Papež se na I. vatikánském koncilu r. 1870 prohlásil neomylným! Ó, ta troufalost, ta nabubřelost! Český básník Vítězslav Hálek tehdy napsal: „Vy chlubná ústa Vatikánu, vy místo Boha bohové…“ Rakousko-uherská vláda r. 1870 formálně vypověděla konkordát se Sv. stolcem s odůvodněním, že „partner se vyhlášením dogmatu o neomylnosti stal někým jiným, proto dohoda neplatí…“ Nepatrná část katolíků na základě názorů mnichovského teologa Ignaze Doellingera vytvořila tzv. starokatolickou církev, jež odmítla dogma o papežské neomylnosti, vyhlásila schizma a teologicky klesla až na úroveň protestantsko-liberální sekty.

Opravdu nelze, než žasnout nad takovou mírou hlouposti, která ignoruje, co vlastně dogma o papežské neomylnosti znamená. Konstituce I. vatikánského koncilu „Pastor Aeternus“ k tomu říká: „Velekněz římský, když mluví ze stolce, to jest, když vykonávaje úřad Pastýře a učitele všech křesťanů ze své nejvyšší autority apoštolské prohlašuje učení o víře nebo mravech, jehož veškera Církev povinna jest se držeti, přispěním Božím, jemu v blaženém Petru slíbeným, požívá té neomylnosti, jíž božský Vykupitel Církev svou při prohlašování nauky o víře nebo mravech obdařenu míti chtěl; proto takováto prohlášení římského velekněze jsou sama sebou, bez ohledu na souhlas Církve, neopravitelna.“

Z uvedeného jasně vyplývá, že papežská neomylnost souvisí s neomylností Katolické církve, jíž Spasitel svěřil hlásání a péči o neporušitelnost zjevené nauky až do svého druhého příchodu. Papež je garantem této neomylnosti, která se týká pouze víry a mravů, nikoli jeho filozofických, vědeckých nebo politických názorů. Ve všem, co se netýká víry a mravů, je papež omylný tak jako každý jiný člověk.

Zjevení Nejsvětějšího Srdce Pána Ježíše a Neposkvrněného Srdce Panny Marie proběhla nedlouho před počátkem politických revolucí na světě, konkrétně francouzské a bolševické. Lze říci, že tato zjevení byla „poslední šancí“, aby se lidstvo vzpamatovalo. Šancí bohužel nevyužitou.

Kult Nejsvětějšího Srdce se šířil od doby, kdy se v letech 1673–1689 Spasitel zjevoval sv. Markétě Marii Alacoque. Necelá tři staletí později – v r. 1917 – se Matka Boží zjevila trojici dětí z Fatimy. Jak Pán Ježíš, tak i Jeho Matka slibovali ctitelům Jejich Srdcí značné milosti.

Nedostatek víry krále

Kromě výzvy k prokazování cti svému Nejsvětějšímu Srdci Spasitel prosil též francouzského krále Ludvíka XIV. a celou jeho rodinu, aby se tomuto Srdci zasvětili, veřejně je uctívali a postavili mu zasvěcený chrám. Kristus slíbil, že když král a celá Francie toto Jeho přání vyplní, tak jí bude žehnat a všechny její nepřátele položí k jejím nohám. Tato země byla od Pána obdarována mimořádným slibem. Dostala šanci stát se příkladem opravdové víry pro všechny národy, možno říci tak trochu „národem vyvoleným“.

Žel Francouzi tuto nabídku odmítli. Částečně to bylo pod vlivem hereze jansenismu, která převzala kalvínský názor na predestinaci, tj. že Bůh předurčil lidi buď k věčné spáse, nebo k věčnému zavržení. To ale bylo v rozporu s Kristovým poselstvím, že zasvěcení se Jeho Srdci spasí svět. Podle jansenistů Bůh spásu nebo zatracení každého člověka předem naplánoval, proto lidské úsilí v tomto směru ztrácí svůj smysl.

Ve svém mládí jsem záviděl palestinským současníkům Kristovým. Viděli Ho na vlastní oči, slyšeli na vlastní uši, mnohé z nich osobně uzdravil z jejich neduhů, další byli toho svědky. O to my jsme dnes údajně ochuzeni. Jenže omyl! O svátku Božího Těla ten sám Ježíš, který tenkrát kráčel ulicemi Jeruzaléma, Jericha, Kafarnaa a dalších palestinských měst, prochází nyní ulicemi Prahy, Brna, Olomouce a mnoha dalších lokalit. Ano, přesně tentýž historický Ježíš, Bohočlověk a Spasitel. A opět přesně jako tenkrát promlouvá k zástupům a uzdravuje na duchu i na těle.

Rozdíl tkví pouze v tom, že se tak děje jinou formou. Obyvatelé Judska a Galileje v 1. století Ho viděli a slyšeli přímo fyzicky, my se ale musíme spokojit s Jeho tajemnou přítomností v Nejsvětější svátosti. Účinky jsou ale ty samé. On tak jako před dvěma tisíci roky v lidské podobě, tak i nyní skrytý v Nejsvětější svátosti káže a léčí duši i tělo.

Ateisté si poklepou na čelo: Jak může tento oplatek ve zlaté monstranci kázat a uzdravovat? Vaše víra je bláznovstvím určeným pro psychiatrickou léčebnu! Jenže odpověď jim dal už v 17. století matematik, fyzik a filozof Blaise Pascal: „Jak nenávidím zpozdilou nevěru ve svátost oltářní! Jestliže Ježíš Kristus je Bůh, jestliže evangelium je pravé, jaká je tu nesnáz?“

Politická spolupráce papeže Františka (předchozího, pozn. překl.) s komunistickou Čínou nachází bezprostřední precedens ve strategii východní politiky Jana XXIII. a Pavla VI. V minulosti, stejně jako dnes, Ostpolitik měla své odpůrce, kteří si zaslouží vzpomínku. Jedním z nich byl slovenský biskup Pavol Hnilica (1926–2006). Chtěl bych připomenout jeho postavu na základě osobních setkání a detailního studia. Nedávno vyšla na toto téma práce prof. Emilie Hrabovcové, které chci poděkovat za zpřístupnění rukopisu.

V šedesátých letech minulého století, kdy vatikánská diplomacie začala uvádět do života Ostpolitik, v Československu – podobně jako dnes v Číně – existovaly dvě církve. Jednou z nich byla „vlastenecká“ církev, reprezentovaná kněžími podřizujícími se komunistickému režimu, druhou potom tzv. „podzemní“ církev, věrná Římu a jeho Magisteriu. Pavol Hnilica, pocházející z Unatinu u Bratislavy, byl po vstupu do jezuitského řádu tajně r. 1950 vysvěcen na kněze a o rok později na biskupa tehdejším biskupem Rožňavy mons. Robertem Pobožným. Díky svému biskupskému svěcení mohl potom sám vysvětit 27letého Jána Chryzostoma Korce (1924–2015), biskupa (a pozdějšího kardinála), který po 9 letech tajné kněžské pastorace byl uvězněn a odsouzen ke 12 letům vězení.

V prosinci r. 1951, kdy biskup Hnilica musel kvůli své bezpečnosti emigrovat do Říma, papež Pius XII. plně schválil tento způsob činnosti Církve v Československu, potvrdil platnost tajných svěcení a odmítl jakoukoliv dohodu s komunistickým režimem. V rozhlasovém poselství 23. prosince r. 1956 tento papež řekl o eventualitě dialogu s komunismem: „O čem budeme spolu hovořit, když nemáme společný jazyk. Jak je možné setkat se na mimoběžných cestách, kdy jedna strana tvrdošíjně odmítá absolutní hodnoty a popírá je? Je vůbec za této situace nějaká koexistence možná?“

Francouzský učeň oboru zahradnictví Maël Le Lagadec vlastnoručně vytesal 35 kg těžký kříž a nesl ho na nejvyšší vrchol Pyrenejí ve Španělsku, kde neznámí pachatelé ten předchozí, který tam stál již dlouhá léta (od r. 1951), zničili.

Původní kříž na vrcholu hory Pico de Aneto (3404 m), vystavený všem změnám počasí, potřeboval již důkladnou změnu. K ní se přistoupilo r. 2025, kdy byl zhotoven nový, kovový. Vrtulník jej dopravil na původní místo a kříž se stal znovu viditelným ze široka daleka. Jenomže krátce nato ho zničili neznámí pachatelé. Ti vystoupili až nahoru, kříž odmontovali a vhodili do propasti. Tento rouhačský čin otřásl věřícími i všemi slušnými lidmi na obou stranách hranic – ve Španělsku i ve Francii. Zvláštní pobouření vyvolal mezi horolezci, kteří pokládají kříž na nejvyšší hoře Pyrenejí za symbol ochrany pro sebe, když stoupají na vrchol a hrozí jim nebezpečí pádu a smrti. Španělská policie zvaná Guardia Civil zahájila vyšetřování se záměrem identifikovat pachatele a postavit je před soud. Zatím bezvýsledně.

Na tento odporný skutek reagoval mladý 18letý katolík Maël Le Lagadec, zahradnický učeň z francouzského Montaubanu tím, že ve vší tichosti zcela sám vytesal vlastnoručně nový kříž z ořechového dřeva. A nejen to. Rozhodl se také svůj výrobek osobně dopravit až na místo. Doprovázen jedním přítelem vynesl tento 35kg těžký kříž až na vrchol Pika de Aneto. Oba mládenci vyrazili v noci, aby se vyhnuli nežádoucí pozornosti. Celá jejich operace trvala 14 hodin.

Katolická církev vytvořila během své požehnané existence kulturní památky nedozírné ceny: architektonické, malířské, sochařské, literární… Nikdy se nebránila zpřístupnit je i nekatolické veřejnosti, pokud projevila upřímný zájem o jejich uměleckou hodnotu. Už na přelomu 19. a 20. století, kdy se poprvé objevil turistický ruch, sloužili zájemcům o umělecké skvosty bez ohledu na vyznání kvalifikovaní průvodci v katedrálách i v dalších chrámech, kněží, řeholníci i laici.

Vždycky ale bylo jasné, že kostel není totéž co hrad, zámek nebo muzeum. Je to především svatyně, kde se přináší oběť samotnému Bohu – a tento aspekt museli respektovat i její nekatoličtí návštěvníci. Prohlídka chrámu se stala skvělou příležitostí k evangelizaci a ke katechezi. Schopný průvodce dokázal vždy při výkladu u krucifixu nebo obrazu Matky Boží vysvětlit, čemu Katolická církev věří a učí.

Pokud by Noc kostelů, kdy se chrámy otevírají k bezplatné prohlídce pro veřejnost, byla takto pojata, potom nic proti. Jenže obávám se, že tak tomu není. Nepokoj budí zejména fakt, že každoročně v den, kdy celá akce ve večerních hodinách započne, se u nás v Brně zruší všechny večerní mše. Už toto je špatně. Chrám je přece místem kultu, kde se sám Bohočlověk při liturgii obětuje a tak sesílá na nás i na celý svět mohutné proudy milostí. Logicky by snad toto mělo mít absolutní přednost před turistickou prohlídkou, nebo snad ne? Ta může klidně počkat až po liturgii, co tomu brání?

V německém Wuerzburgu proběhl tradičně jako každý rok Katolický sjezd (Katholikkentag). Jde o největší katolickou slavnost v zemi. Tentokrát ale byla „posvěcena“ pobožností v duchu LGBT.

Katholikentag je neobyčejně populární. Během několika dní probíhaji tradičně četné diskuse, prezentace, setkání atd. Přijíždějí biskupové z celé země i ze zahraničí, hlavně z Říma. Letos byl mezi nimi i kardinál Mario Grech, šéf vatikánského sekretariátu Synodu o synodalitě. Účastnili se také kancléř Friedrich Merz a prezident Frank-Walter Steinmeier.

V kostele otců augustiniánů – nota bene z tohoto řádu pochází i papež Lev XIV. – byla při této příležitosti zorganizována pobožnost LGBT za účasti cca 200 osob. Ve středu se nacházel stůl pokrytý duhovou vlajkou označenou jako „prapor pokroku“. Ten zahrnuje kromě lesbických, gejovských, bisexuálních a transsexuálních center také transgenderové osoby, rasové menšiny a lidi nakažené virem HIV. Jak sdělili organizátoři, do nedávna ještě pobožnosti LGBT probíhaly „na okraji“ oficiální církevních setkání v Německu. Teď ale – jak říkají – už se konají v samotném centru slavností.

Podle oficiálního portálu Katolické církve v Německu Katholisch.de v průběhu pobožnosti LGBT si účastníci dodávali navzájem „odvahu“, vyjadřovali podporu jeden druhému a „vzájemně si žehnali“. Chtěli tím prý vyjádřit „bezpodmínečné uznání lidské důstojnosti v Církvi a ve společnosti nezávisle na pohlaví, sexualitě a stylu života“.

Duch svatý je tvůrcem a vůdcem celého duchovního života. Bez Něho není duchovní život vůbec možný, je Jeho dílem. Po dvou tisíciletích bohužel mnozí věřící dospěli až tam, že žijí prakticky bez Něho, že by mohli říci, co řeklo oněch dvanáct mužů v Efesu svatému Pavlovi: „Ale ani jsme neslyšeli, že je nějaký Duch svatý“ (Sk 19,2). Nebo nevědí, co si s Ním počít.

Duch Svatý a Pán Ježíš

Jaký vztah měl Pán Ježíš jako člověk k Duchu svatému? Ve Starém zákoně byl Ježíš předpovídán a očekáván jako Mesiáš (tj. v řeckém překladu Kristus, česky Pomazaný). Je to obrazný název. Znamená to: posvěcený Duchem svatým (Iz 61,1; Lk 4,18). Otec poslal svého Syna a seslal na něj Ducha Svatého. Tak ho představil při jeho křtu, když na něj sestoupil Duch Svatý v podobě holubice (Lk 3,22).

Z Ducha Svatého byl Ježíš počat. Duch Svatý Jej utvořil v lůně Panny Marie, jak se modlíme v litaniích: „Srdce Ježíšovo, utvořené Duchem Svatým v lůně panenské matky.“ Vedl jej po celý život. Hned po Ježíšově početí vnukl Jeho matce, aby navštívila Alžbětu, a tu osvítil, že poznala, kdo k ní přišel. „Alžběta byla naplněna Duchem Svatým a zvolala mocným hlasem…“ (Lk 1,41n). A po jeho narození osvítil stařičkého Simeona v Jeruzalémě: „Byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše.“ A tehdy „z vnuknutí Ducha přišel do chrámu“ (Lk 2,25–27) a osvícen Duchem Svatým vyslovil proroctví o Ježíšovi a Marii.