Ke svátku Nanebevzetí Panny Marie: Zatkli mě 15. 8. o slavnosti Panny Marie Nanebevzaté


Maria hraje v mém ži­vo­tě velmi dů­le­ži­tou roli. Ko­mu­nis­té mne za­tkli dne 15. srpna 1975, tedy o slav­nos­ti Na­ne­be­vze­tí Panny Marie. Po­li­cej­ní auto mne od­vá­že­lo, aniž bych si mohl vzít co­ko­liv s sebou. Po­ne­cha­li mi jen rů­že­nec. Ten mi po­mohl na­lézt vnitř­ní pokoj. Cesta byla dlou­há více než 450 ki­lo­me­t­rů. Té noci jsem mno­ho­krát opa­ko­val mod­lit­bu i k Marii.

Je­ží­ši, včera od­po­led­ne, o slav­nos­ti Panny Marie Na­ne­be­vza­té, mě za­tkli.
Za­ča­la mi zku­še­nost ži­vo­ta uvěz­ně­né­ho člo­vě­ka.
V hlavě mi víří tolik zma­te­ných myš­le­nek:
smu­tek, strach, na­pě­tí, mé srdce je zra­ně­né.
Ve svém po­ko­ře­ní se roz­po­mí­nám na slova Písma:
Byl za­poč­ten mezi zlo­čin­ce. (Lk 22,37)

V tomto ne­smír­ném oce­á­nu hoř­kos­ti
s sebou nemám zhola nic, jen rů­že­nec
a spo­leč­nost Tvoji a Tvé Matky, Je­ží­ši.

Můj Bože, mé všech­no.
Je­ží­ši, nyní mohu říci jako apoš­tol Pavel:
Já, Fran­ti­šek, jsem nyní
věz­něm pro Kris­ta. (srov. Ef 3,1)
Ještě v tem­no­tě noci,
po­no­řen do oce­á­nu úz­kos­ti a hrůzy,
se po­zne­náh­lu pro­bí­rám:
musím čelit na­sta­lé sku­teč­nos­ti.
Kaž­dou mi­nu­tu chci opa­ko­vat:
„Je­ží­ši, mi­lu­ji tě!“

(16. 8. 1975)

Když se mi během dlou­hé­ho po­by­tu ve vě­ze­ní někdy při­ho­di­lo, že má fy­zic­ká a psy­chic­ká sla­bost pře­kro­či­la únos­nou mez, a já nebyl scho­pen se jinak mod­lit, tehdy jsem pouze re­ci­to­val Zdrá­vas Maria. Opa­ko­val jsem tuto mod­lit­bu mno­ho­krát. Svě­řo­val jsem vše do Ma­rii­ných rukou.

Panna Maria mne nikdy ne­o­pus­ti­la. Stále mne pro­vá­ze­la na mé bo­les­ti­vé pouti celou řadou věz­nic. V oněch dnech pře­těž­kých zkou­šek jsem se velmi pros­tě a s dět­skou dů­vě­rou mod­lil ná­sle­du­jí­cím způ­so­bem: „Matko, jestli­že víš, že již ne­bu­du moci být uži­teč­ný Církvi, pak mi do­přej tu mi­lost, abych do­ko­nal svůj život tady ve vě­ze­ní. Jestli­že ale víš, že budu moci být Církvi ještě ku pro­spě­chu, pak mi do­přej, abych z vě­ze­ní vyšel na svo­bo­du právě v den, kdy se slaví ně­kte­rý z tvých svát­ků.“

Pak při­šel jeden deš­ti­vý den. Bylo 21. lis­to­pa­du 1988, slav­nost Ma­rii­na před­sta­ve­ní v chrá­mě. Před­vo­lal si mě ře­di­tel věz­ni­ce a … byl jsem pro­puš­těn.

Fran­ti­šek X. Ngu­yen Van Thuan (1928 – 2002) byl viet­nam­ský bis­kup a poz­dě­ji kar­di­nál, dlou­ho­le­tý po­li­tic­ký vězeň ko­mu­nis­tic­ké­ho re­ži­mu ve Viet­na­mu. Jeho víra se osvěd­či­la a zo­ce­li­la tři­nác­ti­le­tým věz­ně­ním v ko­mu­nis­tic­kých věz­ni­cích a tá­bo­rech.

Se svo­le­ním zpra­co­vá­no podle kníž­ky: F. X. Ngu­yen Van Thuan, Svo­bo­den ve víře - Ze zku­še­nos­ti věz­ně­né­ho bis­ku­pa, kte­rou vy­da­lo na­kla­da­tel­ství Pau­lín­ky. Re­dakč­ně upra­ve­no.