Papež Pius XII. v en­cyk­li­ce „Mysti­ci Cor­po­ris“ r. 1943 na­zval Ka­to­lic­kou cír­kev ve smys­lu nauky sv. Pavla „mystic­kým tělem Kris­to­vým“. Právě ono v sou­čas­né době se na­chá­zí v před­smrt­né agónii, možná už do­kon­ce leží v hrobě. Uka­zu­jí to ne­zpo­chyb­ni­tel­ná data:

Na všech kon­ti­nen­tech s vý­jim­kou Af­ri­ky a ně­kte­rých zemí Azie ge­o­me­t­ric­kou řadou klesá počet křtů, biř­mo­vá­ní, prv­ních sva­tých při­jí­má­ní, cír­kev­ních sva­teb a po­hřbů. V Af­ri­ce sice po­zo­ru­je­me ná­růst, ten je ale mno­hem po­ma­lej­ší než v době před II. va­ti­kán­ským kon­ci­lem. Jinde si­tu­a­ce již do­spě­la do sta­dia to­tál­ní zkázy. Po­křtě­ní ka­to­lí­ci od Církve od­pa­da­jí, kos­te­ly se vy­prazdňují a pro­dá­va­jí, mnoho far­nos­tí, kláš­te­rů, se­mi­ná­řů a cír­kev­ních škol se ruší. Kněž­ských a ře­hol­ních po­vo­lá­ní ubylo takřka na nulu, mnohé diecé­ze na Zá­pa­dě již dlou­há léta ne­ma­jí je­di­né­ho bo­ho­slov­ce. Ani u nás není si­tu­a­ce pří­liš lepší. Pro srov­ná­ní: z mojí br­něn­ské diecé­ze ještě na po­čát­ku 90. let bylo v olo­mouc­kém se­mi­ná­ři ně­ko­lik de­sí­tek kan­di­dá­tů kněž­ství, dnes je v tom­též se­mi­ná­ři pou­hých 10 bo­ho­slov­ců ze všech tří diecé­zí Mo­ra­vy a Slez­ska do­hro­ma­dy. Na západ od na­šich hra­nic se prak­tic­ky již vůbec ne­z­po­ví­dá.

Bu­de­me-li se ptát po pří­či­ně, tak exis­tu­je pouze je­di­ná možná od­po­věď: ztrá­ta víry. Nauka, která se z ofi­ci­ál­ních cír­kev­ních míst včet­ně sa­mot­né­ho pa­pe­že Fran­tiš­ka hlásá, je po­zna­me­ná­na ko­losál­ní­mi he­re­ze­mi nej­těž­ší­ho ka­lib­ru. Pravá nauka, jež ná­bo­žen­sky for­mo­va­la moji ge­ne­ra­ci, je už prý „pře­ko­na­ná“ kon­ci­lem a ná­sled­ným vý­vo­jem. Ra­pid­ní pád po­psa­ný výše jasně do­klá­dá, jaké ovoce to při­nes­lo.

Vy­svět­le­ní hle­dej­me v his­to­rii

Satan, Boží ne­pří­tel, nikdy ne­u­stal a ne­u­sta­ne ve své snaze zni­čit Kris­to­vu cír­kev. Dělal to mnoha způ­so­by. V po­sled­ních cca 500 le­tech vy­vo­lal mo­hut­nou pro­ti­ka­to­lic­kou re­vo­lu­ci. Ta za­ča­la pro­tes­tan­tis­mem, vy­stou­pe­ním Lu­the­ra a Kal­ví­na v 16. stol. Po­lo­vi­na střed­ní a zá­pad­ní Ev­ro­py od­padla od pravé církve a při­ja­la je­jich bludy. Pro­tes­tant­ské státy sáhly ke kr­va­vé­mu pro­ná­sle­do­vá­ní ka­to­lí­ků. Pro­tes­tan­tis­mus sice ucho­val víru v Nej­svě­těj­ší Tro­ji­ci a v Kris­to­vo Bož­ství, ale od­mí­tl Cír­kev. Dalo by se říci spolu s Tra­di­ci od­da­ným ame­ric­kým kně­zem Mi­cha­e­lem Ro­dri­gu­e­zem, že pro­tes­tan­tis­mus lze shr­nout do slo­ga­nu „Kris­tus ano, Cír­kev ne“ (viz zde).

V 18. sto­le­tí ná­sle­do­va­la další fáze pro­ti­ka­to­lic­ké re­vo­lu­ce vy­vo­la­ná svo­bod­ným zed­nář­stvím a ide­o­lo­gií tzv. osví­cen­ství, která měla při­nést „svět­lo“. Jistě, exis­tu­je bla­ho­dár­né svět­lo Kris­to­vo, ale také svět­lo pe­kel­né­ho ohně, ten rov­něž „osvě­cu­je“, ale k to­tál­ní zkáze.

Osví­cen­ství po­stou­pi­lo ještě dál než pro­tes­tan­tis­mus a po­pře­lo Boží Tro­ji­ci a Kris­to­vo Bož­ství. Pro­tes­tant­ské de­no­mi­na­ce, což je sig­ni­fi­kant­ní, se této ne­ga­ci při­způ­so­bi­ly, dnes jen je­jich ně­kte­ré men­ši­no­vé de­no­mi­na­ce věří bez­vý­hrad­ně v Kris­to­vo Bož­ství, zá­zra­ky a Zmrtvýchvstá­ní. Osví­cen­ství lze cha­rak­te­ri­zo­vat slo­ga­nem „Bůh ano, Kris­tus ne“, jak vy­plý­vá ze spisů hlav­ní­ho pro­ta­go­nis­ty Fran­co­i­se Vol­tai­ra a dal­ších. Jeho stou­pen­ci při­pra­vi­li ve Fran­couz­ské re­vo­lu­ci 90. let ka­to­lí­kům kr­va­vou lázeň s ne­u­vě­ři­tel­ný­mi bes­ti­a­li­ta­mi, které ne­mě­ly od epo­chy po­han­ské Řím­ské říše, od éry Ne­ro­na a Di­o­kle­ci­á­na, ob­do­by.

Satan ale po­kra­čo­val dál. Ve 20. stol. zde máme mar­xis­tic­ko-le­nin­skou ko­mu­nis­tic­kou re­vo­lu­ci, která přímo po­pře­la exis­ten­ci Boha a pro­hlá­si­la ne­ži­vou čirou hmotu za pra­zá­klad veš­ke­ré­ho bytí. Její pří­buzná, ne­mar­xis­tic­ká Hit­le­ro­va na­ci­o­nál­ně so­ci­a­lis­tic­ká re­vo­lu­ce v Ně­mec­ku zase po­pře­la exis­ten­ci osob­ní­ho Boha, zto­tož­ni­la Ho s pří­ro­dou a po­taž­mo s člo­vě­kem tzv. „vyšší rasy“ dle nauky Fried­ri­cha Ni­et­s­che­ho. Re­vo­lu­ce za­lo­že­né na ne­ga­ci Boha při­pra­vi­ly věr­ným ka­to­lí­kům pří­šer­né pro­ná­sle­do­vá­ní, jež trum­flo i to osví­cen­ské ve Fran­cii.

Mo­der­nis­tic­ká in­fil­tra­ce pro­ti­ka­to­lic­ké re­vo­lu­ce do Církve

Ďáblo­vou tak­ti­kou ale je, že nikdy nemá pouze jedno že­líz­ko v ohni. Vy­vo­lá­val pro­ti­ka­to­lic­ké re­vo­lu­ce a vraž­dě­ní věr­ných vy­zna­va­čů Kris­to­vých, sou­čas­ně však ini­ci­o­val in­fil­tra­ci těch­to rou­hač­ských te­o­rií přímo do nitra Církve pod ná­lep­ka­mi „při­způ­so­be­ní se“, „sou­la­du s vě­dec­ký­mi po­znatky“, „di­a­lo­gu s mo­der­ním svě­tem“, „to­le­ran­ce k jiným ná­zo­rům“ apod.

Již v 16. stol. se po­kou­še­li pro­tes­tant­ští re(de)for­má­to­ři nej­pr­ve pro­sa­dit své he­re­ze uvnitř Církve a roz­lo­žit ji ze­vnitř. Ne­po­da­ři­lo se, Cír­kev na tri­dent­ském kon­ci­lu se jasně vy­me­zi­la proti a znovu de­fi­no­va­la správ­nou ka­to­lic­kou nauku. Vy­ni­ka­jí­cí pa­pe­žo­vé, zejmé­na sv. Pius V., ne­kom­pro­mis­ně če­li­li po­ku­sům o vnitř­ní roz­klad.

V 18. stol. ve Fran­cii před re­vo­lu­cí řada bis­ku­pů a kněží byla členy zed­nář­ských lóží a z ka­za­te­len ni­či­la víru lidu po­pí­rá­ním zá­klad­ních pravd, totéž se v menší míře dělo také v ji­ných ze­mích. V 19. stol. mnozí hi­e­rar­cho­vé a te­o­lo­go­vé hlá­sa­li tzv. li­be­rál­ní ka­to­li­cis­mus vo­la­jí­cí po „de­mo­kra­tic­ké“ struk­tu­ře Církve, v níž i he­re­tic­ké ná­zo­ry mají být to­le­ro­vá­ny. Velcí pa­pe­žo­vé té doby, zejmé­na bl. Pius IX., se po­sta­vi­li na odpor a ne­při­pus­ti­li, aby se usku­teč­nil plán zed­nář­ské lóže Alta Ven­di­ta na ob­sa­ze­ní ve­dou­cích míst v Církvi zed­ná­ři a li­be­rá­ly. Cír­kev se to­mu­to ná­po­ru ten­krát ubrá­ni­la.

Úspěš­ný byl i papež po­čát­ku 20. stol. sv. Pius X., jenž r. 1907 en­cykli­kou „Pascen­di“, de­kre­tem „La­men­ta­bi­li“ a dal­ší­mi do­ku­men­ty od­váž­ně čelil zhoub­né­mu vlivu tzv. mo­der­nis­mu, který všech­no nad­při­ro­ze­né v Písmu sv. buď po­pí­ral, nebo roz­mělňoval. Stej­ně za­chá­zel i s dogma­ty, jež prý nejsou tr­va­lý­mi nad­ča­so­vý­mi prav­da­mi zje­ve­ný­mi sa­mot­ným Bohem, ale vý­sled­kem his­to­ric­ké­ho vý­vo­je, který po­kra­ču­je dál, proto prý Cír­kev je má a musí ne­u­stá­le měnit. Pius X. za­ve­dl pro klé­rus an­ti­mo­der­nis­tic­kou pří­sa­hu a usta­no­vil tvrdá účin­ná opat­ře­ní k za­brá­ně­ní prů­ni­ku mo­der­nis­mu na cír­kev­ní uči­liš­tě. Útok pekla byl i ten­to­krát od­ra­žen.

Žel papež Jan XXIII. po­čát­kem 60. let po­strá­dal tuto zá­sa­do­vost svých před­chůd­ců. Svo­lal II. va­ti­kán­ský kon­cil, kde roz­ho­du­jí­cí slovo zís­ka­li pa­ra­dox­ně te­o­lo­go­vé, po­sti­že­ní za jeho před­chůd­ce Pia XII. zá­ka­zem výuky kvůli hlá­sá­ní mo­der­nis­tic­kých ná­zo­rů (Yves Con­gar, Henri de Lubac, John Court­ney Murray aj.). Stali se po­rad­ci (tzv.​periti) bis­ku­pů, ná­le­že­jí­cích k tzv. „pro­gre­siv­ní­mu“ kří­dlu. Do­ku­men­ty kon­ci­lu ote­vře­ly do­ko­řán brány prů­ni­ku he­te­ro­do­xie dovnitř Církve. Hrad­by pra­vo­věr­nos­ti byly pro­lo­me­ny.

Mo­der­nis­tic­ké he­re­ze se po­stup­ně staly ofi­ci­ál­ní nau­kou fa­kult a se­mi­ná­řů. Do­sa­vad­ní od­mí­tá­ní pro­tes­tant­ských bludů bylo na­hra­ze­no „eku­me­nic­kým di­a­lo­gem“, od­sou­ze­ní nauky ne­křes­ťan­ských ná­bo­žen­ství (mus­li­mů, hin­du­is­tů) „po­sto­jem úcty“, obra­na před ate­is­mem „přá­tel­ským po­ro­zu­mě­ním“. Papež Pavel VI. pro­mul­go­val r. 1969 novou li­tur­gii, v níž Bůh pře­stal být jejím středo­bo­dem ve pro­spěch člo­vě­ka. Z meš­ních textů mu­se­ly být od­stra­ně­ny všech­ny for­mu­la­ce, které dosud tzv. „urá­že­ly“ pro­tes­tan­ty, ne­křes­ťa­ny nebo ate­is­ty. Mešní ritus, který více než tisíc let zpří­tomňoval vě­ří­cím kal­var­skou oběť Kris­to­vu, se na­jed­nou stal ne­žá­dou­cím.

Po­kon­cil­ní pa­pe­žo­vé nejen­že ne­če­li­li zhoub­né pro­tes­tan­ti­za­ci a li­be­ra­li­za­ci Církve, ale na­o­pak jí mnoh­dy i účin­ně na­po­má­ha­li, např. Jan Pavel II. r. 1986 svým svo­lá­ním tzv. vše­ná­bo­žen­ské­ho mod­li­teb­ní­ho shro­máž­dě­ní do ital­ské­ho As­si­si, kde mod­lit­ba k tro­j­je­di­né­mu Bohu byla po­sta­ve­na na roveň ša­ma­no­vě mod­lit­bě ke čtyřem vě­t­rům a v ka­to­lic­kém chrá­mu se umís­ti­la na oltář soška Budd­hy.

Ústup­ky zlu však nikdy ne­zů­sta­nou stát na jed­nom místě. Je to ne­za­dr­ži­tel­ný posun po na­klo­ně­né ro­vi­ně smě­rem dolů. Papež Fran­ti­šek ničí i to, co ještě Jan Pavel II. a Be­ne­dikt XVI. měli od­va­hu brá­nit: ka­to­lic­kou mo­rál­ku. V exhor­ta­ci „Amo­ris La­e­ti­tia“ a v do­pro­vod­ných do­ku­men­tech se staví za mož­nost lidí ži­jí­cích v ne­u­spo­řá­da­ných vzta­zích při­stu­po­vat ke sv. při­jí­má­ní, pod­po­ru­je tzv. sy­no­dál­ní cestu pod­po­ru­jí­cí žeh­ná­ní ho­mose­xu­ál­ním svaz­kům, a ti­chou ces­tou smě­řu­je k uzná­ní po­tra­tů Ka­to­lic­kou církví, když do­sa­zu­je do Pa­pež­ské aka­de­mie pro život osoby váš­ni­vě po­ža­du­jí­cí le­ga­li­za­ci po­tra­tů (viz zde a zde) a umožňuje přímo ve Va­ti­ká­nu po­dá­vat sv. při­jí­má­ní pro­po­tra­to­vým po­li­ti­kům (pre­zi­dent USA Joe Biden, Nancy Pe­lo­si­o­vá), ač­ko­liv ofi­ci­ál­ně po­tra­ty jako ta­ko­vé slov­ně od­su­zu­je. K tomu ještě při­stu­pu­je jeho ve­řej­né uctí­vá­ní po­han­ské bo­hy­ně pa­cha­ma­my ve va­ti­kán­ských za­hra­dách a in­di­án­ských po­han­ských bohů v Ka­na­dě a spo­leč­né pro­hlá­še­ní s mus­lim­ským imá­mem Ahme­dem al Ta­ji­bem z Abú Dhabí, že prý Bůh „si přeje růz­nost ná­bo­žen­ství“, ač­ko­liv ka­to­lic­ká nauka od apoš­tolských dob říká – a po­tvr­zu­je to v evan­ge­li­ích na řadě míst sa­mot­ný Spa­si­tel – že Bůh si na­o­pak přeje, aby všich­ni lidé při­ja­li je­di­né pravé ná­bo­žen­ství, neboť pouze ono jim může při­nést spásu.

Toto již není ka­to­lic­ká víra a lze bez obav říci, že právě tento pří­šer­ný vě­rouč­ný zma­tek, který nej­vyš­ší hi­e­rar­chie šíří, lidi od Církve od­ra­zu­je. Pa­ra­dox­ně nej­vět­ším ne­pří­te­lem víry již dnes nejsou vněj­ší ne­přá­te­lé Kris­ta, ale ti vnitř­ní na nej­vyš­ších postech cír­kev­ní hi­e­rar­chie, lidé bez ka­to­lic­ké víry, vy­zná­va­jí­cí ja­ký­si ml­ha­vý vše­ná­bo­žen­ský syn­kre­tismus. Ta­ko­vý pro­pad tady ještě nikdy v dě­ji­nách Církve nebyl. Na­ve­nek to oprav­du vy­pa­dá, že Cír­kev je mrtvá, toto mystic­ké tělo Spa­si­te­le leží v hrobě.

Dojde někdy ke zno­vuvzkří­še­ní Kris­to­vy církve?

Od­po­věď na tuto otáz­ku podle mne pře­kva­pi­vě zní: Ne­do­jde, pro­to­že už k němu došlo. Pro­běh­lo tím samým způ­so­bem, jako v po­dob­ných, i když kvan­ti­ta­tiv­ně i kva­li­ta­tiv­ně ne­srov­na­tel­ných si­tu­a­cích v cír­kev­ní his­to­rii. Teď již jen če­ká­me, až se toto vzkří­še­ní více roz­vi­ne a stane se zřej­měj­ším a jas­něj­ším.

Ve 4. stol. ovlá­dl cír­kev­ní myš­le­ní blud ari­a­nis­mu, po­pí­ra­jí­cí Kris­to­vo Bož­ství. „Celý svět za­kví­lel, že je ari­án­ský“ – tento výrok je při­pi­so­ván někdy sv. Hi­la­ri­o­vi, jindy sv. Je­ro­ný­mo­vi. Na­pros­tá vět­ši­na bis­ku­pů i sám papež Li­be­rius pod­leh­li této he­re­zi, nebo jí ze zba­bě­los­ti ne­če­li­li. Pouze men­ši­no­vá cír­kev­ní spo­le­čen­ství kolem sta­teč­ných obrán­ců pra­vo­věr­nos­ti z řad bis­ku­pů sv. Atha­na­sia, sv. Basi­la Ve­li­ké­ho, sv. Hi­la­ria a dal­ších si ucho­va­la pra­vou víru, i když jim vzali kos­te­ly. Na­ko­nec ari­a­nis­mus ode­zněl a pravá ka­to­lic­ká nauka tri­um­fo­va­la.

V 10. a 11. stol. zase Cír­kev pro­ží­va­la ob­rov­ský mrav­ní úpa­dek včet­ně pa­pež­ské­ho Říma. Ha­miž­ná ital­ská šlech­ta do­sa­zo­va­la na sto­lec sv. Petra své pří­buz­né, kteří vedli vět­ši­nou neřest­ný život a upřed­nostňovali po­han­ské slav­nos­ti před křes­ťan­ský­mi. Zdálo se, že Cír­kev je mrtvá. Jenže pa­ra­lel­ně k to­mu­to stavu se ti­chou a ne­ná­pad­nou ces­tou roz­ví­je­lo v be­ne­dik­tin­ských kláš­te­rech po celé Ev­ro­pě as­ke­tic­ké a po pravé re­for­mě vo­la­jí­cí tzv. clunyj­ské hnutí (podle kláš­te­ra v Cluny ve Fran­cii), které na­ko­nec ve druhé po­lo­vi­ně 11. sto­le­tí se stalo po­čet­ně sil­ným a zís­ka­lo v Církvi pa­t­řič­né po­zi­ce. Z jeho řad vze­šli vý­znam­ní re­form­ní pa­pe­žo­vé sv. Lev IX., Ště­pán IX., Ale­xan­der II. a pře­de­vším nej­vět­ší re­for­má­tor na pa­pež­ském stol­ci té doby sv. Řehoř VII. Díky těmto osob­nos­tem se na­ko­nec Cír­kev opět za­skvě­la ve své plné du­chov­ní kráse.

Tento scé­nář, jak mů­že­me po­zo­ro­vat, se naplňuje i dnes, i když si­tu­a­ce je mno­hem horší, neboť máme co do či­ně­ní s vel­kým po­čtem hi­e­rar­chů na nej­vyš­ších mís­tech, kteří vůbec ne­vě­ří a úmy­sl­ně sys­te­ma­tic­ky pra­cu­jí na li­kvi­da­ci po­sled­ních zbyt­ků pravé víry Kris­to­vy.

Pa­ra­lel­ně k tomu se však roz­ví­jí hnutí ka­to­lic­ké Tra­di­ce, po­čet­ně ne­pa­tr­né, ale tr­va­le a ne­za­dr­ži­tel­ně vzrůs­ta­jí­cí. Udr­žu­je si au­ten­tic­kou ka­to­lic­kou víru a brání ji, kněží Tra­di­ci od­da­ní ce­le­bru­jí mši sv. v ritu před­cho­zích sta­le­tí, v němž stojí Bůh v cen­t­ru dění a ni­ko­li člo­věk, jako je tomu v novém ob­řa­du.

Roz­voj těch­to ko­mu­nit je možno prá­vem po­klá­dat za zá­zrak vzkří­še­ní. Byla to právě mladá ge­ne­ra­ce, která po­zna­la už jenom NOM, co ob­je­vi­la hlu­bo­kou prav­di­vost a krásu staré mše. Pře­va­žu­jí na ní mladé ro­di­ny s vět­ším po­čtem dětí. A ne­jed­ná se o ně­ja­kou mo­men­tál­ní módní vlnu, jak se ně­kte­ří bis­ku­po­vé do ne­dáv­na do­mní­va­li. Kdyby tomu tak bylo, po dvou třech le­tech by tato „móda“, jako každá jiná, ode­zně­la. Jenže ono to trvá a sys­te­ma­tic­ky na­růs­tá, za­tím­co po­kon­cil­ní no­vo­církvi chybí kněž­ský do­rost, ka­to­lic­ká Tra­di­ce ho má a počet kan­di­dá­tů se zvy­šu­je.

Tuto sku­teč­nost si velmi dobře uvě­do­mu­jí ve Va­ti­ká­nu. Kdyby ka­to­lic­ká Tra­di­ce byla pouze bez­vý­znam­ným hnu­tím na okra­ji cír­kev­ní­ho spek­tra, ne­vě­no­va­li by jí papež Fran­ti­šek a pre­fekt kon­gre­ga­ce pro li­tur­gii kar­di­nál Arthur Roche tolik po­zor­nos­ti. Pokud ale vidí po­tře­bu co nej­ví­ce ome­zo­vat ce­le­bra­ci tra­dič­ní mše sv. a mlu­vit o „ne­bez­pe­čí“ pro po­kon­cil­ní vývoj uvnitř Církve, tak je vidět, že si jsou vě­do­mi, čeho mohou tato dosud malá spo­le­čen­ství do­sáh­nout během pár ge­ne­ra­cí.

Právě v těch­to ma­lých tra­dič­ních ko­mu­ni­tách už vsta­lo Kris­to­vo mystic­ké tělo z mrtvých. Je to zá­zrak. Když před více než 50 lety ve Va­ti­ká­ně Pavel VI. pro­mul­go­val Bug­ni­ni­ho NOM, po­čí­ta­lo se s tím, že tra­dič­ní ritus sám od sebe de­fi­ni­tiv­ně zmizí smrtí po­sled­ní­ho pa­mět­ní­ka, jenž v něm byl vy­cho­ván. Ne­sta­lo se tak díky ar­ci­bis­ku­pu Mar­ce­lu Lefé­b­v­ro­vi a jeho spo­le­čen­ství Tra­di­ci od­da­ných kněží. Mnoho mla­dých lidí poté našlo a na­dá­le na­chá­zí k Tra­di­ci cestu.

Děje se tak i na­vzdo­ry lid­ským chy­bám a ne­do­ko­na­los­tem, které v tra­dič­ních ko­mu­ni­tách exis­tu­jí. Jsou to ty­pic­ké „dět­ské ne­mo­ci“, o nichž věděl už sv. Pavel, když psal své dva listy křes­ťan­ským obcím v Ko­rin­tu. Exis­tu­je žel vzá­jem­ná ne­vra­ži­vost mezi ně­kte­rý­mi tra­dič­ní­mi sdru­že­ní­mi – a to kvůli na­pros­to ne­pod­stat­ným de­tai­lům, např. jest­li ce­le­bro­vat podle mi­sá­lu Jana XXIII. z r. 1962 nebo podle star­ších vy­dá­ní apod. Vě­ří­cí, kteří na těch­to pr­ko­ti­nách lpějí, si ovšem ne­u­vě­do­mu­jí, že tady jde o mno­hem víc: o bytí a ne­by­tí Církve a pravé víry Kris­to­vy.

Zcela kon­tra­pro­duk­tiv­ní je také ne­do­sta­tek cit­li­vé­ho pří­stu­pu a po­cho­pe­ní ze stra­ny ně­kte­rých tra­dič­ních ka­to­lí­ků vůči vě­ří­cím, kteří jsou svá­zá­ni s NOM, ale smýš­lí pra­vo­věr­ně a uzná­va­jí, že ve Fran­tiš­ko­vě církvi chybí to zá­klad­ní: pravá ka­to­lic­ká víra. Ta­ko­vé je třeba po­klá­dat za spo­jen­ce a ni­ko­li za „mo­der­nis­tic­ké ne­přá­te­le“ na stej­né úrov­ni se sku­teč­ný­mi vy­zna­va­či ka­to­lic­ké­ho li­be­ra­lis­mu a mo­der­nis­mu. Je­jich od­půr­ci z řad Tra­di­ce si ne­u­vě­do­mu­jí, že tady již máme mi­ni­mál­ně dvě ge­ne­ra­ce ka­to­lí­ků, kteří starý ritus ne­za­ži­li a byli vy­cho­vá­ni od nej­út­lej­ších let v NOM, proto uzna­lý a chá­pa­jí­cí pří­stup je více než na místě.

To, že i na­vzdo­ry těmto ne­do­stat­kům se hnutí ka­to­lic­ké Tra­di­ce přes­to roz­ví­jí, je podle mne dal­ším do­kla­dem, že jde o zá­zrak vzkří­še­ní mystic­ké­ho těla Kris­to­va, tj. Církve. Vy­zna­va­či ka­to­lic­ké Tra­di­ce vy­ni­ka­jí v mrav­ním ži­vo­tě nad členy no­vo­církve zejmé­na v tom, že – jak uka­zu­jí např. ne­dáv­né sta­tis­tic­ké údaje z USA – se ne­roz­vá­dě­jí, nejsou svým man­žel­ským part­ne­rům ne­věr­ní, ne­po­u­ží­va­jí an­ti­kon­cep­ci a ne­cho­dí na po­trat. Věří pevně všem dogma­tům Ka­to­lic­ké církve, je­jich víru for­mu­jí tra­dič­ní ka­techismy, u nás např. ka­techis­mus kar­di­ná­la Fran­tiš­ka To­máš­ka z 50. let aj.

Tra­dič­ní ro­di­ny na roz­díl od rodin NOM mají větší počet dětí, pět není žád­nou vý­jim­kou. I v tom je na­dě­je do bu­douc­na, na­dě­je, že za­tím­co počet členů po­kon­cil­ní no­vo­církve bude rych­le kle­sat, počet údů ka­to­lic­ké Tra­di­ce bude sice po­zvol­na, ale vy­tr­va­le na­růs­tat, až se Tra­di­ce jed­nou stane tak vý­znam­nou silou, že získá po­zi­ce i na nej­vyš­ších mís­tech v Církvi a pro­ve­de její re­for­mu. Sester­ský­mi sou­věr­ci ka­to­lic­ké Tra­di­ce jsou také – nebo se jimi v brzké době sta­nou – ně­kte­ré ko­mu­ni­ty ka­to­lic­kých církví vý­chod­ních ob­řa­dů nebo též ma­ri­án­ská hnutí pro­sa­zu­jí­cí ma­ri­án­skou zbož­nost na au­ten­tic­kých ka­to­lic­kých zá­kla­dech.

Ta­ko­vý byl Boží scé­nář v mi­nu­los­ti, jak je výše po­psán, a zdá se, že Pán ho zvo­lil i pro ten­to­krát. Kéž se s po­mo­cí Boží po­da­ří, za to se mod­le­me. Ale­lu­ja! Pán vstal z mrtvých! Vstá­vá i ve svém mystic­kém těle, v dneš­ní Církvi zmí­ta­né zmat­kem, ne­vě­rou a od­pa­dem!