V tomto roce katolická farnost sv. Aloise v Oxfordu spravovaná tzv. „Oxford Oratory“, tj. řeholní kongregací sv. Filipa Neriho, připravuje 32 dospělých mladých lidí k přijetí do Katolické církve. Jde o 9 osob nepokřtěných, které se ke křtu připravují, 17 konvertitů z jiných vyznání a 6 lidí, již sice byli katolicky pokřtěni, ale nikoli vychováni. Nikdo z nich není starší 30 let. Pro další kurs přípravy k přijetí do Katolické církve je již přihlášeno doposud 20 lidí, což ale není konečný počet. Tato farnost je také známá rekordním počtem zpovědí – 1200 za měsíc. Tak informuje Thomas Edwards v katolickém magazínu „Catholic Herald“.

Počet konvertitů rok od roku v této farnosti stoupá. Otcové oratoriáni již r. 2024 byli nuceni zrušit přípravu každého jednotlivce k přijetí svátostí zvlášť a zavedli hromadné kursy výuky katolické víry s tím, že každému zájemci je přidělen jeden kněz nebo řeholní bratr k duchovnímu doprovázení. Při výukových kursech přednášejí též lidé, kteří sami před pár lety tuto přípravu jako konvertité absolvovali.

Pater Oliver Craddock, který byl vysvěcen na kněze r. 2018, uvádí 3 jména katolických světců, která se stala pro konvertity nejvíc inspirující: sv. Augustin, sv. Tomáš Akvinský a sv. John Henry Newman. Připomíná také pozitivní dopad hodnotných katolických příspěvků na sociálních sítích. Říká: „Katoličtí influenceři mají velký vliv a dělají mnoho dobrého.“

Ve francouzském Lyonu proběhla manifestace na památku 23letého tradičního katolíka Quentina Deranque, který byl zavražděn bojůvkáři Antify. Studoval filozofii a matematiku. Zemřel v důsledku poranění hlavy, které mu způsobili levicoví aktivisté.

Tragédie se odehrála 12. února. Na jedné z místních univerzit Lyonu vystoupila krajně levičácká europoslankyně palestinského původu Rima Hassanová s přednáškou propagující genderovou ideologii. Proti této akci demonstrovali před univerzitou s příslušnými transparenty členové pravicového sdružení Nemésis. Chovali se zcela klidně, pouze mlčky stáli. Přesto agresivní příslušníci hnutí Antifa napadli fyzicky některé z žen, účastnic této manifestace. Přítomný Quentin Deranque, jinak známý ze své charitativní činnosti, začal tyto dámy bránit. Útočníci jej několikrát udeřili do hlavy, mladík na následky tohoto zranění v nemocnici 14. února zemřel. Policie zatkla 11 osob z řad Antify.

V sobotu 21. února tisíce lidí pochodovaly v Lyonu, aby tomuto mladému katolíkovi vzdali svůj hold. Na transparentech bylo vidět nápisy „Spravedlnost pro Quentina!“, „Braňte jeho památku!“, „Krajní levice zabíjí!“ atd.

Francouzský prezident Emmanuel Macron se vyjádřil, že vláda se prý bude zabývat „skupinami používajícími násilí“. Je zajímavé, že proti Pochodu k uctění památky Quentina Deranque protestovali levičácký starosta Lyonu Gregory Doucet a místní předák levicové strany „La France insoumise” Manuel Bompard.

Vražda mladého tradičního katolíka Quentina Deranque příslušníky Antify dokazuje, že tato organizace není mírumilovným sdružením bojujícím proti fašismu, pravicovému extrémismu a za lidská práva, jak oficiálně hlásá, nýbrž teroristickou organizací ve službách wokeismu a genderové ideologie.

Čtyřicetidenní období před Velikonocemi nazýváme dobou svatopostní, protože je opravdu s postem spojena. Jednak s povinným postem od masa a postem újmy na Popeleční středu a Velký pátek, jednak s povinným pátečním postem jako vždycky, jednak s dobrovolnými posty od pokrmů, nápojů, zábav, sledování televize a internetu atd., neměli bychom také zapomínat, že k postu patří i skutky lásky k bližnímu, který potřebuje pomoc druhých. A nemusí jít o nic velikého, stačí třeba jenom zavolat nebo poslat email někomu, kdo je osamělý, nemocný či jinak handycapovaný atd.

Generální představený Bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) P. Davide Pagliarani odpověděl 18. února prefektovi římského Dikasteria pro nauku víry kardinálu Victoru Fernándezovi, jenž v rozhovoru s ním 12. února požadoval, aby se Bratrstvo zřeklo úmyslu vysvětit nové biskupy pro svůj institut. Zároveň kardinál nabízel dialog, který by ovšem vylučoval jakoukoliv možnost korekce dokumentů II. vatikánského koncilu nebo nové mše. Toto téma je pro současný Řím tabu. Odpověď P. Pagliaraniho byla též schválena pětičlennou Generální radou FSSPX.

Jak informovala média, hlasoval Evropský parlament 13. února o tom, jestli do ženských azylových zařízení mohou být umístěni muži, kteří ze prohlásili za ženy. Většina europoslanců odsouhlasila, že ano (340 pro, 141 proti, 68 se zdrželo). Z našich europoslanců pro tento výplod chorého mozku hlasovali: Farský (STAN), Kolář (TOP09), Nerudová (STAN), Niedermayer (TOP09), Gregorová (Piráti). Proti zvedli svou ruku Krutílek (ODS), Vondra (ODS), Vrecionová (ODS), David (SPD), Bartůšek (Přísaha). Hlasování se zdrželi Dostál (Stačilo), Konečná (Stačilo), Bžoch (ANO), Knotek (ANO), Knot (ANO), Kubín (ANO), Nagyová (ANO), Pokorná Jermanová (ANO) a Staněk (Přísaha). Toto stanovisko EU má být předloženo Komisi pro postavení žen OSN jako „mezinárodní standard“.

Dodejme ještě, že zákon tohoto typu mají již ve Velké Británii, ve Švédsku, v Kanadě a v některých dalších zemích. Jeho myšlenkovým zdrojem je šílená progresivistická filozofie, že pohlaví je prý kulturně civilizační konstrukt. Nerozhodují biologické znaky, pouze to, jestli se kdo cítí být ženou, mužem, nebo příslušníkem „dalšího“ pohlaví. Ještě před cca 20 lety by taková genderová debilita byla důvodem k umístění v psychiatrické léčebně, dnes se ale stává v čím dál více zemích zákonem, jehož porušení se stíhá příslušnými paragrafy.

To potvrzuje další zpráva z německého webu www.kath.net 13. 2. 2026: V Brazílii, kde vládne zkorumpovaný levičácký prezident Luiz Lula da Silva, hrozí studentce zvěrolékařství Isidore Borgesove trest vězení až 10 let za svůj výrok, že „muži nemohou rodit děti“. Ale ano, mohou, když se biologické ženy budou cítit jako „muži“ a za „muže“ se prohlásí. Podle těchto wokeistických zákonů je to přece v pořádku.

Papež Lev XIV. se v pátek 6. února setkal v Římě s představiteli Courage International. Tato skupina se věnuje katolíkům s jednopohlavními sklony a s poruchami sexuální identity. Snaží se pomoci jim vést řádný heterosexuální život a skoncovat s hříchem a bludem.

Courage vzniklo v New Yorku r. 1980 a během 46 let rozšířilo svou činnost do více než 15 zemí. Za pontifikátu Jana Pavla II. r. 1994 získalo podporu Papežské rady pro rodinu. Papež František se s touto organizací nikdy nesetkal, soustředil se totiž na zvýšení podpory pro ty jezuity a duchovní, kteří se zaměřili na propagaci idejí LGBT, zejména pro P. Jamese Martina.

Courage se distancuje od takových iniciativ. Odmítá ideologii LGBT schvalující sodomii, naopak se snaží podpořit své členy modlitbou a pomocí v zápase o čistotu a život v souladu s naukou Církve.

V tiskovém sdělení vyjádřilo Courage vděčnost za možnost představit papeži svoji pastorační aktivitu. Organizace zdůraznila, že doprovází osoby, které cítí přitažlivost k lidem stejného pohlaví, ale snaží se žít v čistotě, stejně tak jejich rodiny. Setkání s papežem hodnotí jako skvělé.

Jeho význam je tím větší, že se uskutečnilo 4 dny po vystoupení P. Martina v televizním programu Stephena Colberta. Tento jezuita tam řekl, že po rozhovoru s papežem Lvem po konkláve je přesvědčen o pokračování v linii „inkluzivity a vítání“ pro tyto lidi, kterou zahájil papež František. V září loňského roku byl P. Martin přijat na audienci v Apoštolském paláci, po níž tvrdil na sociálních sítích, že nový papež se neodchýlí od postoje Františka vůči osobám LGBT.

Současná situace v souvislosti s Kněžským bratrstvem sv. Pia X. (FSSPX) otevřela uvnitř Církve závažnou a dosud nevyřešenou otázku, která nemůže být ani odložena na jinou dobu, ani ignorována mlčením, ale musí být zodpovězena.

V letech po koncilu vycházel arcibiskup mons. Marcel Lefébvre z přesvědčení, že podstatné prvky církevního života – tradiční vzdělávání kněží, teologie svátostí a tradiční mše svatá, která byla duchovní potravou nespočetného zástupu svatých – jsou opouštěny nebo dokonce násilně potlačovány. Z této krize povstalo FSSPX, jež po desetiletí stále uchovává tyto hodnoty více než těch málo jiných podobných sdružení.

Uchovávání těchto hodnot není vedeno ani ideologií, ani nostalgií. FSSPX potřebuje biskupy, aby světili kněze, biřmovali věřící a zajistili tak pokračování tradičního svátostného života Církve v době hlubokých otřesů. Protože generace těch jejich biskupů, kteří dosud nesli takovou odpovědnost, již odchází, opakuje Bratrstvo tento svůj konkrétní požadavek: Bez nových biskupů nemůže být udržena kontinuita tohoto kněžského vzdělávání a tohoto svátostného života. Bratrstvu vůbec nejde o nějaké mimořádnosti pro sebe, ani o moc nebo zvláštní práva. Jedná se mu pouze o to, aby něco, co za velkých obětí bylo dosud pro blaho Církve uchováno, nyní nezmizelo kvůli nečinnosti.

Jestliže je tato záležitost klidně, s úctou a opakovaně předkládána Sv. stolci – a setkává se s mlčením – potom takové zdržování nutně vede k rozhodnutí Bratrstva vyřešit věc bez souhlasu Vatikánu. Nečinnost by byla trestuhodnou. Církev je silou svého Božského původu ustavena hierarchicky a její autoritu musí věřící respektovat. Nositelé autority mají těžkou odpovědnost: uchovat kněžství a apoštolskou kontinuitu a hovořit jasnou řečí, neboť jsou v sázce samotné základy existence Církve.

Známý pomocný biskup z kazachstánské Astany mons. Athanasius Schneider měl 3. února r. 2026 přednášku pro veřejnost v polském Krakově. Tam řekl mimo jiné:

„Katolík se vždycky stane terčem útoků, když zůstane věrný katolické víře a bude se snažit ji bránit. Není Boží vůlí, aby velké požehnání se obešlo bez předchozích obětí ve formě velkých utrpení. V dnešní době Církev prochází jednou z největších duchovních epidemií vyznačující se téměř totálním zmatkem a doktrinální dezorientací. To představuje závažné ohrožení duchovního zdraví a věčné spásy mnoha duší, což žel doprovází očividná mohutně rozšířená apatie nositelů Učitelského úřadu Církve na různých úrovních církevní hierarchie v současném světě… Naše doba se vyznačuje mimo jiné hlubokou duchovní touhou věřících katolíků z celého světa potvrdit ty pravdy víry, které jsou zamlčovány, zatemňovány a odmítány. Tato situace si vyžaduje okamžité konkrétní řešení. Biskupové by si měli zapamatovat nadčasová slova papeže sv. Řehoře Velikého: ‚ … Ať se naše mlčení nestane příčinou našeho odsouzení před tribunálem spravedlivého Soudce… Lidé svěřeni naší péči se odvracejí od Boha a my mlčíme. Žijí ve hříchu a my nenatahujeme ruce, abychom je napomenuli…‘ (Homilie na evangelia 17: 3. 14)“

Dále mons. Schneider řekl, že již r. 1966, tedy těsně po ukončení II. vatikánského koncilu (DVK), kardinál Alfredo Ottaviani, tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry, se obrátil ke všem biskupům světa s prosbou o vykořenění a likvidaci nejzávažnějších bludů doby rozšířených mezi katolíky. Vyjmenoval jich 9:

Občané středoamerické Kostariky zvolili novou prezidentku. Stala se jí Laura Fernándezová, obránkyně nenarozeného života, která označila potrat jako vraždu a slíbila, že osoby, které se tím proviňují, budou tvrdě trestány. Je praktikující katoličkou a netají se při mediálních výstupech tím, že každou neděli chodí na mši svatou.

Fernándezová, která dosud zastávala funkci ministra plánování a šéfa kanceláře odstupujícího prezidenta Rodriga Chavese, dosáhla vítězství, které média označila za zdrcující, získala 48,3 % hlasů, což znamená vítězství hned v prvním kole (hranice je 40 % platných hlasů).

V kampani Fernándezová zdůraznila věrnost tradičním morálním principům, mimo jiné též ochraně života. Podpořila také vládní návrh na zpřísnění trestů za zabití nenarozeného dítěte.

„Obrana života Kostaričanů a Kostaričanek, kteří se ještě nenarodili, je povinností státu. Potrat není nic jiného než vražda, proto tresty musí být zpřísněny,“ řekla.

Navrhované legislativní změny požadují zvýšení trestu pro ženy, jež samy podstoupí potrat nebo souhlasí s ním, na 4–6 let (nyní jsou to 1–3 roky) a na 12 let pro ty, kteří vykonají potrat bez souhlasu ženy (nyní 3–10 let).

Pokroky ve věci ochrany života udělal již předchozí prezident Rodrigo Chaves, když zrušil všechny právní „výjimky“ dovolující zabít nenarozené dítě a ponechal pouze paragraf o bezprostředním ohrožení života matky.

Existují hříchy celých národů? Hřešit může přece pouze jednotlivec, tak mi určitě někdo namítne! Jenže v Písmu sv. na mnoha místech máme upozornění na hříchy izraelského národa, na jeho nevěrnost smlouvě, kterou uzavřel s Hospodinem. Božský Spasitel plakal nad Jeruzalémem, když předpovídal jeho zkázu za to, že Ho většina židovského národa nepřijala jako Boha a Mesiáše, ačkoliv toto mohli všichni jasně rozpoznat z jeho absolutně bezhříšného života, zázraků a skvostné nauky.

Jestliže je některý závažný hřích páchán většinou nějakého národního společenství, stává se národním hříchem a svolává Boží tresty nejen na jednotlivce, kteří se ho dopouštějí, ale na celý národ. Tyto Boží metly mohou být zmírněny nebo i odvráceny pouze tehdy, když v daném národě se vyskytne menšina, jež jasně odmítá hřích většiny svých krajanů, vystupuje proti němu a činí za něj pokání. Jde o pověstných Abrahamových „deset spravedlivých“, kvůli nimž měla být Sodoma, pokud by se tento počet v ní nalezl, ušetřena zničení.

Pod tímto úhlem pohledu se musíme ptát, jestli také Čechové mají své „národní“ hříchy, které – řečeno biblicky – „volají o pomstu do nebe“. Tady nutno říci, že je má každý národ, proč by tedy český měl být výjimkou?

Ano, prvním těžkým hříchem bylo již ve středověku husitství s jeho genocidou katolíků. V novověku potom v 19. století v epoše českého národního obrození se začala především česká inteligence odvracet od pravé víry Kristovy a velebit husitské zločiny. To vyvrcholilo r. 1918, kdy většina národa odepřela věrnost a poslušnost legitimnímu českému králi bl. Karlovi Habsburskému a parlament zvolil hlavou státu odpadlíka od katolické víry T. G. Masaryka. To vyvrcholilo strašlivou rouhačskou orgií 3. listopadu r. 1918, kdy lůza za potlesku velké části českého národa strhla na Staroměstském náměstí v Praze mariánský sloup. Následovalo blasfemické šílenství doprovázené pálením křížů, devastací soch P. Marie a sv. Jana Nepomuckého a vyloupením desítek svatostánků. Téměř milion Čechů, Moravanů a Slezanů odpadl buď k ateismu nebo k sektě zvané československá církev.