Papež Pius XII. během svého pon­ti­fi­ká­tu, tr­va­jí­cí­ho téměř dvě de­se­ti­le­tí, udě­lal mnoho uži­teč­né­ho pro Ka­to­lic­kou cír­kev. Ne všech­no se mu však po­da­ři­lo tak, jako by si sám přál. Uva­žo­val na­pří­klad o svo­lá­ní kon­ci­lu, avšak Druhý va­ti­kán­ský kon­cil se po­da­ři­lo svo­lat až jeho ná­stup­ci Janu XXIII.

Vý­znam­ný je pří­nos Pia XII. na li­tur­gic­kém poli. Vedle li­tur­gic­ké re­for­my bo­jo­val po­dob­ně jako jeho před­chůd­ci po­čí­na­je Piem X., proti li­tur­gic­kým ne­šva­rům, se kte­rý­mi Ka­to­lic­ká cír­kev ne­ú­spěš­ně zá­pa­si­la po celá sta­le­tí. K nej­vět­ším z těch­to ne­šva­rů pa­t­ři­la ne­do­sta­teč­ná sou­stře­dě­nost vě­ří­cích na li­tur­gii a ab­sen­ce čas­té­ho při­stu­po­vá­ní laiků ke sva­té­mu při­jí­má­ní.

Vý­raz­nou změnu k lep­ší­mu při­nes­lo 20. sto­le­tí. Papež Pius X. začal pod­ni­kat kroky, smě­řu­jí­cí k za­jiš­tě­ní větší kon­cen­t­ra­ce vě­ří­cích během mše svaté. Va­di­lo mu, že vě­ří­cí se během mší sva­tých běžně mod­li­li rů­že­nec, nebo jiné mod­lit­by, ale při­tom za­ne­dbá­va­li mší sa­mot­nou. Zá­mě­rem Pia X. bylo, „aby se lidé ne­mod­li­li na mši, ale aby se mod­li­li mši“. ¹

Papež Pius X. usi­lo­val do­sáh­nout větší kon­cen­t­ra­ci vě­ří­cích na li­tur­gii pře­de­vším zpě­vem lidu. Mimo jiné do­po­ru­čo­val, aby i vě­ří­cí zpí­va­li gre­go­ri­án­ský cho­rál. ² Papež Pius XII. po­vo­lil opa­ko­vá­ní bib­lic­kých čtení v ja­zy­ce lidu a pře­kla­dy textů při udě­lo­vá­ní svá­tos­tí. Podle zvy­ko­vé­ho práva v Ně­mec­ku bylo po­vo­le­no čtení epišto­ly a evan­ge­lia la­tin­sky a pak opa­ko­va­ně i v ně­mec­kém pře­kla­du a díky udě­le­ní pri­vi­le­gia „v roce 1959 během Vel­ké­ho týdne do­kon­ce jen ně­mec­ky.“ ³ Díky tomu se na mších ozý­val nejen la­tin­ský jazyk, ale stále více i ná­rod­ní ja­zy­ky, při­čemž po­sta­ve­ní la­tin­ské­ho ja­zy­ka ne­by­lo ohro­že­no.

Ur­či­tě nej­vět­ším li­tur­gic­kým ne­šva­rem v Řím­sko­ka­to­lic­ké církvi však bylo zcela ne­do­sta­teč­né při­stu­po­vá­ní vě­ří­cích ke sva­té­mu při­jí­má­ní, které bylo cha­rak­te­ris­tic­ké pro Ka­to­lic­kou cír­kev již od za­čát­ku křes­ťan­ské­ho stře­do­vě­ku. Z apoš­tolských dob máme zprá­vy o sla­ve­ní Eu­cha­ris­tie pod názvy Pá­no­va ve­če­ře nebo Lámá­ní chle­ba po Se­slá­ní Ducha Sva­té­ho. Ve Skut­cích apoš­to­lů o tom na­chá­zí­me četné zmín­ky, na­pří­klad: „Denně zů­stá­va­li svor­ně v chrá­mu a ve svých do­mech lá­ma­li chléb a dě­li­li se o jídlo s ra­dos­tí a upřím­ným srd­cem.“ (Sk 2, 46)

V pr­vot­ní Církvi „od prv­ní­ho do pá­té­ho sto­le­tí se po­va­žo­va­lo za nor­mál­ní při­stu­po­vá­ní k Eu­cha­ris­tii během každé mše.“ ⁴ Po­stu­pem času, kdy byly mše sla­ve­né nejen jed­nou týdně, ale kaž­do­den­ně, stalo se kaž­do­den­ní při­jí­má­ní Eu­cha­ris­tie u křes­ťa­nů běž­nou praxí. Píše o tom Ter­tu­li­án i svatý Cypri­án. ⁵ Kaž­do­den­ní při­jí­má­ní Eu­cha­ris­tie bylo po­va­žo­vá­no ve čtvr­tém a pátém sto­le­tí za běž­nou sou­část pro­ží­vá­ní víry. Jak do­svěd­ču­je svatý Je­ro­ným, tato praxe se stala běž­nou i v Římě. Svatý Am­brož pře­svěd­čo­val vě­ří­cí v Mi­lá­ně, aby kaž­do­den­ně při­jí­ma­li Eu­cha­ris­tii. Svatý Au­gustin na­lé­ha­vě do­po­ru­čo­val svým po­slu­cha­čům v Af­ri­ce svaté při­jí­má­ní, ale jen v tom pří­pa­dě, že je­jich duše nejsou za­tí­že­ny těž­kým hří­chem. Po­dob­ná si­tu­a­ce byla i na vý­cho­dě, o čemž nám za­ne­cha­li svě­dec­tví Ori­ge­nes, svatý Cyril Ale­xan­drij­ský i svatý Jan Chry­zos­tom, který pod­ně­co­val křes­ťa­ny k den­no­den­ní­mu při­jí­má­ní Eu­cha­ris­tie. ⁶

S pří­li­vem po­ha­nů do Církve a je­jich se­tr­vá­vá­ním na po­vě­reč­ných prak­ti­kách a na mno­ho­žen­ství Cír­kev, aby za­brá­ni­la sva­to­krá­de­žím, tr­va­la na před­cho­zí zpo­vě­di a zřek­nu­tí se hříš­né­ho ži­vo­ta. To ale vedlo k tomu, že se stalo zvy­kem ne­při­jí­mat vůbec, proto IV. La­te­rán­ský kon­cil r. 1215 na­ří­dil pod těž­kým hří­chem po­vin­nost zpo­ví­dat se a při­jí­mat Tělo Páně mi­ni­mál­ně jed­nou za rok.

Našly se však i vý­znam­né osob­nos­ti Církve, vy­bí­ze­jí­cí k čas­těj­ší­mu sva­té­mu při­jí­má­ní, pře­de­vším svatá Mar­ké­ta Marie Ala­coque (+ 1690), která na zá­kla­dě žá­dos­tí sa­mé­ho Kris­ta během sou­kro­mých zje­ve­ní vřele do­po­ru­čo­va­la svaté při­jí­má­ní na první pátky v mě­sí­ci. Ke sna­hám o zvý­še­ní frek­ven­ce při­stu­po­vá­ní ke sva­té­mu při­jí­má­ní při­spěl i papež Pius IX. usta­no­ve­ním svát­ku Nej­svě­těj­ší­ho Srdce Je­ží­šo­va v roce 1856 a papež Lev XIII. v roce 1899 za­svě­ce­ním ce­lé­ho světa Nej­svě­těj­ší­mu Srdci Je­ží­šo­vu. ⁷

Na­vzdo­ry všem sna­hám zvý­šit frek­ven­ci při­jí­má­ní vě­ří­cích se však si­tu­a­ce vý­raz­ně ne­zlep­ši­la a vě­ří­cí při­jí­ma­li jen ně­ko­li­krát v roce. V těch­to dnech se svaté při­jí­má­ní ne­ú­měr­ně pro­dlu­žo­va­lo, proto se z prak­tic­kých dů­vo­dů za­ča­lo roz­dá­vat svaté při­jí­má­ní mimo mši. ⁸ Si­tu­a­ce se za­ča­la po­ma­lu měnit až od pon­ti­fi­ká­tu sva­té­ho Pia X., který pro­střed­nic­tvím de­kre­tu Sacra Tri­den­ti­na Sy­no­dus ze dne 20. pro­sin­ce 1905 po­ža­do­val časté, ba do­kon­ce kaž­do­den­ní svaté při­jí­má­ní vě­ří­cích.

V jeho úsilí po­kra­čo­val papež Pius XII. v en­cyk­li­ce Me­di­a­tor Dei z roku 1947, ve které na­bá­dal vě­ří­cí k časté svaté zpo­vě­di i při­jí­má­ní Kris­to­va Těla. V en­cyk­li­ce papež zdů­razňuje, že Matka Cír­kev ma­jí­ce zájem na tom, abychom účin­ně­ji cí­ti­li v sobě usta­vič­ný uži­tek vy­kou­pe­ní, „opa­ku­je všem svým synům po­zvá­ní Kris­ta Pána: ‚Vez­mě­te a jezte … To čiňte na mou pa­mát­ku‘ (1 Kor 11, 24) Proto také Tri­dent­ský sněm jako ozvě­na přání Je­ží­še Kris­ta a jeho ne­po­sk­vr­ně­né Snou­ben­ky dů­raz­ně vy­bí­zí, aby ‚při každé mši pří­tomni vě­ří­cí při­jí­ma­li Eu­cha­ris­tii nejen du­chov­ně, nýbrž i svá­tost­ně, aby jim tak vze­šel hoj­něj­ší uži­tek z této nej­svě­těj­ší oběti.‘ (Sess. XXII, c. 6) Ba i Náš ne­smr­tel­ný před­chůd­ce Be­ne­dikt XIV., aby se lépe a jas­ně­ji pro­je­vi­la účast vě­ří­cích na téže bož­ské oběti při­je­tím Eu­cha­ris­tie, chvá­lí zbož­nost těch, kteří nejen touží sytit se ne­beským chle­bem, když jsou pří­tomni na mešní oběti, nýbrž ra­dě­ji chtě­jí po­ží­vat hos­tie kon­se­kro­va­né v téže oběti, ač­ko­liv, jak sám pro­hla­šu­je, se účast­ní­me oprav­do­vé a sku­teč­né oběti, i když se jedná o eu­cha­ris­tic­ký chléb již před­tím řádně kon­se­kro­va­ný.“ ⁹

Při­tom, jak uvedl papež Pius XII. v téže en­cyk­li­ce, vě­ří­cí mají při­jí­má­ním Těla a Krve Páně v Eu­cha­ris­tii účast na sa­mot­né Bož­ské Oběti. ¹⁰ Eu­cha­ris­tic­ký pápež Pius XII. udě­lal všech­no proto, aby vě­ří­cí mohli při­stu­po­vat k sva­té­mu pří­jí­má­ní co nej­čas­tě­ji. Z to­ho­to hle­dis­ka mají velký vý­znam jím za­ve­de­né změny času bo­ho­slu­žeb a mož­nos­ti udě­lo­vá­ní při­jí­má­ní v od­po­led­ních a ve­čer­ních ho­di­nách.

Pius XII. se sna­žil o co nej­vět­ší ako­mo­da­ci Ka­to­lic­ké církve na prů­mys­lo­vou dobu při za­cho­vá­ní ka­to­lic­ké­ho učení v plném roz­sa­hu. Roz­voj lid­ské spo­leč­nos­ti při­ne­sl po­tře­bu za­ve­de­ní ne­pře­tr­ži­té­ho pro­vo­zu v mnoha od­vět­vích hos­po­dář­ské­ho ži­vo­ta spo­leč­nos­ti. Často se stá­va­lo, že vě­ří­cí, kteří byli v ne­dě­li nebo ve svá­tek ráno nu­ce­ni jít do za­měst­ná­ní, ne­moh­li být účast­ni na mši svaté. Ne­mě­li sice hřích, pro­to­že tak uči­ni­li ne z vlast­ní viny, ale to nic ne­mě­ní na sku­teč­nos­ti, že byli tím pádem zkrá­ce­ni o ne­smír­né dob­ro­di­ní účas­ti na mši svaté a na sva­tém při­jí­má­ní. Tento ne­do­sta­tek od­stra­nil až Pius XII. za­ve­de­ním bo­ho­slu­žeb a mož­nos­ti udě­lo­vá­ní sva­té­ho při­jí­má­ní v od­po­led­ních a ve­čer­ních ho­di­nách.

Pius XII. se v ma­xi­mál­ní možné míře sna­žil za­jis­tit vě­ří­cím mož­nos­ti co nej­čas­těj­ší účas­ti na mši svaté a co nej­čas­těj­ší­ho při­stu­po­vá­ní ke sva­té­mu při­jí­má­ní. V tomto ohle­du je jeho pří­nos ne­zpo­chyb­ni­tel­ný. Vždyť bez Eu­cha­ris­tie by se spo­le­čen­ství ka­to­lí­ků světa ani ne­moh­lo na­zvat Ka­to­lic­kou církví v pra­vém slova smys­lu. Bylo by na úrov­ni pro­tes­tant­ských spo­le­čen­ství, která sice v Kris­ta věří, ale jsou ochu­ze­na o to nej­cen­něj­ší, mož­nost sjed­no­tit se se Spa­si­te­lem při­jí­má­ním jeho pra­vé­ho těla a krve. Kodex ka­no­nic­ké­ho práva v kán. 897 uvádí:

„Nej­vzne­še­něj­ší svá­tos­tí je Eu­cha­ris­tie; v ní je sám Ježíš Kris­tus pří­to­men, obě­to­ván a při­jí­mán jako pokrm; jí Cír­kev stále žije a roste.“ (CIC, kán. 897)

K usta­no­ve­ní Eu­cha­ris­tie došlo při Po­sled­ní ve­če­ři, tedy vůbec první mši svaté v dě­ji­nách křes­ťan­ství. Ale Spa­si­tel již dříve při­pra­vo­val lidi na tento zlo­mo­vý oka­mžik v dě­ji­nách spásy. Ježíš řekl zá­stu­pům: „Já jsem chléb ži­vo­ta; kdo při­chá­zí ke mně, nikdy ne­bu­de hla­do­vět, a kdo věří ve mne, ne­bu­de nikdy žíz­nit.“ (Jn 6, 35) A pak dodal: „Amen, amen, pra­vím vám, ne­bu­de­te-li jíst tělo Syna člo­vě­ka a pít jeho krev, ne­bu­de­te mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkří­sím v po­sled­ní den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zů­stá­vá ve mně a já v něm. Jako mne po­slal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který se­stou­pil z nebe – ne jako jedli vaši ot­co­vé, a ze­mře­li. Kdo jí tento chléb, živ bude na­vě­ky.“ (Jn 6, 53–59)

Ka­to­lí­ci ne­ma­jí nic vzác­něj­ší­ho, hod­not­něj­ší­ho a svě­těj­ší­ho, než je Eu­cha­ris­tie, ne­bo­li Nej­svě­těj­ší ol­tář­ní svá­tost. Eu­cha­ris­tie se rodí kněž­skou kon­se­kra­cí během každé mše svaté při Proměňování, kdy Kris­tus, věčný ve­lek­něz nové smlou­vy, sám sebe obě­tu­je Bohu pod způ­so­by chle­ba a vína pro­střed­nic­tvím kněze, který jedná in per­so­na Chris­ti (v osobě Kris­ta). Proto je mše svatá (eu­cha­ris­tic­ká li­tur­gie) vr­cho­lem a stře­dem ce­lé­ho li­tur­gic­ké­ho ži­vo­ta Ka­to­lic­ké církve. Mše svatá je usta­vič­ná oběť Nové smlou­vy, sta­no­ve­ná Spa­si­te­lem při Po­sled­ní ve­če­ři. Při ní Pán Ježíš sám sebe obě­to­val Bohu ne­kr­va­vým způ­so­bem, ale tutéž oběť vy­ko­nal i kr­va­vým způ­so­bem na kříži.

V sou­čas­né době však vi­dí­me roz­po­ru­pl­nou si­tu­a­ci v Ka­to­lic­ké církvi. Na jedné stra­ně máme vě­ří­cí ka­to­lí­ky, kteří z po­ho­dl­nos­ti, bez váž­něj­ších pří­čin, ig­no­ru­jí po­tře­bu čas­té­ho při­stu­po­vá­ní ke svá­tos­ti smí­ře­ní a Nej­svě­těj­ší ol­tář­ní svá­tos­ti. Na druhé stra­ně se sva­té­ho při­jí­má­ní do­ža­du­jí lidé, kte­rým je udě­lo­vá­ní této svá­tos­ti za­po­vě­ze­no. Jsou to lidé se smr­tel­ným hří­chem na duši, ale také roz­ve­de­ní lidé, kteří žijí ve dru­hém, ná­bo­žen­sky ne­plat­ném ci­vil­ním man­žel­ství. Jeden i druhý ex­trém je ne­žá­dou­cí. Toto si mu­sí­me uvě­do­mit při roz­bo­ru ži­vot­ní­ho díla pa­pe­že Pia XII., ale i všech jeho před­chůd­ců.

Z mnoha en­cyklik pa­pe­že Pia XII. je žá­dou­cí ale­spoň struč­ně zmí­nit ještě nád­her­nou en­cykli­ku Hau­ri­e­tis aquas z 15. květ­na 1956 O úctě k Nej­svě­těj­ší­mu Srdci Je­ží­šo­vu. K vy­dá­ní této en­cykli­ky došlo sto let od za­ve­de­ní svát­ku Nej­svě­těj­ší­ho Srdce Je­ží­šo­va na celou Ka­to­lic­kou cír­kev pa­pe­žem Piem IX. v roce 1856. Na tuto sku­teč­nost po­u­ka­zu­je Pius XII. v úvodu en­cykli­ky. V dal­ších větách en­cykli­ky Pius XII. s po­tě­še­ním kvi­tu­je roz­ší­ře­ní kultu Nej­svě­těj­ší­ho Srdce Je­ží­šo­va, jenže vzá­pě­tí s bo­les­tí re­a­gu­je na vý­hra­dy, které mají mnozí ka­to­lí­ci vůči to­mu­to kultu. Na zá­kla­dě Bible a Tra­di­ce, jakož i roz­bo­rem díla svět­ců, eku­me­nic­kých kon­ci­lů i pa­pe­žů po­dá­vá Pius XII. te­o­lo­gic­ké zdů­vod­ně­ní kultu Nej­svě­těj­ší­ho Srdce Je­ží­šo­va a zdů­razňuje jeho ne­na­hra­di­tel­nost. Autor en­cykli­ky va­ru­je před na­tu­ra­lis­mem a sen­ti­men­ta­lis­mem, které brání po­cho­pe­ní úcty k Nej­svě­těj­ší­mu Srdci Je­ží­šo­vu. Na­tu­ra­lis­mus ohro­žu­je správ­né vní­má­ní kultu tím, že se dívá na Je­ží­šo­vo srdce z me­di­cín­ské­ho hle­dis­ka, tedy jen jako na bi­o­lo­gic­ký orgán. Jenže srdce v Je­ží­šo­vě hrudi sice plní bi­o­lo­gic­kou funk­ci lid­ské­ho or­gá­nu, ale zá­ro­veň je ne­vy­čer­pa­tel­ným zdro­jem Boží, ale i té nej­čist­ší lid­ské lásky, kte­rou si Kris­tus za­mi­lo­val lid­stvo a obě­to­val se za něj. Ne­bez­pe­čí sen­ti­men­ta­lis­mu spo­čí­vá v re­duk­ci ná­bo­žen­ství na sen­ti­men­tál­ní dojem. V kultu Nej­svě­těj­ší­ho Srdce Je­ží­šo­va vidí autor en­cykli­ky pevný úmysl naší člo­vě­čen­ské lásky obo­ha­co­vat se těmi vlast­nost­mi, kte­rý­mi dis­po­nu­je Boží láska. Toto sna­že­ní ne­pře­stá­vá být ak­tu­ál­ní i v sou­čas­né době, po­zna­če­né de­for­ma­ce­mi ob­sa­hu i pojmu lásky.

Papež Pius XII. vy­ko­nal gi­gan­tic­ké dílo v zájmu roz­kvě­tu Ka­to­lic­ké církve. Dalo by se o něm psát ještě hodně dlou­ho, ale kom­plex­ní hod­no­ce­ní ži­vo­ta to­ho­to génia na pa­pež­ském stol­ci by si vy­ža­do­va­lo roz­sáh­lej­ší text a toto není možné v rámci to­ho­to člán­ku. Mu­sí­me se tedy ome­zit na toto čás­teč­né hod­no­ce­ní jeho díla, které mělo za cíl vy­jme­no­vat ale­spoň ty nej­zná­měj­ší a nej­dů­le­ži­těj­ší kroky v ži­vo­tě pa­pe­že Pia XII. Dá Bůh, že se jed­nou do­ži­je­me za­slou­že­né be­a­ti­fi­ka­ce a ka­no­ni­za­ce toho ve­li­ká­na dějin Ka­to­lic­ké církve. Mod­le­me se na tento úmysl!

• (→ Pius XII - 1. část)
• (→ Pius XII - 2. část)

Pozn.​redakce: Pius XII. rov­něž od­sou­dil tehdy ak­tu­ál­ní ne­o­mo­der­nis­tic­ké he­re­ze tzv. nové te­o­lo­gie v en­cyk­li­ce „Hu­ma­ni Ge­ne­ris“ r. 1950. Ta by si ale vy­ža­do­va­la sa­mo­stat­ný člá­nek, který bu­de­me pu­b­li­ko­vat na apo­lo­gii někdy jindy.

Po­znám­ky: