Jed­ním z ob­lí­be­ných vý­pa­dů pro­ti­ka­to­lic­ké agi­ta­ce je ni­če­ní sa­král­ních pa­měti­hod­nos­tí ji­ných ná­bo­žen­ství. Po­u­ka­zu­je se zejmé­na na ob­do­bí Řím­ské říše od 4. stol. dál, kdy ka­to­lic­ké křes­ťan­ství bylo stát­ním ná­bo­žen­stvím.

Ne­bu­de­me tvr­dit, že ka­to­lí­ci se li­kvi­da­ce po­han­ských kul­tov­ních vý­tvo­rů ne­do­pouš­tě­li. Ko­nec­kon­ců i sv. Cyril a Me­to­děj na Velké Mo­ra­vě, jak se do­zví­dá­me z je­jich ži­vo­to­pi­sů, ká­ce­li po­han­ské modly.

Bylo jasné, že sta­ro­vě­ký křes­ťan­ský stát ne­mohl po­han­ské ri­tu­á­ly to­le­ro­vat, neboť sv. Pavel píše, že „to, co obě­tu­jí po­ha­ni, obě­tu­jí zlým du­chům a ne Bohu…“ (1 Kor 10,20), a dále, že po­han­ská mod­lo­služ­ba „svo­lá­vá Boží hněv z nebe“ (Řím 1,18). Po­han­ské kulty byly ne­roz­luč­ně spo­je­ny s magií, ri­tu­ál­ní pro­sti­tu­cí a někdy i s lid­ský­mi obět­mi. To ne­mohl křes­ťan­ský stát v žád­ném pří­pa­dě trpět, i když po­ha­né ne­by­li ná­si­lím nu­ce­ni ke křtu, pro­to­že jeho plat­nost by v ta­ko­vém pří­pa­dě byla po­chyb­ná (ab­sen­ce oprav­do­vé víry, ne­dob­ro­vol­né při­je­tí svá­tos­ti pod hroz­bou re­pre­se). Proto, i když kult an­tic­kých bohů byl za­ká­zán a je­jich modly ni­če­ny, nikdy ne­do­šlo ke kr­va­vé­mu pro­ná­sle­do­vá­ní po­ha­nů, ti na­o­pak po celou dobu tr­vá­ní křes­ťan­ské Řím­ské říše za­u­jí­ma­li často vy­so­ké po­sta­ve­ní ve stát­ní sprá­vě a v se­ná­tu, aniž mu­se­li své pře­svěd­če­ní tajit.

Přes­to pol­ský cír­kev­ní his­to­rik a dnes ar­ci­bis­kup v Lodži Gr­ze­gorz Ryś (tvrdý mo­der­nis­ta) píše ve svém spise „Inkvi­zi­ce“, že prý křes­ťan­ství se v tomto ob­do­bí jeví „jako mno­hem méně to­le­rant­ní než jiná ná­bo­žen­ství“. Je to lež snad­no vy­vra­ti­tel­ná fak­tem, že za­tím­co křes­ťa­né mohou uvést stov­ky jmen mu­čed­ní­ků po­pra­ve­ných a umu­če­ných po­han­ským Řím­ským stá­tem před rokem 313, od­půr­ci Církve nejsou schop­ni před­lo­žit je­di­né jméno po­han­ské­ho mu­čed­ní­ka z rukou křes­ťa­nů z ob­do­bí po r. 380, kdy se křes­ťan­ství stalo stát­ním ná­bo­žen­stvím. Ani pro­slu­lá Hy­pathia, no­vo­platónská fi­lo­zo­f­ka z Ale­xan­drie, jejíž od­sou­ze­ní­hod­ná vraž­da je ne­u­stá­le pro­ti­ka­to­lic­ký­mi au­to­ry pře­třá­sá­na, se ne­sta­la obětí ná­bo­žen­sky, nýbrž po­li­tic­ky mo­ti­vo­va­né ne­ná­vis­ti.

Křes­ťan­ský Řím­ský stát se tak na­o­pak uká­zal jako ne­srov­na­tel­ně to­le­rant­něj­ší než jeho po­han­ský před­chůd­ce. Ne­mohl ale re­spek­to­vat jedno: ve­řej­ný po­han­ský ri­tu­ál. Ten mohl pro­bí­hat pouze v od­leh­lých ves­ni­cích v sou­kro­mí. Ta­ko­vý stav vedl sku­teč­ně k ni­če­ní an­tic­kých kul­tov­ních před­mě­tů.

Jenže máme zde dru­hou stra­nu téže mince. Jak je možné, že přes­to přese všech­no se právě ve va­ti­kán­ských mu­zeích na­chá­zí ob­rov­ské množ­ství soch a bust an­tic­kých bohů a dal­ších po­han­ských re­kvi­zit? Od­po­věď je snad­ná: Ka­to­lic­ká nauka po­va­žu­je kaž­dou mod­lo­služ­bu spo­je­nou s okult­ní­mi prak­ti­ka­mi, sa­král­ním smil­stvem nebo do­kon­ce s lid­ský­mi obět­mi za těžký hřích, du­chov­ní zlo­čin, jenž svo­lá­vá na lid­stvo pro­kle­tí a zve dé­mo­ny do ži­vo­ta jed­not­liv­ců i spo­leč­nos­ti. Proto za ur­či­tých okol­nos­tí – když není možné jiné ře­še­ní – po­va­žu­je za správ­né pro dobro člo­vě­ka ar­te­fak­ty spo­je­né s tě­mi­to ri­tu­á­ly li­kvi­do­vat.

Nicmé­ně Cír­kev si je a vždyc­ky byla rov­něž vě­do­ma, že mezi tě­mi­to re­kvi­zi­ta­mi se na­chá­ze­jí i umě­lec­ky hod­not­ná díla, která si za­slou­ží, aby byla ucho­vá­na ni­ko­li ke služ­bě zvrá­ce­né­mu kultu, ale jako svě­dec­tví his­to­rie. Proto umě­lec­ky cenné kusy Cír­kev ne­ni­či­la, nýbrž ucho­vá­va­la v pří­sluš­ných de­po­zi­tá­řích kláš­te­rů. Díky Ka­to­lic­ké církvi máme do­cho­vá­ny i pí­sem­né pa­měti­hod­nos­ti an­tic­ké ci­vi­li­za­ce: básně Ho­mé­ra, Ver­gi­lia nebo Ho­ra­tia, dra­ma­ta So­fo­klo­va nebo Aischy­lo­va, spisy He­ro­do­to­vy, Cae­sa­ro­vy nebo Ta­ci­to­vy atd. Bez mra­ven­čí práce vět­ši­nou be­ze­jmen­ných mni­chů, opi­so­va­čů těch­to li­te­rár­ních děl, bychom dnes vě­dě­li o an­ti­ce mno­hem méně.

Cír­kev ale sama pěs­to­va­la vlast­ní křes­ťan­ské umění. Ro­mán­ské a go­tic­ké ka­tedrá­ly, nád­her­né mon­stran­ce, ba­rok­ní sochy, vý­chod­ní ikony a ob­ra­zy v la­tin­ských chrá­mech… to vše má nejen sou­vis­lost s li­tur­gií, ale je též před­mě­tem ob­di­vu všech es­te­tic­ky cí­tí­cích osob.

Prů­nik no­vo­po­han­ství a sa­ta­nis­mu do umění

Dneš­ní ne­o­mo­der­nis­tic­ký roz­vrat však při­ná­ší něco dosud ne­ví­da­né­ho i v této ob­las­ti. Po­han­ský kult a jeho před­mě­ty pro­ni­ka­jí přímo až do sa­král­ní­ho pro­sto­ru ka­to­lic­kých chrá­mů. Nej­smut­něj­ším do­kla­dem jsou sošky pa­cha­ma­my (matky země a bo­hy­ně plod­nos­ti sta­rých Inků), umís­tě­né r. 2019 v chrá­mu Santa Maria in Trans­pon­ti­na v Římě (ve va­ti­kán­ských za­hra­dách pro­bě­hl do­kon­ce za účas­ti pa­pe­že Fran­tiš­ka ri­tu­ál k poctě této fi­gu­ry). Mladý ra­kous­ký tra­dič­ní ka­to­lík Ale­xan­der Tschu­g­guel ne­vá­hal, se­bral je a hodil do Ti­be­ry. Papež Fran­ti­šek ovšem „ne­o­po­me­nul“ vy­slo­vit nad tímto po­či­nem lí­tost a omlou­val se. Sošky pa­cha­ma­my nejsou žád­ným umě­lec­kým dílem, kult tzv. „matky země“ je po­han­ský a dé­mo­nic­ký. Je­jich umís­tě­ní v ka­to­lic­ké sva­ty­ni nelze na­zvat jinak než čis­tým rou­há­ním, proto pan Tschu­g­guel si za­slou­ží náš obdiv a úctu.

V ka­to­lic­kých za­ří­ze­ních, někdy do­kon­ce i v chrá­mech, se stále čas­tě­ji se­tká­vá­me jed­nak s ar­te­fak­ty slou­ží­cí­mi po­han­ským kul­tům, jed­nak s přímo rou­hač­ský­mi, por­no­gra­fic­ký­mi a sa­ta­nis­tic­ký­mi vý­je­vy. Toto pseu­dou­mě­ní bez vkusu a lo­gi­ky (pravé umění cha­rak­te­ri­zu­jí podle te­o­re­ti­ků es­te­ti­ky krása a řád, jak je dlou­ho­do­bě do­sta­teč­ně známo) ob­sa­hu­je velmi často in­vek­ti­vy proti Kris­tu a Jeho skvost­né nauce. Mo­der­nis­tič­tí hi­e­rar­cho­vé nejen­že ne­pro­tes­tu­jí, ale na­o­pak se ob­ra­ce­jí s ká­ra­vě zved­nu­tým prs­tem proti věr­ným ka­to­lí­kům, kteří dá­va­jí na­je­vo, že tyto uráž­ky Boha, Spa­si­te­le a svaté víry jim nejsou lhos­tej­né.

Ra­kous­ký pra­vo­věr­ně ka­to­lic­ký mě­síč­ník Glau­be und Ki­rche 4/2023 při­ne­sl nej­no­věj­ší otřes­nou zprá­vu z Ar­gen­ti­ny. Ve městě Men­do­za rek­tor­ka tamní Ná­rod­ní uni­ver­zi­ty, která je svými vazba­mi k Církvi chá­pá­na též jako ka­to­lic­ká, dala umís­tit do vý­stav­ní síně bu­do­vy fe­mi­nis­tic­ký řez­bář­ský vý­tvor při­po­mí­na­jí­cí rakev ve tvaru kříže. Na něm je zpo­dob­ně­no zcela nahé lid­ské tělo s leb­kou krávy místo ob­li­če­je člo­vě­ka, od pasu na­ho­ru muž­ské, od pasu dolů žen­ské se zvý­raz­ně­ním při­ro­ze­ní. Kolem jsou umís­tě­ny květy. Abychom za­brá­ni­li po­hor­še­ní, ne­bu­de­me sní­mek to­ho­to vr­chol­ně rou­hač­ské­ho a od­por­né­ho „díla“ zve­řejňovat, je to otřes­ně hnus­né.

Po in­sta­la­ci to­ho­to „kru­ci­fi­xu“ pohár tr­pě­li­vos­ti míst­ních věr­ných ka­to­lí­ků pře­te­kl. Nej­pr­ve žá­da­li svého ar­ci­pas­tý­ře do­pi­sem, aby se po­sta­ral o „od­stra­ně­ní“ ta­ko­vé­ho „díla“, když ne­u­spě­li, shro­máž­di­li se k mod­lit­bě a poté vy­ra­zi­li do bu­do­vy uni­ver­zi­ty. Rou­hač­ský vý­tvor zni­či­li.

Ar­ci­bis­kup mons. Mar­ce­lo Co­lom­bo os­t­rý­mi slovy od­sou­dil ve ve­řej­ném pro­hlá­še­ní tento údaj­ný „akt fy­zic­ké­ho ná­si­lí“, při­tom ale ne­řekl je­di­né slovo o uráž­ce Pána a ka­to­lic­ké víry. Ne­přá­te­lé Kris­to­vi se mohou pod pláští­kem „svo­bo­dy umě­lec­ké­ho pro­je­vu“ svým tak zva­ným „umě­ním“ bez­mezně rou­hat, pro­pa­go­vat po­han­sko-sa­ta­nis­tic­ké ri­tu­á­ly a por­no­gra­fii, když se ale ka­to­lí­ci brání a ta­ko­vé vý­tvo­ry, nota bene bez ja­ké­ko­liv umě­lec­ké hod­no­ty, zničí, do­čka­jí se od svých pas­tý­řů ni­ko­li pod­po­ry, nýbrž na­o­pak slov od­sou­ze­ní. Těm vůbec ne­va­dí, že se jedná o boj proti Kris­tu. Ka­to­lí­ci si toto všech­no musí ne­chat líbit, ta­ko­vý je trend znač­né části po­kon­cil­ní hi­e­rar­chie, která někdy do­kon­ce umís­ťu­je po­dob­né vý­tvo­ry i v ka­to­lic­kých chrá­mech a v bu­do­vách cír­kev­ních za­ří­ze­ní.

V Ra­kous­ku před ně­ko­li­ka lety dnes již ze­snu­lý sta­teč­ný bo­jov­ník proti por­no­gra­fii Mar­tin Humer na­vští­vil vídeňskou ob­ra­zo­vou ga­le­rii, po­stří­kal čer­ve­nou bar­vou a tím zni­čil obraz, na němž byli na­ma­lo­vá­ni ka­to­lič­tí svět­ci a pa­pe­žo­vé spolu s Mat­kou Te­re­zou při sku­pi­no­vé sou­lo­ži. Ma­lí­ři na­bí­dl od­škod­né z vlast­ní kapsy. Nic ne­po­moh­lo, sta­nul před sou­dem a byl od­sou­zen na pod­mín­ku. Z vídeňské ar­ci­diecé­ze, tehdy již ve­de­né kar­di­ná­lem Chris­to­phem Scho­en­bor­nem, se ne­do­čkal žádné pod­po­ry.

U nás v Brně r. 2018 se hrálo v di­va­dle před­sta­ve­ní, kde Ježíš se­stu­pu­je z kříže a zná­silňuje mus­lim­ku – a re­ak­ce naší hi­e­rar­chie s vý­jim­kou kar­di­ná­la Do­mi­ni­ka Duky a ně­kte­rých kněží nu­lo­vá. K je­jí­mu za­hanbe­ní vze­šel odpor pře­de­vším z řad ka­to­lic­kých laiků, rov­něž čle­no­vé spol­ku zva­né­ho Sluš­ní lidé, ne všich­ni vě­ří­cí, vtrh­li na je­viš­tě, aby tuto sa­tan­skou hnu­so­tu pře­ka­zi­li.

Zprá­va na www.​pch24.​pl ho­vo­ří o tom, že v bu­do­vě Ev­rop­ské­ho par­la­men­tu byl in­sta­lo­ván obraz Kris­ta v ob­klo­pe­ní apoš­to­lů-sa­do­ma­so­chis­tů. To sa­mo­zřej­mě hla­sa­te­lům tzv. sy­no­dál­ní cesty a di­a­lo­gu vůbec ne­va­dí.

Inu, re­a­li­ta oprav­du je ta­ko­vá, že od hi­e­rar­chie až na malé vý­jim­ky v tomto směru ne­mů­že­me oče­ká­vat pomoc. Jsou to mo­der­nis­té táh­nou­cí za jeden pro­vaz s ne­přá­te­li sv. víry. To nás ale ne­o­svo­bo­zu­je od po­vin­nos­ti brá­nit zje­ve­nou prav­du, kte­rou svě­řil Pán Ka­to­lic­ké církvi, všemi do­vo­le­ný­mi pro­střed­ky. I ta­ko­vý­mi, ja­kých po­u­ži­li naši brat­ři a se­st­ry v ar­gen­tin­ské Men­do­ze nebo výše uve­de­ní pá­no­vé Tschu­g­guel a Humer – a k jakým v pří­pa­dě ne­zbyt­nos­ti, když se jed­na­lo o spásu duší a za­brá­ně­ní urá­žek na­še­ho Pána, pře­sva­té Panny Marie a svět­ců, Cír­kev sa­ha­la v dě­ji­nách. Rou­há­ní, sa­ta­nis­mus a por­no­gra­fie ne­smě­jí být od ka­to­lí­ků to­le­ro­vá­ny, i kdyby mo­der­nis­tič­tí roz­vrat­ní­ci uvnitř Církve v bis­kup­ských mi­t­rách sto­krát na­bá­da­li k opaku!