Slo­ven­ská Tr­na­va uví­ta­la v so­bo­tu 7. květ­na vzác­né­ho hosta. Byl jím známý bis­kup ze stře­do­asij­ské­ho Ka­za­chstá­nu Jeho Ex­ce­len­ce mons. Atha­na­sius Schne­i­der, po­chá­ze­jí­cí z ně­mec­ké ná­rod­nost­ní men­ši­ny v Rusku, který sta­teč­ně vy­stu­pu­je na obra­nu ka­to­lic­ké pra­vo­věr­nos­ti. Stalo se tak u pří­le­ži­tos­ti vy­dá­ní jeho knihy Chris­tus Vin­cit ve slo­ven­šti­ně. Vydal ji Spo­lok la­tin­skej omše r. 2022. Bis­kup Schne­i­der měl také v Tr­na­vě před­náš­ku na téma sou­čas­né cír­kev­ní krize.

Jas­nost, pří­mo­ča­rost a úder na hla­vič­ku kon­krét­ní­ho pro­blé­mu, čímž je mons. Schne­i­der po­věst­ný, pro­ká­zal i ten­to­krát. Podle něj se dnes na­chá­zí­me upro­střed 4. velké krize Církve. Tou první byla he­re­ze ari­a­nis­mu ve 4. stol., dru­hou pa­pež­ské schi­zma 14. stol., třetí pro­tes­tant­ská re­for­ma­ce 16. stol.

J.​Exc. mons. Schne­i­der ostře zkri­ti­zo­val dneš­ní pas­tý­ře za to, že „opus­ti­li vě­ří­cí“. Právě toto po­pi­su­je ve své knize. Nicmé­ně to ne­mů­že být pro nás dispen­sem k opuš­tě­ní služ­by vo­já­ka Kris­to­va, k níž jsou po­vo­lá­ni du­chov­ni i laici. „Nikdy se ne­smí­me sty­dět za ka­to­lic­kou víru, pro­to­že je to víra všech dob,“ řekl bis­kup Schne­i­der. Při­po­me­nul též, kolik lidí v této víře a pro ni ze­mře­lo a zdů­raz­nil, že „toto je je­di­ná víra, která může ob­no­vit ci­vi­li­za­ci“. Ale „není možné být dob­rým vo­já­kem bez toho, abychom správ­ně po­ro­zu­mě­li Kris­to­vým roz­ka­zům“, po­kra­čo­val mons. Schne­i­der. Proto je podle něj nutné stále se v pravé víře Kris­to­vě vzdě­lá­vat. Křes­ťa­né se na­ro­di­li proto, aby bo­jo­va­li, a čím více od­va­hy tváří v tvář ne­pří­te­li pro­je­ví, tím jis­těj­ší bude ví­těz­ství. „Vždyť Kris­tus už svět po­ra­zil,“ při­po­mněl bis­kup v sou­vis­los­ti s Pá­no­vým ví­těz­stvím na kříži a s jeho Zmrtvýchvstá­ním.

V další části poté uvedl slova ně­kte­rých pa­pe­žů na do­kres­le­ní si­tu­a­ce pa­nu­jí­cí v sou­čas­né Církvi. Sv. Pius X. např. va­ro­val, že „mu­sí­me být vždyc­ky bdělí, neboť ne­pří­tel nikdy nespí a i když tak­tic­ky mění svůj jazyk, vždyc­ky útočí a jeho útoky jsou po­kaž­dé smr­to­nos­né“. Podle to­ho­to sva­té­ho pa­pe­že „ži­je­me v době fa­leš­né­ho bez­pe­čí, v němž nás uko­lé­ba­li fa­leš­ní pro­ro­ci, kteří ne­u­stá­le vo­la­jí ´Ví­těz­ství!´, aby utlu­mi­li bo­jo­vou mo­rál­ku. Jde o ty, kteří na­zý­va­jí dobro zlem a zlo dob­rem.“ Pius XII. zase řekl, že Kris­tus zví­tě­zí skrze eu­cha­ris­tii a že „eu­cha­ris­tie nás osvo­bo­dí“.

Mons. Schne­i­der se dotkl i osob­nos­ti bl. Karla Habsbur­ské­ho, od jehož smrti uplý­vá letos sto let. Pře­kva­pi­vě upo­zor­nil na málo zná­mou sku­teč­nost, že tento bla­ho­sla­ve­ný císař a král „ka­te­go­ric­ky od­mí­tl ja­kou­ko­liv spo­lu­prá­ci se svo­bod­ný­mi zed­ná­ři, kteří mu slí­bi­li ná­vrat na trůn, když bude sou­hla­sit s roz­vo­dy man­žel­ství, seku­lár­ním škol­stvím bez vlivu Církve a le­ga­li­za­cí svo­bod­né­ho zed­nář­ství“. Bis­kup ci­to­val jeho slova: „Co jsem při­jal od Boha, ne­mo­hu vzít zpět z ruky sa­ta­na.“ Vy­zve­dl bl. Karla jako pří­klad sta­teč­né­ho a Církvi věr­né­ho stát­ní­ka, jenž od­mí­tl každý kom­pro­mis se svě­tem, který se­sa­dil Kris­ta z trůnu. Dále mons. Schne­i­der pro­hlá­sil, že „cír­kev­ní před­sta­vi­te­lé, kteří ko­la­bo­ru­jí se zed­ná­ři, jsou zrád­ci. Jsou to ti, kdo pro­pa­gu­jí rov­nost všech ná­bo­žen­ství a tím zra­zu­jí Kris­ta a jeho víru,“ řekl zvý­še­ným hla­sem. Bl. Karel, který zů­stal věrný a zá­sa­do­vý, je vzo­rem ctnos­ti a sta­teč­nos­ti pro nás pro všech­ny, roz­vá­děl dále.

Bis­kup ne­o­po­me­nul ani sou­čas­nou tzv. „pan­de­mii“ a s ní sou­vi­se­jí­cí oč­ko­vá­ní. I když exis­to­va­ly vážné pří­pa­dy one­moc­ně­ní co­vi­dem, tak smrt­nost byla na­to­lik nízká, že na­sto­le­ná „opat­ře­ní“ vlád byla „ab­so­lut­ně ne­a­de­kvát­ní“. Všech­no bylo „zcela mimo pro­por­ce“. Od­sou­dil také oč­ko­vá­ní proti co­vi­du, neboť má spo­ji­tost s umě­lým po­tra­tem. Ale – dodal s úsmě­vem – „po této zku­še­nos­ti máme větší dů­vě­ru v Pána“. Po­stě­žo­val si však na po­stoj dneš­ní Církve, která „více dbá na zdra­ví těla než na zdra­ví duše“.

Za­u­jal sta­no­vis­ko i k sou­čas­né rusko-ukra­jin­ské válce. Řekl, že ne­bu­de mlu­vit o po­li­ti­ce, nicmé­ně jako du­chov­ní pas­týř musí od­sou­dit každý kon­flikt, v němž umí­ra­jí ne­vin­ní lidé. Dů­le­ži­té však je podle něj chá­pat tuto válku jako Boží trest za naše hří­chy, což by nás mělo „pro­bu­dit k po­ká­ní, k mod­lit­bě a ke skut­kům křes­ťan­ské lásky k bliž­ní­mu“.

Podle bis­ku­pa je při­ja­tel­né vést válku proti is­lám­ské ide­o­lo­gii, která se snaží zni­čit ev­rop­skou kul­tu­ru a ci­vi­li­za­ci, ale nelze ak­cep­to­vat, když proti sobě bo­ju­jí Rusko a Ukra­ji­na – dvě křes­ťan­ské země. Křes­ťa­né by proto měli pře­stat bo­jo­vat mezi sebou a za­mě­řit své úsilí na za­sta­ve­ní is­la­mi­za­ce a dechris­ti­a­ni­za­ce. Ru­so­vé a Ukra­jin­ci by si měli na­vzá­jem „udě­lit od­puš­tě­ní a pro­ká­zat křes­ťan­skou lásku“.

Mons. Schne­i­der dále řekl, že podle slov sv. Jana Apoš­to­la „ži­je­me na konci časů“. Tento stav trvá už dva ti­sí­ce let. Když apoš­to­lé se chtě­li od Je­ží­še do­zvě­dět, kdy na­sta­ne konec, On od­po­vě­děl, že jim ne­pří­slu­ší toto znát.

„Nutno ale být bdělý,“ upo­zorňuje bis­kup Schne­i­der. Řekl, že podle fa­tim­ské­ho po­sel­ství Panny Marie nás ještě čeká „velká ob­no­va“ světa a Církve. „Mám na­dě­ji, že Duch Svatý si při­pra­vu­je půdu pro ve­li­kou ob­no­vu,“ sdě­lil udi­ve­né­mu po­slu­chačstvu.

Při­jí­má­ní na ruku

„Nej­vět­ší ranou pro Cír­kev dneška je při­jí­má­ní na ruku,“ řekl ka­zaš­ský bis­kup na­pros­to jed­no­znač­ně. „Jde o pří­mou ránu do je­jí­ho srdce. Jedná se o ba­na­li­za­ci a tri­vi­a­li­za­ci Kris­to­va Těla… když ho po­dá­va­jí jako zá­ku­sek.“ Za­ve­de­ní ce­lo­svě­to­vé­ho při­jí­má­ní na ruku je podle něj ab­so­lut­ně ne­o­pod­stat­ně­né a je vi­zit­kou „smut­né­ho stavu dneš­ní Církve“. „Dokud ne­bu­de při­jí­má­ní na ruku za­ká­za­né a Cír­kev před Pánem ne­po­klek­ne, její ob­no­va ne­na­sta­ne,“ kon­sta­to­val mons. Schne­i­der.

Poté vy­prá­věl pří­běh z jedné bra­zil­ské ves­ni­ce, kde pů­so­bil jako mi­si­o­nář. Při­šlo za ním jedno děv­čát­ko z míst­ní­ho kmene, hlu­bo­ce vě­ří­cí, a stě­žo­va­lo si na jis­té­ho kněze z Ev­ro­py, že po­dá­vá sv. při­jí­má­ní pouze na ruku. Vy­klá­dal lidem, že je to prý nové na­ří­ze­ní II. va­ti­kán­ské­ho kon­ci­lu, což sa­mo­zřej­mě byla lež. Dívce se to ale ne­zdá­lo a mla­dé­mu knězi Schne­i­de­ro­vi řekla: „U nás máme kme­no­vý zvyk, že když při­jde ná­vště­va, tak hos­ti­tel si před ní dů­klad­ně umývá ruce, aby bylo jasné, že se před­tím, než jí podá ruku, ne­do­tkl ni­če­ho ji­né­ho, čím by si je po­špi­nil. Já ale, když při­jdu do kos­te­la, tak se na­před do­tknu kliky dveří, potom la­vi­ce a se­da­dla, a jak pak mohu brát do rukou to, co je nej­cen­něj­ší? Nej­vět­ší ná­vště­vu, jaká může ke mně při­jít?!“

Dívka proto vy­zkou­še­la na toho kněze jeden trik. Když šla ke sv. při­jí­má­ní, měla pevně se­pja­té ruce. Kněz jí ale vnu­til Tělo Páně do ruky ná­si­lím. Byla zou­fa­lá a mod­li­la se, co má dělat. Příš­tě, když šla ke sv. při­jí­má­ní, měla ruce za zády. „Ten kněz byl sku­teč­ný fa­ri­zej,“ řekl bis­kup Schne­i­der s vi­di­tel­ným hně­vem ve tváři.

Ná­sled­ně vy­prá­věl pří­běh ze svého dět­ství, když se jako 12le­tý pře­stě­ho­val se svými ro­di­či ze So­vět­ské­ho svazu do Ně­mec­ka. Tam se už v mnoha kos­te­lech při­jí­ma­lo pouze na ruku. „Moje ma­min­ka zů­stá­va­la proto v chrá­mu po mši, dokud všich­ni ne­o­de­šli. Potom šla do­pře­du, sbí­ra­la ze země čás­teč­ky Těla Páně, které spadly na zem, a dá­va­la je na jazyk, aby ale­spoň tímto způ­so­bem je ucti­la a za­brá­ni­la je­jich zne­svě­ce­ní tím, že lidé budou po nich šla­pat,“ řekl dále bis­kup Schne­i­der. Poté do­po­ru­čil, aby vě­ří­cí do kos­te­lů, kde po­dá­va­jí sv. hos­tii na ruku, pokud je to možné, vůbec ne­cho­di­li.

Dále ka­zaš­ský bis­kup jed­no­znač­ně upřed­nost­nil tra­dič­ní mši sv. před NOM. Řekl, že máme co do či­ně­ní se dvěma od­liš­ný­mi rity a ni­ko­li dvěma od­liš­ný­mi for­ma­mi jed­no­ho a téhož ritu. „Už z vněj­ší­ho po­hle­du je zřej­mé, že nová mše je po­dob­ná pro­tes­tant­ské­mu ob­řa­du,“ kon­sta­to­val. „Forma, kdy kněz stojí čelem k lidu, je vy­slo­ve­ně pro­tes­tant­ská a v Církvi nikdy ne­e­xis­to­va­la…, tím se sni­žu­je vý­znam ado­ra­ce,“ po­zna­me­nal dále. La­tin­ská tra­dič­ní mše sv. je ale fi­xo­va­ná na ado­ra­ci a nad­při­ro­ze­né atri­bu­ty Boha, je proto „více te­o­cen­t­ric­ká“. Na otáz­ku, co ale má dělat mladý kněz, když chce slou­žit tra­dič­ní mši, ale kvůli do­ku­men­tu Tra­di­ti­o­nis Cus­to­des ne­mů­že, mons. Schne­i­der od­po­vě­děl, ať se naučí tyto ob­řa­dy a ce­le­bru­je je i po­ta­jí s vírou, že při­jde doba, kdy nový papež toto na­ří­ze­ní zruší. „Žádný papež ne­mů­že zru­šit tra­dič­ní la­tin­skou mši. Ta je tak dů­le­ži­tá, že ji žádný papež ne­mů­že zni­čit. Na­o­pak, tato la­tin­ská tra­dič­ní mše po­ra­zí pa­pe­že,“ dodal za smí­chu ce­lé­ho sálu.

Od­po­vě­děl též na otáz­ku, jak má křes­ťan chá­pat ne­na­dá­lou váž­nou nemoc. Podle jeho slov se jedná o kříž od Boha, který nás má k němu při­blí­žit. Ale ne­smí­me být fa­ta­lis­ty jako mus­li­mo­vé, kteří pro­pad­nou apa­tii. Ka­to­lí­ci ne­po­u­ží­va­jí pouze víru, ale také rozum, jenž po­chá­zí od Boha. Po­kra­čo­val: „Bůh nám též dává me­di­cí­nu a v dě­ji­nách máme mnoho sva­tých lé­ka­řů. Těm, kteří mi­lu­jí Boha, všech­ny si­tu­a­ce po­má­ha­jí k dobru.“

Na závěr J.​Exc. bis­kup Atha­na­sius Schne­i­der udě­lil své po­žeh­ná­ní Spol­ku la­tin­skej omše.