V sou­vis­los­ti s uve­de­ním fil­mo­vé tri­lo­gie Ho­ří­cí keř na ČT1 v lednu a po­čát­kem února 2024 si mnozí lidé při­po­mně­li se­be­u­pá­le­ní čes­ké­ho stu­den­ta Jana Pa­la­cha dne 16. ledna 1969, ale také další udá­los­ti, ke kte­rým došlo po této tragé­dií. Pa­la­cho­va se­be­vraž­da vy­vo­la­la velký roz­ruch nejen v teh­dej­ší ČSSR, ale i v za­hra­ni­čí. Ob­je­vi­ly se mnohé po­ku­sy schva­lo­vat ne­šťast­ný čin mla­dé­ho muže a dávat ho za vzor bu­dou­cím ge­ne­ra­cím mla­dých lidí. Jenže ať už po­va­žo­val Jan Pa­lach své po­hnut­ky za jak­ko­li ušlech­ti­lé, jako ka­to­lí­ci v žád­ném pří­pa­dě ne­mů­že­me schva­lo­vat ta­ko­vé po­čí­ná­ní. Vnitř­ně špat­né skut­ky se ne­mo­hou stát dob­rý­mi za žád­ných okol­nos­tí.

Při­tom Jan Pa­lach nebyl první člo­věk, který vy­ko­nal ta­ko­vý čin. Podle jed­no­ho zdro­je „první pří­pa­dy se­be­u­pá­le­ní jako ra­di­kál­ní formy po­li­tic­ké­ho pro­tes­tu jsou v mo­der­ních dě­ji­nách spo­je­ny s budd­his­tic­ký­mi mni­chy v Již­ním Viet­na­mu, kteří vy­stu­po­va­li proti tam­ní­mu au­to­ri­ta­tiv­ní­mu re­ži­mu a sna­ži­li se do­sáh­nout větší ná­bo­žen­ské to­le­ran­ce. Dne 11. červ­na 1963 se na kři­žo­vat­ce v Sai­go­nu za­pá­lil 67le­tý mnich Thich Quang Duc, který se roz­ho­dl obě­to­vat za budd­his­tic­kou ko­mu­ni­tu… Proti in­va­zi do Čes­ko­slo­ven­ska pro­tes­to­va­li už ně­ko­lik mě­sí­ců před Janem Pa­la­chem stej­ným způ­so­bem Polák Rys­zard Siwiec a Ukra­ji­nec Vasyl Ma­kuch. Za­tím­co je­jich činy tehdy za­padly v za­po­mně­ní, čin praž­ské­ho stu­den­ta měl ob­rov­ský ohlas nejen v Čes­ko­slo­ven­sku, ale také v za­hra­ni­čí.“¹

Nej­hor­ší však bylo, že Pa­la­chův čin se stal za­čát­kem ře­tě­zu se­be­u­pá­le­ní, při kte­rých v roce 1969, ale i poz­dě­ji, při­šlo o život ně­ko­lik de­sí­tek lidí. Mo­ti­vo­val mnoho pře­de­vším mla­dých lidí v teh­dej­ší ČSSR, ba do­kon­ce i v za­hra­ni­čí, na­po­do­bit tento akt. Už ně­ko­lik dní po této tra­gic­ké udá­los­ti, 20.1.1969, se v Plzni za­pá­lil mladý děl­ník Josef Hla­va­tý, který po pěti dnech ze­mřel. Ná­sle­do­va­ly další, z nichž se do po­vě­do­mí ve­řej­nos­ti nej­vý­raz­ně­ji za­psal 18le­tý stu­dent Ján Zajíc. Bylo to v únoru 1969.

Pa­lach však měl ná­sle­dov­ní­ky i v za­hra­ni­čí. V Buda­peš­ti to byl 20.1.1969 mla­dík Sán­dor Bauer a v lo­tyš­ské Rize se 16.4.1969 po­ku­sil o po­dob­ný čin 20le­tý ži­dov­ský stu­dent Ilja Rips. K novým pří­pa­dům se­be­u­pá­le­ní, které byly více či méně in­spi­ro­vá­ny pří­kla­dem Jana Pa­la­cha, došlo v ČR v prů­bě­hu roku 2003. Jako první se v roce 2003 upá­lil po­di­vín­sky stu­dent z Hum­pol­ce Zde­něk Ada­mec, který však roz­hod­ně nebyl ty­pic­kým bo­jov­ní­kem za prav­du. Nej­hor­ší však je, že jeho čin ná­sle­do­va­li další se­be­vra­zi, takže „během čtvrt roku po jeho smrti se pak v Česku upá­li­lo hned dal­ších osm lidí.“²

Jenže ne všich­ni lidé, kteří se sami za­pá­li­li, jed­na­li z ušlech­ti­lých po­hnu­tek. Kromě toho fakt, že Pa­la­chův čin ná­sle­do­va­ly během let de­sít­ky lidí, vzbu­zu­je hrůzu a vrhá na Pa­la­chův pro­test ne nej­lep­ší svět­lo. Proto mu­sí­me být při hod­no­ce­ní Pa­la­cho­va činu zdr­žen­li­ví. Jako ka­to­lí­ci v žád­ném pří­pa­dě ne­mů­že­me schva­lo­vat ta­ko­vé po­čí­ná­ní, ani klást jej za vzor bu­dou­cím ge­ne­ra­cím mla­dých lidí.

Páté Boží při­ká­zá­ní říká: „Ne­za­bi­ješ.“ Jenže to platí i v pří­pa­dě za­bi­tí sebe sama. I se­be­vraž­da je vlast­ně vraž­da, při které člo­věk ne­za­bí­jí ji­né­ho člo­vě­ka, ale sebe sa­mé­ho. Vždy je to však smr­tel­ný hřích a proto ka­to­lík jej nikdy ne­mů­že schva­lo­vat! Ne­při­ja­tel­nost se­be­vraž­dy je za­kot­ve­na i v Ka­techis­mu Ka­to­lic­ké církve (dále jen KKC), ve kte­rém je mimo jiné uve­de­no, že se­be­vraž­da „se příčí při­ro­ze­né­mu lid­ské­mu sklo­nu za­cho­vat si svůj život a udr­žet jej i na­dá­le. Zá­važ­ně od­po­ru­je správ­né lásce k sobě. Zá­ro­veň je to uráž­ka lásky k bliž­ní­mu, pro­to­že ne­spra­ved­li­vě láme svaz­ky so­li­da­ri­ty s ro­din­ným spo­le­čen­stvím, s ná­rod­ní i lid­skou spo­leč­nos­tí, vůči nimž mám zá­vaz­ky. Se­be­vraž­da je proti lásce k ži­vé­mu Bohu.“ (KKC, 2281)

KKC navíc uvádí, že „je-li se­be­vraž­da spáchá­na s úmys­lem dát pří­klad, pře­de­vším mla­dým, pak je i těž­kým po­hor­še­ním. Úmy­sl­ná spo­lu­prá­ce na se­be­vraž­dě se příčí mrav­ní­mu zá­ko­nu.“ (KKC, 2282) Magis­te­ri­um Církve učí o vnitř­ně špat­ných skut­cích, při­čemž se řídí uče­ním Písma sva­té­ho. V en­cyk­li­ce Ve­ri­ta­tis splen­dor pa­pe­že Jana Pavla II. z roku 1993 je v od­stav­ci 81 mimo jiné uve­de­no:

„Jsou-li ně­kte­ré skut­ky vnitř­ně špat­né, dobrý úmysl nebo zvlášt­ní okol­nos­ti mohou sice zmír­nit je­jich špat­nost, ale ne­mo­hou ji od­stra­nit; exis­tu­jí skut­ky ‘ne­na­pra­vi­tel­ně’ špat­né, špat­né samy o sobě a ne­za­mě­ři­tel­né k Bohu ani k dobru člo­vě­ka. Sv. Au­gustin o tom píše: ‘Pokud jde o skut­ky, které jsou samy o sobě hří­chy (cum iam opera ipsa pec­ca­ta sunt), jako krá­dež, smil­stvo, rou­há­ní a jiné po­dob­né, kdo by se opo­vá­žil tvr­dit, že do­pus­tí-li se jich někdo z dob­rých dů­vo­dů, pře­stá­va­jí být hří­chem, anebo – což by byl ještě ne­smy­sl­něj­ší závěr – staly by se ospra­ve­dl­ně­ný­mi hří­chy?’ (Con­tra men­da­ci­um, VII, 1 8: PL 40, 528; srov. sv. Tomáš Akvin­ský, Qua­es­ti­o­nes quod­li­be­ta­les, IX, q. 7, a. 2; Ka­techis­mus ka­to­lic­ké církve, 1753–1755). Proto také okol­nos­ti či úmys­ly ne­bu­dou nikdy moci pře­mě­nit sku­tek, který je svým před­mě­tem vnitř­ně ha­neb­ný, ve sku­tek ‘sub­jek­tiv­ně’ čest­ný a ob­ha­ji­tel­ný pro svou volbu.“ ³

Této zá­sa­dy se drží i KKC, který v od­stav­ci 1761 mimo jiné uvádí, že „není do­vo­le­no konat zlo, aby z toho vze­šlo ně­ja­ké dobro.“ (KKC, 1761)

A v jiném od­stav­ci to opa­ku­je: „Ně­kte­rá pra­vi­dla platí v kaž­dém pří­pa­dě: Nikdy není do­vo­le­no konat zlo, aby z něj vze­šlo dobro.“ (KKC, 1789) Ne­smí­me za­po­mí­nat na vy­já­d­ře­ní kar­di­ná­la Jo­se­fa Be­ra­na v jeho pro­je­vu k smrti Jana Pa­la­cha: „Spolu s vámi truchlím nad tra­gic­kou smrtí Jana Pa­la­cha a ostat­ních, kteří ze­mře­li po­dob­nou smrtí jako on. Sklá­ním se před je­jich hr­din­stvím, i když ne­mo­hu schvá­lit je­jich zou­fa­lý čin. Zabít se není nikdy lid­ské, to ať nikdo ne­o­pa­ku­je.“ ⁴ Po­dob­né po­sto­je za­u­ja­li i ně­kte­ří jiní před­sta­vi­te­lé Ka­to­lic­ké církve. Jak se tedy mají ka­to­lí­ci po­sta­vit k činu Jana Pa­la­cha?

Pře­de­vším si mu­sí­me uvě­do­mit, že by bylo ne­bez­peč­né ve­le­bit čin Jana Pa­la­cha a jeho ná­sle­dov­ní­ků. To by bylo zá­sad­ně proti učení Ka­to­lic­ké církve. Jako ka­to­lí­ci jsme po­vin­ni ve smys­lu všech dosud uve­de­ných ar­gu­men­tů ta­ko­vé činy jed­no­znač­ně od­mít­nout jako smr­tel­ný hřích a špat­ný pří­klad pro mladé lidi, který způ­so­bil smrt ně­ko­li­ka de­sí­tek lidí. A „proto ti, kdo Jana Pa­la­cha ve­le­bí jako hr­din­skou oběť za ide­á­ly de­mo­kra­cie (jsou pří­pa­dy, že mu jsou do­kon­ce při­pi­so­vá­ny i zá­slu­hy na sa­me­to­vé re­vo­lu­ci, za jejíž pří­či­nu by stříz­li­věj­ší po­zo­ro­va­tel určil spíše Go­r­ba­čo­vo­vu pe­restroj­ku a po­stu­pu­jí­cí dez­in­te­gra­ci vý­chod­ní­ho bloku), im­pli­cit­ně in­spi­ru­jí k ná­po­do­bě, a této své mrav­ní od­po­věd­nos­ti by si měli být vě­do­mi. Pokud bychom tyto ten­den­ce pod­po­ro­va­li, ne­by­li bychom ani dob­rý­mi členy spo­leč­nos­ti.“⁵

Zá­ro­veň je správ­né a chvá­ly­hod­né schva­lo­vat a pod­po­ro­vat výzvy k mod­lit­bám a mším sva­tým za spásu duše Jana Pa­la­cha i jeho ná­sle­dov­ní­ků. Vše­mo­hou­cí Bůh může všech­no. Za jis­tých okol­nos­tí může spa­sit kaž­dé­ho. I se­be­vra­hy. Ze star­ších dob je znám pří­pad jisté paní Du­pre­zo­vé z Fran­cie, jejíž muž v Pa­ří­ži spáchal se­be­vraž­du. Sko­čil z vy­so­ké­ho mostu do řeky a před­čas­ně tak ukon­čil svůj život. Jeho man­žel­ku, která se za ne­šťast­né­ho man­že­la usta­vič­ně mod­li­la, to hlu­bo­ce za­sáh­lo. Je­li­kož se však do­slech­la, že ve ves­nič­ce Ars ne­da­le­ko Lyonu žije kněz Jan Maria Vi­an­ney, který má mi­mo­řád­né schop­nos­ti, pře­sa­hu­jí­cí mož­nos­ti běž­né­ho člo­vě­ka, roz­hod­la se ho na­vští­vit. Jak uvádí Wilhelm Hüner­mann, svět­cův ně­mec­ký ži­vo­to­pi­sec, sv. Jan Maria Vi­an­ney ujis­til smut­nou vdovu, že její ne­bo­hý man­žel ne­skon­čil ve věč­ném za­tra­ce­ní, ale byl za­chrá­něn pro věčný život. Svatý farář z Arsu řekl paní Du­pre­zo­vé ně­ko­lik vět, která ji zba­vi­la trá­pe­ní: „Říkám vám, že je spa­sen! Mezi zá­brad­lím mostu a vodou vzbu­dil lí­tost. Matka Boží mu vy­pro­si­la mi­lost.“ „Odkud to víte?“ za­kok­ta­la paní.

„Vím to, dcero moje! Vím! Bylo to přece v ma­ri­án­ském mě­sí­ci květ­nu. Krát­ce před­tím se s vámi po­mod­lil Zdrá­vas Maria před ob­ra­zem naší Milé Paní. Pa­ma­tu­je­te si na to? Pro tento jeden Zdrá­vas mu Panna Maria vy­moh­la mi­lost lí­tos­ti a Boží mi­lo­sr­den­ství. Ale mod­le­te se za něj! V očist­ci čeká na Vaši pomoc.“⁶

Je známo, že Jan Pa­lach ne­vy­růs­tal v ka­to­lic­kém pro­stře­dí a my nejsme ve stavu hod­no­tit roz­sah jeho ne­vě­do­mos­ti pravé víry. Toto může do­ko­na­le po­sou­dit pouze Vše­mo­hou­cí. Ne­ví­me, v jakém psy­chic­kém roz­po­lo­že­ní umí­ral Jan Pa­lach. Nelze však vy­lou­čit, že pokud při umí­rá­ní li­to­val svého skut­ku i všech svých hříchů a vy­já­d­řil při­nejmen­ším im­pli­cit­ní přání pa­t­řit ke Kris­to­vě Ka­to­lic­ké církvi, mohla být jeho duše Vše­mo­hou­cím za­chrá­ně­na. Má tedy smysl a vý­znam mod­lit se za spásu jeho duše i duší jeho ná­sle­dov­ní­ků a také ne­chat slou­žit mše svaté k to­mu­to úmys­lu.

V žád­ném pří­pa­dě však nelze srov­ná­vat skut­ky těch­to lidí se skut­ky mu­čed­ní­ků, kteří ne­ze­mře­li vlast­ní rukou, ale ruka­ma ne­přá­tel při ob­ha­jo­bě svého ná­bo­žen­ské­ho pře­svěd­če­ní, nebo při zá­chra­ně ji­ných lid­ských ži­vo­tů, což platí i o našem Spa­si­te­li Je­ží­ši Kris­tu, který ze­mřel za nás na kříži, aby nám ote­vřel bránu nebe.

Po­znám­ky: