S má­lo­kte­rou zemí mají Čechy a Mo­ra­va spo­leč­né svět­ské i du­chov­ní dě­ji­ny v ta­ko­vé míře jako s Ra­kous­kem. Zájmy obou těch­to sub­jek­tů se hned spo­jo­va­ly a hned zase roz­chá­ze­ly. V jed­nom se ale nikdy ne­roz­dvo­ji­ly: ve vy­ni­ka­jí­cích osob­nos­tech spo­leč­ných oběma ná­ro­dům, které pro­slu­ly svým mrav­ním he­ro­is­mem nej­vyš­ší­ho stup­ně. Ta­ko­vou po­sta­vou byla Brňačka a sou­čas­ně Vídeňačka He­le­na Ka­f­ko­vá, řá­do­vým jmé­nem Marie Re­sti­tu­ta, po­pra­ve­ná ně­mec­ký­mi na­cis­ty pro údaj­nou „ve­le­zra­du a na­po­má­há­ní ne­pří­te­li“.

Jejím ro­diš­těm bylo 1.5. 1894 Brno, kon­krét­ně před­měs­tí Hu­so­vi­ce, ten­krát ještě sa­mo­stat­ná obec. Po­chá­ze­la z čes­kých ro­di­čů, v křest­ní ma­t­ri­ce měla uve­de­nou čes­kou ná­rod­nost. V mo­rav­ské me­t­ro­po­li ale dlou­ho ne­po­by­la. Již jako dvou­le­tá ná­sle­do­va­la své ro­di­če do Vídně, kde otec An­to­nín Kafka pra­co­val jako švec a drob­ný ob­chod­ník. Ka­f­ko­vi měli cel­kem 7 dětí, He­le­na byla šes­tým. Vy­růs­ta­la jako pravá Vídeňačka, cho­di­la do ně­mec­kých škol. Česky ale tak­též per­fekt­ně uměla, pro­to­že ro­di­če doma mlu­vi­li svým rod­ným ja­zy­kem. Měla vadu řeči, kok­ta­la. Na­vště­vo­va­la proto lo­go­pe­da a to­ho­to ne­du­hu se zba­vi­la.

Vídeň a pro­stře­dí staré habsbur­ské mo­nar­chie jí při­rost­ly k srdci. Smýš­le­la plně „römisch-katho­lisch Habsbur­gtreu“ (řím­sko­ka­to­lic­ky a věrná Habsbur­kům) k malé ra­dos­ti svých ro­di­čů, kteří se po roz­pa­du Ra­kous­ko-Uher­ska roku 1918 od­stě­ho­va­li do Ná­měš­tě nad Osla­vou, kde se stali čes­ko­slo­ven­ský­mi stát­ní­mi ob­ča­ny (krát­ce nato se ale znovu od­stě­ho­va­li do Vídně, a tady ve 20. le­tech ze­mře­li).

He­le­na je do Čes­ko­slo­ven­ské re­pub­li­ky ne­ná­sle­do­va­la. Ani ne­moh­la, pro­to­že už byla vá­zá­na ji­ný­mi po­vin­nost­mi. Své křest­ní jméno totiž vy­mě­ni­la za řá­do­vé „Marie Re­sti­tu­ta“. Již jako dítě chtě­la být ře­hol­ni­cí, tou­ži­la po­má­hat chudým a mír­nit kaž­dou tě­les­nou a du­šev­ní bídu, s níž se se­tká­va­la. Po ab­sol­vo­vá­ní měš­ťan­ské školy a jed­no­le­té ná­vštěvě ro­din­né školy pra­co­va­la jako slu­žeb­ná, ku­chař­ka a tra­fi­kant­ka. Když svým ro­di­čům ozná­mi­la přání stát se ře­hol­ní sestrou, za­rmou­ti­li se. Byli sice prak­ti­ku­jí­cí­mi ka­to­lí­ky, ale ne­do­ká­za­li pře­nést přes srdce, že je­jich dcera bude do­ži­vot­ně „za­vře­na v kláš­te­ře“.

Ona však ne­u­stou­pi­la. Její rodná sest­ra Va­le­rie o ní vy­dá­vá toto svě­dec­tví: „Byla tvr­do­hla­vá, při od­po­ru ne­u­hý­ba­la, nýbrž tr­va­la na svém, ne­ga­tiv­ních re­ak­cí se ne­bá­la, o to, co po­va­žo­va­la za správ­né, bo­jo­va­la. Bylo jí lhos­tej­né, jed­na­lo-li se o blíz­ké pří­buz­né nebo o cizí lidi.“ V osm­nác­ti le­tech ne­moh­la jako ne­pl­no­le­tá vstou­pit do kláš­te­ra bez svo­le­ní ro­di­čů. Ti se po­sta­vi­li proti. Při­hlá­si­la se tedy do domu Mi­lo­srd­ných sester III. řádu sv. Fran­tiš­ka v La­in­zu u Vídně jako „ne­o­fi­ci­ál­ní“ če­ka­tel­ka. Na otáz­ku: „Proč do na­še­ho řádu?“, od­po­vě­dě­la bez za­vá­há­ní: „Z lásky ke služ­bě ne­moc­ným.“ Te­pr­ve po do­sa­že­ní úřed­ní pl­no­le­tos­ti roku 1914 mohla vstou­pit do ře­ho­le, o rok poz­dě­ji měla ob­láč­ku, při níž do­sta­la jméno po mu­čed­ni­ci z dob ra­né­ho křes­ťan­ství: Marie Re­sti­tu­ta, což zna­me­ná „na­vrá­ce­ná“.

Ve služ­bě ne­moc­ným

Se­st­ry fran­tiš­kán­ky pra­co­va­ly v ne­moc­ni­cích. Je­jich slu­žeb bylo ob­zvlášť za­po­tře­bí v kru­tých ča­sech první svě­to­vé války. Marie Re­sti­tu­ta už ten­krát uká­za­la svoji hřiv­nu pro ta­ko­vou práci, i když sou­čas­ně s ní mi­lo­va­la též hlu­bo­kou mod­lit­bu a du­chov­ní život, který ne­za­ne­dbá­va­la. Hodně času vě­no­va­la sv. rů­žen­ci, ado­ra­ci před Nej­svě­těj­ší svá­tos­tí a zpěvu du­chov­ních písní, hrála v kláš­te­ře na har­mo­ni­um.

Po válce roku 1919 ne­moc­ni­ce v Mödlin­gu u Vídně po­žá­da­la o při­dě­le­ní se­st­ry pro ope­rač­ní sál. Žádná ne­chtě­la jít, pro­to­že pri­mář chi­rur­gic­ké­ho od­dě­le­ní byl známý jako nervózní a hrubý muž. Sest­ra Re­sti­tu­ta se k pře­kva­pe­ní všech při­hlá­si­la dob­ro­vol­ně. Ku­po­di­vu si do­ká­za­la svojí ši­kov­nos­tí na­klo­nit i ne­rud­né­ho šéfa.

Stala se z ní vy­ni­ka­jí­cí in­stru­men­tář­ka a také nar­ko­ti­zér­ka, což před­sta­vo­va­lo pro­jev ob­zvlášt­ní dů­vě­ry. Pro­vá­dě­la všech­ny narkózy, které jako sest­ra pro­vá­dět směla a nikdy v tomto ne­zkla­ma­la. Na­nej­výš uspo­ko­ji­vé pl­ně­ní pra­cov­ních po­vin­nos­tí se stalo pro ni ab­so­lut­ním mo­rál­ním pří­ka­zem, vy­plý­va­jí­cím z její víry v Boha. Úspě­chy v práci ji na­u­či­ly zdra­vé­mu se­be­vě­do­mí. Re­sti­tu­ta se ne­bá­la pra­cov­ních kon­flik­tů, když vi­dě­la, že má prav­du. Do­ká­za­la někdy i tvrdě „vál­čit“ s nad­ří­ze­ný­mi, tím ale zís­ká­va­la jenom na váž­nos­ti. Pro její ne­kom­pro­mis­ní po­va­hu jí ří­ka­li „re­zo­lu­ta“. Její na­tu­rel se vy­zna­čo­val au­to­ri­ta­tiv­nos­tí a im­pul­zi­vi­tou. Ne­sná­še­la le­nost per­so­ná­lu, o pa­ci­en­ty mu­se­lo být vzo­ro­vě po­sta­rá­no. Kněz z blíz­ké­ho mi­sij­ní­ho domu vzpo­mí­ná: „Byla re­zo­lut­ní v nej­lep­ším slova smys­lu, ne­zna­la otá­le­ní a ko­lísá­ní, všich­ni vě­dě­li, že sest­ra Re­sti­tu­ta svému slovu do­sto­jí. Byla na­pros­to spo­leh­li­vá.“ Bý­va­lá stu­dent­ka me­di­cí­ny, která tehdy v ta­měj­ší ne­moc­ni­ci dě­la­la praxi, vzpo­mí­ná po pa­de­sá­ti le­tech: „Byla to velmi klid­ná, pevná osob­nost. Na­pros­to nelze mlu­vit o hru­bos­ti, ne­o­ma­le­nos­ti. V osob­ním styku byla spíše mírná, zdvo­ři­lá, ale pokud se po­vo­lá­ní týče, velmi ener­gic­ká, i když klid­ná a se­be­jis­tá. Při ope­ra­cích, ne­o­pe­ro­val-li sám pri­mář, nýbrž ně­kte­rý z mlad­ších lé­ka­řů, jsme měli dojem, že ope­ra­ci vede ona. Měla ná­stroj při­pra­ve­ný dřív, než ope­ra­tér něco řekl. Mohli jsme se od ní hodně na­u­čit. Pra­co­va­la s plným na­sa­ze­ním, při­čemž z ní vy­za­řo­val ne­o­by­čej­ný klid a jis­to­ta.“

Zvlášť las­ka­vá do­ká­za­la být sest­ra Re­sti­tu­ta k pa­ci­en­tům. Na tomto úseku na­lez­la nej­lep­ší cestu ke sva­tos­ti. Jako sta­rost­li­vá matka je při­pra­vo­va­la na ope­ra­ci i na narkózu. Po zá­kro­ku pro­se­dě­la u lůžka ne­moc­né­ho často celé noci. Pro­je­vo­va­la s ním sou­cit a vě­no­va­la mu oprav­do­vě ma­teř­skou péči až do doby, kdy byl mimo ne­bez­pe­čí ži­vo­ta. Syn jedné její pa­ci­ent­ky o tom vydal ná­sle­du­jí­cí svě­dec­tví: „Zů­sta­la nej­výš las­ka­vým člo­vě­kem. Měla osob­ní, sr­deč­ný kon­takt se všemi, mohli jsme jí všech­no říct, se vším k ní při­jít. Měla smysl pro humor a vy­za­řo­va­lo z ní cosi ne­smír­ně pří­jem­né­ho. Měl-li někdo sta­ros­ti, hned se ptala: ‚Co tě tlačí? Co ti je?‘ Vě­dě­la ovšem ihned, co koho tlačí a co kdo po­tře­bu­je. Byla ma­teř­ská k těm, kteří byli sku­teč­ně ne­moc­ní, cit­liv­ky a hy­po­chon­d­ry ne­sná­še­la.“

V roce 1930 při­šel na chi­rur­gic­ké od­dě­le­ní ne­moc­ni­ce v Mödlin­gu nový pri­mář, dr. Stöhr, vel­ko­rysý a úžas­ně takt­ní člo­věk. Pro­slul jako vy­ni­ka­jí­cí chi­rurg. Sestře Re­sti­tu­tě plně dů­vě­řo­val, ta se stala jeho pra­vou rukou na ope­rač­ním sále. I jeho ro­di­na včet­ně čtyř dětí si ji ob­lí­bi­la. Na tom ne­do­ká­za­la nic změ­nit ani okol­nost, že dr. Stöhr nebyl pří­liš vě­ří­cí a neměl Ka­to­lic­kou cír­kev moc v lásce. Proto po ob­sa­ze­ní Ra­kous­ka ně­mec­ký­mi na­cis­ty v břez­nu r. 1938 ne­chtěl dát své nejmlad­ší dítě po­křtít, neboť se stra­cho­val, že by kvůli tomu při­šel o místo. Sest­ra Re­sti­tu­ta proto za­ří­di­la tajný křest.

Uměla být ak­tiv­ní také mimo ne­moc­nič­ní pro­stře­dí. V Mödlin­gu se ne­bá­la evan­ge­li­zo­vat, po­da­ři­lo se jí do­kon­ce ob­rá­tit ně­kte­ré lidi na ka­to­lic­kou víru, kon­krét­ně ma­ji­te­le míst­ní­ho kina, který byl svo­bod­ný zed­nář, rov­něž tak i jed­no­ho sta­vi­te­le a jed­no­ho pe­ka­ře. Byla ini­ci­a­tiv­ní i při řá­do­vých slav­nos­tech, hrála na har­mo­ni­um, účin­ko­va­la při di­va­del­ních před­sta­ve­ních, ko­na­ných sestra­mi fran­tiš­kán­ka­mi pro ve­řej­nost. Při vší ve­se­los­ti a úžas­né vi­ta­li­tě jí ale ne­chy­bě­la hlu­bo­ká, niter­ná zbož­nost. Její spo­luse­st­ry vzpo­mí­na­jí, že ve­li­ce často ji při­stih­ly při noční ado­ra­ci před sva­tostán­kem. Měla také skoro až dě­tin­skou dů­vě­ru k Panně Marii, vrouc­ně se mod­lí­va­la zejmé­na k Bo­lest­né Matce Boží.

Nicmé­ně přes­to Re­sti­tu­ta ne­by­la typem as­ke­tic­ké svě­ti­ce, což do­ka­zu­je, že Cír­kev dává mož­nost do­sáh­nout sva­tos­ti i jinou for­mou. Po­tr­pě­la si na dobré jídlo a pití, jak uka­zu­je i její kor­pu­lent­nost. Jedna její spo­lusest­ra vy­prá­ví: „Kte­rý­si den, když jsme my, se­st­ry od rent­ge­nu, byly pozdě od­po­led­ne ještě v práci, při­šla sest­ra Re­sti­tu­ta s mísou švest­ko­vých kned­lí­ků a řekla: ‚Udě­lej­te si teď pře­stáv­ku, uva­ři­la jsem dobré kned­lí­ky, sníme je a po­sil­ní­me se!‘ Byly vý­bor­né.“ Sest­ra Re­sti­tu­ta ale pů­so­bi­la i „ve­řej­né po­hor­še­ní“. Šo­ko­va­la okolí tím, že měla svou ob­lí­be­nou hospůd­ku, kam cho­di­la téměř denně na guláš a pivo, což bylo pro řá­do­vou sest­ru v očích ve­řej­nos­ti něco ne­před­sta­vi­tel­né­ho. Ona ale do­ká­za­la být vždyc­ky své­rázná.

Svě­dec­tví až k pro­li­tí krve

Její ne­všed­ní ori­gi­na­li­ta se pro­je­vi­la brzy po vstu­pu hit­le­rov­ských vojsk do Ra­kous­ka 12. břez­na 1938. Na­cis­té pro­je­vo­va­li zbě­si­lý vztek vůči všemu, co bylo ka­to­lic­ké, neboť ka­to­lic­ká víra při­po­mí­na­la staré, na Ně­mec­ku ne­zá­vis­lé Ra­kous­ko, silně spja­té s Církví.

Roku 1940 při­šlo úřed­ní na­ří­ze­ní od­stra­nit z ne­moc­nic kříže. Sest­ra Re­sti­tu­ta s jed­nou spo­lusestrou se po­sta­vi­ly na odpor a od­mít­ly roz­kaz spl­nit. Ve­de­ní ne­moc­ni­ce je ne­moh­lo vy­ho­dit, pro­to­že za ně ne­mě­lo ná­hra­du. Jeden z lé­ka­řů, dr. Stum­fo­hl, fa­na­tic­ký na­cis­ta a pří­sluš­ník SS, však čekal na brzkou pří­le­ži­tost, aby se mohl za od­mít­nu­tí roz­ka­zu po­mstít.

Ta se brzy na­skyt­la. Re­sti­tu­ta ob­dr­že­la dva pro­ti­na­cis­tic­ké le­tá­ky. První se jme­no­val „Vo­jen­ské písně“ a byl pro­tes­tem proti válce. Druhý upo­zorňoval na to, že na­cis­tic­ké úřady za­ká­za­ly shro­máž­dě­ní ka­to­lic­ké mlá­de­že v ka­tedrá­le ve Fre­i­bur­gu. Sest­ra Re­sti­tu­ta se s ob­sa­hem těch­to pí­sem­nos­tí zto­tož­ni­la a ne­cha­la je se­kre­tář­kou od­dě­le­ní, která byla tak­též pro­ti­na­cis­tic­ké­ho smýš­le­ní, ro­ze­psat na stro­ji. Dik­to­va­la jí text. Sly­še­la to ale uklí­zeč­ka a ozná­mi­la všech­no dr. Stum­fo­h­lo­vi. Ten Re­sti­tu­tu ihned udal gesta­pu. Na Po­pe­leč­ní stře­du 18. února roku 1942 byla za­tče­na a od­ve­de­na přímo z ope­rač­ní­ho sálu do vě­ze­ní. Ob­ža­lo­ba zněla hro­zi­vě: Pří­pra­va ve­le­zra­dy a na­po­má­há­ní ne­pří­te­li. Roz­su­dek Volks­ge­rich­tu (Li­do­vé­ho soudu) v Ber­lí­ně zněl na smrt.

Nic ne­po­moh­lo osm žá­dos­tí o mi­lost, mezi ji­ný­mi i od vídeňského ar­ci­bis­ku­pa kar­di­ná­la The­o­do­ra In­ni­t­ze­ra a od va­ti­kán­ské­ho nun­cia Ce­sa­ra Or­se­ni­ga v Ber­lí­ně. Za sest­ru Re­sti­tu­tu se při­mlou­val i skal­ní na­cis­ta dr. Ha­mann, jenž pra­co­val jako lékař v ne­moc­ni­ci v Mödlin­gu v le­tech 1932–4. Ra­kous­kým kanc­lé­řem byl ten­krát prak­ti­ku­jí­cí ka­to­lík dr. En­gel­bert Doll­fuss (na­cis­ty roku 1934 za­vraž­dě­ný), jehož režim, po­sta­ve­ný na sta­vov­ském zá­kla­dě, za­ká­zal na­cis­tic­kou stra­nu a pro­ná­sle­do­val tajné Hit­le­ro­vy stou­pen­ce. Dr. Ha­mann k nim pa­t­řil. Měl být po­sta­ven před soud, za­chrá­ni­la ho však právě Re­sti­tu­ta, která ale zá­ro­veň onomu lé­ka­ři jasně řekla, že na­cis­mus je zlo­čin­nou a po­han­skou ide­o­lo­gií a příš­tě již ho ne­bu­de krýt, pokud míní v taj­ných hit­le­rov­ských ak­ti­vi­tách po­kra­čo­vat. Ha­mann ve svém přímluv­ném do­pi­se uvádí: „V té době jsem vedl tajné sa­ni­tár­ní kursy pro SA a SS. Ob­ža­lo­va­ná o všem vě­dě­la… Za mé ne­pří­tom­nos­ti tam měla být pro­ve­de­na pro­hlíd­ka. Sest­ra Re­sti­tu­ta tam však za­včas vnik­la a kom­pro­mi­tu­jí­cí ma­te­ri­á­ly zni­či­la. Právě této okol­nos­ti dě­ku­ji za to, že jsem byl za­tčen jen na ně­ko­lik dní a pro­puš­těn kvůli ne­do­stat­ku dů­ka­zů.“ O udě­le­ní mi­los­ti pře­kva­pi­vě žádal i šéf Hit­lerju­gend Baldur von Schi­rach. Všech­no marné. O po­pra­vě se­st­ry Re­sti­tu­ty roz­ho­dl na­ko­nec Hit­le­rův osob­ní ta­jem­ník a říš­ský mi­nis­tr Mar­tin Bor­mann: „Trest­ný čin He­le­ny Ka­f­ko­vé byl nej­výš ne­bez­peč­ný, neboť měla v úmys­lu pře­dat le­tá­ky i Vo­jen­skou píseň vět­ší­mu počtu osob. Z to­ho­to dů­vo­du ne­sou­hla­sím s tím, aby trest smrti byl změ­něn na de­se­ti­le­té vě­ze­ní. Z od­stra­šu­jí­cích dů­vo­dů je nutné od­sou­ze­nou po­pra­vit.“

K tomu došlo 30. břez­na 1943, letos je tomu 80 let. Před smrtí gi­lo­ti­nou jí bylo ještě do­vo­le­no se vy­zpo­ví­dat a při­jmout Tělo Páně. V do­pi­se před po­pra­vou, ad­re­so­va­ném svojí řá­do­vé před­sta­ve­né, od­pus­ti­la uda­va­či dr. Stum­fo­h­lo­vi. Její po­sled­ní slova na tomto světě zněla: „Jdu na slav­nost.“ Papež Jan Pavel II. Marii Re­sti­tu­tu r. 1998 pro­hlá­sil za bla­ho­sla­ve­nou.

Svět­ci bý­va­jí často ve­li­ce roz­díl­ní. Tato ro­bust­ní řá­do­vá sest­ra od­po­ru­je vše­o­bec­né před­sta­vě hu­be­né as­ke­tic­ké ře­hol­ni­ce. Ze­mi­tá, ne­kom­pro­mis­ní, přís­ná a sou­čas­ně las­ka­vá řá­do­vá sest­ra mno­hem spíše při­po­mí­ná ves­nic­kou matku ně­ko­li­ka dětí, při­vá­za­nou pevně ke svému stat­ku a k péči o ty nej­všed­něj­ší a zá­ro­veň nej­po­třeb­něj­ší zá­le­ži­tos­ti ro­di­ny.

Prav­dě­po­dob­ně žádná žena hodná toho jména ne­za­pře v sobě matku, ať už žije v man­žel­ství nebo v ce­li­bá­tu. Re­sti­tu­ta se stala mat­kou mnoha svým pa­ci­en­tům. A nejen jim, nýbrž i všem těm, které se sna­ži­la při­vést ke Kris­tu. Jako vzor­ná a sta­rost­li­vá matka pe­čo­va­la u dru­hých nejen o časné, po­zem­ské zdra­ví, ale též o věčné. V tomto smys­lu je nutno chá­pat i její slova od­puš­tě­ní dr. Stum­fo­h­lo­vi. Také on byl svého druhu jejím dí­tě­tem, cí­ti­la sui ge­ne­ris „ma­teř­skou“ od­po­věd­nost za jeho du­chov­ní zdra­ví, tj. věčný život. Její slova od­puš­tě­ní měla k tomu do­po­mo­ci.

Na sestře Re­sti­tu­tě je pa­tr­né, že „ma­teř­ství“ z ženy nikdo ne­od­pá­ře. Dle ka­to­lic­ké nauky je žá­dou­cí, aby se ženy vě­no­va­ly právě snaze ma­xi­mál­ně roz­vi­nout své ma­teř­ství – ať už bi­o­lo­gic­ké, nebo du­chov­ní. Ma­teř­ství mno­ho­ná­sob­ně pře­sa­hu­je fy­zic­kou strán­ku žen­ství, a když žena na to nedbá a chce být ve všem „jako muž“, neví, jak ob­rov­sky ochu­zu­je jak sebe, tak i celé své okolí.

Tím spíše je od­sou­ze­ní­hod­ná sou­čas­ná snaha gen­de­ro­vé ide­o­lo­gie od­stra­nit po­la­ri­tu muže a ženy ja­kož­to ur­ču­jí­cí pro člo­vě­ka, jak ji sta­no­vil při stvo­ře­ní sám Bůh, umož­nit člo­vě­ku iden­ti­fi­ko­vat se s opač­ným po­hla­vím, než je jeho bi­o­lo­gic­ké, vy­tvá­řet umělé množ­ství dal­ších nikdy ne­e­xis­tu­jí­cích po­hla­ví, pro­hla­šo­vat stej­no­po­hlav­ní svaz­ky za ade­kvát­ní při­ro­ze­ným a mlu­vit tady o „man­žel­ství“. To všech­no to­tál­ně ničí ideál ženy-matky. Kéž pří­klad se­st­ry Re­sti­tu­ty, du­chov­ní matky mnoha svých pa­ci­en­tů i ko­le­gyň a ko­le­gů, je v tomto in­spi­ru­jí­cí.

A na závěr ještě jedna apo­lo­ge­tic­ká při­po­mín­ka: Ži­vot­ní pří­běh sta­teč­né mu­čed­ni­ce se­st­ry Marie Re­sti­tu­ty, jak jsme ho před­lo­ži­li, jasně vy­vra­cí poz­děj­ší po­mlu­vy jak ko­mu­nis­tů, tak i zed­nář­ských li­be­rá­lů, že Ka­to­lic­ká cír­kev ko­la­bo­ro­va­la s ně­mec­ký­mi na­cis­ty. Ni­ko­liv, osudy se­st­ry Re­sti­tu­ty uka­zu­jí, že ide­o­lo­gie na­ci­o­nál­ní­ho so­ci­a­lis­mu byla v to­tál­ním roz­po­ru s ka­to­lic­kou nau­kou – a proto hit­le­rov­ský režim Cír­kev ne­vy­bí­ra­vě pro­ná­sle­do­val po­dob­ně jako ko­mu­nis­tic­ký. To je nutno si při­po­me­nout zejmé­na dnes, kdy glo­ba­lis­tic­ká ce­lo­svě­to­vá dik­ta­tu­ra opět na­sto­lu­je tvr­dou per­ze­ku­ci pra­vo­věr­ných ka­to­lí­ků, ten­to­krát nejen ruka­ma vněj­ších ne­přá­tel, nýbrž i vnitř­ních ne­o­mo­der­nis­tic­kých vlků v be­rán­čím rou­chu na vyš­ších stup­ních cír­kev­ní hi­e­rar­chie.