Cítíte to tak jako já? Nenáležím ke Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. (FSSPX), sleduji ale pozorně jeho působení a jsem mu za to vděčný. Bez tohoto Bratrstva by byla tradiční mše sv. zapomenuta a ani já sám bych ji nikdy nepoznal. – Jistě, jsou mnohá tradiční společenství, která celebrují „starou“ mši, ale žádné z nich by nevzniklo bez FSSPX; ono je první komunitou, která uchovala tradiční ritus a jedinou, která ho nekompromisně bránila; a to i tehdy, kdy jiná tradiční bratrstva mlčela.

Pravidelně dostávám tiskoviny FSSPX a jejich četba je pro mne vždy osobním přínosem. Nikdy jsem tam nenalezl něco, co by odporovalo katolické víře nebo ji zatemňovalo, zatímco v oficiálních textech Církve a papeže se toto děje permanentně. Na katolicitě bratrstva neulpívá žádná pochybnost; před krátkou dobou zveřejnilo své „Vyznání víry“, jež shrnuje základy, které Církev vždycky učila, ale dnes je sotva ještě zastává. Toto vyznání víry zní dnes jako naléhavé upozornění, jak velký je dnes odpad od víry, který zasáhl současnou Církve. Ilustrují to 2 příklady:

Že Pán svojí Krví ustanovil novou a věčnou smlouvu, dosvědčují evangelia a potvrzují konsekrační slova, jež se kněz modlí při mši sv. Církev vždy potvrzovala podle Písma sv., že původní smlouva Boha s izraelským národem byla zrušena a nahrazena touto novou smlouvou. Dnes se ale tato pravda vnímá jako něco nevhodného a monopolního, zaznívá dokonce obvinění z „antisemitismu“, jenž prý vzniká na základě této dosavadní nauky.

Toto platí i o další zjevené pravdě, že mimo tuto novou smlouvu není žádná spása a jenom Katolická církev ji poskytuje svým udělováním svátostí, zejména mší sv., jak FSSPX vyznává. Mše sv. je zpřítomnění kalvarské oběti na kříži v čase, je přinášena za mnohé a obnovuje se na oltáři. I když probíhá nekrvavým způsobem, je tato mešní oběť smírná a usmiřující. Žádný jiný kult, který není spojen se mší sv., není Bohu milý. Žádný jiný prostředek není dostačující ke spáse duší. Proto mše sv. nemůže být v žádném případě pouhou památkou, nelze ji redukovat jen na nějakou duchovní hostinu nebo posvátné shromáždění lidu; tím spíše potom ne na pouhou slavnost velikonočního tajemství bez oběti, bez dostiučinění vůči Boží spravedlnosti, bez smíru za hříchy, bez ospravedlnění bez kříže.

Jasněji nemůže nauka Církve v tomto bodě zaznít a já si nevzpomínám, že bych kdy něco srovnatelného slyšel od většiny biskupů nebo od papežů naší doby. Naopak: Jsem narozen po II. vatikánském koncilu a svoji katolickou „socializaci“ – pardon – jsem poznal jako neobyčejnou lež, kterou jsem dlouho jakožto lež neprokoukl a jež mne dnes naplňuje hrůzou. Mám na mysli lež o údajné kontinuitě Církve, lež, která říká, že Církev po koncilu zůstala tatáž a nezměnila ani nauku, ani liturgii. Kdo si ale přečte „Vyznání víry“ FSSPX, pozná jasně jako v zrcadle, že tomu tak není a právě „nová mše“ potvrzuje toto zásadní nekatolické směřování. Téměř to vypadá, jakoby Církev se dnes stala zemí trosek a její víra ruinou.

Je pochopitelné, že za této situace se FSSPX rozhodlo vysvětit vlastní biskupy. Jsem rád, že se tak stalo. Pokud se tak děje bez papežského mandátu, ilustruje to dezolátní situaci Církve. K tomu náleží i fakt, že následkem bude „exkomunikace“. Tou se ale nebudeme zabývat. Místo toho je nutno se ptát, jestli vůbec lze exkomunikovat někoho, kdo jako jediný vyznává katolickou víru, zatímco papežové hlásají hereze a svá kolena sklánějí před falešnými bůžky. Myslím, že před Bohem takové „exkomunikace“ nemají žádnou platnost, tím spíše pak ne, když nikdo dnes není exkomunikován kvůli herezi nebo apostazi, např. biskupové v Německu, v Rakousku a ve Švýcarsku.

S předpovězenou „exkomunikací“ FSSPX je stržen i další vylhaný obraz Církve: Ta se prohlašuje za „synodální a ekumenickou“ jako „everybody’s darling“, ale současně ničí sama sebe a profiluje se jako nepřítelka své vlastní tradice. Odvrátila se od Božího zjevení a uvádí je v pochybnost.

Proto otázka biskupských svěcení FSSPX je otázkou k nám samotným: Na čí stranu se postavíme? Na stranu nové, pseudokatolické víry pokoncilní církve a „nové mše“? Nebo na stranu tradiční víry, která je obsažena v tradiční mši sv.? Pohodlná střední cesta neexistuje a ta tradiční společenství, která pro forma II. vatikánský koncil uznávají, si budou muset vyřešit tuto otázku. Tady jde o všechno.

Nehraje tedy žádnou roli, jestliže my si naší podporou FSSPX sami přivodíme „exkomunikaci“. Je to příkaz solidarity a poctivosti, abychom tady zaujali jasné stanovisko. K tomu též patří, aby ti, kdo se hlásí k Tradici, se jasně distancovali od omylů novocírkve. Jejich osobní svědectví v tomto směru by mělo znít: „Je suis Pie X.!“ (Já jsem Pius X.!) Děkujme Bohu za to, že existuje FSSPX. Bez něj by byla Tradice ztracena. Jistě, ani toto bratrstvo není žádná „societas perfecta“ (která komunita jí je?), ale jsem přesvědčen, že ono víru Církve nejen hájí, ale že skrze něj bude nakonec Církev samotná obnovena. Jedno se nedá přehlédnout: Všude, kde se slaví tradiční mše sv., Církev rozkvétá – a bez FSSPX by k tomu nikdy nedošlo.

P. Joachim Heimerl je knězem vídeňské arcidiecéze, učil na univerzitě v Mnichově a je znám jako autor mnoha komentářů k církevní problematice v médiích.

Zdroj: Ćlánek „‚Je suis Pie X.‘ oder: Warum wir mit der „Piusbruderschaft“ solidarisch sein müssen“ in www.katholisches.info 1. 6. 2026

Pozn. red.: „Je suis Pie X.“ (doslovně přeloženo „Já jsem Pius X.“), je zde použito jako rčení vyjadřující solidaritu.