Formálně kanonická analýza reskriptu aneb Logika v kruhu a pokračování dosavadních mší sv. ve farních kostelech


Při čtení re­skrip­tu ex au­di­en­tia kar­di­ná­la Arthu­ra Roche ze dne 21. února 2023 při­chá­zí na mysl ně­ko­lik struč­ných úvah:

  1. Ani podle re­fo­rem kurie, které vyšly v apoš­tolské kon­sti­tu­ci Pra­e­di­ca­te Evan­ge­li­um nemá Di­kas­te­ri­um pro bo­ho­služ­bu a dis­ci­plí­nu svá­tos­tí le­gisla­tiv­ní au­to­ri­tu. „Výkon au­to­ri­ty Sva­té­ho stol­ce“ v těch­to vě­cech, jak uvádí čl. 7 Tra­di­ti­o­nis cus­to­des art. 7, je ne­jas­ný. Proto i sama před­sta­va, že tento re­skript je práv­ním tex­tem, je vy­so­ce po­chyb­ná, neboť spo­čí­vá pouze na au­to­ri­tě pre­fek­ta to­ho­to di­kas­te­ria, který je pod ním po­de­psán. Někdo do­kon­ce po­zna­me­nal, že tato tak­ti­ka se rovná „ka­no­nic­ké­mu gas­li­ghtingu“ [zvlášť zá­keř­ná forma psy­cho­lo­gic­ké ma­ni­pu­la­ce – pozn. překl.], neboť hi­e­rar­chic­kou au­to­ri­tu po­u­ží­vá jako zbraň proti věčně plat­né­mu, nikdy ne­zru­še­né­mu li­tur­gic­ké­mu ritu, který vy­ja­dřu­je ne­měn­nou víru řím­sko­ka­to­lic­ké Církve.
  2. Farní kos­te­ly, kde se tra­dič­ní mše svatá již slou­ží, by se měly řídit tr­va­le plat­nou zá­sa­dou práva pacta servan­da sunt, do­ho­dy je třeba do­dr­žo­vat. Je zá­le­ži­tos­tí spra­ve­dl­nos­ti, aby tyto mše svaté byly brány jako něco, co tam má „vy­dr­že­né právo“. Pra­vo­moc bis­ku­pa udě­lo­vat dispens je běž­nou exe­ku­tiv­ní kom­pe­ten­cí. Zá­le­ži­tos­ti, které si Svatý sto­lec vy­hra­zu­je pro sebe, muse­jí být vy­klá­dá­ny přís­ně, za­tím­co pra­vo­moc diecéz­ní­ho bis­ku­pa udě­lo­vat dispens je třeba vy­klá­dat ši­ro­ce.
  3. Kodex ka­no­nic­ké­ho práva vy­hra­zu­je Sva­té­mu stol­ci dispenz pouze v těch­to vě­cech: kněž­ský ce­li­bát (kán. 291), po­vin­nost nejmé­ně dvou spo­lusvě­ti­te­lů při bis­kup­ském svě­ce­ní (kán. 1014), věk po­ža­do­va­ný pro kněž­ské a já­hen­ské svě­ce­ni, je-li roz­díl proti věku po­ža­do­va­né­mu nor­ma­mi větší než jeden rok (kán. 1031), ire­gu­la­ri­ty a pře­káž­ky k při­je­tí kněž­ské­ho svě­ce­ní podle kán. 1047 a pře­káž­ky man­žel­ství spo­čí­va­jí­cí v kněž­ském svě­ce­ní (kán.1087), ve­řej­ném do­ži­vot­ním slibu čis­to­ty v ře­hol­ním in­sti­tu­tu pa­pež­ské­ho práva (kán. 1088) a zlo­či­nu (kán. 1078 §2). To, že by ta­ko­vé­mu­to ome­ze­ní mělo pod­lé­hat uží­vá­ní sta­le­té­ho řím­ské­ho ritu (které je prá­vem všech kněží a vě­ří­cích, jež tr­va­le ga­ran­tu­je bula Quo Pri­mum), lze snad­no po­klá­dat za po­ru­še­ní zá­sa­dy pro­por­ci­o­na­li­ty podle při­ro­ze­né­ho práva.
  4. Kru­ho­vá lo­gi­ka to­ho­to do­ku­men­tu je na­pros­to zřej­má z di­a­gra­mu, který autor to­ho­to člán­ku ne­dáv­no ob­dr­žel:

Zdroj: “A For­mal Ca­no­ni­cal Ana­ly­sis of the Re­scrip­tum” - Ci­r­cu­lar Logic and the Gran­d­fathe­ring of Exis­ting Pa­rish Mas­ses

(překlad L. Cekotová)