zejména Velikonoce by nám měly připomenout, jak naše Evropa byla postavena na křesťanství“. Skutečně „žádný svátek nevyjadřuje křesťanskou víru plněji: na ní je založena Církev a na ní zase Evropa. A to nejen v náboženském, nýbrž také v širším smyslu, na který stále častěji zapomínáme.“

Ano, je to tak. Srbský fotbalový klub musí zaplatit pokutu 95,5 tisíc euro za to, že jeho fanoušci vytvořili na tribuně obraz Krista a nápisem: „Ať naše víra tě přivede k vítězství!“ Podle Evropské unie fotbalových svazů (UEFA) „výjev obsahoval slova nevhodná pro sportovní utkání, která ničí reputaci fotbalu a UEFA“.

Jak informuje portál sport.pl, stalo se tak při zápase klubu Crvena zvezda Bělehrad s francouzským mužstvem Lille v rámci Ligy Evropy, kdy fanoušci podpořili své mužstvo plátnem s obrazem Krista a nápisem uvedeným výše. Srbové se většinou hlásí k pravoslavné víře. Srbské mužstvo nakonec prohrálo, ale chování fanoušků se setkalo s tvrdou reakcí UEFA. Klub byl potrestán pokutou 95,5 euro, přičemž 40 tisíc z toho se týká bezprostředně obsahu nápisu.

Na obranu srbského klubu se postavil řecký europoslanec Fragkos Emmanouil Fragkoulis. Napsal dopis evropskému komisaři pro sport, v němž vyjádřil své znepokojení postojem UEFA. „Selektivní používání předpisů odhaluje dvojí metr“ – napsal na X. „Nelze tvrdit, že tady vládne neutralita, když víra je považována za něco nevhodného“ – dodal.

Portál sport.pl uvádí také příklad polského klubu Raków Częstochowa. Byl potrestán pokutou ve výši 10 tisíc euro za transparent s nápisem „Izrael vraždí a svět mlčí“. Ten fanoušci polského mužstva vyvěsili při jeho zápase s mužstvem Maccabi Hajfa.

Brazilský biskup Joel Portella Amado z města Petropolis a předseda Komise pro věrouku Brazilské biskupské konference veřejně podpořil právo mladých katolíků na tradiční ritus. Učinil tak na tiskové konferenci po generálním shromáždění Brazilské biskupské konference v Aparecidě. Informovala o tom katolická zpravodajská agentura ACI Prensa (CNA). Biskup odpovídal na otázku jednoho novináře o „možném oživení nějakého tradicionalismu“.

Mons. Amado připomenul výsledky sčítání obyvatelstva v Brazílii z r. 2022, které ukazují na dosud nejvyšší počet lidí ve věku 19–39 let, již udávají, že jsou „nenáboženští“, ale nikoli ateisty. Nemají žádnou vazbu k Církvi, ale hledají – a mnozí z nich nacházejí pravdu v katolické Tradici. Proto podle něj je nutné nahlížet na tradiční ritus a nauku pozitivně jako na něco, co přivádí lidi zpět k víře a do Církve. Současně biskup zdůraznil legitimitu takového vývoje, jemuž je třeba v této pluralistické společnosti dát náležitý prostor. Tradiční ritus však nesmí být podle něho vnucován všem katolíkům, což ale platí i o NOM mši.

Mons. Amado byl vysvěcen na kněze r. 1982 a dosáhl licenciátu kanonického práva. R. 2016 ho papež František jmenoval pomocným biskupem arcibiskupství Sao Sebastião do Rio de Janeiro, r. 2018 se stal členem římského Dikasteria pro laiky, rodinu a život, r. 2019 byl zvolen předsedou Komise pro věrouku Brazilské biskupské konference, r. 2024 jej papež František ustanovil biskupem v Petropolisu.