Kdo zná ka­techis­mus, tak ví, že v sed­me­ru hlav­ních hříchů je na dru­hém místě, hned po pýše, uve­de­no la­kom­ství. Fran­couz­ský dra­ma­tik Molière ve hře „La­ko­mec“ před­sta­vu­je cho­rob­né­ho ma­ni­aka, pro něhož jsou pe­ní­ze lás­kou a vášní. Nedal by z nich ni­ko­mu ani halíř, ne­u­stá­le se o ně třese stra­chem.

Jenže hří­chem la­kom­ství není pouze tato ší­le­ná zá­vis­lost. Tím hřích la­kom­ství ne­za­čí­ná, tím totiž končí. La­ko­mec není jenom ten, kdo ne­chce dru­hé­mu ze svého nic dát, jak se i ně­kte­ří vě­ří­cí lidé mylně do­mní­va­jí. Pod­sta­ta to­ho­to hří­chu tkví mno­hem hlou­bě­ji. Sta­ro­řec­ký fi­lo­zof So­kra­tes často cho­dí­val na tr­žiš­tě a dlou­ho se­tr­vá­val u stán­ků, kde pro­dá­va­li lu­xus­ní zboží: drahé ob­le­če­ní, zlaté šper­ky apod. Nikdy si ale nic ne­kou­pil. Když se ho ptali, proč tam chodí, od­po­ví­dal: „Zjiš­ťu­ji si, kolik je na světě věcí, které k ži­vo­tu vůbec ne­po­tře­bu­ji.“

Těžko mohl někdo lépe vy­stih­nout kořen hří­chu la­kom­ství. Ten za­čí­ná po­kaž­dé tam, kde člo­věk shro­maž­ďu­je pro sebe v nad­měr­ném množ­ství hmot­né stat­ky, které vůbec nejsou pro jeho život nutné. Každý sa­mo­zřej­mě má své po­tře­by, jež se v jed­not­li­vých epo­chách dějin od sebe liší. Dnes na­pří­klad in­ter­net nebo mobil není žád­ným lu­xu­sem, nýbrž dů­le­ži­tým a někdy i ne­zbyt­ným ná­stro­jem ko­mu­ni­ka­ce s lidmi. Auto také pře­sta­lo být pře­py­chem a pro ně­kte­ré osoby před­sta­vu­je do­kon­ce ži­vot­ní nut­nost. Člo­věk by měl být i na ur­či­té kul­tur­ní výši, k níž patří li­te­ra­tu­ra, hudba, di­va­dlo atd., což vy­ža­du­je fi­nanč­ní i hmot­né pro­střed­ky (knihy, in­ter­net, CD, DVD apod.). I toto je po­tře­bou a ni­ko­li „zby­teč­nos­tí“, po­dob­ně i ušlech­ti­lé zájmy, tzv. „ko­níč­ky“ (sport, za­hrád­kář­ství, ces­to­vá­ní aj.). Do sou­vis­los­ti s la­kom­stvím nelze také dávat, když si někdo, jenž nad­prů­měr­ně vy­dě­lá­vá, po­ří­dí vkus­ně za­ří­ze­nou vilu, aby ná­le­ži­tě re­pre­zen­to­val svůj stav. Hří­chu la­ko­ty se také ne­do­pouš­tí ten, kdo dbá o pa­t­řič­nou výši svých pe­něž­ních úspor, aby např. po jeho smrti měli po­zůsta­lí z čeho za­pla­tit po­hřeb nebo aby jim mohl něco od­ká­zat.

Až potud vše v po­řád­ku. Zá­drhel ale za­čí­ná, když vidím, že můj sou­sed si ku­pu­je každé dva roky nové auto, po­kaž­dé draž­ší než to před­cho­zí. To přece nejde, ne­mo­hu str­pět, že je bo­hat­ší než já, musím se mu proto za kaž­dou cenu vy­rov­nat! Mé staré auto při­tom dobře slou­ží, nemám po­tře­bu ku­po­vat nové, jenže ne­mo­hu při­pus­tit, aby můj sou­sed měl nade mnou vrch! Že mo­men­tál­ně pe­ní­ze na nový vůz nemám? Ne­va­dí, te­le­viz­ní a in­ter­ne­to­vé re­kla­my jsou plné na­bí­dek půj­ček od nej­růz­něj­ších fi­nanč­ních in­sti­tu­cí… Tak za­čí­ná cesta do pekel, která už na tomto světě často končí exe­ku­cí. Člo­věk za­sle­pe­ný vi­di­nou no­vé­ho auta, které vůbec ne­po­tře­bu­je, ale touží po něm jen proto, že chce „trumf­nout“ sou­se­da, ne­pře­mýš­lí, jak bude mi­li­o­no­vou půjč­ku s vy­so­kým úro­kem splá­cet a jest­li je toho vůbec při svých pří­jmech scho­pen.

Čím více peněz a hmot­ných věcí jen proto, abych se „blýs­kl“ před dru­hý­mi, abych vy­chut­ná­val nad nimi svůj tri­umf, tím dříve mne čeká osud Molièrova „La­kom­ce“. Hřích la­ko­ty spo­čí­vá právě ve lpění na hmot­ných stat­cích nebo na pe­ně­zích, kdy je­jich hro­ma­dě­ní se stává smys­lem a cílem lid­ské­ho ži­vo­ta. Tuto men­ta­li­tu pod­po­ru­je i všu­dypří­tom­ná re­kla­ma, jež je sou­čás­tí kon­zum­ní­ho ži­vot­ní­ho stylu a ide­o­lo­gie za­lo­že­né na prak­tic­kém ma­te­ri­a­lis­mu. Není sa­mo­zřej­mě nic špat­né­ho na tom, že pro­dej­ci chtě­jí upo­zor­nit na své zboží a za­pla­tí si re­kla­mu v te­le­vi­zi, jenže po­chyb­ná je vůdčí idea ce­lé­ho re­klam­ní­ho byz­ny­su. Te­le­viz­ní divák si snad­no od­ne­se dojem, že kdo např. nebyl ještě na do­vo­le­né v Egyp­tě, není na pa­t­řič­né úrov­ni, kdo ne­po­u­ží­vá parfém jisté drahé znač­ky, je za­o­sta­lý apod. Kdo se chce pře­svěd­čit, že tato ma­ni­pu­la­ce s lidmi fun­gu­je, stačí zajít si do hy­per­mar­ke­tu a po­zo­ro­vat, jaké zby­teč­nos­ti a cetky tam lidé na­ku­pu­jí, i když je zřej­mé, že to ne­po­tře­bu­jí. Te­le­viz­ní re­kla­ma je pře­svěd­či­la o opaku…

Právě toto je prin­ci­pi­ál­ně špat­né, papež Jan Pavel II. to ana­ly­zo­val jako snahu „mít“, jež od­po­ru­je snaze „být“ a usi­lu­je o její vy­tla­če­ní z lid­ské­ho po­vě­do­mí. Tady je prin­cip la­kom­ství, dru­hé­ho ze sed­me­ra hlav­ních hříchů: hro­ma­dě­ní zboží a peněz za kaž­dou cenu, i když to vůbec ne­po­tře­bu­ji. To se stalo hlav­ním smys­lem mého ži­vo­ta – a to vše jen proto, abych byl na pa­t­řič­né „úrov­ni“ ve smys­lu te­le­viz­ní re­kla­my, abych se mohl „vy­táh­nout“ před dru­hý­mi nebo abych ne­tr­pěl „kom­plexem mé­ně­cen­nos­ti“, že jiný má a já nemám.

Ka­to­lic­ký křes­ťan, spo­lé­ha­jí­cí na Boha a Jeho mi­lost, do­stá­vá tím ale k dis­po­zi­ci mocné pro­střed­ky, jak ne­pod­leh­nout vy­mý­vá­ní mozků re­klam­ním byz­ny­sem a ne­ne­chat se zot­ro­čit dik­ta­tu­rou kon­zu­mis­mu. Ne­mu­sím mít všech­no, co mi dik­tu­je te­le­viz­ní re­klam­ní šot, ne­vě­řím su­ges­ci, že když to po­strá­dám, nejsem člo­vě­kem „na úrov­ni“. Jako ka­to­lík se řídím slovy sv. Pavla: „Ke svo­bo­dě nás po­vo­lal Kris­tus…“ (Gal 4,31).

Jsem svo­bod­ným člo­vě­kem, ne ot­ro­kem kon­zum­ní dik­ta­tu­ry, která de­for­mu­je lid­skou men­ta­li­tu. Jestli­že nemám pe­ní­ze na novou Toy­o­tu, kte­rou mi ne­u­stá­le re­kla­ma před­klá­dá jako nut­nost pro lidi, kteří chtě­jí něco zna­me­nat, ne­bu­du škud­lit pe­ní­ze na úkor po­třeb ro­di­ny jen proto, abych si ji mohl kou­pit, když má ško­dov­ka dosud do­ce­la dobře fun­gu­je. Tím spíše pak se budu va­ro­vat ja­ké­ko­liv půjč­ky, zvláš­tě když je ne­jis­té, jest­li jsem sol­vent­ní pro její splá­ce­ní na vy­so­ký úrok. Pokud nemám pe­ní­ze na do­vo­le­nou na Mallor­ce, tak ne­bu­du je shá­nět za kaž­dou cenu, abych tam mohl být, vždyť i naše vlast oplý­vá mnoha pří­rod­ní­mi i ji­ný­mi krá­sa­mi.

Nej­lep­ší te­ra­pií k do­sa­že­ní této au­ten­tic­ké křes­ťan­ské svo­bo­dy a ne­zá­vis­los­ti na pe­ně­zích a hmot­ných stat­cích je dá­vá­ní, jak učila Matka Te­re­za. Z toho, co nutně ke svému ži­vo­tu ne­po­tře­bu­ji, dávám těm, kteří se bez po­mo­ci dru­hých ne­o­be­jdou. Starý zákon znal formu de­sát­ků, kdy každý Iz­ra­e­li­ta byl po­vi­nen dávat de­se­ti­nu svých pří­jmů na po­tře­by kultu. Ná­vrat k duchu to­ho­to usta­no­ve­ní před­sta­vu­je nej­ú­čin­něj­ší formu boje proti po­ku­še­ní la­ko­ty. Bůh sa­mo­zřej­mě není účet­ní, který by přes­ně po­čí­tal, jest­li dávám oprav­du de­se­ti­nu, pro ně­ko­ho může být i tato část­ka pří­liš vy­so­ká, nicmé­ně každý ka­to­lík by měl zvá­žit, kolik je scho­pen ze svých pře­byt­ků pra­vi­del­ně dávat dru­hým, po­třeb­něj­ším než on. Je zcela lhos­tej­né, jest­li si zvolí ně­ja­kou cha­ri­ta­tiv­ní in­sti­tu­ci, nebo kon­krét­ní­ho člo­vě­ka, jenž upadl do fi­nanč­ních po­tí­ží, nebo jest­li vě­nu­je své pe­ní­ze chrá­mu či po­tře­bám Církve, nebo ini­ci­a­ti­vám na ochra­nu ne­na­ro­ze­né­ho ži­vo­ta… Bohu jde pře­de­vším o úmysl, o po­stoj srdce, ni­ko­li o for­mál­ní strán­ku věci. Křes­ťan, který rád a z upřím­né­ho srdce dává po­třeb­ným, je nej­ví­ce imun­ní proti po­ku­še­ní la­ko­ty, dru­hé­ho hlav­ní­ho hří­chu.