Politická spolupráce papeže Františka (předchozího, pozn. překl.) s komunistickou Čínou nachází bezprostřední precedens ve strategii východní politiky Jana XXIII. a Pavla VI. V minulosti, stejně jako dnes, Ostpolitik měla své odpůrce, kteří si zaslouží vzpomínku. Jedním z nich byl slovenský biskup Pavol Hnilica (1926–2006). Chtěl bych připomenout jeho postavu na základě osobních setkání a detailního studia. Nedávno vyšla na toto téma práce prof. Emilie Hrabovcové, které chci poděkovat za zpřístupnění rukopisu.

V šedesátých letech minulého století, kdy vatikánská diplomacie začala uvádět do života Ostpolitik, v Československu – podobně jako dnes v Číně – existovaly dvě církve. Jednou z nich byla „vlastenecká“ církev, reprezentovaná kněžími podřizujícími se komunistickému režimu, druhou potom tzv. „podzemní“ církev, věrná Římu a jeho Magisteriu. Pavol Hnilica, pocházející z Unatinu u Bratislavy, byl po vstupu do jezuitského řádu tajně r. 1950 vysvěcen na kněze a o rok později na biskupa tehdejším biskupem Rožňavy mons. Robertem Pobožným. Díky svému biskupskému svěcení mohl potom sám vysvětit 27letého Jána Chryzostoma Korce (1924–2015), biskupa (a pozdějšího kardinála), který po 9 letech tajné kněžské pastorace byl uvězněn a odsouzen ke 12 letům vězení.

V prosinci r. 1951, kdy biskup Hnilica musel kvůli své bezpečnosti emigrovat do Říma, papež Pius XII. plně schválil tento způsob činnosti Církve v Československu, potvrdil platnost tajných svěcení a odmítl jakoukoliv dohodu s komunistickým režimem. V rozhlasovém poselství 23. prosince r. 1956 tento papež řekl o eventualitě dialogu s komunismem: „O čem budeme spolu hovořit, když nemáme společný jazyk. Jak je možné setkat se na mimoběžných cestách, kdy jedna strana tvrdošíjně odmítá absolutní hodnoty a popírá je? Je vůbec za této situace nějaká koexistence možná?“

Po smrti Pia XII. v říjnu r. 1958 se ale změnilo politické klima. Hlavním protagonistou východní politiky Apoštolského stolce se stal Agostino Casaroli. Jeho linii propagoval už Jan XXIII., do života ji však uvedl Pavel VI. V té době měl biskup Hnilica příležitost často se setkávat s tímto papežem Montinim a předkládat mu různá memoranda, v nichž ho varoval před iluzemi o komunistických režimech. Zdůrazňoval, že ty nerezignovaly na své plány zlikvidovat Církev a dialog se Svatým stolcem vedou pouze proto, aby získaly jednostranný prospěch, především věrohodnost navenek i uvnitř svých zemí, aniž by se vzdaly své protináboženské politiky. „Hnilica – píše Emilia Hrabovcová – radil papeži, aby se nenechal zmást kosmetickými ústupky komunistických vlád, ale dožadoval se propuštění z vězení a rehabilitace všech biskupů, kněží, řeholních osob a věřících laiků, trval na svobodě vyznávání víry a nikdy neodsunul stranou režimem pronásledované biskupy, což by bylo nejhorším ponížením jak pro ně osobně, tak i pro celou mučednickou církev před tváří zrádců, nepřátel a veřejného mínění. Tento vyhnaný biskup se obával, že dohody Vatikánu s komunistickými vládami bez účasti nejvíce hrdinské části episkopátů a uzavření smluv bez žádných ústupků těchto režimů vyvolají u katolíků – zejména u těch, kteří statečně a věrně vzdorují útisku – dezorientaci a pocit ponechání na holičkách samotnou církevní vrchností.“

13. května r. 1964 v průběhu II. vatikánského koncilu Pavel VI. veřejně oznámil, že Hnilica je biskupem, což dosud bylo udržováno v tajnosti. To mu umožnilo účastnit se posledního zasedání koncilu, kde se připojil k těm otcům, kteří se dožadovali odsouzení komunismu. Hnilica tenkrát v aule prohlásil, že schéma Gaudium et Spes (poté pastorální konstituce, pozn. překl.) mluví o ateismu tak málo, že je to vlastně „totéž, jako neříci nic“. Dodal, že velká část Církve trpí „pod útlakem bojovného ateismu, ale ve schématu, které se má přece týkat Církve v současném světě, to vůbec není znát“. „Historie nás pravdivě obviní ze zbabělosti a slepoty za toto mlčení,“ pokračoval a připomenul, že nemluví abstraktně, byl totiž sám v pracovním táboře spolu se 700 kněžími a řeholními osobami (po zrušení všech řeholních řádů a kongregací v Československu v dubnu r. 1950, pozn. překl.). „Mluvím na základě vlastní zkušenosti a ve jménu těch kněží a řeholníků, které jsem ve vězení poznal a s nimiž jsme na sebe vzali břemeno odpovědnosti za Církev i za cenu nebezpečí.“ (AS, IV/2, ss. 629–631).

V této době biskup Hnilica při svých častých kontaktech s Pavlem VI. se marně snažil odvést jej od Ostpolitik. V únoru r. 1965 pražský arcibiskup Josef Beran (1888–1969) byl propuštěn z internace a přijel do Říma, aby mohl přijmout nominaci kardinálem (ale s tím, že se již nesmí vrátit do vlasti, pozn. překl.) . Biskup Hnilica papeže varoval, že údajný úspěch vatikánské diplomacie je ve skutečnosti úspěchem komunistického režimu, který se tak zbavil pro něj nepříjemného mezinárodního problému. Od nového administrátora Prahy, považovaného za bázlivého člena prorežimního hnutí duchovenstva pod názvem Pacem in terris, se nemusel ničeho obávat.¹

Kardinál Korec, uvolněný z okovů komunismu, vzpomíná: „Měli jsme důvěru v podzemní církev, která v tichosti spolupracovala s kněžími ve farnostech a formovala mladé lidi ochotné k obětem: profesory, inženýry, lékaře, muže ochotné stát se kněžími. Tito nadšenci tiše pracovali s mládeží a s rodinami; tajně vydávali časopisy a knihy. Ostpolitik se ve skutečnosti zřekla této naší činnosti výměnou za mlhavé sliby a komunistické nejistoty. Podzemní církev byla naší velikou nadějí. Tvůrci Ostpolitk ale podřízli její žíly, znechutili tisíce chlapců a dívek, matek i otců a mnoho skrytých kněží ochotných k obětem… Byla to pro nás katastrofa, jakoby nás téměř odvrhli. Projevil jsem poslušnost, i když se jednalo o nejbolestnější období mého života. Komunisté tak měli v hrsti veřejnou pastorační aktivitu Církve“ (rozhovor pro „Il Giornale” z 28. července r. 2000).

Apoštolský stolec poté pod silným nátlakem vlády v Praze začal činnost biskupa Hnilici omezovat. R. 1971 ho dokonce požádal, aby odjel z Říma a usadil se za hranicemi Itálie. Jak píše Hrabovcová, biskupa se zejména dotklo obvinění, že se stal překážkou dohody s československou vládou, údajnou příčinou dalšího pronásledování Církve a vyvíjí aktivity proti vůli papeže. Hnilica odpověděl, že je ochoten opustit Řím, ale pouze na příkaz samotného papeže nebo generálního představeného jezuitského řádu. Nikdo mu ale takový příkaz nedal, biskup Hnilica proto zůstal ve Věčném městě a pokračoval ve své dosavadní činnosti, jeho kontakty s Apoštolským stolcem ale skončily.

Roky Ostpolitik byly dobou historického kompromisu. Mnozí si mysleli, že represivní komunistický systém je uzavřenou kapitolou, což umožnilo komunistické straně Itálie vítězit ve volbách více než kdy předtím. Nicméně „neúnavný biskup se pokoušel přesvědčit posluchače, že komunistické režimy pouze změnily svoji taktiku, uplatňovaly stále rafinovanější metody, ale neustoupily ani o milimetr od svého protináboženského a protihumanistického programu, proto Církev je ve svědomí vázána nepřijmout tento systém, neuznat jeho legitimitu, ale stále zveřejňovat jeho zločiny a upozorňovat na hrozbu, kterou představuje.“

Jak znovu připomíná Hrabovcová, „Hnilica byl přesvědčen s evangelním radikalismem hluboce věřící osoby, že v čase, kdy je nutné postavit se za Pravdu nebo proti ni, za Boha nebo proti Němu, je neutralita nemožná a ti, kteří nestojí na straně Pravdy, se stávají společníky lži a tím zodpovědní za šíření zla. V tomto duchu Hnilica hořce kritizoval politiku přizpůsobování se a ústupků realizovanou Západem při jednání s komunistickými režimy, slabost a lhostejnost západních křesťanů soustředěných především na sebe, na udržení vlastního materiálního blahobytu a málo ochotných zajímat se o osud svých bratří a sester za železnou oponou a angažovat se pro ně, jakož i pro vlastní křesťanské hodnoty. Hnilica v této souvislosti připomenul slova papeže Pia XI. ze 30. let a nazval mlčení politiky, médií a veřejného mínění – včetně katolického – ´smlouvou mlčení´. Řekl, že když se dříve mluvilo o ´mlčící církvi´za železnou oponou, nyní by bylo vhodnější použít tohoto názvu pro Církev na Západě.“

Biskup Pavol Hnilica byl hluboce dobrým, i když někdy naivním člověkem. Když jsem se s ním v r. 1976 osobně seznámil, doprovázel ho jeho sekretář Witold Laskowski, polský hrabě, polyglot bezúhonných mravů, který svou vizáží velice připomínal Winstona Churchilla. Laskowski emigrowal do Itálie ve 20. letech, sloužil v armádě generála Anderse a věnoval se boji s komunismem. Byl jakoby „andělem strážným“ biskupa Hnilici, pomáhal mu poradit si s manévry komunistických tajných služeb, které infikovaly jeho okolí a využívaly k tomu nejenom své četné agenty, ale též pomoc italské komunistické strany. Kdyby Laskowski žil, Hnilica by se nikdy nedal vmanévrovat do intrik zednáře Flavia Carboniho v aféře spojené s odkoupením dokumentů, které měly dokázat nevinu Vatikánu v záležitosti bankrotu Banco Ambrosiano.

Biskup Hnilica byl vroucím ctitelem Matky Boží Fatimské, přesvědčen o tom, že její zjevení náleželo k jedné z největších intervencí Boha v historii lidstva od apoštolských dob. Ve všech kontaktech s papeži neustále opakoval, že je třeba zasvětit Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie ve shodě s prosbou Matky Boží 13. července r. 1917. Jan Pavel II. po dramatickém atentátu 13. května r. 1981 připsal své zázračné uzdravení Matce Boží a rozhodl se hlouběji prostudovat její poselství. V době rekonvalescence v poliklinice Gemelli poprosil Hnilicu o poskytnutí kompletní dokumentace na téma Fatimy. 13. května r. 1982 se vydal papež na pouť do Fatimy, kde svěřil Matce Boží „ty lidi a národy, které tohoto zasvěcení obzvlášť potřebují“. Den nato se sestra Lucie setkala s biskupem Hnilicou za doprovodu Luigiho Bianchiho a Wandy Półtawské. Když se jí hosté ptali, jestli toto zasvěcení Sv. Otce je platné, ona odpověděla záporným gestem prstu. Řekla, že chyběla jasná zmínka o Rusku.²

Druhé zasvěcení bylo vykonáno Janem Pavlem II. 25. března r. 1984 na Náměstí sv. Petra v Římě před sochou Panny Marie přivezenou z Portugalska. Ani tady nepadla jediná zmínka o Rusku, pouze se hovořilo o „lidech, jejichž obětování a zasvěcení od nás očekáváš“. Papež napsal všem biskupům světa, aby se připojili. Biskup Hnilica patřil k těm nečetným, kteří to učinili. Podařilo se mu získat turistické vízum do Ruska a tentýž den, 25. března, u Kremlu s hlavou přikrytou deníkem „Pravda“, vyslovil zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Mariinu.

12. a 13. května r. 2000 jsem byl s biskupem Hnilicou ve Fatimě u příležitosti návštěvy Jana Pavla II., který přijel, aby prohlásil za blahoslavené malé pasáčky Hyacintu a Františka. Nesdílel jsem jeho nadměrný optimismus vůči pontifikátu Jana Pavla II., ale poznal jsem ho během 25leté známosti s ním jako člověka veliké víry, který by dnes určitě stál po boku těch, již bojují proti tomu, co kardinál Zen nazývá „výprodejem Církve“.

Zdroj: Článek „Biskup Paweł Maria Hnilica, przeciwnik watykańskiej polityki wschodniej“, in www.pch24.pl 16. 3. 2018

Poznámky redakce: