Tímto ar­gu­men­tem se ohá­ně­jí jak od­půr­ci křes­ťan­ství, tak i ne­o­mo­der­nis­té uvnitř Ka­to­lic­ké církve. Na to exis­tu­je je­di­ná od­po­věď: ne­od­po­ru­jí. Omlou­vám se, že budu po­ně­kud ne­skrom­ný a řeknu, že nejsem svou pro­fe­sí pouze cír­kev­ní his­to­rik, ale také bý­va­lý pro­fe­si­o­nál­ní žur­na­lis­ta, pů­so­bí­cí po lis­to­pa­du 1989 čtyři roky v de­ní­ku Li­do­vá de­mo­kra­cie. Psal jsem řadu re­por­tá­ží o náh­lých a ne­če­ka­ných udá­los­tech teh­dej­ších i mi­nu­lých a vedl o tom roz­ho­vo­ry s je­jich svěd­ky. Vím tedy o roz­dí­lu mezi in­for­ma­ce­mi, které se liší – a in­for­ma­ce­mi, které si od­po­ru­jí.

To, že se ně­kte­ré in­for­ma­ce o dané udá­los­ti liší, ještě zda­le­ka ne­zna­me­ná, že si od­po­ru­jí. Když po­ve­du roz­ho­vor s oči­tým svěd­kem –x– o ha­vá­rii le­ta­dla a opub­li­ku­ji, co viděl a sly­šel, tak to ne­vy­lu­ču­je, že může tady být ještě svě­dec­tví ně­ko­ho dal­ší­ho. Když jiný zpra­vo­daj ob­je­ví no­vé­ho svěd­ka –y–, tak jeho svě­dec­tví se nej­spíš od svě­dec­tví svěd­ka –x– bude lišit, pokud se na­chá­zel u po­pi­so­va­né udá­los­ti v jinou dobu a na jiném místě. Obě svě­dec­tví se mohou vzá­jem­ně doplňovat, aniž si budou od­po­ro­vat. Od­po­ro­vat si by zna­me­na­lo, že jedno svě­dec­tví po­pí­rá druhé.

To se v pří­pa­dě evan­gel­ních zpráv o zmrtvýchvstá­ní Páně vůbec ne­dě­je. Evan­ge­lia nejsou ži­vo­to­pi­sem Kris­to­vým, ani přes­nou kro­ni­kou udá­los­tí, nýbrž ka­te­che­zí. Každý z evan­ge­lis­tů sle­do­val jistý ka­te­che­tic­ký cíl ve pro­spěch té sku­pi­ny no­vých křes­ťa­nů, kte­rou chtěl oslo­vit. Za tím úče­lem vy­bral proto ze všech svě­dec­tví o udá­los­tech ve­li­ko­noč­ní­ho rána ta, která od­po­ví­da­la jeho ka­te­che­tic­ké­mu zá­mě­ru. Díky in­spi­ra­ci Ducha Sva­té­ho, která spo­lu­pů­so­bi­la při vzni­ku evan­ge­lií, všech­na čtyři ob­sa­hu­jí z žur­na­lis­tic­ké­ho hle­dis­ka per­fekt­ní re­por­tá­že o zmrtvýchvstá­ní Je­ží­še Kris­ta, i když ne úplné a za­hr­nu­jí­cí de­tail­ně všech­na fakta. Čtyři evan­ge­lis­té se ve svých zprá­vách liší, ale ne­od­po­ru­jí si.

Sv. Ma­touš např. uvádí (Mat 28,1-10), že k hrobu šly dvě ženy, Maria Mag­da­le­na a tzv. „druhá Maria“, tj. matka Ja­ku­bo­va a pří­buzná Panny Marie. Tím ale ne­vy­lu­ču­je, že tam mohly jít ještě další, ne­pí­še přece, že Maria Mag­dal­ská a „druhá“ Maria byly je­di­ný­mi svěd­ky­ně­mi prázd­né­ho hrobu ve­li­ko­noč­ní­ho rána. Sv. Marek (Mar 16,1-8) ví už o třech že­nách, které šly ke hrobu, k prv­ním dvěma, jež uvádí Ma­touš, při­řa­zu­je ještě Sa­lo­me. Marek tedy ne­po­pí­rá to, co píše Ma­touš, pouze doplňuje jeho in­for­ma­ci.

Sv. Lukáš je potom nej­po­drob­něj­ší. I on mluví o prv­ních dvou že­nách, které jme­nu­jí Ma­touš a Marek, ale místo Sa­lo­me k nim při­po­ju­je Jo­han­nu a do­dá­vá: „… a ostat­ní s nimi“ (Luk 24,1-11). Těch žen šlo tedy ke hrobu víc, ur­či­tě více než čtyři, Ma­touš uvádí pouze dvě, které byly nej­zná­měj­ší, Marek tři. Je­jich zprá­vy ne­vy­lu­ču­jí, že ke hrobu šlo více žen, Lukáš to vhod­ně a or­ga­nic­ky doplňuje.

Roz­dí­ly jsou i mezi re­la­ce­mi evan­ge­lis­tů o tom, co ženy u hrobu vi­dě­ly. Ma­touš a Marek píší o jed­nom an­dě­lo­vi a po­dá­va­jí jeho slova ženám shod­ně: „Ne­boj­te se, vím, že hle­dá­te Je­ží­še Na­za­ret­ské­ho….“ Lukáš ale uvádí dva an­dě­ly a je­jich vý­ro­ky jsou jiné: „Proč hle­dá­te ži­vé­ho mezi mrt­vý­mi?…“

Ve sku­teč­nos­ti jde o věrný, živý a při­ro­ze­ný obraz re­a­li­ty. Ženy, jež Pána do­pro­vá­ze­ly, po­chá­ze­ly z Ga­li­le­je a v Je­ruza­lémě po dobu svát­ků někde byd­le­ly na růz­ných mís­tech. Po ukři­žo­vá­ní Je­ží­šo­vě se nej­spíš do­mlu­vi­ly, že se sejdou první den po so­bo­tě časně ráno u jeho hrobu, aby do­kon­či­ly po­hřeb­ní práce. Jenže víme ze zku­še­nos­tí při ta­ko­vých do­mluvách, že nikdy ne­při­jdou všich­ni zaráz přes­ně na čas v kon­krét­ní oka­mžik. Proto je zcela při­ro­ze­né a nor­mál­ní před­po­klá­dat, že ně­kte­ré z těch žen při­šly dříve, jiné poz­dě­ji. Ty, co byly u hrobu první, měly zá­ži­tek, který po­pi­su­jí Ma­touš a Marek, po němž hned utek­ly, ty, co se do­sta­vi­ly poz­dě­ji, zase ten, který líčí Lukáš.

Marek píše, že Spa­si­tel se nejdří­ve zje­vil Marii Mag­da­lé­ně. To od­po­ví­dá evan­ge­liu sv. Jana, jenž po­pi­su­je své osob­ní svě­dec­tví ohled­ně zmrtvýchvstá­ní Pána (Jan 20,1-18). Maria z Mag­da­ly celá vy­dě­še­ná při­běh­la za ním a za Pe­trem, že někdo ukra­dl Je­ží­šo­vo tělo z hrobu. Oba apoš­to­lé se tam vy­pra­vi­li a sku­teč­ně na­lez­li hrob ote­vře­ný a bez mrt­vé­ho těla Mi­s­tro­va. Marii Mag­da­lé­ně se potom zmrtvýchvsta­lý Pán zje­vil v za­hra­dě, jak dále Jan líčí.

Tady ale na­rá­ží­me na jednu potíž. Všich­ni tři před­cho­zí evan­ge­lis­té, tzv. sy­nop­ti­ko­vé, uvá­dě­jí, že Maria z Mag­da­ly šla s ostat­ní­mi že­na­mi ke hrobu, měla by tedy být tak jako ony svěd­kem zje­ve­ní an­dě­la a jeho slov o Je­ží­ši ukři­žo­va­ném, který vstal z mrtvých. Jak to ale, že ona utí­ka­la k apoš­to­lům ne se zprá­vou o vzkří­še­ní, ale o krá­de­ži Pá­no­va těla?

Ne­ví­me, jak to vy­svět­lit. Možná, když spat­ři­la prázd­ný hrob, utek­la za Pe­trem a Janem ještě dřív, než se anděl ženám zje­vil, možná byla u toho, když anděl ho­vo­řil, ale šo­ko­va­ná prázd­ným hro­bem jej ne­vní­ma­la, možná ho po­va­žo­va­la za ně­ja­ké­ho ne­zná­mé­ho ci­zin­ce, který neví, co mluví (an­dě­lé se zje­vo­va­li v lid­ské po­do­bě).

Ma­touš píše ještě o že­nách, které šly od hrobu, jak se po­tka­ly se vzkří­še­ným Pánem. Ne­u­vá­dí je­jich jména, ani dobu, kdy a v kte­rém oka­mži­ku se tak stalo.

Při bliž­ším zkou­má­ní na­ra­zí­me ještě na další roz­dí­ly. Ma­touš říká, že ženy od hrobu bě­že­ly s bázní a ra­dos­tí zvěs­to­vat tuto skvě­lou zprá­vu o zmrtvýchvstá­ní učed­ní­kům, Marek zase píše, že ne­řek­ly ni­ko­mu nic, neboť se bály. Opět zde máme nor­mál­ní a při­ro­ze­ný obraz re­a­li­ty, který se lo­gic­ky dá před­po­klá­dat při mi­mo­řád­ných a ne­če­ka­ných udá­los­tech. Každý re­a­gu­je jinak podle svého na­tu­re­lu. Ně­kte­ré ženy se pros­tě nadchly tím, co vi­dě­ly a sly­še­ly od an­dě­la a honem s tím spě­cha­ly za apoš­to­ly, jiné měly strach. Zá­le­ží na tom, o které svě­dec­tví té či oné kon­krét­ní ženy se evan­ge­lis­ta opí­ral. Že sku­teč­ně ně­kte­ré ženy apoš­to­ly a učed­ní­ky ihned in­for­mo­va­ly, uvádí Lukáš, když po­pi­su­je pouť emauz­ských učed­ní­ků, kteří vzkří­še­né­mu Kris­tu, jehož na cestě ne­po­zná­va­jí, sdě­lu­jí, že ně­kte­ré ženy je „po­dě­si­ly“ svojí zprá­vou o prázd­ném hrobu a vi­dě­ní an­dě­lů.

Marek zase píše, že apoš­to­lé emauz­ským učed­ní­kům, kteří se vrá­ti­li do Je­ruza­lé­ma se zprá­vou, jak se jim Pán na cestě zje­vil, ne­vě­ři­li. Lukáš ale sdě­lu­je, že oni jim řekli: „Pán sku­teč­ně vstal a zje­vil se Ši­mo­no­vi.“ Opět platí: jak kdo. Ježíš se zje­vil sou­kro­mě Pe­t­ro­vi, který uvě­řil – a ně­kte­ří z učed­ní­ků také. Ti nej­spíš re­a­go­va­li na zprá­vu o zje­ve­ní emauz­ských učed­ní­ků tak, jak Lukáš uvádí, ostat­ní ale ne. Když se cel­ko­vě po­dí­vá­me na evan­gel­ní zprá­vy o Pá­no­vě zmrtvýchvstá­ní, tak zjis­tí­me, že apoš­to­lé byli ke svě­dec­tvím o vzkří­še­ní pře­váž­ně skep­tič­tí. Je­jich po­chyb­nos­ti roz­ptý­lil až Kris­tus sám svým zje­ve­ním ještě v ne­dě­li. Jenže i tady čteme u Luká­še, jak nej­pr­ve si mys­le­li, že jde o pří­zrak (ducha) a ne o zje­ve­ní ži­vé­ho vzkří­še­né­ho Pána. Tomáš, který nebyl s nimi, ne­u­vě­řil ani poté, když mu ostat­ní řekli, že zmrtvýchvsta­lé­ho Mi­s­tra osob­ně vi­dě­li. Uvě­řil, jak píše Jan, až když se Pán zje­vil apoš­to­lům po­dru­hé.

Když se po­dí­vá­me na evan­gel­ní zprá­vy o vzkří­še­ní cel­ko­vě, tak zjis­tí­me, že je v tom cítit šok a zma­tek. To je ty­pic­ké, nor­mál­ní a před­po­klá­da­né pro kaž­dou ná­h­lou a ne­če­ka­nou udá­lost v při­ro­ze­né ro­vi­ně, tím spíše v nad­při­ro­ze­né. Lidé takto sku­teč­ně re­a­gu­jí: ně­kte­ří s pře­kva­pe­ním a ra­dos­tí, jiní na­o­pak s ne­dů­vě­rou, skep­sí a někdy i s od­mít­nu­tím.

Tato nor­ma­li­ta ty­pic­ká pro šo­ku­jí­cí udá­los­ti je z těch­to evan­gel­ních úryv­ků jasně pa­tr­ná. Ne­svěd­čí to o ničem jiném, než o tom, že se oprav­du jed­na­lo o něco ne­če­ka­né­ho a pře­kva­pi­vé­ho, co způ­so­bi­lo nej­pr­ve chaos a pa­ni­ku, jak tomu vždyc­ky a zá­ko­ni­tě v ta­ko­vých si­tu­a­cích bývá. Evan­ge­lis­té ve zprá­vách o zmrtvýchvstá­ní Kris­ta zob­ra­zu­jí živou sku­teč­nost, která je z každé věty znát a cítit, nejde o žádný umělý li­te­rár­ní vý­tvor.

To, že tento chaos a tato pa­ni­ka zů­sta­ly v kni­hách in­spi­ro­va­ných Du­chem Sva­tým, tj. v evan­ge­li­ích, za­cho­vá­ny, jsou jen po­tvr­ze­ním faktu, že ke zmrtvýchvstá­ní Je­ží­še Kris­ta oprav­du došlo. Na­o­pak kdyby všech­no bylo uhla­ze­né a upra­ve­né, tak by se stala opráv­ně­nou ná­mit­ka, že může jít o umělý kon­strukt. Boží pů­so­be­ní chtě­lo, aby tento zma­tek, od­rá­že­jí­cí kon­krét­ní živou re­a­li­tu ne­če­ka­né šo­ku­jí­cí udá­los­ti, zů­stal v evan­ge­li­ích za­cho­ván jako jeden z dal­ších do­kla­dů, že ne­vě­ří­me bájím a mýtům, ale au­ten­tic­kým oči­tým svěd­kům prav­dy. Kris­tus oprav­du vstal! Ale­lu­ja!