Bezbo­žec­ké osví­cen­ství v 18. stol. si sta­no­vi­lo jeden dů­le­ži­tý cíl: zni­čit ka­to­lic­kou víru. V tom ho ná­sle­do­va­ly v 19. stol. li­be­ra­lis­mus, he­ge­li­a­nis­mus, po­zi­ti­vis­mus, mar­xis­mus, ve 20. stol. exis­ten­ci­o­na­lis­mus, re­la­ti­vis­mus, post­mo­der­nis­mus atd. Roz­ho­du­jí­cí údery šly dvěma směry. Prv­ním bylo sys­te­ma­tic­ké zkres­lo­vá­ní cír­kev­ních dějin a vy­mýš­le­ní stále no­vých lží, aby se Ka­to­lic­ká cír­kev octla na pra­ný­ři his­to­rie jako „zlo­či­nec­ká or­ga­ni­za­ce“. Druhý útok smě­řo­val proti pra­vos­ti a prav­di­vos­ti No­vé­ho zá­ko­na, zejmé­na proti svě­dec­tví apoš­to­lů o ži­vo­tě a pů­so­be­ní Je­ží­še Kris­ta. Musel mu být odňat titul „Syna Bo­ží­ho“, jehož prav­di­vost do­ka­zo­va­ly zá­zra­ky, které konal, pře­de­vším pak Zmrtvýchvstá­ní. Zá­zra­ky ne­e­xis­tu­jí! – tak zní ústřed­ní dogma no­vo­vě­ké­ho bezbo­žec­tví. Pro­tes­tant­ský li­be­rál­ní te­o­log Ru­dolf Bultmann to vy­já­d­řil la­pi­dár­ně: „Není možné po­u­ží­vat elektři­nu a při­tom věřit v Je­ží­šo­vo Zmrtvýchvstá­ní.“

Při­tom ale no­vozá­kon­ní pi­sa­te­lé, pře­váž­ně očití svěd­ko­vé Kris­to­va ži­vo­ta, píší o jeho zá­zra­cích jako o sa­mo­zřej­mé sku­teč­nos­ti. Za prav­di­vost svých vý­po­vě­dí byli ochot­ni pod­stou­pit i mu­čed­nic­kou smrt, která je také ne­mi­nu­la (až na sv. Jana, ale i on byl od­sou­zen k smrti a vho­zen do va­ří­cí­ho oleje, Bůh ho však za­chrá­nil). To jsou zá­važ­né ar­gu­men­ty, proti kte­rým žádná ná­mit­ka ne­ob­sto­jí. Proto ne­přá­te­lé Církve mu­se­li nej­pr­ve zpo­chyb­nit sku­teč­nost, že Nový zákon vzni­kl už v 1. stol. krát­ce po od­cho­du Je­ží­še Kris­ta k Otci a po se­slá­ní Ducha Sva­té­ho. Už David Fried­rich Strauss, vy­zna­vač he­ge­li­a­nis­mu 19. stol., po­su­nul vznik evan­ge­lií do 3.–4. stol. To však bylo ne­u­dr­ži­tel­né, pro­to­že he­lé­nis­tic­ká řečti­na, jazyk No­vé­ho zá­ko­na, se už od 2. stol. ne­po­u­ží­va­la. Od­půr­ci Kris­to­vi se proto vy­tasi­li s jinou zbra­ní. Po­pře­li, že by au­to­ry evan­ge­lií byli čtyři evan­ge­lis­té a apoš­to­lé Petr, Jan, Jakub a Juda pi­sa­te­li svých listů, i u ně­kte­rých epištol sv. Pavla zpo­chyb­ni­li au­tor­ství apoš­to­la ná­ro­dů. Tím podle nich „padl“ ar­gu­ment osob­ní­ho oči­té­ho svě­dec­tví, za něž svěd­ko­vé šli na smrt. Sku­teč­ný­mi au­to­ry evan­ge­lií prý byly ně­ja­ké ano­nym­ní pr­vo­křes­ťan­ské ko­mu­ni­ty na sklon­ku 1. stol., tedy už hodně ča­so­vě vzdá­le­né od po­pi­so­va­ných udá­los­tí, kdy oči­tých svěd­ků žilo již ve­li­ce málo. Proto je prý po­chyb­né, zda je Nový zákon prav­di­vý a spo­leh­li­vý. Po­ně­vadž vě­ří­cí křes­ťa­né by ne­při­ja­li tyto ná­zo­ry od ate­is­tů, bylo třeba zís­kat pro ně křes­ťan­ské du­chov­ní. Nej­lep­ší po­zi­ci měli Kris­to­vi od­půr­ci u stát­ních pro­tes­tant­ských církví v Ně­mec­ku, ve skan­di­náv­ských ze­mích a v An­g­lii. Tyto de­no­mi­na­ce na roz­díl od Ka­to­lic­ké církve po­strá­da­ly zá­vaz­nou ne­o­myl­nou vě­rou­ku. Exis­to­va­la také silná vazba mezi nimi a pa­nov­nic­ký­mi dvory (dodnes v Bri­tá­nii i ve Skan­di­ná­vii jsou krá­lo­vé for­mál­ně hla­vou tamní stát­ní církve), které už dlou­hou dobu žily bez víry. Za těch­to po­mě­rů ne­by­lo ob­tíž­né vnu­tit na evan­ge­lic­ké fa­kul­ty tzv. ra­ci­o­na­lis­tic­ké ná­zo­ry na bibli, tj. po­pí­ra­jí­cí všech­no nad­při­ro­ze­né včet­ně Kris­to­vých zá­zra­ků. Ně­mec­ko na pře­lo­mu 19. a 20. stol. k tomu po­sky­to­va­lo neji­de­ál­něj­ší pod­mín­ky. Pa­nov­nic­ký rod Ho­hen­zoller­nů se už od Fried­ri­cha II. v 18. stol. ote­vře­ně hlá­sil k pro­ti­křes­ťan­ské­mu osví­cen­ství, poz­dě­ji k he­ge­li­a­nis­mu. Osví­cen­ství už v 18. stol. ovliv­ni­lo řadu evan­ge­lic­kých pas­to­rů, kteří potom vy­klá­da­li bib­lic­ké zá­zra­ky jako „mýtus“. Na ně na­vá­zal kon­cem 19. stol. ber­lín­ský pro­fe­sor te­o­lo­gie Adol­ph von Har­nack, který pro­sa­zo­val te­o­rii, že v Písmu sv. je třeba roz­li­šo­vat nej­růz­něj­ší li­te­rár­ní druhy, které nutno podro­bit tzv. „his­to­ric­ko-kri­tic­ké me­to­dě“. Ta podle něj prý „do­ka­zu­je“, že evan­ge­lia ve snaze osla­vit Je­ží­še jako Me­si­á­še a Syna Bo­ží­ho se uchy­lu­jí k mýtům o zá­zra­cích, jak to bylo ve sta­ro­vě­ku běžné. Ježíš ve sku­teč­nos­ti prý žádné zá­zra­ky ne­ko­nal, jeho Zmrtvýchvstá­ní bylo ma­xi­mál­ně pou­hým sub­jek­tiv­ním zá­žit­kem apoš­to­lů. Evan­ge­lia, po­taž­mo celý Nový zákon, prý vznik­ly na pře­lo­mu 1. a 2. stol. v pr­vo­křes­ťan­ských ko­mu­ni­tách jako ka­te­che­tic­ké spisy. Te­pr­ve do­da­teč­ně byla čtyři evan­ge­lia údaj­ně při­psá­na Ma­tou­šo­vi, Mar­ko­vi, Lukášo­vi a Ja­no­vi.

Har­nac­ko­vy te­o­rie roz­ví­je­li poz­dě­ji dále ně­meč­tí pro­tes­tant­ští bib­lis­té, tzv. ra­ci­o­na­lis­té, pře­de­vším Ru­dol­ph Bultmann. Tyto zjev­ně pro­ti­křes­ťan­ské teze ne­zů­sta­ly bo­hu­žel bez vlivu i na ně­kte­ré ka­to­lic­ké bib­lis­ty. Sou­vi­se­lo to s blud­ným uče­ním tzv. mo­der­nis­mu, od­sou­ze­né­ho pa­pe­žem sv. Piem X. r. 1907 v en­cyk­li­ce „Pascen­di“. Mo­der­nis­té hlá­sa­li „smí­ře­ní Církve s vědou“ a „sou­lad ka­to­lic­ké víry s vě­dec­ký­mi po­znatky“. Sou­čás­tí těch­to snah bylo i při­je­tí ná­zo­rů pro­tes­tant­ských kri­ti­ků bible, což udě­la­li zejmé­na Alfred Loisy a Ge­or­ge Tyrrell, hlav­ní hla­sa­te­lé mo­der­nis­mu. Tak např. Loisy hlá­sal, že evan­ge­li­um sv. Jana vznik­lo až někdy ve 3. stol. Z omylu byl vy­ve­den r. 1934 ob­je­vem zlom­ků pa­py­ru z první po­lo­vi­ny 2. stol., které ob­sa­hu­jí pa­sá­že z Ja­no­va evan­ge­lia, což svěd­čí jasně pro pra­vost to­ho­to spisu. Tím se také ozřej­mi­lo, že to, co se v ra­ci­o­na­lis­tic­ké bib­lis­ti­ce vy­dá­vá za „vě­dec­ké po­znatky“, jsou ve sku­teč­nos­ti sub­jek­tiv­ní ná­zo­ry nebo přímo ma­ni­pu­la­ce, které se sku­teč­nou vědou ne­ma­jí nic spo­leč­né­ho. Papež sv. Pius X. od­sou­dil zpo­chybňování Kris­to­vých zá­zra­ků v de­kre­tu „La­men­ta­bi­li“. Zá­ro­veň také v motu pro­prio „Praestan­tia Scrip­tu­rae“ pro­hlá­sil všech­ny vý­ro­ky Pa­pež­ské bib­lic­ké ko­mi­se pro kaž­dé­ho ka­to­lí­ka za vě­rouč­ně zá­vaz­né. Během jeho pon­ti­fi­ká­tu tento orgán vydal ně­ko­lik vy­já­d­ře­ní, že čtyři evan­ge­lis­té jsou sku­teč­ný­mi au­to­ry evan­ge­lií a všech­ny ostat­ní spisy No­vé­ho zá­ko­na dílem těch, je­jichž jména nesou, pouze list Židům mohl být spo­lu­re­di­go­ván jeho Pav­lo­vý­mi spo­lu­pra­cov­ní­ky (pro­hlá­še­ní Pap. bibl. ko­mi­se 24. 6. 1914). Vý­ro­ky Pa­pež­ské bib­lic­ké ko­mi­se rov­něž za­va­zu­jí ka­to­lí­ka k víře v ab­so­lut­ní prav­di­vost evan­gel­ních udá­los­tí a v pra­vost vý­ro­ků Kris­ta. Po­dob­ně ho­vo­ří i en­cykli­ka Pia XII. „Di­vi­no Af­flan­te Spi­ri­tu“, která ak­cep­tu­je tzv. his­to­ric­ko-kri­tic­kou me­to­du za před­po­kla­du, že bude slou­žit víře a ni­ko­li je­jí­mu zpo­chybňování. II. va­ti­kán­ský kon­cil v dogma­tic­ké kon­sti­tu­ci „Dei Ver­bum“ (par. 19) říká: „Cír­kev pevně trvá na tom, že čtyři evan­ge­lia, je­jichž his­to­rič­nost bez vá­há­ní po­tvr­zu­je, věrně po­dá­va­jí to, co Boží Syn Ježíš v době svého ži­vo­ta mezi lidmi pro je­jich věč­nou spásu sku­teč­ně konal a učil až do dne, kdy vstou­pil do nebe.“

Vý­ro­ky Uči­tel­ské­ho úřadu Církve na téma Nový zákon jsou tedy jed­no­znač­né. Bo­hu­žel je ale ne­re­spek­tu­jí mnozí te­o­lo­go­vé a bib­lis­té, kteří skloňují II. va­ti­kán­ský kon­cil ve všech pá­dech, při­tom ale zcela ig­no­ru­jí jeho teze, které po­tvr­zu­jí zá­vaz­nost ka­to­lic­ké vě­rou­ky. Te­o­log Hans Küng, jenž byl r. 1979 zba­ven ka­no­nic­ké mise k výuce na ka­to­lic­kých uči­liš­tích, na­psal, že „Zmrtvýchvstá­ní Je­ží­šo­vo není žádný zá­zrak, na­ru­šu­jí­cí pří­rod­ní zá­ko­ny, není to žádná nad­při­ro­ze­ná udá­lost, která by pro­běh­la v pro­sto­ru a čase…“, dle jis­tých bib­lis­tů je to prý pouze „vy­já­d­ře­ní víry v escha­to­lo­gic­ký vý­znam Je­ží­še, jeho po­slá­ní a au­to­ri­ty…“ Bib­lis­ta Ru­dol­ph Schnac­kenburg zase tvrdí, že „lze jen sotva anebo nelze vůbec do­spět k hod­no­věr­né­mu po­hle­du na his­to­ric­kou po­sta­vu Je­ží­še Na­za­ret­ské­ho…“. Tyto ná­zo­ry jsou bo­hu­žel v bib­lis­ti­ce na te­o­lo­gic­kých fa­kul­tách Zá­pa­du na­pros­to běžné.

I kdy­bychom ale při­pus­ti­li, že Nový zákon byl se­psán až na sklon­ku 1. stol. pro po­tře­by pr­vo­křes­ťan­ských ko­mu­nit, nic by to v prin­ci­pu ne­u­bra­lo na jeho vě­ro­hod­nos­ti. Víra v Je­ží­šo­vy zá­zra­ky, pře­de­vším ve Zmrtvýchvstá­ní, pa­t­ři­la k zá­klad­ní pod­sta­tě křes­ťan­ské­ho po­sel­ství. Ne­moh­la si ji až kon­cem 1. stol. ně­ja­ká obec vě­ří­cích te­pr­ve „zkon­stru­o­vat“. Mu­se­la by ji pře­vzít od před­cho­zí ge­ne­ra­ce křes­ťa­nů, z nichž mnozí byli oči­tý­mi svěd­ky Kris­to­va ži­vo­ta a za toto svě­dec­tví šli na smrt. Krom toho bylo pro pr­vot­ní křes­ťa­ny v době pro­ná­sle­do­vá­ní vy­lou­če­no, aby vy­dá­va­li smyš­le­né pří­běhy za prav­di­vé, neboť ale­spoň do 2. stol. se daly všech­ny in­for­ma­ce o Kris­tu ově­řit jak svě­dec­ky, tak pí­sem­ně. Pro­ná­sle­do­va­te­lé křes­ťan­ství by vy­u­ži­li každé ne­prav­dy proti jeho hla­sa­te­lům, aby do­ká­za­li „fa­leš­nost“ to­ho­to ná­bo­žen­ství. Ar­gu­ment, že sta­ro­věk běžně po­u­ží­val mýtu jako způ­so­bu vy­já­d­ře­ní ně­ja­ké ná­bo­žen­ské víry, ne­ob­sto­jí. Tady po­má­há právě his­to­ric­ko-kri­tic­ká me­to­da, opí­ra­jí­cí se o te­o­rii, že bible ob­sa­hu­je různé li­te­rár­ní formy. For­mou evan­ge­lií je osob­ní očité svě­dec­tví o Kris­tu (buď au­to­rů, nebo je­jich zdro­jů) jako po­tvr­ze­ní prav­di­vos­ti všeho, co řekl a vy­ko­nal (Lk 1, 1–4; Jan 21, 24–25; Sk 1, 1–3 aj.). To je něco zcela od­liš­né­ho od vy­prá­vě­ní o udá­los­tech, které se ode­hrá­ly před stov­ka­mi let (např. do­by­tí Tróje, za­lo­že­ní Říma aj.), kde bylo možno po­pus­tit uzdu fan­ta­zii a uchý­lit se k le­gen­dám, aby se ná­le­ži­tě zdů­raz­nil vý­znam po­pi­so­va­né­ho děje. Tady totiž nikdo ne­mohl au­to­ro­vi do­ká­zat lež, v pří­pa­dě ne­prav­di­vé­ho svě­dec­tví o Kris­tu (např. o jeho Vzkří­še­ní) však ve­li­ce snad­no. Přes­to se tak nikdy ne­sta­lo. Ježíš byl his­to­ric­kou oso­bou, ži­jí­cí v kon­krét­ním čase mezi kon­krét­ní­mi lidmi v Pa­les­ti­ně, o níž exis­tu­jí do­kla­dy i v teh­dej­ší mi­mokřes­ťan­ské li­te­ra­tu­ře (Ta­ci­tus, Luki­a­nos, Tal­mud, Jo­se­phus Fla­vius aj.), ni­ko­li vy­bá­je­nou po­sta­vou jako Zeus, Po­se­i­don nebo Pro­métheus. Tvr­ze­ní, že křes­ťan­ské obce na konci 1. stol. te­pr­ve „při­psa­ly“ evan­ge­lia čtyřem nám zná­mým au­to­rům, je uráž­kou pr­vot­ních křes­ťa­nů, neboť je obviňuje z pod­vo­du. K tomu také chybí motiv. Proč by to dě­la­li? Kdyby sku­teč­ně usi­lo­va­li o větší zájem o tato díla, při­psa­li by je čel­ným osob­nos­tem mezi apoš­to­ly, např. Pe­t­ro­vi, Pav­lo­vi nebo Ja­ku­bo­vi a ni­ko­li ne­zná­mé­mu Mar­ko­vi či Lukášo­vi, kteří ani ne­by­li apoš­to­ly, nebo Ma­tou­šo­vi, jenž ne­pa­t­řil v apoš­tolském sboru k nej­zná­měj­ším a nej­vliv­něj­ším. Není vážný důvod do­mní­vat se, že evan­ge­lia ne­se­psa­li Ma­touš, Marek, Lukáš a Jan. Sa­mo­zřej­mě nelze vy­lou­čit spo­lu­účast je­jich žáků a spo­lu­pra­cov­ní­ků při re­dakč­ních a sty­lis­tic­kých úpra­vách, ale vlast­ní­mi au­to­ry jsou oni, a žádná ano­nym­ní „pr­vo­křes­ťan­ská ko­mu­ni­ta“. Je­jich au­tor­ství po­tvr­zu­jí už po­čát­kem 2. stol. žáci apoš­to­lů sv. Po­ly­karp Smy­ren­ský, sv. Kle­ment Řím­ský, Pa­pi­as z Hi­e­ro­po­le aj. Seriózní bib­lis­ti­ka dnes do­ka­zu­je, že evan­ge­lia vznik­la dříve, než se dosud mys­le­lo.

Lec­cos je zřej­mé už na zá­kla­dě je­jich sa­mot­né­ho textu, jak si všiml v po­sled­ní době ně­mec­ký ka­to­lic­ký ba­da­tel Hel­mut Pflüger. Nutno vy­lou­čit, že by evan­ge­li­um sv. Luká­še vznik­lo až na sklon­ku 1. stol., pro­to­že Skut­ky apoš­to­lů, se­psa­né tím­též Luká­šem, končí Pav­lo­vým prv­ním po­by­tem ve vazbě, což bylo na po­čát­ku 60. let 1. stol. Kdyby Skut­ky byly se­psá­ny až na konci 1. stol., ne­mohl by přece Lukáš opo­me­nout Pav­lo­vu mu­čed­nic­kou smrt r. 67. On ale mluví o Pav­lo­vi jako o ještě ži­jí­cí osobě. Skut­ky tedy mu­se­ly být na­psá­ny nej­poz­dě­ji v půli 60. let 1.​stol. A pro­to­že Lukášo­vo evan­ge­li­um před­chá­ze­lo Skut­kům, jak on sám udává v úvodu ke Skut­kům (Sk 1,1–3), ne­moh­lo být na­psá­no až někdy v 80. le­tech, jak se lze dodnes do­číst v ně­kte­rých pu­b­li­ka­cích, ale nej­poz­dě­ji na pře­lo­mu 50. a 60. let 1. stol. Ostat­ně v Egyp­tě byl ne­dáv­no ob­je­ven pa­py­rus s vě­ta­mi Lukášo­va evan­ge­lia, který od­bor­ní­ci da­tu­jí do 2. po­lo­vi­ny 60. let 1. stol. Pflüger si dále všiml jedné zvlášt­nos­ti u sv. Ma­tou­še. Podle svě­dec­tví Jo­se­pha Fla­via, Tal­mu­du a dal­ších pra­me­nů byl ve­lek­něz Kai­fáš, jenž vydal Je­ží­še na smrt, v le­tech 36–40 ve­le­ra­dou se­sa­zen a pro­klet. Jak to, že Ma­touš, jenž psal své evan­ge­li­um vý­hrad­ně pro Židy, o tom mlčí? To by přece byl ví­ta­ný apo­lo­ge­tic­ký ar­gu­ment pro Je­ží­šo­vo me­si­áš­ství, které se tento evan­ge­lis­ta snaží svým kra­ja­nům do­ká­zat! Lo­gic­ká od­po­věď je ta­ko­vá, že musel na­psat své evan­ge­li­um ještě před Kai­fášo­vým se­sa­ze­ním. Ně­mec­ký pro­tes­tant­ský ba­da­tel Car­s­ten Peter Thied­de ostat­ně ob­je­vil v ox­ford­ské knihov­ně pa­py­rus s texty Ma­tou­šo­va evan­ge­lia, který podle něho po­chá­zí z 50. let 1. stol., což by po­tvr­zo­va­lo názor, že Ma­touš na­psal svůj spis už před r. 40. Ten­týž ba­da­tel také ob­je­vil v kumrán­ské jes­ky­ni pa­py­rus ob­sa­hu­jí­cí věty z evan­ge­lia sv. Marka, což do­ka­zu­je jeho vznik před r. 68. Tehdy, po vy­puk­nu­tí ži­dov­sko-řím­ské války, sekta esénů, která tam síd­li­la, jes­ky­ni za­va­li­la ka­me­nem. Byla ob­je­ve­na až r. 1948. Je známo z pr­vo­křes­ťan­ské li­te­ra­tu­ry, že Marek psal na zá­kla­dě ká­zá­ní sv. Petra.

Další ně­mec­ký bib­lis­ta Klaus Ber­ger zase do­klá­dá dří­věj­ší vznik evan­ge­lia sv. Jana. V sou­čas­né li­be­rál­ní bib­lis­ti­ce se po­va­žu­je téměř za ne­o­myl­né, že tento spis ne­na­psal sv. Jan, ale že vzni­kl až na pře­lo­mu 1. a 2. stol. Ber­ger se ovšem ptá, jak je potom možné, že toto evan­ge­li­um po­pi­su­je de­tail­ně je­ruza­lém­ský chrám, který byl přece r. 70 Ří­ma­ny zni­čen? To by těžko do­ká­zal někdo po 30 le­tech pouze po pa­mě­ti, navíc pro ge­ne­ra­ci pře­lo­mu 1. a 2. stol. by to už ne­mě­lo žádný vý­znam. To mohlo mít vy­po­ví­da­cí hod­no­tu pouze tehdy, kdy sva­ty­ně ještě stála. Je také těžko před­sta­vi­tel­né, že v pří­pa­dě vzni­ku Ja­no­va evan­ge­lia na konci 1. stol. by jeho autor ne­chal bez po­všim­nu­tí zkázu to­ho­to chrá­mu jako do­klad na­pl­ně­ní Je­ží­šo­vých pro­roc­tví. Proto Ja­no­vo evan­ge­li­um mu­se­lo být na­psá­no ještě před r. 70, avšak po r. 64, datu mu­čed­nic­ké smrti sv. Petra, neboť je na ni v textu na­ráž­ka (Jan 21, 18–22). Nelze však vy­lou­čit, že v dal­ších le­tech sv. Jan s po­mo­cí svých žáků evan­ge­li­um sty­lis­tic­ky a re­dakč­ně upra­vo­val, takže ko­neč­nou po­do­bu mohlo do­stat až v 90. le­tech 1. stol., kdy apoš­tol ještě žil, víme, že se dožil velmi vy­so­ké­ho věku. Ja­no­vo evan­ge­li­um se svojí sty­lis­ti­kou liší od ostat­ních tří, tzv. sy­nop­tic­kých evan­ge­lií. Ob­sa­hu­je dlou­hé Je­ží­šo­vy mo­no­lo­gy a jeho de­tail­ní po­le­mi­ku s od­půr­ci, což bib­lič­tí ra­ci­o­na­lis­té po­klá­da­li a dosud po­klá­da­jí za te­o­lo­gii pr­vo­křes­ťan­ských obcí, a ni­ko­li za vlast­ní Kris­to­va slova. Jan, ne­vzdě­la­ný ga­li­lej­ský rybář, by prý nebyl scho­pen zfor­mu­lo­vat tak učené te­o­lo­gic­ké vý­kla­dy, zvláš­tě pak ne úvod­ní text o Slově–Logu (Jan 1. kap.). Jenže to je omyl! Sv. Jan nebyl žádný pri­mi­tiv. Jeho ro­di­na, jak svěd­čí pr­vo­křes­ťan­ská li­te­ra­tu­ra, byla v pří­bu­zen­ském vzta­hu s ve­lek­něž­ským domem a je možné, že odtud Jan čer­pal své hlub­ší ná­bo­žen­ské zna­los­ti. Jeho otec Ze­bed­de­us kromě toho, že pod­ni­kal v ry­bář­ství, byl také le­vi­tou, čili chrá­mo­vým slu­žeb­ní­kem a Jan podle rané křes­ťan­ské li­te­ra­tu­ry cho­dil ně­ja­ký čas do chrá­mo­vé školy. Už to, že byl pů­vod­ně žákem sv. Jana Křti­te­le, svěd­čí, že se du­chov­ní­mi zá­le­ži­tost­mi včet­ně te­o­lo­gie blíže za­bý­val. Kromě toho jako každý ži­dov­ský chla­pec na­vště­vo­val sy­na­go­gu, kde se učil me­mo­ro­vat dlou­hé texty Písma a tak si cvi­čil paměť. Proto ne­pře­kva­pu­je, že mohl znát na­zpa­měť dlou­hé Je­ží­šo­vy řeči, které potom za­psal. To bylo u Židů té doby nor­mál­ní. Žádný jiný evan­ge­lis­ta ne­za­zna­me­nal Kris­to­va slova v tom roz­sa­hu jako právě on. Z Ja­no­va evan­ge­lia je též zřej­mé, že jeho autor měl k Je­ží­šo­vě ro­di­ně blíž než jiní apoš­to­lé, proto mu Pán na kříži svě­řil svou Matku Pannu Marii. Nej­spíš tedy také znal nauku svého Mi­s­tra lépe než ostat­ní evan­ge­lis­té. I osob­ní svě­dec­tví o prav­di­vos­ti po­pi­so­va­ných udá­los­tí zde vy­ční­vá více než u zbý­va­jí­cích tří.

Papež sv. Pius X. v de­kre­tu „La­men­ta­bi­li“ z r. 1907 za­vr­hl jako blud tezi, že Janem za­zna­me­na­né řeči Je­ží­šo­vy nejsou slova Spa­si­te­lo­va, nýbrž „te­o­lo­gie“ pr­vo­křes­ťan­ských ko­mu­nit. Přes­to se toto běžně učí na řadě te­o­lo­gic­kých fa­kult. Ka­to­lík je však za­vá­zán věřit, že au­to­rem čtvr­té­ho evan­ge­lia je oprav­du apoš­tol sv. Jan a věty uvá­dě­né jako Kris­to­vy vý­ro­ky jimi sku­teč­ně jsou. Sa­mo­zřej­mě lze při­pus­tit, že Jan při ci­ta­ci Je­ží­šo­vých řečí někde po­u­žil své for­mu­la­ce, ne­mu­sel si pa­ma­to­vat jeho ká­zá­ní přes­ně slovo od slova, ale co do ob­sa­hu je zde Kris­to­va nauka za­chy­ce­na ne­zkres­le­ně s ab­so­lut­ní spo­leh­li­vos­tí. To, co po­dá­va­jí no­vozá­kon­ní spisy, ne­by­lo mezi pr­vot­ní­mi křes­ťa­ny nic ne­zná­mé­ho. Všech­no – a ještě mno­hem víc – bylo hlá­sá­no nejdřív ústně. Už Pa­pi­as z Hi­e­ro­po­le, křes­ťan­ský spi­so­va­tel po­čát­ku 2. stol., říká, že ústní tra­di­ce je dů­le­ži­těj­ší než pí­sem­ná. Ta jen za­chy­cu­je část té první a musí s ní být v do­ko­na­lém sou­la­du. K ústní tra­di­ci pa­t­ři­lo sa­mo­zřej­mě i osob­ní očité svě­dec­tví sto­vek lidí o Kris­to­vých zá­zra­cích nebo o jeho zje­ve­ních po Zmrtvýchvstá­ní (sv. Pavel píše v 1 Kor 15. kap. o 500 brat­řích na­jed­nou), za něž šli na smrt. Přes veš­ke­ré úsilí se ne­přá­te­lům sv. víry za po­sled­ních cca 200 let ne­po­da­ři­lo ani v nejmen­ším zpo­chyb­nit vě­ro­hod­nost zpráv o Kris­to­vých zá­zra­cích, jimiž do­ká­zal svůj Bož­ský původ. I když na­sa­di­li všech­ny páky údaj­né vědy, zma­ni­pu­lo­va­né ve služ­bách ide­o­lo­gie, ne­otřás­li pře­svěd­či­vý­mi ar­gu­men­ty Uči­tel­ské­ho úřadu Církve ve pro­spěch její nauky a in­spi­ra­ce z Ducha Sva­té­ho. Spa­si­tel řekl, že jeho Cír­kev brány pe­kel­né ne­pře­mo­hou, proto i pseu­do­vě­dec­ké zma­te­né a vy­kon­stru­o­va­né te­o­rie se na­ko­nec roz­tříští o Prav­du jako vlny o skálu.