Mo­der­ní svět od­mí­tá Boha a Jeho při­ká­zá­ní, což se pro­je­vu­je mj. tím, že i těžké hří­chy, které jsou zá­ro­veň i zlo­či­ny proti lid­skosti, pro­hla­šu­je do­kon­ce za „lid­ská práva“. Mar­kant­ní­mi pří­kla­dy jsou tady le­ga­li­za­ce po­tra­tů a por­no­gra­fie.

Co je to vlast­ně „por­no­gra­fie“? Jde o řecké slovo a v pře­kla­du zna­me­ná „smil­no­pis“. Jedná se o zob­ra­ze­ní in­tim­ních částí lid­ské­ho těla nebo sou­lo­že za úče­lem se­xu­ál­ní­ho po­dráž­dě­ní. Ka­to­lic­ká mo­rál­ka toto za­řa­zu­je jed­no­znač­ně mezi hří­chy proti 6. při­ká­zá­ní.

Bůh dal člo­vě­ku po pádu do pr­vot­ní­ho hří­chu stud, aby chrá­nil svoji se­xu­a­li­tu, ná­stroj k roz­mno­že­ní lid­ské­ho rodu. V ráji ne­by­lo studu za­po­tře­bí, neboť se­xu­a­li­tě prv­ních lidí ne­hro­zi­la žádná de­for­ma­ce. Te­pr­ve po pádu v dů­sled­ku dě­dič­né­ho hří­chu došlo k po­ru­še­ní i této sféry, proto Bůh – aby chrá­nil člo­vě­ka před sa­ta­no­vým po­ku­še­ním ke hříchům proti řádu roz­mno­žo­vá­ní – jej ob­da­řil stu­dem. Proto již Adam po pr­vot­ním hří­chu se před Hos­po­di­nem skrý­vá, pro­to­že „je nahý“, stydí se.

Stud dává Bůh k ochra­ně nej­hlub­ší in­ti­mi­ty člo­vě­ka a jeho re­spek­to­vá­ní ná­le­ží k zá­klad­ním při­ro­ze­ným, ni­ko­li uměle vy­kon­stru­o­va­ným lid­ským prá­vům. Mé po­hlav­ní or­gá­ny má právo vidět z opač­né­ho po­hla­ví pouze man­žel­ský part­ner, jemu jsou ur­če­ny za úče­lem po­če­tí no­vé­ho člo­vě­ka. Jinak s vý­jim­kou si­tu­a­cí, kdy je to ne­zbyt­né z hle­dis­ka po­mo­ci bliž­ní­mu, nikdo. Touto vý­jim­kou je vy­šet­ře­ní u lé­ka­ře nebo pří­sluš­ný zá­krok, kdy in­tim­ní části těla musím od­ha­lit i před kom­pe­tent­ní oso­bou dru­hé­ho po­hla­ví, kte­rou před­sta­vu­jí lékař nebo zdra­vot­ní sest­ra. Vý­jim­kou je také péče o vážně ne­moc­né­ho člena ro­di­ny (dí­tě­te, ro­di­čů, sou­ro­zen­ců), která se bez toho ne­o­be­jde, nebo pomoc ra­ně­né­mu při ne­štěs­tí atd. Ja­ké­ko­liv jiné od­ha­lo­vá­ní in­tim­ních par­tií svého těla před opač­ným po­hla­vím je podle ka­to­lic­ké mo­rál­ky těž­kým hří­chem, což žel v dneš­ní no­vo­církvi téměř ne­u­sly­ší­me.

Na to je třeba dbát už při vý­cho­vě dětí. Ty už v raném škol­ním věku by měly být styd­li­vý­mi a ne­ob­na­žo­vat se před opač­ným po­hla­vím, což platí i mezi sou­ro­zen­ci. Otec by neměl vstu­po­vat do kou­pel­ny, kde se koupe jeho 8letá dcera, stej­ně tak matka, když je tam její 8letý syn. Rov­něž je ne­pří­pust­né, aby ro­di­če před dětmi opač­né­ho po­hla­ví se pro­du­cí­ro­va­li úplně nazí, jak se v řadě rodin dnes běžně děje. I toto je hříš­né.

Mnozí ka­to­lí­ci si ani ne­u­vě­do­mu­jí, že těžce hřeší např. ná­vště­vou nu­dis­tic­kých pláží. V 60. le­tech mo­der­nis­tic­ký bel­gic­ký kněz a pu­b­li­cis­ta Louis Evely (poz­dě­ji od Církve od­pa­dl), toto do­kon­ce vě­ří­cím do­po­ru­čo­val jako „lék“ proti údaj­né prudé­rii a zkost­na­tě­los­ti. Jenže ka­to­lic­ká mo­rál­ka, sou­část Boží zje­ve­né prav­dy, je jasná: ja­ké­ko­liv uka­zo­vá­ní in­tim­ních částí svého těla člo­vě­ku opač­né­ho po­hla­ví s vý­jim­kou výše uve­de­ných vý­ji­mek je hříš­né.

Těžce hřeší dívka, když svému chlap­ci po­sí­lá emai­lem fotky, na nichž je úplně nahá, po­dob­ně chla­pec svému děv­če­ti. Těž­kým hří­chem je též ne­chat se por­tré­to­vat nebo fotit „v Ada­mo­vě nebo Evině rouše“ za úče­lem zve­řej­ně­ní, vy­stu­po­vat takto jako herec (he­reč­ka) v di­va­dle nebo ve filmu. Toto jsou těžké hří­chy proti 6. při­ká­zá­ní, které páchá ni­ko­li pouze ten, kdo sám se takto ve­řej­ně ob­na­žu­je, nýbrž každý, kdo se na tom jak­ko­liv po­dí­lí, tj. malíř nebo fo­to­graf aktu, di­va­del­ní či fil­mo­vý tvůr­ce, re­ži­sér, pro­du­cent atd., v ne­po­sled­ní řadě i ten, kdo na ta­ko­vá před­sta­ve­ní chodí, kdo si pro­hlí­ží na­ho­ti­ny v ča­so­pi­sech, a zvláš­tě pak ten, kdo ta­ko­vé vy­hle­dá­vá na in­ter­ne­tu, což je dnes nej­roz­ší­ře­něj­ší forma por­no­gra­fie.

Jak por­no­gra­fie vznik­la?

Pád do pr­vot­ní­ho hří­chu a po­han­ské, ve sku­teč­nos­ti sa­tan­ské kulty pro­sa­zu­jí­cí se­xu­ál­ní pro­mis­ku­i­tu, od­bou­ra­ly stud, proto i v sou­čas­nos­ti u ně­kte­rých kmenů v Af­ri­ce vy­zná­va­jí­cích ani­mis­tic­ké ná­bo­žen­ství je u mužů a žen be­der­ní rouš­ka zby­teč­ným pře­py­chem. V an­tic­ké spo­leč­nos­ti staré­ho Řecka a Říma se ve ve­řej­ných láz­ních kou­pa­li muži a ženy spo­leč­ně úplně nazí, proto pr­vot­ní cír­kev po­ža­do­va­la po vě­ří­cích ne­na­vště­vo­vat je.

Sta­ro­zá­kon­ní Iz­ra­el při­ro­ze­ný stud pod­po­ro­val, stej­ně tak Cír­kev. Ka­to­lic­ký sta­ro­věk a stře­do­věk za­ka­zo­va­ly ve­řej­né zob­ra­zo­vá­ní na­ho­tin, i když to ne­by­lo snad­né, oby­va­tel­stvo už po­křtě­né se ještě po dlou­hé ge­ne­ra­ce od­dá­va­lo dří­věj­ším po­han­ským zvyk­los­tem včet­ně ve­řej­ných se­xu­ál­ních orgií, jak uka­zu­je mj. krás­ný film rus­ké­ho re­ži­sé­ra An­dre­je Tar­kov­ské­ho „Rublev“.

Re­ne­zan­ce 15. sto­le­tí a s ní spo­je­ný úpa­dek mo­rál­ky však opět uvol­ni­ly sta­vi­dla v tomto směru. Vý­tvar­né umění té doby si li­bo­va­lo ve ztvár­ně­ní na­hé­ho lid­ské­ho těla, aniž cír­kev­ní au­to­ri­ty včet­ně pa­pe­žů vzná­še­ly ka­te­go­ric­ké pro­tes­ty, samy totiž byly po­plat­né re­ne­zanč­ní­mu duchu a smýš­le­ní.

Sa­mo­zřej­mě ne­po­pí­rá­me a nikterak ne­sni­žu­je­me umě­lec­kou ge­ni­a­li­tu Mi­che­lan­ge­la, nicmé­ně při veš­ke­rém ob­di­vu k dílům mi­s­tra mu­sí­me v zájmu prav­dy kon­sta­to­vat, že např. jeho David pre­zen­to­va­ný úplně nahý se zvý­raz­ně­ný­mi po­hlav­ní­mi or­gá­ny není v sou­la­du s prin­ci­py ka­to­lic­ké mo­rál­ky. Tímto roz­hod­ně ne­vy­zý­vá­me k ob­ra­zo­bo­rec­tví, jak by nám někdo mohl pod­sou­vat, ale chce­me-li být dů­sled­ní a věrní zá­sa­dám, mu­sí­me toto říct.

Ka­to­li­cis­mus po tri­dent­ském kon­ci­lu po­tvr­dil dří­věj­ší po­stoj Církve, v ka­to­lic­kém ba­ro­ku 17.–18. stol. se již s vý­jim­kou an­dě­líč­ků v po­do­bě ma­lých dětí ne­se­tká­vá­me s na­ho­ti­na­mi. Četná vy­já­d­ře­ní pa­pe­žů a řím­ských kon­gre­ga­cí upo­zorňují na ne­pří­pust­nost ta­ko­vých ztvár­ně­ní s vý­jim­kou ana­to­mic­kých pří­ru­ček pro zdra­vot­ní­ky. Toto sta­no­vis­ko Církve platí dodnes a nikdy ne­by­lo změ­ně­no.

Boj osví­ce­n­ců, li­be­rá­lů a mar­xis­tů v 19. stol. proti Církvi smě­řo­val mj. i proti svá­tost­né­mu man­žel­ství a jeho ne­roz­lu­či­tel­nos­ti. Si­gis­mund Freud nad­měr­ně ak­cen­to­val u člo­vě­ka se­xu­ál­ní pud, Fried­rich En­gels a Fer­di­nand Lassalle po­ža­do­va­li zru­še­ní man­žel­ství a ro­di­ny, Fried­rich Ni­et­sche volal po li­kvi­da­ci do­sa­vad­ní prý „po­kry­tec­ké“ se­xu­ál­ní mo­rál­ky. Sou­čás­tí toho byly i útoky proti prý „fa­leš­né­mu studu“.

So­vět­ské Rusko uved­lo r. 1920 tyto zá­sa­dy do praxe. V této zemi byly po­pr­vé za­ve­de­ny mož­nost roz­vo­du na po­čká­ní, le­gál­ní po­tra­ty a por­no­gra­fie. Li­do­vá ko­mi­sař­ka so­ci­ál­ních věcí Ale­xan­dra Kollon­ta­jo­vá s po­mo­cí svých po­rad­ců Mag­nuse Hir­schfel­da a Wilhel­ma Re­i­cha roz­pou­ta­la roz­sáh­lou me­di­ál­ní kampaň ve pro­spěch tzv. „volné lásky“, jež za­hr­no­va­la i od­bou­rá­ní studu. So­vět­ský stát jako první na světě po­vo­lil zá­ko­nem zob­ra­zo­vá­ní na­hé­ho lid­ské­ho těla v ča­so­pi­sech, ve vý­tvar­né a fil­mo­vé tvor­bě. Šéf tajné po­li­cie Felix Dzierźyňski za­klá­dal si­rot­čin­ce, v nichž děti byly ne­u­stá­le in­dok­tri­no­vá­ny, aby se zba­vi­ly studu. Údaj­ní „vy­cho­va­te­lé“ je už v 8 le­tech učili sou­lo­žit.

Vše­o­bec­ná zkáza mravů do­nu­ti­la dik­tá­to­ra J. V. Sta­li­na zpřís­nit ro­din­né zá­ko­no­dár­ství a za­ká­zat roz­ši­řo­vá­ní por­no­gra­fic­kých ma­te­ri­á­lů. To se po­slé­ze stalo sou­čás­tí le­gisla­ti­vy všech ko­mu­nis­tic­kých států až do roz­kla­du ko­mu­nis­mu r. 1989.

Ve­řej­né zob­ra­zo­vá­ní na­ho­tin pro­nik­lo před II. svě­to­vou vál­kou i do ji­ných zemí, pře­de­vším do Švéd­ska a před­hit­le­rov­ské­ho Ně­mec­ka (tzv. Vý­mar­ská re­pub­li­ka). Za na­cis­mu pak říš­ský mi­nis­tr pro­pa­gan­dy Jo­se­ph Go­ebbels hojně ne­chá­val pro­mí­tat filmy to­ho­to typu.

Ma­in­stre­a­mo­vá pro­pa­gan­da dnes ale hlásá, že se ne­jed­na­lo o por­no­gra­fii, pouze prý o ero­ti­ku. Ero­ti­ka na roz­díl od por­no­gra­fie prý pouze uka­zu­je nahé tělo pro po­dráž­dě­ní smys­lů u opač­né­ho po­hla­ví, por­no­gra­fie však pre­zen­tu­je sou­lož a zvrá­ce­ný sex. To je ovšem la­ko­vá­ní na rů­žo­vo, ob­jek­tiv­ně je obojí stej­ně těžce hříš­né.

Po válce se v zá­pad­ních ze­mích pre­zen­ta­ce na­ho­tin a sexu v mé­di­ích a kul­tu­ře za­ča­la šířit ge­o­me­t­ric­kou řadou. Sou­vi­se­lo to s pro­pa­gan­dou ne­o­mar­xis­tic­ké tzv. Frank­furt­ské školy (Ador­no, Hor­khe­i­mer, Mar­cus­se), jež hlá­sa­la li­kvi­da­ci man­žel­ství a ro­di­ny a tzv. vol­nou lásku. K nim se při­po­jil i vliv­ný fran­couz­ský exis­ten­ci­o­na­lis­tic­ký fi­lo­zof Jean Paul Sar­tre. Vý­sled­kem byla tzv. se­xu­ál­ní re­vo­lu­ce mlá­de­že r. 1968, o níž jsme psali na ji­ných mís­tech na tomto webu. Vo­lá­ní po bez­trest­nos­ti zob­ra­zo­vá­ní na­ho­tin a sou­lo­ží ve filmu a ča­so­pi­sech se stalo lo­gic­kou sou­čás­tí této kam­pa­ně.

Ame­rič­tí fil­mo­ví pro­du­cen­ti Re­u­ban Stur­man, Teddy Ro­ths­tein a Mic­key Za­f­far­no (poz­děj­ší kápo známé ma­fi­án­ské ro­di­ny Co­lom­bo) vsa­di­li vše na kšeft s lid­skou se­xu­a­li­tou a za­ča­li pro­du­ko­vat ve vel­kém krát­ko­me­tráž­ní filmy por­no­gra­fic­ké­ho ob­sa­hu. Za tím úče­lem za­klá­da­li kina po ce­lých USA, což jim vy­nes­lo oka­mži­tý zisk ně­ko­li­ka set mi­li­o­nů do­la­rů.

Pod je­jich nátla­kem Nej­vyš­ší soud USA r. 1967 pro­hlá­sil ší­ře­ní por­no­gra­fie za le­gál­ní a zru­šil celou řadu roz­sud­ků soudů nižší in­stan­ce, které za pro­mí­tá­ní por­no­fil­mů a pro­dej por­no­li­te­ra­tu­ry ulo­ži­ly tres­ty vě­ze­ní nebo pe­ně­ži­tých pokut. Poz­dě­ji r. 1971 vlád­ní Ko­mi­se proti ne­mrav­nos­ti vy­da­la pře­kva­pi­vé roz­hod­nu­tí, že prý „por­no­gra­fie nemá žádný vliv na lid­ské cho­vá­ní“. Pří­kla­du USA ná­sle­do­va­la vět­ši­na zá­pad­ních států, por­no­gra­fie do­sta­la ze­le­nou jak v tiš­tě­ných, tak i v au­di­o­vi­zu­ál­ních mé­di­ích.

Zhoub­nost a škod­li­vost porna

Por­no­gra­fie vy­tvá­ří zá­vis­lost stej­nou, ne-li ještě horší, jako zá­vis­lost na al­ko­ho­lu, dro­gách nebo ha­zar­du. V dneš­ní době in­ter­ne­tu mnoho lidí, pře­de­vším mužů, sle­du­je na svých kom­pu­te­rech porno včet­ně nej­od­por­něj­ších scén. A ne­jed­ná se jen o mladé, nýbrž ve­li­ce často i o osm­de­sá­ti­le­té pány.

So­lid­ní psy­cho­lo­gic­ká a psy­chi­at­ric­ká věda do­ka­zu­je, že sle­do­vá­ní por­no­gra­fie vy­vo­lá­vá du­šev­ní po­ru­chy a de­men­ce, zvy­šu­je se­xu­ál­ní ape­tit, takže mužům již man­žel­ky „ne­sta­čí“ a za­čnou vy­hle­dá­vat jiná, mlad­ší „po­tě­še­ní“. Vý­sled­kem je ra­pid­ní roz­pad rodin a cel­ko­vá de­for­ma­ce ro­din­né­ho ži­vo­ta. Pol­ská psy­cho­te­ra­pe­u­t­ka Sa­bi­na Za­lewska ve svých stu­di­ích uka­zu­je jasně pří­mou úměru mezi vzrůs­tem se­xu­ál­ní­ho ná­si­lí a por­no­gra­fií. Čím čas­tě­ji muž sle­du­je porno, tím větší je u něj po­ku­še­ní ke zná­sil­ně­ní. U mla­distvých se­xu­ál­ních pre­dá­to­rů téměř vždyc­ky zjiš­ťu­je­me zá­vis­lost na por­no­gra­fii, což po­tvr­zu­jí i prof. Zim­bar­do z Itá­lie a další od­bor­ní­ci, na něž se Za­lewska od­vo­lá­vá.

Jiný pol­ský od­bor­ník Ja­nusz War­dak zase po­u­ka­zu­je na ne­ga­tiv­ní sou­vis­los­ti mezi sle­do­vá­ním por­no­gra­fie a roz­pa­dem man­žel­ství. Uvádí sta­tis­ti­ky z USA, kde podle Ame­ri­can Aca­de­my of Ma­t­ri­mo­nial La­wyers 56 proc. všech roz­vo­dů j spo­je­no se zá­vis­los­tí jed­no­ho z part­ne­rů, pře­váž­ně mužů, na pornu. Tatáž in­sti­tu­ce též upo­zorňuje, že ab­so­lut­ní vět­ši­na pa­cha­te­lů se­xu­ál­ně mo­ti­vo­va­ných vražd zís­ka­la první im­puls ke svému zlo­či­nu právě u por­no­gra­fie, kte­rou sle­do­va­la.

Je tedy ob­rov­skou lží tvr­dit, že por­no­gra­fie před­sta­vu­je „ne­vin­nou zá­le­ži­tost“. Jde o ma­xi­mál­ně škod­li­vý spo­le­čen­ský jev, horší než nar­ko­ma­nie nebo gam­bler­ství. Proti těmto dvěma totiž vět­ši­na států přece jen jaksi bo­ju­je, i když ne­do­sta­teč­ně, proti pornu však ni­ko­liv. Při­tom žádné jiné ře­še­ní ne­e­xis­tu­je, pouze je­di­né: to­tál­ní zákaz a tvrdý po­stih všech ši­ři­te­lů to­ho­to ďá­bel­ské­ho svin­stva jako těž­kých zlo­čin­ců.

Od sou­čas­ných tzv. de­mo­kra­tic­kých vlád se toho ale tak honem ne­do­čká­me. V Ev­ro­pě i v Ame­ri­ce se za­vá­dí do škol po­vin­ná tzv. se­xu­ál­ní vý­cho­va dětí, při níž por­no­gra­fie fi­gu­ru­je jako učeb­ní pří­ruč­ka a me­to­da. V sou­sed­ním Ně­mec­ku se děti učí už od čtyř let ve škol­kách mastur­bo­vat, od šesti let je jim ve ško­lách pro­mí­tá­na sou­lož včet­ně zvrá­ce­né­ho a stej­no­po­hlav­ní­ho sexu, po de­sá­tém roce jsou vy­zý­vá­ny k ak­tiv­ní­mu se­xu­ál­ní­mu ži­vo­tu. Totéž se děje v Ho­land­sku, ve Fran­cii, ve Velké Bri­tá­nii a v dal­ších zá­pad­ních ze­mích. Přes­ně podle výše uve­de­né­ho kon­cep­tu Dzierźyńského.

Když ro­di­če od­mít­nou dítě do těch­to hodin po­sí­lat, oct­nou se před sou­dem pro trest­ný čin „na­ru­šo­vá­ní po­vin­né škol­ní do­cház­ky dí­tě­te“. V Ně­mec­ku již byly za to de­sít­ky ro­di­čů od­sou­ze­ny k po­ku­tě nebo k ně­ko­li­ka dnům vě­ze­ní. Odpor ka­to­lic­ké hi­e­rar­chie je zcela ne­do­sta­ču­jí­cí. Když r. 1976 byla po­vin­ná se­xu­ál­ní vý­cho­va v Ně­mec­ku uzá­ko­ně­na, pouze jeden je­di­ný ka­to­lic­ký bis­kup ji ne­kom­pro­mis­ně od­mí­tl: vzác­ný ře­zen­ský pas­týř mons. Ru­dolf Gra­ber. Stej­ně trist­ní je si­tu­a­ce i dnes v na­pros­té vět­ši­ně tzv. de­mo­kra­tic­kých států.

Podle prů­zku­mu pro­ve­de­né­ho agen­tu­rou NASK v Ně­mec­ku 72 proc. dětí škol­ní­ho věku sle­du­je pra­vi­del­ně por­no­gra­fii, z to­ho­to počtu tře­ti­na denně ně­ko­lik hodin. Tři čtvr­ti­ny to­ho­to počtu také tvrdí, že porno ne­sle­du­jí doma na svých po­čí­ta­čích nebo smart­fo­nech, ale ve škole na škol­ních po­čí­ta­čích!

Si­tu­a­ce je tedy oprav­du vážná. Jestli­že si chce­me ucho­vat mrav­ní čis­to­tu pro sebe a své děti a hájit pra­vou ka­to­lic­kou etiku, potom nás čeká Da­vi­dův boj s Go­li­á­šem před­sta­vo­va­ným tzv. „de­mo­kra­tic­kým“ stá­tem po­plat­ným glo­ba­lis­tic­kým prin­ci­pům, a také – i když se to těžko říká – s řadou na­šich hi­e­rar­chů, které toto vůbec ne­za­jí­má a pro něž je roz­ho­du­jí­cí pouze po­chyb­ná tzv. ochra­na kli­ma­tu. V jed­nom evan­ge­lic­kém kos­te­le v Ně­mec­ku byla do­kon­ce uspo­řá­dá­na por­no­gra­fic­ká vý­sta­va, je jen otáz­kou, kdy s tímto někdo při­jde i v Ka­to­lic­ké církvi.

Jenže s po­mo­cí Boží David na­ko­nec zví­tě­zil – a to je pro nás ob­rov­skou na­dě­jí. Jestli­že sami se bu­de­me v prak­tic­kém ži­vo­tě řídit výše uve­de­nou ka­to­lic­kou mo­rál­kou a po­ve­de­me k tomu i své děti, Bůh na­ko­nec po­ra­zí všech­ny stou­pen­ce zla. Nikdo nás ne­mů­že do­nu­tit jed­nat proti Jeho zá­ko­nům. A jest­li někdo v tomto po­chy­bil, cesta k ná­pra­vě skrze ob­rá­ce­ní, lí­tost a svá­tost­né od­puš­tě­ní ve zpo­věd­ni­ci je vždyc­ky volná. Jenom se nebát jí vy­u­žít, po­dob­ně jako známý ame­ric­ký fil­mo­vý herec Jim Ca­vie­zel, jenž hrál v řadě filmů s por­no­gra­fic­kým ob­sa­hem, po své kon­ver­zi však, vy­vo­la­né ztvár­ně­ním Je­ží­še v Gib­so­no­vě filmu „Umu­če­ní Kris­ta“, jed­no­znač­ně pro­hlá­sil, že s tímto končí i za tu cenu, kdyby ho vy­ho­di­li. Buďme tedy v ka­to­lic­ké mo­rál­ce dů­sled­ní – a to jak v osob­ním ži­vo­tě, tak i te­o­re­tic­ky, když jsme po­sta­ve­ni před si­tu­a­ci, kdy ji máme ob­há­jit. A při­po­j­me vždy mod­lit­bu! Bůh nikdy ne­pro­hrá­vá!

Zdro­je člán­ku:

• Cza­cho­rowski Marek: Wiek rewo­lu­c­ji sek­su­al­nej, War­s­za­wa 1999;
• Kuby Gab­rie­le: Glo­bál­ní se­xu­ál­ní re­vo­lu­ce, Brno 2014;
• Scott David Ale­xan­der: Por­no­gra­fia, War­s­za­wa 1996;
• Gra­bowski Marek: Jak bronić dzie­ci przed por­no­gra­fia, Do Rzec­zy 25/2023;