Hří­chy uve­de­né v tomto ti­tul­ku jsou proti 8. při­ká­zá­ní De­sa­te­ra. Vy­jme­no­vá­vá je téměř každé zpo­věd­ní zr­ca­dlo. Kolem nich ale pa­nu­je mnoho ne­jas­nos­tí, které bychom rádi uved­li na pra­vou míru. Je to dle na­še­ho ná­zo­ru nutné zejmé­na pro pra­cov­ní­ky médií a au­to­ry pří­spěv­ků na so­ci­ál­ních sí­tích.

Co je po­mlu­va

Ně­kte­ří vě­ří­cí mají vý­čit­ky svě­do­mí z toho, když s od­vo­lá­ním na zprá­vy médií ozna­čí ně­kte­ré­ho po­li­ti­ka za zlo­dě­je, pod­vod­ní­ka nebo lháře. Cítí se sami vin­ný­mi hří­chem po­mlu­vy, pří­pad­ně ozna­ču­jí jako po­mlou­va­če ty, kdo ta­ko­vé in­for­ma­ce šíří. Sa­mo­zřej­mě toto může být také hří­chem (srvn. níže), ale ne hří­chem po­mlu­vy. Podle ka­to­lic­ké mo­rál­ky je po­mluvou vě­do­mé a dob­ro­vol­né ší­ře­ní ne­prav­di­vé in­for­ma­ce o pro­vi­ně­ní druhé osoby. Po­mlou­vá tedy ten, kdo si buď vy­mýš­lí lži o špat­ných skut­cích ji­né­ho člo­vě­ka a šíří je, nebo pře­dá­vá dál zprá­vy, které pře­vzal od­ji­nud, i když ví, že nejsou prav­di­vé. Toto je po­mlu­va v pra­vém slova smys­lu – a tento sku­tek je vždyc­ky těžce hříš­ný, podle mo­rál­ní te­o­lo­gie „špat­ný sám o sobě“, tzn. nikdy a za žád­ných okol­nos­tí ne­mů­že být dob­rým.

Po­mlu­va je ode­dáv­na straš­li­vou metlou lid­stva. Dě­ji­ny znají mnoho pří­pa­dů, kdy zni­či­la ži­vo­ty dob­rých lidí, kteří se stali její obětí. Staré české pří­slo­ví praví: „A tak bídně člo­věk zajde, jehož po­mlu­va zlá najde…“ Sv. farář arský J. B. Vi­an­ney v jed­nom svém ká­zá­ní při­rov­nal po­mlu­vu k člo­vě­ku, jenž vezme pe­ři­nu, vy­stou­pí s ní na věž, rozříz­ne ji a všech­no peří vy­sy­pe do větru. A svě­tec dále po­kra­ču­je: „A teď běžte všech­no toto peří zase po­sbí­rat!“ Tím chtěl říci, že vrá­tit dobré jméno ně­ko­mu, kdo se stal obětí po­mluv, je téměř ne­mož­né.

Na zá­kla­dě po­mluv byl od­sou­zen na smrt sám Bož­ský Spa­si­tel Ježíš Kris­tus. I roz­sud­ky smrti nad pr­vot­ní­mi křes­ťa­ny se opí­ra­ly pře­de­vším o po­mlu­vy. Sv. Me­to­děj, me­t­ro­po­li­ta mo­rav­ský, se musel brá­nit proti po­mluvám svého pod­ří­ze­né­ho – ně­mec­ké­ho bis­ku­pa Wi­chin­ga, praž­ské­ho bis­ku­pa sv. Voj­tě­cha vy­hna­ly ze země mimo jiné i četné po­mlu­vy ší­ře­né pře­mys­lov­ským kní­že­cím dvo­rem. Sou­čas­né ne­ga­tiv­ní po­vě­do­mí lid­stva o údaj­ných „zlo­či­nech“, jež Ka­to­lic­ká cír­kev prý na­pácha­la ve sta­ro­vě­ku a ve stře­do­vě­ku, je rov­něž dílem po­mlou­vač­né kam­pa­ně ší­ře­né osví­ce­n­ci v 18. stol., sám F. A. Vol­taire, ne­stor fran­couz­ské­ho osví­cen­ství, vy­zý­val k vě­do­mé­mu ší­ře­ní ne­pravd o ka­to­lic­ké nauce, o inkvi­zi­ci, ne­to­le­ran­ci, ne­přá­tel­ství vůči vědě atd. My, čeští ka­to­lí­ci, velmi dobře víme o po­mluvách na ad­re­su je­zu­it­ské­ho mi­si­o­ná­ře a vlas­ten­ce P. An­to­ní­na Ko­ni­á­še a dal­ších je­zu­it­ských kněží od­da­ných víře a ná­ro­du. I roz­sud­ky na­cis­tic­kých a ko­mu­nis­tic­kých soudů nad ka­to­lic­ký­mi du­chov­ní­mi se opí­ra­ly hlav­ně o po­mlu­vy, snad nej­o­třes­něj­ší je osud fa­rá­ře P. Jo­se­fa Tou­fa­ra umu­če­né­ho ve vě­ze­ní, jehož ko­mu­nis­tic­ká moc lživě ob­vi­ni­la z ma­ni­pu­la­ce s kří­žem při mši sv. v Čí­hošti na Havlíč­kob­rod­sku, nebo pří­pad kněží P. Jana Buly, P. Vác­la­va Dr­bo­ly a P. Fran­tiš­ka Pa­ři­la, křivě ob­vi­ně­ných ze spo­lu­účas­ti na aten­tá­tu ko­mu­nis­tic­kých funk­ci­o­ná­řů v Ba­bi­cích na Jih­lav­sku a po­pra­ve­ných. V sou­čas­nos­ti mnoho kněží se stalo obětí po­mluv o zne­u­ží­vá­ní mla­distvých, kdy vedle prav­di­vých in­for­ma­cí o od­sou­ze­ní­hod­ném jed­ná­ní ně­kte­rých du­chov­ních ko­lu­jí též lživé vý­mys­ly, jak do­ká­zal ne­dáv­ný pří­pad ze­mře­lé­ho aus­tral­ské­ho kar­di­ná­la Ge­or­ge Pella.

Ka­to­lic­ký křes­ťan proto nesmí nikdy a za žád­ných okol­nos­tí sáh­nout k po­mluvě, a to ani tehdy, kdy by se mu toto je­vi­lo jako pro­stře­dek se­be­obra­ny. Ka­to­lic­ký žur­na­lis­ta se nikdy ne­mů­že po­dí­let na me­di­ál­ním ší­ře­ní in­for­ma­ce o jed­not­liv­ci nebo o sku­pi­ně lidí, o níž ví, že je ne­prav­di­vá nebo ne­prů­kazná. A to i za cenu ztrá­ty za­měst­ná­ní. Po­mlu­va je těžký hřích, kdo se jej do­pouš­tí, ztrá­cí po­svě­cu­jí­cí mi­lost a ris­ku­je svoji věč­nou spásu. To platí i pro toho, kdo po­mlu­vu slyší nebo čte, má mož­nost uvést ji na pra­vou míru, ale z po­ho­dl­nos­ti, le­nos­ti nebo ze stra­chu tak ne­u­či­ní.

Nactiu­tr­há­ní

Mnoho ka­to­lí­ků si tento hřích plete s po­mluvou. Jenže nejde o jedno a totéž, i když nactiu­tr­há­ní je také ob­jek­tiv­ně těž­kým hří­chem. Roz­díl mezi po­mluvou a nactiu­tr­há­ním spo­čí­vá v tom, že po­mlu­va je ší­ře­ním lži, kdež­to nactiu­tr­há­ní ší­ře­ním prav­dy o zlém činu bliž­ní­ho, ale s úmys­lem jej po­ško­dit, de­ho­ne­sto­vat a spo­le­čen­sky zne­mož­nit. Těžce hřeší nactiu­tr­hač­stvím, kdo např. ze zá­vis­ti, z ne­ná­vis­ti nebo proto, že se chce zba­vit kon­ku­ren­ta, šíří prav­di­vou in­for­ma­ci o bliž­ním, že před lety měl mi­mo­man­žel­ský poměr, i když ví, že do­tyč­ný se z to­ho­to hří­chu vy­zpo­ví­dal a od té doby již se ta­ko­vé­ho skut­ku ne­do­pus­til.

Živ­nou půdou nactiu­tr­há­ní je žel po­li­tic­ká scéna. Kolik jenom špíny na sebe na­vzá­jem chrlí v par­la­men­tě vlád­ní ko­a­li­ce a opo­zi­ce, je vše­o­bec­ně známé a ne­chut­né. Jenže ob­jek­tiv­ně se do­pouš­tí stej­né­ho hří­chu každý, kdo např. na so­ci­ál­ních sí­tích své ná­zo­ro­vé opo­nen­ty de­ho­ne­stu­je vy­je­vo­vá­ním je­jich pro­vi­ně­ní jen proto, aby do­tyč­né­ho zá­měr­ně uká­zal v tom nej­hor­ším svět­le.

Nactiu­tr­há­ním ovšem není zve­řej­ně­ní hříchů – a zejmé­na skry­tých zlo­či­nů – dru­hých tam, kde je to za­po­tře­bí. Roz­hod­ně nactiu­tr­há­ním ne­hře­ší in­ves­ti­ga­tiv­ní no­vi­nář, který vy­je­vu­je daňové pod­vo­dy, ko­rupč­ní aféry nebo ma­fi­án­ské prak­ti­ky vliv­ných po­li­ti­ků, neboť tady se jedná o ochra­nu spo­leč­nos­ti před zlo­čin­ným jed­ná­ním a po­ško­ze­ním těch nej­bez­bran­něj­ších osob. Bo­hu­žel je ale třeba kon­sta­to­vat, že ta­ko­vé žur­na­lis­ty v ma­in­stre­a­mo­vých mé­di­ích bychom dnes hle­da­li velmi těžko, neboť sou­čas­ným glo­ba­lis­tic­kým ma­ji­te­lům médií vůbec nejde o prav­du.

Rov­něž tak nelze ho­vo­řit ani v nejmen­ším o nactiu­tr­há­ní, když ve vni­t­ro­cír­kev­ním pro­stře­dí buď du­chov­ní, nebo vzdě­la­ný laik, upo­zor­ní na he­re­ze, které ně­ja­ký te­o­log či jiná cír­kev­ní osoba ve­řej­ně hlásá. Toto je na­o­pak po­vin­nos­tí.

Nactiu­tr­há­ním rov­něž tak není, když dám ve­řej­ně na­je­vo své roz­hoř­če­ní nad zá­važ­ným hří­chem a zlo­či­nem, který je od­ha­len, a ne­šet­řím os­t­rý­mi slovy od­sou­ze­ní. Bož­ský Spa­si­tel také tak jed­nal, když pra­ný­řo­val fa­ri­ze­je, sa­du­ce­je a zá­ko­ní­ky za je­jich zlé skut­ky, po­dob­ně sv. Pavel.

V prak­tic­kém ži­vo­tě a cho­vá­ní, když jde o ve­řej­né mlu­ve­ní o hří­chu dru­hých, si ka­to­lík má vždyc­ky po­lo­žit dvě otáz­ky: Je to oprav­du nutné pro dobro celku? Není hlav­ní mo­ti­va­cí u mne ne­ná­vist vůči do­tyč­né­mu, zá­vist nebo ego­is­tic­ká snaha dis­kre­di­to­vat ho? Jestli­že na první otáz­ku mi vyjde zá­por­ná a na dru­hou klad­ná od­po­věď, pak pozor, když ote­vřu ústa nebo ro­ze­šlu emai­ly, hře­ším nactiu­tr­há­ním.

Mezi ka­to­lic­kým křes­ťa­ny by pak měla pla­tit známá zá­sa­da sta­no­ve­ná Je­ží­šem Kris­tem: pokud vím, že do­tyč­ný žije ve stavu těž­ké­ho hří­chu a dává tím po­hor­še­ní, mám mu to sdě­lit nej­pr­ve přímo mezi čtyř­ma očima. Když si nedá říct, mám si vzít k tomu ještě další bra­t­ry nebo se­st­ry. Pokud ani to „ne­za­be­re“, tak ne­zbý­vá, než se ob­rá­tit na pří­sluš­nou cír­kev­ní au­to­ri­tu (vět­ši­nou míst­ní far­nost). Pokud ani tu ne­po­slech­ne, pak mám právo ve­řej­ně jeho hřích, jímž dává po­hor­še­ní, od­sou­dit.

Žel li­be­rál­ní cír­kev­ní au­to­ri­ty jsou v tomto velmi laxní, někdy do­kon­ce se staví na stra­nu hříš­ní­ka. Vím o pří­pa­du, kdy kněz byl vě­ří­cí­mi upo­zor­něn, že jeden muž opus­til man­žel­ku s dětmi, žil s kon­ku­bi­nou, a od­mí­tal každé bra­tr­ské na­po­me­nu­tí s od­vo­lá­ním na „své svě­do­mí“ – a přes­to mu tento du­chov­ní na­dá­le po­dá­val sv. při­jí­má­ní. Po­dob­né to bylo i v pří­pa­dě jed­no­ho ob­chod­ní­ka, který pro­ka­za­tel­ně okrá­dal zá­kaz­ní­ky, na­po­me­nu­tí od­mí­tal, kněz to věděl, neboť vě­ří­cí jej in­for­mo­va­li – a přes­to mu dál po­dá­val Tělo Páně. Za ta­ko­vé­ho statu quo roz­hod­ně ne­hře­ší­me nactiu­tr­há­ním, když toto jed­ná­ní bu­de­me ve­řej­ně pra­ný­řo­vat a od­su­zo­vat.

Zby­teč­né řeči o chy­bách dru­hých

Mimo hří­chy po­mlu­vy a nactiu­tr­há­ní exis­tu­jí ještě hří­chy zby­teč­né­ho mlu­ve­ní o chy­bách ji­ných lidí, které ve vět­ši­ně pří­pa­dů nejsou těžké. V ro­di­ně, v za­měst­ná­ní, při spo­le­čen­ských ak­cích – nikde ne­na­jde­me pro­stor, kde by hovor ne pouze o hří­ších, ale též o ne­ctnos­tech a ne­do­stat­cích dru­hých osob nebyl na po­řa­du. Ka­to­lic­ký křes­ťan by tady měl umět roz­li­šit.

Něco ji­né­ho je, když v ro­din­ném pro­stře­dí nebo např. při vý­ko­nu svého uči­tel­ské­ho po­vo­lá­ní nebo ve vzta­hu k pod­ří­ze­ným mám na mysli di­dak­tic­ké dů­vo­dy, tj. abych z da­ných chyb ji­ných vy­vo­dil mrav­ní po­na­u­če­ní pro ty, za je­jichž vý­cho­vu nebo for­ma­ci jsem zod­po­věd­ný, pří­pad­ně tím sle­do­val dobro or­ga­ni­za­ce, již řídím – a něco ji­né­ho prázd­né tla­chá­ní např. v hos­po­dě nebo při osla­vě ně­čích na­ro­ze­nin, kdy se spo­leč­nost takto ve­se­le baví na úkor ji­ných osob, sa­mo­zřej­mě ne­pří­tom­ných. To druhé je právě hří­chem zby­teč­né­ho mlu­ve­ní o chy­bách dru­hých.

Pro ka­to­lic­ké­ho křes­ťa­na je téměř ne­mož­né vy­hnout se ta­ko­vé si­tu­a­ci. Jak jed­nat, abych se ne­do­pus­til hří­chu? První zá­sa­dou je tady zdr­žen­li­vost, když jde o evi­dent­ní ne­do­stat­ky osob, které se octly „na ta­pe­tě“ této spo­leč­nos­ti. Ne­při­po­ju­ji se k výčtu uká­zek neřes­ti, hlouposti, ne­vzdě­la­nos­ti nebo ne­ši­kov­nos­ti toho, kdo není pří­to­men, ne­vy­klá­dám např., že „smrdí, pro­to­že se ne­my­je“, že „chodí ne­mož­ně ob­le­če­ný, otr­ha­ný“ apod. Zá­sad­ně též ne­při­dá­vám ně­ja­ké své zku­še­nos­ti s do­tyč­nou oso­bou, které vedou k je­jí­mu ze­směš­ně­ní. To vše je ob­jek­tiv­ně hříš­né, pokud jde o ně­ko­ho, kdo je spo­leč­nos­tí známý.

Hří­chem ale není, když před­klá­dám ně­ja­ké his­tor­ky pro po­ba­ve­ní o někom, jehož jméno ne­u­ve­du a kte­ré­ho spo­leč­nost nezná. Rov­něž tak ne­hře­ším, pokud se při­po­jím k vše­o­bec­né­mu ze­směš­ně­ní ve­řej­né­ho hří­chu ně­ko­ho, kdo si to sám způ­so­bil. Stalo se jed­nou, že opi­lec, v pří­sluš­né obci známá firma, se vra­cel v pod­rou­še­ném stavu z hos­po­dy, na mostě přes potok si ale „sple­tl“ zá­brad­lí se že­lez­nič­ní­mi zá­vo­ra­mi a když na jeho vo­lá­ní mu nikdo ne­chtěl „šraňky zved­nout“, po­hro­zil, že je pře­sko­čí, uči­nil tak a po­řád­ně se v po­to­ku vy­má­chal. Bylo z toho vše­o­bec­né ve­se­lí, pokud se na něm svým smí­chem rov­něž po­dí­lím, tak ne­hře­ším.

Na­o­pak ale pokud je možno uvést na ad­re­su osoby, o níž se mluví ne­ga­tiv­ně, něco dob­ré­ho, řeknu to. A když se na­skyt­ne pří­le­ži­tost, po­ku­sím se od­vést hovor k ji­né­mu té­ma­tu. Do­dr­žo­vá­ním těch­to zásad se tak vy­va­ru­ji hří­chu, který je znám v ka­to­lic­ké mo­rál­ce jako „zby­teč­né mlu­ve­ní o chy­bách dru­hých“. Zpra­vi­dla se ne­jed­ná o hří­chy těžké, ale i za mé lehké hří­chy musel Pán Ježíš trpět na Kal­vá­rii a na to musím vždyc­ky pa­ma­to­vat.