„Co bys řekl, kdy­bys po­tkal ženu, která na tebe bude vždy, za všech okol­nos­tí hodná, vždy pro tebe bude mít dobré slovo, úsměv, po­hla­ze­ní, všech­no ti od­pus­tí, uvaří ti, vy­pere ti, udělá pro tebe, co ti jen na očích uvidí?“ „Ahoj, mami.“

Tento bon­mot svěd­čí o vý­ji­meč­nos­ti ženy, ke které může člo­věk na této zemi kdy­ko­li při­jít a ne­bu­de zkla­mán. Matka, máma, ma­min­ka chce pro své dítě to nej­lep­ší, udělá pro ně vše, byť by ji to mělo stát po­hod­lí, zdra­ví, či do­kon­ce život. Jednu ta­ko­vou mám, takže vím, o čem mlu­vím, resp. píšu. Slovo „jednu“ je ostat­ně dost za­vá­dě­jí­cí, nikdo ne­mů­že mít více matek, snad jen šrou­bek… Co mne se týče, ani jich více mít ne­chci, natož pak jinou. Mám tu nej­lep­ší, tu je­di­nou mož­nou.

Přece je zde však ještě jedna Žena, jíž bez roz­pa­ků, vý­či­tek či po­chyb­nos­tí mohu, chci a tou­žím říkat Matko, Mami, Ma­min­ko…

Budu-li pa­rafrá­zo­vat úvod­ní od­sta­vec, bude onen di­a­log vy­pa­dat ná­sle­dov­ně: „Co bys řekl, kdy­bys po­tkal ženu, ke které se budeš moci kdy­ko­li utéct, která tě vždyc­ky vy­sly­ší, po­tě­ší a po­mů­že ti, a to i přes­to, že jsi za­vi­nil smrt Je­jí­ho Syna?“ „Zdrá­vas, Maria…“

„Ruka, která po­hy­bo­va­la ko­líb­kou, hýbe i svě­tem,“ zní jedno špa­něl­ské pří­slo­ví. To, co nám dala do vínku naše bi­o­lo­gic­ká matka, má vliv na naše bu­dou­cí ži­vo­ty. To, co nám dává naše du­chov­ní Matka, je ještě něco mno­hem víc. Ne na­dar­mo nám Ji pro­střed­nic­tvím sv. Jana všem dal za Matku. Je-li Ježíš Slun­cem, pak Maria je Jitřen­kou, která je na ob­lo­ze před jeho vý­cho­dem i po jeho zá­pa­du. Jen v jeho záři ustu­pu­je do po­za­dí, tak jako Maria, která, za­stí­ně­na mocí Nej­vyš­ší­ho (viz Lk 1,35), pro­ži­la celý svůj život ve skry­tos­ti. Ale díky Sy­no­vu: „Hle, tvá matka“ je s námi i po Jeho na­ne­bevstou­pe­ní. A vždy uka­zu­je smě­rem k Němu, ne na sebe.

U Iza­já­še mů­že­me číst, že spíš matka za­po­me­ne na své dítě, než aby tak uči­nil Bůh. U Matky Boží je to však zhola ne­mož­né. Vím, u té mé tak­též, ale tento pří­měr bych chtěl vztáh­nout právě na Matku církve. Za­bi­li jsme Jí Syna, ale na­mís­to ne­vra­ži­vos­ti nás při­jí­má pod svůj plášť, brání nás – své děti před útoky toho Zlého, a do­kon­ce prosí u svého Syna za nás, kteří Mu způ­so­bi­li a způ­so­bu­jí tolik utr­pe­ní. Říká se, že matka má nej­ra­dě­ji to dítě, s nímž měla nej­víc trá­pe­ní, které ji stálo nej­víc bo­les­ti. Zde to beze zbyt­ku platí pro celé lid­ské po­ko­le­ní – každý z nás Marii způ­so­bil ne­před­sta­vi­tel­nou bo­lest tím, že jeho ruka dr­že­la po­my­sl­né kla­di­vo při úde­rech do hřebů pro­bí­je­jí­cích Je­ží­šo­vy údy. Jenže na­mís­to toho, aby se chá­pa­la meče jako Petr, na­bí­zí své Srdce pro sedm mečů, které je mají pro­bod­nout. „Maria ne­ví­tě­zí s mečem v ruce, ale s mečem v srdci,“ praví Ger­truda von le Fort. Trpí se svým Synem, pláče pro své děti, pláče jako Matka, která je vůbec bez­mezně mi­lu­je, touží po je­jich spáse a všemi do­stup­ný­mi pro­střed­ky jim = nám k tomu do­po­má­há, při­čemž vůbec tyto do­stup­né pro­střed­ky vy­chá­ze­jí z Její lásky pře­sa­hu­jí­cí lásku všech matek, které se kdy na této zemi po­hy­bo­va­ly, včet­ně té mé, a to už je co říct.

„Ukaž, že jsi mat­kou,“ vy­zý­val kdysi jeden hříš­ník Marii. „Ukaž, že jsi synem,“ od­vě­ti­la mu. Ne­chtěj­me po Marii, aby byla naší Mat­kou, aniž bychom se při­tom ne­sna­ži­li být Je­jí­mi syny. Vždyť Ježíš na kříži řekl: „Hle, tvůj syn,“ ale i „Hle, tvá matka.“ Má jít tedy o obou­stran­ný vztah, vztah mi­lu­jí­cí­ho k Mi­lo­va­né.

„Ulou­pi­la jsi mi srdce,“ řekl kdysi Marii sv. Ber­nard z Clai­r­vaux. Nech­me si i naše srdce ulou­pit touto „Zlo­děj­kou“. Po­dob­ně jako sv. Te­re­zie z Li­sie­ux, která se ra­do­va­la z toho, že ji Bůh při­jde jed­no­ho dne „úplně roz­to­mi­le ukrást“ a chtě­la Mu v tom po­má­hat.

Po­má­hej­me Marii v tomto „olu­po­vá­ní“, Ona si naše srdce ne­ne­chá pro sebe, ale před­lo­ží je svému Synu. Proč? Pro­to­že jako každá matka, chce i Ona pro své děti to nej­lep­ší.