Mnozí to známe. Bo­ju­je­me se svými všed­ní­mi hří­chy a špat­ný­mi ná­klon­nost­mi, které jsou je­jich pů­vod­cem. Zpo­ví­dá­me se z toho a mod­lí­me se, aby nám Pán dal sílu nad tě­mi­to sla­bost­mi zví­tě­zit. Jenže ne­da­ří se nám, po­kro­ky jsou ne­pa­tr­né, někdy i nu­lo­vé. U ji­ných jsou ale vý­raz­né. Víme o sv. Fran­tiš­ku Sá­les­kém, který byl prch­li­vé po­va­hy, že s po­mo­cí Boží se stal na­ko­nec mír­ným, las­ka­vým a tr­pě­li­vým kně­zem. Ptám se Boha možná i tro­chu zou­fa­le: Pane, proč jiní ano, ale proč ne já? Pře­stá­vám bo­jo­vat a re­zig­nu­ji. Říkám si, že kdoví, jest­li jde vůbec o hřích – a když, tak jen po­lo­dob­ro­vol­ný lehký, který snad ne­sto­jí vůbec za řeč.

Jenže tím se oci­tám v ďáblo­vě pasti. Jakmi­le nad svými hří­chy, byť leh­ký­mi, mávnu rukou, může se právě tato leh­ko­my­sl­nost stát hří­chem těž­kým, kdy se ztrá­cí po­svě­cu­jí­cí mi­lost. Ta­ko­vý po­stoj totiž uráží Bož­ské­ho Spa­si­te­le, neboť On šel na Kal­vá­rii i za můj lehký hřích. I když jím ne­ztrá­cím po­svě­cu­jí­cí mi­lost, tak svého nej­vět­ší­ho ne­bes­ké­ho Dob­ro­din­ce přes­to za­rmu­cu­ji a urá­žím, když se ho do­pouš­tím. Proto s ním musím stále bo­jo­vat mod­lit­bou, po­stem a se­be­pře­má­há­ním, i když změna k lep­ší­mu zatím ne­při­chá­zí.

Ne­smím ale pro­pa­dat zou­fal­ství nebo de­pre­si nad tímto ne­ú­spě­chem. Nutno mít pořád na zře­te­li, že Pán Bůh není ani přís­ný kan­tor, ani tre­nér, ani účet­ní. Ti všich­ni měří jenom vý­sle­dek a výkon. Když ten se ne­do­sta­ví, tak při­stou­pí k ne­ga­tiv­ní­mu hod­no­ce­ní nebo k sank­cím. To, že se člo­věk sna­žil, ne­be­rou v potaz. Tak je to ve svět­ské ro­vi­ně. Bůh ale měří jiným me­t­rem. On hod­no­tí na prv­ním místě právě snahu a oprav­do­vé úsilí, ni­ko­li vlast­ní výkon a vý­sle­dek. Proto, i když se mi ne­da­ří být lepší, pokud mám po­cti­vou vůli bo­jo­vat se svou sla­bos­tí a vy­ví­jím k tomu pa­t­řič­né úsilí, mohu si být jist, že Pán bude hod­no­tit právě toto bez ohle­du na sku­teč­ný úspěch či ne­ú­spěch. Jeho kri­té­ria jsou jiná než kri­té­ria to­ho­to světa, pro­to­že On je mi­lu­jí­cí Otec, Vy­ku­pi­tel a nej­lep­ší Pří­tel. V tom spo­čí­vá oprav­do­vá ra­dost ka­to­lic­ké­ho křes­ťa­na.

S touto ra­dos­tí zís­ká­vám elán k dal­ší­mu boji se svými sla­bost­mi. Pán vidí i to, co je skry­té. Ví, že v dů­sled­ku dě­dič­né­ho hří­chu se ro­dí­me se špat­ný­mi ná­klon­nost­mi a růz­ný­mi du­chov­ní­mi de­for­ma­ce­mi, které ani křest ne­od­st­raňuje. Až v nebi bu­de­me toho plně zba­ve­ni. Jen Bůh vidí ve­li­kou sílu ně­ja­ké­ho za­tí­že­ní a chápe ob­tíž­nost naší si­tu­a­ce. Bojem, i když ne vždy úspěš­ným, si zís­ká­vá­me zá­slu­hy pro nebe. A také je­di­ně Pán Bůh ví, kdy je pro nás nej­lep­ší a nej­vhod­něj­ší, aby se vý­raz­ný po­krok v boji se hříš­ný­mi ná­klon­nost­mi do­sta­vil, my to ne­ví­me. K ví­těz­ství nad nimi dojde vždyc­ky v pravý čas, který jen On zná a ví, kdy je to pro nás nej­pro­spěš­něj­ší.

Může se ale stát, že někdy nám nedá zví­tě­zit a po­ne­chá nám naši sla­bost a pády do všed­ních hříchů, aby nás ochrá­nil před mno­hem hor­ším hří­chem – pý­chou. Kdyby nám dal do­sta­tek po­má­ha­jí­cí mi­los­ti oka­mži­tě, když jej pro­sí­me, abychom se zba­vi­li svých chyb, při své lid­ské sla­bos­ti a sa­ta­no­vě ra­fi­no­va­nos­ti by mnozí pro­pad­li po­ci­tu, jak jsou dobří a do­ko­na­lí – a to už je další léčka zlého ducha, kdy na­stu­pu­je na­mís­to leh­ké­ho hří­chu hřích těžký, tj. pýcha. Proto nám Pán po­ne­chá­vá naši sla­bost dle slov sv. Pavla jako „osten… abych se pro své před­nos­ti ne­po­vy­šo­val“. Vě­do­mí vlast­ní hříš­nos­ti vede k po­ko­ře – a ta se Pánu líbí, tu On vždyc­ky nej­lé­pe ocení.

Proto, i když se mo­men­tál­ně ne­da­ří po­lep­šit se, bo­juj­me vy­tr­va­le dál, pře­má­hej­me se a pro­s­me v mod­lit­bě. Čiňme tak ale bez po­ci­tu zou­fal­ství s vírou, že Pán ocení moji snahu a ví, jak s ní na­lo­žit.

Sa­mo­zřej­mě toto se týká po­lo­dob­ro­vol­ných leh­kých hříchů. Těžké hří­chy jsou vždyc­ky za­lo­že­ny na plné dob­ro­vol­nos­ti – s vý­jim­kou pří­pa­dů zá­vis­los­ti (na al­ko­ho­lu, dro­gách, por­no­gra­fii). Tam – právě proto, že jde o plnou dob­ro­vol­nost – je nutno oka­mži­tě pře­stat, hříš­né zná­mos­ti pře­ru­šit, ukra­de­né vrá­tit, za po­mlu­vu se omlu­vit atd. Pokud jde o zá­vis­lost, nutno po­kor­ně pod­stou­pit lé­če­ní nebo se podro­bit exor­cis­mu (zá­vis­lost bývá často od zlého ducha). Kdo od­mí­tá s těž­kým hří­chem oka­mži­tě skon­co­vat a se­tr­vá v tomto stavu až do konce, potom se Pán pro­je­ví ve vší pl­nos­ti jako spra­ved­li­vý Soud­ce. Se­tr­vá­vat v těž­kém hří­chu je pro­jev nej­vyš­ší pýchy – a tady platí, že „Bůh se pyš­ným pro­ti­ví, ale po­kor­ným dává mi­lost“. Buďme proto po­kor­ný­mi, kteří ne­u­stá­le Pána prosí o od­puš­tě­ní hříchů a o po­má­ha­jí­cí mi­lost v boji se svými sla­bost­mi.