Papež Lev XIV. potvrdil heroické ctnosti řeholnice Marie od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (1887–1957), občanským jménem Mary Glowreyové. Od 22. 11. 2025 může být uctívána jako „ctihodná služebnice Boží“. Kdo byla tato žena, která směla na základě papežova svolení r. 1920 jako první řeholnice v dějinách být lékařkou?

Narodila se 23. června r. 1887 jako třetí z 9 sourozenců v australské Birreguře (spolkový stát Victoria). Její rodiče byli katoličtí přistěhovalci z Irska. Otec Edward Glowrey vlastnil obchod se smíšeným zbožím, později si koupil hotel ve městě Garvoc. Mary byla také neteří západoaustralského poslance Johna Glowreye, který též zastával funkci starosty ve městě Coolgardie. Rodina Glowreyových se vyznačovala pracovitostí, skromností a důvěrou v Boha. Mary ve škole vynikala a na základě skvělých výsledků studovala v letech 1901–4 na koleji v Melbournu, kde žila v internátu Good Shepherd Convent v Albert Parku. Odtud odešla studovat na univerzitu v Melbournu, kde získala r. 1905 titul bakaláře v oboru humanitních věd.

Poté na popud svého otce začala na melbournské univerzitě studovat medicínu se zaměřením na chirurgii a r. 1910 se stala lékařkou. Odjela však na Nový Zéland do města Christchurch, kde byl lékařů nedostatek. Ten se ještě prohloubil vypuknutím I. světové války, kdy značná část mužů včetně lékařů christchurchské nemocnice musela na frontu.

Je užitečné si připomenout případ z historie, kdy se jeden velký světec ocitl před následujícím dilematem: volbou mezi zachováním jednoznačné integrity katolické víry a kanonickým uznáním papežem. Tímto světcem byl církevní otec ze 4. století, sv. Atanáš z Alexandrie. V roce 357 papež Liberius poté, co podepsal nejednoznačné vyznání víry (v němž vynechal klíčový doktrinální termín „soupodstatný“), přikázal sv. Atanášovi, aby vstoupil do společenství s ariánskými a semiariánskými biskupy – biskupy, s nimiž sám papež, pod tlakem císaře, do společenství bohužel vstoupil. Svatý Atanáš odmítl papeže poslechnout, načež ho papež, podle svědectví svatého Hilária z Poitiers a dalších historických zdrojů, exkomunikoval a obvinil z narušování pokoje v Církvi. Přestože byl papežem exkomunikován, svatý Atanáš nadále spravoval svou diecézi v Alexandrii a dokonce projevil pochopení pro politováníhodné chování papeže Liberia. Papež sv. Damasus, nástupce papeže Liberia, však sv. Atanášovi poděkoval a radil se s ním o záležitostech východních biskupů. Papež Liberius byl prvním papežem, který nebyl svatořečen, zatímco Atanáš byl nejen svatořečen, ale také prohlášen za učitele církve.

Dnes by byl svatý Atanáš podle definice „schizmatu“ v platném Kodexu kanonického práva považován za schizmatika, jelikož odmítl být ve společenství se členy Církve (heretickými a semiheretickými biskupy), kteří byli kanonicky uznáni a tedy podřízeni papeži.

Brigitte Stegemann byla 83letou zbožnou křesťankou a prababičkou. Žila poslední 2 roky v jednom pečovatelském domově ve městě Belleville v kanadské provincii Ontario. Cca 5 měsíců před její smrtí jí byla diagnostikována rakovina žaludku v posledním stadiu. Nabízeli jí eutanazii (v kanadské terminologii Medical Assistance in Dying, zkratka MAID), ona však jako věřící křesťanka vytrvale kategoricky odmítala. Argumentovala, že to odporuje její víře a přeje si přirozenou smrt. Její vnučka Brigitte Kranendonková vypráví její příběh na Facebooku.

Navzdory jejímu přání jí byla přirozená smrt odepřena. Zatímco její vnučka Brigitte Kranendonková, která již 12 let fungovala jako její právní zplnomocněnkyně a nejbližší mluvčí jejich zájmů, byla 10 dnů na dovolené, vedli pracovníci domova s touto klientkou rozhovory o eutanazii, přičemž lstivě využili její nedoslýchavosti. Rodina nikdy neobdržela jasnou odpověď, kdo tyto rozhovory inicioval. Ústav sám jednal bez právní zplnomocněnkyně, jíž byla právě vnučka paní Stegemannové. Ta projevovala již silnou demenci, nevěděla například, že měla 14 sourozenců a někteří ještě žijí. Přesto ošetřující lékařka ji prohlásila za schopnou samostatného rozhodování. V jejím stavu nebylo obtížné manipulativně od ní získat podpis souhlasu s eutanazií. Ústav k tomu využil i některé její příbuzné, kteří se připojili k přesvědčovací kampani.

Pro smrtící injekci byl stanoven termín 10. července 2026, když předtím ústav k tomu vybavil všechny podklady. Vnučka se ale mezitím vrátila z dovolené a ptala se babičky, jestli opravdu chce zemřít pomocí MAID. Ta odpověděla zmateně a s pláčem: „Tak já mám v pátek zemřít? Oni mne chtějí v pátek zabít?“

Není náhodou, že svátek sv. Maxmiliána Kolbeho, mučedníka lásky k bližnímu, slaví Církev 14. srpna, to znamená v předvečer velikého svátku Nanebevzetí Panny Marie. Sv. Maxmilián věnoval Matce Boží celý svůj život, v dějinách Církve najdeme málo tak výrazně a prioritně mariánských světců.

Je znám především jako mučedník lásky k bližnímu, který šel na smrt hlady za svého spoluvězně Franciszka Gajowniczka, otce rodiny. Pro tento heroický čin je v Církvi ctěn a dáván za vzor. Samozřejmě tento důvod už sám o sobě stačí ke svatořečení. Cudně se ale mlčí o dalších ctnostech tohoto světce, které jsou dnes v době převládajícího neomodernismu nepopulární, i když by některé z nich mohly být chápány i jako hrdinské. To všechno, jak ukáže tento článek, je právě důsledkem hlubokého a trvalého sepětí s Pannou Marií, která jej vedla a formovala.

Na to, jak je v Církvi znám a od věřících vzýván jako přímluvce, existuje velmi málo jeho životopisů (nejzdařilejší vydali u nás bratři minorité r. 2005, jde o překlad práce jejich polského spolubratra otce Leona Dyczewského). Proč asi? Protože tento světec, kdyby se dožil dnešní doby, by se nejspíš octl na pranýři médií a možná i před soudem jako „antisemita“, „nacionalista“ a „pravicový extrémista“. A takoví – jak zní nepsané liberální dogma – přece nikdy svůj život za druhého z opravdové křesťanské lásky nepokládají. A pokud přece jenom, tak nejspíš z psychologických důvodů, pomýšlel asi na sebevraždu.

Mnozí křesťané milující Písmo sv. pociťují neklid, když jsou konfrontováni s některými detaily v evangelních zprávách, které si zdánlivě odporují. Je tomu skutečně tak? Lze Novému zákonu věřit? V tomto článku si ukážeme, že zdánlivé rozpory nejsou žádnými omyly svatopisců, ale normálním projevem na sobě nezávislých očitých svědectví.

Různé verze Ježíšova dětství?

Dvě evangelia popisující dětství Spasitele si údajně odporují. Lukáš a Matouš, o ně se totiž jedná, se shodují ve faktu, že Kristus se narodil v Betlémě – ale potom se cesty obou textů rozcházejí. Lukáš připomíná obřezání malého Ježíše, Matouš zase popisuje poklonu mudrců z východu. Lukáš poté píše o přinesení dítěte Ježíše do Jeruzaléma, aby bylo učiněno zadost předpisům Zákona, Matouš ale uvádí překvapení Heroda po oznámení mudrců o nově narozeném židovském králi a příchod mágů do Betléma. Lukáš končí svůj popis narození Páně návratem Svaté rodiny do Nazareta, Matouš ale píše o útěku Josefa, Marie a Ježíše do Egypta a o vyvraždění betlémských malých chlapců. Návrat Svaté rodiny do Nazareta se uskutečnil dle Matouše až po smrti krále Heroda.

Oba texty jsou totožné pouze na dvou místech: na začátku v Betlémě a na konci v Nazaretě. Znamená to tedy, že jinak si odporují? Samozřejmě že ne. Oba autoři totiž obracejí pozornost k jiným událostem, které se odehrály v životě Kristově mezi Betlémem a Nazaretem. Nevíme totiž, kdy přesně došlo k útěku Svaté rodiny do Egypta, evangelisté nepopisují události chronologicky přesně tak, jak šly za sebou, řadí je k sobě spíše významově. Matouš píše, že Herodes přikázal vyvraždit všechny hochy, kteří se narodili nejdéle dva roky předtím, než ho navštívili mudrci. Z toho tedy plyne, že mágové nepřišli do Palestiny ve dnech Ježíšova narození, ale o zhruba 2 roky později.

Arcibiskup amerického San Franciska mons. Salvatore Cordileone, známý svým příklonem ke katolické Tradici, který sám mnohokrát celebroval tridentskou mši sv., kritizoval v rozhovoru pro televizi EWTN drastická omezení Vatikánu vůči ní. Jde o zjevnou reakci na nedávné vyjádření prefekta Dikasteria pro liturgii kardinála Arthura Rochea, že papež Lev XIV. nebude měnit dokument svého předchůdce papeže Františka „Traditionis Custodes“, který tvrdě omezuje možnosti celebrace tradiční katolické liturgie.

„Tento proces nelze zastavit. Právě tato stará mše svatá přitahuje mladé lidi a bude tomu tak i nadále,“ řekl arcibiskup Cordileone. Proto podle něho „není realistické její omezování, mladší generace ve stále větším počtu milují Tradici“. Podotkl, že spolu s tím vzrůstá rovněž i zájem o mši v NOM, pokud ji kněz slouží ad orientem, slavnostně, s úctou a pokud je doprovázena skutečnými sakrálními zpěvy.

„Oni doopravdy chtějí tuto hlubokou tradici. Právě ona je vede na velkou hlubinu víry,“ dodal tento prelát. „To se nedá zastavit, právě tato stará mše přitahuje mladé lidi a bude tomu tak i nadále.“ Arcibiskup Cordileone, nyní nově jmenovaný člen tribunálu Apoštolské signatury, k nedávné výpovědi prefekta Dikasteria pro liturgii kardinála Rochea, že na dosavadních omezeních se nic měnit nebude, poznamenal:

„Obávám se, že pokud tato omezení zůstanou v platnosti a lidé pocítí, že nemohou najít místo, kde by mohli zakusit duchovní posilu tradiční formou, jakou Církev vždycky nabízela a nemají jinou možnost volby, tak jim nezbude nic jiného, než vyjít mimo dosavadní oficiální instituce a komunity. A oni to opravdu udělají.“

Monogamní heterosexuální nerozlučitelné manželství s dětmi je jedním z hlavních témat Božího zjevení. Božský Spasitel o tom hovoří jasně na 3 místech (Mat 5, 27–37 a 19, 6–9, Mar 10, 11–12). Sv. Pavel věnuje tomuto bodu pozornost vícekrát, zejména v 1 Kor 7, 32–5 a Ef 5, 22–33. Tato forma soužití mezi mužem a ženou byla Bohem dána už prvnímu lidskému páru, potvrzena Desaterem a nakonec i samotným Ježíšem Kristem, jenž ji povýšil na svátost.

Stala se základem autentické civilizace a morálního pokroku. Starověké národy buď praktikovaly polygamii, nebo monogamii s manželskou nevěrou jakožto něčím normálním a přirozeným a snadným rozvodem. Ve starém Římě zejména za vlády císaře Nerona, krutého pronásledovatele křesťanů, patřila i homosexualita legitimně k lidskému životu.

Křesťanství, když se stalo ve 4. století dominantním náboženstvím, prosazovalo všude heterosexuální monogamní manželství a jeho nerozlučitelnost spolu s ochranou vdané ženy a dětí. Muž nesměl propustit svou manželku jen proto, že se shlédl v jiné ženě, stejně tak manželka svého muže. I děti se staly předmětem zákonné ochrany. V antice platilo, že otec může své dítě po narození beztrestně dát zabít, zvláště pokud přišlo na svět nějak postižené, v řecké Spartě dokonce existoval zákon, dle něhož rodiče byli povinni nechat svého potomka usmrtit v případě nějaké fyzické deformace. Tyto zvrhlosti Katolická církev poté, co dostala možnost vytvářet sociální království Kristovo, všude zakazovala a likvidovala.

V dodatku k vatikánskému magazínu „L’Osservatore Romano” se objevil skandální článek feministické „teoložky“ Marinelly Perroniové. Ta přesvědčuje čtenáře, že prý prvotní hřích nebyl v žádném případě způsoben pokušením satana, celý příběh o pádu prvních lidí nazývá „strhujícím náboženským mýtem“. Na tuto stať odpovědělo Mezinárodní sdružení exorcistů (MSE) tak, že tato tvrzení publikovaná v periodiku Apoštolského stolce fakticky negují inspirovaný charakter knih Písma svatého, jsou v rozporu s katolickým Magisteriem a učením katechismu o činnosti a přirozenosti zlého ducha.

Marinella Perroniová ve svém článku tvrdí, že prý v hříchu prvních rodičů nefiguruje žádný ďábel a žádná božská síla, jíž by byli lidé podřízeni. Dále rozvíjí „exegezi“ Písma svatého, že obraz prvotního hříchu znamená „prvotní metaforu života“ a představuje „jeden z nejvíce strhujících náboženských mýtů starověku“. MSE v odpovědi na článek Perroniové odkazuje na články katolického katechismu o ďáblu a jeho andělech, jakož i na svědectví Písma sv. a výroky církevních otců. Církev jednoznačně uznává reálnou existenci ďábla jako zlého ducha, svůdce člověka a původce hříchu, který povstal proti Bohu.

Dále MSE připomíná výrok Papežské biblické komise z r. 1909, že pokušení a pád prvních lidí popisovaný na stránkách knihy Genesis nutno chápat doslovně a ne jako metaforu nebo literární druh. Koneckonců jestli ďábel neexistuje, koho vlastně exorcisté z posedlého člověka vyhánějí? Literární druh? Metaforu?

Hlavní argument těch, kteří sympatizují s FSSPX, ale nesouhlasí se svěcením biskupů v roce 2026, zní takto: Zatímco v roce 1988 bylo možné argumentovat, že existoval stav nouze pro přežití katolické tradice, dnes tomu tak není, protože tradiční latinská mše je, i po vydání dokumentu Traditionis Custodes, ve srovnání s rokem 1988 dostupnější a muži, kteří se chtějí stát tradičními kněžími, nemusí vstupovat do FSSPX, protože existují FSSP a další podobné skupiny.