Je smut­nou sku­teč­nos­tí, že v sou­čas­né mánii fa­leš­né­ho eku­me­nis­mu i ve­de­ní Ka­to­lic­ké církve ak­cep­tu­je Mar­ti­na Lu­the­ra jako „vel­ké­ho re­for­má­to­ra a te­o­lo­ga“. Ně­mec­ký kar­di­nál Karl Lehmann již v 90. le­tech hlá­sal, že prý Lu­ther by měl být za­řa­zen mezi vý­znam­né cír­kev­ní uči­te­le po bok sv. Au­gusti­na a sv. To­má­še Akvin­ské­ho. A kar­di­nál Wal­ter Kasper, rov­něž Němec, na­psal r. 2016 ob­sáh­lý Lu­the­rův ži­vo­to­pis, kde tvrdí, že on prý vlast­ně ne­chtěl žádný rozkol v Církvi, vše údaj­ně za­vi­ni­la zkost­na­tě­lá a re­for­mě ne­pře­jí­cí cír­kev­ní au­to­ri­ta. Po­dob­ných ná­zo­rů na Lu­the­ra je žel v Ka­to­lic­ké církvi jako hub po dešti. V Ně­mec­ku ka­to­lic­ká hi­e­rar­chie šíří knihu pro děti pod ná­zvem „Svatý (!!!) Mar­tin Lu­ther“, v ital­ské Mo­de­ně se konal v ka­to­lic­kém chrá­mu na popud míst­ní­ho bis­ku­pa kon­cert na Lu­the­ro­vu po­čest. I ve Va­ti­ká­ně byly r. 2017 u pří­le­ži­tos­ti 500. vý­ro­čí Lu­the­ro­va ve­řej­né­ho vy­stou­pe­ní proti od­pust­kům vy­dá­ny znám­ky s jeho por­trétem, papež Fran­ti­šek osob­ně při­jal od jedné pro­tes­tant­ské de­le­ga­ce Lu­the­ro­vu sochu.

Málo lidí si ovšem klade zá­sad­ní otáz­ku: Jaký byl vlast­ně život Mar­ti­na Lu­the­ra? Má právo na ozna­če­ní „Boží muž“, jak ho ti­tu­lo­va­li ještě do­ne­dáv­na pro­tes­tan­té? Žil sku­teč­ně jinak než ti, které kri­ti­zo­val a jež chtěl „re­for­mo­vat“?

Lu­the­rův život a for­ma­ce

Na­ro­dil se r. 1483 v sas­kém Eisle­be­nu v ro­di­ně pod­ni­ka­te­le v hor­nic­tví a ka­me­nic­tví. Byl vy­cho­vá­ván skru­pulózně, za se­be­men­ší pro­hře­šek bit, ro­di­če mu často hro­zi­li peklem. Stu­do­val nej­pr­ve v Ei­se­na­chu a v Er­fur­tu, kde podle svých vlast­ních slov se od­dá­val se spo­lu­žá­ky neřest­né­mu ži­vo­tu. Zá­ro­veň ho ale ne­u­stá­le pro­ná­sle­do­val strach z pekla a zou­fal­ství z toho, že se ne­do­ká­že sám změ­nit k lep­ší­mu.

Dou­fal, že jeho trau­ma­ta pře­sta­nou, když vstou­pí do kláš­te­ra. Stal se mni­chem au­gusti­ni­án­ské­ho řádu ve Wit­tenber­gu. Je ale otáz­kou, jest­li jeho vstup do ře­ho­le nebyl mo­ti­vo­ván sna­hou vy­hnout se tres­tu, pro­to­že v sou­bo­ji zabil svého soka. Svět­ský soud neměl totiž nad du­chov­ní­mi oso­ba­mi žád­nou pra­vo­moc. Lu­ther sám ale byl za tento čin pro­ná­sle­do­ván těž­ký­mi vý­čit­ka­mi svě­do­mí, ve spise “Tischre­den“ (Stol­ní řeči) píše: „Stále víc jsem pro­pa­dal neřes­tem. Stal se ze mne ni­če­ma a vrah. Můj život se čím dál víc blí­žil peklu.“ Ani ře­hol­ní stav ne­zu­šlech­til jeho mravy.

R. 1507 při­jal kněž­ské svě­ce­ní. S ce­li­bá­tem si ale ne­dě­lal těž­kou hlavu, téhož roku začal cho­dit do domu pří­te­le Spa­la­ti­na pod zá­min­kou opa­ko­vá­ní učiva. Agri­ko­la, jeho pří­tel a poté ne­pří­tel, píše: „Spa­la­tin byd­lil u vdovy, která měla slič­nou dceru. Vedle ní Lu­ther se­dá­val. Na­ko­nec se k ní cho­val tak, že r. 1508 mu matka k ní za­ká­za­la pří­stup.“

R. 1508 se stal ve Wit­tenber­gu pro­fe­so­rem. V Římě žádal dispens od ře­hol­ních slibů a mož­nost stu­do­vat v Itá­lii v ci­vil­ním a ni­ko­li ře­hol­ním či kněž­ském oděvu. Papež od­mí­tl a v tom vidí his­to­ri­ko­vé zá­ro­dek jeho poz­děj­ší fa­na­tic­ké ne­ná­vis­ti vůči pa­pež­ství. Pří­te­li Spa­la­ti­no­vi na­psal r. 1539: „Ne­mo­hu se pa­pe­ži dost po­mstít. Po­pra­vo­val cí­sa­ře (kdy a kde???, pozn. au­to­ra) jako da­re­bá­ky, což by se dalo ještě snést; ale že mé krás­né mládí tak zbě­do­val!“

R. 1512 je pro­mo­ván dok­to­rem te­o­lo­gie, poté začal stu­do­vat spisy stře­do­vě­kých he­re­ti­ků Wic­kli­f­fa a Oc­ca­ma, které mu uča­ro­va­ly. Jeho bludař­ská dráha ne­za­ča­la tedy až r. 1517, ale pod­stat­ně dřív.

Nebyl v tomto nijak osa­mo­cen. Teh­dej­ší re­ne­zanč­ní cír­kev pro­ží­va­la dobu hlu­bo­ké­ho úpad­ku. Na stol­ci sv. Petra se stří­da­li pa­pe­žo­vé níz­kých mrav­ních kva­lit, zejmé­na In­no­cenc VIII. a Ale­xan­der VI. Te­o­lo­gie se ocit­la v tros­kách, nauka sv. To­má­še Akvin­ské­ho byla za­tla­če­na do po­za­dí ve pro­spěch roz­pliz­lé re­ne­zanč­ní fi­lo­zo­fie, opí­ra­jí­cí se o an­ti­ku. Ka­nov­ník z ně­mec­ké Gotty Mu­ti­a­nus kladl do­kon­ce ka­to­lic­ké svá­tos­ti na stej­nou úroveň se sta­ro­řec­ký­mi po­han­ský­mi mysté­rii a nebyl v tomto ohle­du žád­nou vý­jim­kou mezi klé­rem.

V této at­mo­sfé­ře byl Lu­ther rov­něž ty­pic­kým dí­tě­tem své doby. Za­čí­ná si bu­do­vat nový ži­vot­ní názor, vy­já­d­ře­ný v jed­nom do­pi­se Spa­la­ti­no­vi: „Jako není v mé moci nebýt mužem nebo ukous­nout si nos… tak není v mé moci být bez ženy. Jak blaze zví­ře­ti, že může hovět všem chtí­čům bez bázně před sou­dem! Za to štěs­tí vděčí tomu, že nemá svo­bod­nou vůli. Učiňme tedy člo­vě­ka a jeho ko­ná­ní vý­sled­ni­cí ne­o­do­la­tel­ných pudů! Žádná od­po­věd­nost, žádný trest! Rozum je nej­vět­ší děvka, kte­rou ďábel má.“

Tím ale jenom ohlu­šo­val své svě­do­mí, které mu vy­čí­ta­lo jeho způ­sob ži­vo­ta. Z to­ho­to zdro­je se zro­di­ly na­ko­nec jeho he­re­ze, už 26. pro­sin­ce r. 1515 kázal před aka­de­mic­kou obcí ve Wit­tenber­gu své bludy o víře, mi­los­ti a Písmu sv. Nikdo ne­pro­tes­to­val, hlá­sat he­re­ze v uvol­ně­né re­ne­zanč­ní at­mo­sfé­ře se po­klá­da­lo za nor­mál­ní, pokud někdo na sebe ne­u­po­zor­nil pří­liš hla­si­tě. R. 1517 vy­dá­vá Lu­ther spis o de­sa­te­ru, v němž píše do­slo­va: „Čím ohav­něj­ší ne­čis­to­ta, tím lí­bezněj­ší čis­to­ta v ní skry­ta… Při­ká­zá­ní Boží nutno ze svě­do­mí vy­ho­dit. Na ši­be­ni­ci s Moj­ží­šem (de­sa­te­rem)! Kdyby někdo zů­stá­va­je vě­ří­cím spáchal ci­zo­lož­ství, nic mu to ne­uško­dí. Já se nikdy ne­z­po­ví­dal z toho, co jsem měl s že­na­mi (čili sva­to­krá­dež­né zpo­vě­di, pozn. au­to­ra). Zákon o zlo­děj­ství si vy­klá­dáš, že ne­vá­že, máš-li hlad; tak si smíš vy­lo­žit i slib čis­to­ty, že ne­vá­že, je-li pří­liš těžký.“

Lu­ther bludař

Lu­ther právě v té době roz­ví­jel svoji he­re­tic­kou te­o­lo­gii. Prý byl „osví­cen“ při četbě listu sv. Pavla Ří­ma­nům jeho větou „Spra­ved­li­vý žije z víry“. Tehdy prý po­znal, že ke spáse stačí jenom při­jmout jako prav­du, že Kris­tus za mne trpěl a ze­mřel na kříži, aniž bych se sám musel sna­žit změ­nit svůj život a za­ne­chat hří­chu, pro­to­že lid­ská při­ro­ze­nost není prý schop­ná nic ji­né­ho než hře­šit. Jenom tato víra (sola fides) mne spasí, nejsou za­po­tře­bí žádné skut­ky se­be­z­á­po­ru, zbož­nos­ti nebo lásky k bliž­ní­mu. Lu­ther ve svých spi­sech často opa­ku­je zná­mou větu „Stat­ně hřeš, pev­ně­ji věř…“ (For­ti­ter pecca, for­tius crede). Stej­ně tak učil, že spásu si nelze zís­kat vlast­ním úsi­lím, ta je nám dána jako ne­za­slou­že­ná mi­lost (sola gra­tia). To je sice prav­di­vé a au­ten­tic­ky ka­to­lic­ké, jenže s mi­los­tí je třeba spo­lu­pra­co­vat, což Lu­ther od­mí­tal. Po­přel také 2 pra­me­ny víry (Písmo sv. a po­svát­nou Tra­di­ci) a po­ne­chal pouze Písmo (sola Scrip­tu­ra). Při­tom ale sa­mozva­ně a své­vol­ně z něj škrtl všech­ny pa­sá­že, které od­po­ro­va­ly jeho bludům, např. 7 de­u­te­ro­ka­no­nic­kých knih Staré­ho zá­ko­na (2 kn. Maka­bej­ské, To­bi­áš, Ju­di­th, Ester, kn. Moud­ros­ti a Si­ra­chov­co­va). Z No­vé­ho zá­ko­na „vy­řa­dil“ epišto­lu sv. Ja­ku­ba, která právě zdů­razňuje po­tře­bu dob­rých skut­ků a pro­hla­šu­je, že víra bez nich je mrtvá. Lu­ther ji proto od­mí­tl a na­zval „sla­mě­nou epišto­lou“ (něm. Stro­he­pis­tel).

R. 1517 papež Lev X. ne­chal v Ně­mec­ku hlá­sat od­pust­ky na do­stav­bu chrá­mu sv. Petra v Římě. Lu­ther v duchu své blud­né te­o­rie vy­stou­pil ve­řej­ně ne pouze proti způ­so­bu na­bí­ze­ní od­pust­ků (kra­mář­ské pro­dá­vá­ní od­pust­ko­vých mod­li­teb), nýbrž proti od­pust­kům jako ta­ko­vým vůbec (po­dob­ně již dříve Wic­kli­ff a Hus), jedná se o formy zbož­nos­ti, které ke spáse vůbec nejsou za­po­tře­bí, stačí prý pouhá víra. Svých 95 tezí proti od­pust­kům ro­ze­slal nej­pr­ve bis­ku­pům, poté je 31. října při­bil na vrata wit­tenber­ské­ho zá­mec­ké­ho kos­te­la.

Lu­the­ro­vy pro­ti­od­pust­ko­vé teze jsou for­mu­lo­vá­ny po­měr­ně umír­ně­ně, autor zde pro­je­vu­je svou úctu vůči hlavě Církve. Když se ale hla­sa­tel od­pust­ků do­mi­ni­kán Jo­hann Te­t­zel po­sta­ral, aby Lu­ther byl po­vo­lán do Říma, kde měl svoji nauku ob­há­jit v dis­ku­si, ob­rá­til dok­tor Mar­tin o 180 stupňů. Začal kázat ne­u­r­va­le proti pa­pe­ži, jehož na­zval „An­ti­kris­tem“, „mužem hří­chu“, „synem opo­vr­že­ní“, „oslem“, „blb­cem“ apod. Při­tom ale mu na druhé stra­ně píše do­pi­sy, kde jej na­zý­vá „nej­svě­těj­ším a nej­mi­los­ti­věj­ším otcem“ a ujiš­ťu­je ho o své od­da­nos­ti.

Lu­ther svým vy­stou­pe­ním vy­pro­vo­ko­val ve Wit­tenber­gu stu­dent­ské bouře. Jeho žáci fy­zic­ky na­pa­da­li a bili všech­ny „pa­pe­žen­ce“, tj. ty, kdo ne­sou­hla­si­li s Lu­the­ro­vý­mi te­ze­mi. Na uli­cích ho do­kon­ce pro­vo­lá­va­li za „dru­hé­ho Me­si­á­še“!

Stau­pi­tz, Lu­the­rův sou­čas­ník a jeho velký od­půr­ce, na­psal r. 1519: „Jeho zá­le­ži­tost je hluč­ně ve­le­be­na ná­vštěv­ní­ky bor­de­lů.“ Jak­ko­liv mů­že­me toto tvr­ze­ní po­klá­dat za nad­sa­ze­né, je za­jí­ma­vé, že zhru­ba od to­ho­to roku je Lu­the­ro­vo vy­ja­d­řo­vá­ní sku­teč­ně dů­stoj­né pouze kli­en­tů těch­to a po­dob­ných pod­ni­ků. Nad ka­ná­lo­vou žum­pou, která ply­nu­la z jeho pera, se po­za­sta­vil do­kon­ce i ta­ko­vý od­půr­ce Ka­to­lic­ké církve, jakým byl T. G. Ma­sa­ryk. 20. února r. 1519 píše Lu­ther Spa­la­ti­no­vi: „Jsem člo­věk za­ple­te­ný v ožral­ství, ne­čis­to­tu, vše­li­ja­ké spo­leč­nos­ti a jiné ob­tí­že.“ Svému od­půr­ci Stor­cho­vi, který r. 1522 po něm žádal, aby mu do­ká­zal, že je „po­slán od Boha“, od­po­vě­děl: „Věz, že jsi pi­to­mý osel, vztek­lý pes, čer­to­vo prase.“

Na wit­tenber­ské uni­ver­zi­tě se od r. 1519 stal ne­o­me­ze­ným pánem. 9. pro­sin­ce r. 1519 od­stra­nil z její výuky to­mis­tic­kou lo­gi­ku i fy­zi­ku a místo ní za­ve­dl Ovi­di­o­vy Me­ta­mor­fo­sy. Pro­fe­so­ry, kteří mu opo­no­va­li, bez mi­los­ti vy­ho­dil a do­sa­dil na je­jich posty své žáky, málo vzdě­la­né mla­dí­ky.

Po­li­tic­ká si­tu­a­ce byla Lu­the­ro­vi pří­z­ni­vá. Na ne­dů­stoj­né kra­ma­ře­ní s od­pust­ky se vše­o­bec­ně repta­lo, proto mnich a uni­ver­zit­ní pro­fe­sor si vy­stou­pe­ním proti nim zjed­nal rázem po­pu­la­ri­tu. Saský kur­fiřt Fried­rich mu ihned po­sky­tl svoji ochra­nu, i když Lu­ther jím za zády po­hr­dal a na­zý­val ho „idi­o­tem“. Pro­sa­dil, že Lu­ther se směl r. 1518 v Augsbur­gu hájit před kar­di­ná­lem Ka­je­tá­nem. Ten mu do­ká­zal bludy, od­vo­lal se proto nej­pr­ve k pa­pe­ži, potom ke kon­ci­lu.

R. 1519 byla cír­kev­ní­mi au­to­ri­ta­mi na­ří­ze­na ve­řej­ná dispu­ta­ce v Lip­sku, kde proti němu stál vý­znam­ný te­o­log z ba­vor­ské­ho In­gol­sta­d­tu Jo­hann Eck. Lu­ther odtud vyšel po­ra­žen, na Ec­ko­vy vě­rouč­né ar­gu­men­ty ne­do­ká­zal vůbec od­po­vě­dět, na­ko­nec se uchý­lil ke spros­tým na­dáv­kám a uráž­kám opo­nen­ta. Papež Lev X. jej volal do Říma, aby od­vo­lal své he­re­ze, Lu­ther však od­mí­tl. Proto při­stou­pil r. 1521 ke klat­bě na jeho osobu.

Lu­the­ro­vi to ale nejen­že ne­uško­di­lo, nýbrž na­o­pak pro­spě­lo. Na­hrá­lo mu na­pě­tí, které pa­no­va­lo mezi kur­fiř­ty a věrně ka­to­lic­kým cí­sa­řem Kar­lem V., mezi ně­mec­ký­mi bis­ku­py a pa­pe­žem a ko­neč­ně i mezi cí­sa­řem Kar­lem a Římem. Kur­fiř­ti Fried­rich Saský a Filip Hesen­ský se po­sta­vi­li ne­kom­pro­mis­ně na Lu­the­ro­vu stra­nu a při­ja­li jeho učení. To mělo své ryze prag­ma­tic­ké dů­vo­dy. Lu­ther totiž vy­stu­po­val ostře proti kláš­te­rům, ře­hol­ní život pro­hla­šo­val za „dílo ďáblo­vo“ a do­ža­do­val se jeho zru­še­ní. Pro­to­že kláš­te­ry měly často velké ma­jet­ky, ně­meč­tí vel­mo­žo­vé se tě­ši­li, jak snad­no si tady „na­mas­tí vlast­ní kapsu“. U Fi­li­pa Hesen­ské­ho na­hrá­va­la pro Lu­the­ra ještě další okol­nost: Byl to smil­ník, jenž chtěl le­ga­li­zo­vat svůj hříš­ný poměr tak, aby se ne­mu­sel vzdát ani man­žel­ky, ani mi­len­ky. Lu­ther, jenž se sa­mozva­ně pro­hlá­sil za nej­vyš­ší au­to­ri­tu církve v Ně­mec­ku, Fi­li­po­vi ofi­cál­ně po­vo­lil dvě ženy, tj. život v bi­ga­mii s odů­vod­ně­ním, že „sta­ro­zá­kon­ní pa­tri­ar­cho­vé také měli více žen…“

Po­slé­ze byl Lu­ther před­vo­lán r. 1521 na říš­ský sněm do Worm­su. Vydal se tam až po ujiš­tě­ní od cí­sa­ře, že mu ne­bu­de zkři­ven ani vlas. Zá­slu­hou šlech­ty, která byla Lu­the­ro­vi na­klo­ně­na, se ob­há­jil. Nicmé­ně hrabě Hoier z Mansfel­du, jenž se s Lu­the­rem ve Worm­su osob­ně se­tkal, vy­dá­vá toto svě­dec­tví: „Byl jsem dosud při Lu­the­ro­vi, ale po­znal jsem, že je da­re­bák, kaž­dou chví­li se opije, má rád u sebe hezké žen­ské a vede lehký život …“ Lu­ther sám píše v Tischre­den: „Kdo ne­mi­lu­je víno, zpěv a ženy, zů­sta­ne blá­zen celý život.“ A tam­též: „Pivo je zde dobré, li­tu­ji, že ne­mo­hu být stále se stu­den­ty při pit­kách a plet­kách se sklep­ni­ce­mi.“

Poté se pod ochra­nou svého pro­tek­to­ra kur­fiř­ta Fried­ri­cha uchý­lil na hrad Wart­burg, kde pře­klá­dal Písmo sv. do něm­či­ny. Tento pře­klad je při­způ­so­ben jeho blud­ným naukám, proto Ka­to­lic­ká cír­kev za­ka­zo­va­la vě­ří­cím, aby ho po­u­ží­va­li. Sig­ni­fi­kant­ní pro Lu­the­ra je též dopis, který píše Spa­la­ti­no­vi: „Už 8 dní jsem se ani ne­mod­lil, ani ne­stu­do­val…“

Jeho nauka od­vá­za­la z ře­tě­zu kdek­te­rou vášeň. Jeho věrný po­slu­chač Wicel uvádí: „Ó to bylo skvost­né ká­zá­ní! Ne­mod­lit se, ne­postit se, ne­cho­dit k zpo­vě­di!“ Lid viděl zá­stu­py světác­kých pre­lá­tů vy­jí­da­jí­cích bez­sta­rost­ně ob­ro­čí, lid musil pla­tit jim i do Říma velké sumy. Lu­ther v ká­zá­ní uměl právě na tuto ve­li­ce cit­li­vou zá­le­ži­tost po­u­ká­zat, byl schop­ný řeč­ník, do­ve­dl strh­nout dav. Výtky byly opráv­ně­né, proto měl úspěch. Jeho re­vo­lu­ci­o­nář­ství lidu im­po­no­va­lo. Pros­tý mnich se vrhl na to, co dosud bylo po­klá­dá­no za ne­do­tknu­tel­né, pod jeho pád­ný­mi ra­na­mi se bor­ti­la stav­ba, po­klá­da­ná celá sta­le­tí za ne­roz­bit­nou: Cír­kev, pa­pež­ství. Po­sled­ní pa­pe­žův pod­da­ný, jemu pří­sa­hou za­vá­za­ný k po­sluš­nos­ti, tupí nej­su­ro­věj­ší­mi vý­ra­zy hlavu Církve a podrý­vá au­to­ri­tu toho, ke kte­ré­mu dosud vzhlí­že­li na ko­le­nou, a nemá strach! Velcí páni, kní­ža­ta mu ne­brá­ni­li, do­kon­ce sou­hla­si­li a plně ho pod­po­ro­va­li! Dán­ský his­to­rik Han­sen na­psal: „Co se stalo na poč. 16. stol, je nemé­ně re­vo­lu­ce než to, co se stalo na konci stol 18. Lu­ther byl v pra­vém slova smys­lu otec veš­ke­ré re­vo­lu­ce. Jako všich­ni re­vo­lu­ci­o­ná­ři, i on pro­vo­zo­val nad du­še­mi ty­ra­nii, tutéž, jako byla ta, proti které se vze­přel.“ A ně­mec­ký his­to­rik Ki­r­chmann říká: „Ne­mo­hu dát Lu­the­ro­vi jméno re­for­má­tor, nýbrž de­vastá­tor (ni­či­tel).“ Po­dob­ně ana­ly­zu­je Lu­the­ro­vu myš­len­ko­vou a ná­bo­žen­skou re­vo­lu­ci známý fran­couz­ský ka­to­lic­ký fi­lo­zof Jacques Ma­ri­ta­in v knize „Tři re­for­má­to­ři“.

Dokud se zdálo, že Lu­the­ro­vi jde o ná­pra­vu ne­u­dr­ži­tel­ných cír­kev­ních po­mě­rů v Ně­mec­ku, pod­po­ro­va­li ho i in­te­lek­tu­á­lo­vé typu Erasma Rot­ter­dam­ské­ho. Když se uká­za­lo jeho re­vo­luč­ní štva­ní a stala se obec­ně zná­mou jeho ne­mrav­nost, opus­ti­li ho. Kdo zbyl? Zne­mrav­ně­lí re­ne­zanč­ní pseu­do­vzdě­lan­ci, kteří se dávno s vírou ro­ze­šli; ci­zo­lož­ní kněží; zběh­lí mniši a jep­tiš­ky; de­kla­so­va­ná luza; vlád­ci, kteří šilha­li po cír­kev­ním ma­jet­ku a měli moc vehnat do Lu­the­ro­va tá­bo­ra všec­ky pod­da­né, což i uči­ni­li.

R. 1525 se Lu­ther os­ten­ta­tiv­ně ože­nil (sa­mo­zřej­mě ne­plat­ně) s od­pad­lou jep­tiš­kou Ka­te­ři­nou Bo­ry­o­vou, s níž měl údaj­ně 6 dětí. Nebyl jí ale vůbec věrný, k čemuž se osob­ně sám ve své ko­re­spon­den­ci a ve svém spisu Tischre­den mno­ho­krát hrdě při­zná­vá. Se zvlášt­ní zá­li­bou vy­hle­dá­val mladé od­pad­lé jep­tiš­ky. Měl ne­man­žel­ské děti, do­kon­ce i se slu­žeb­nou Ro­si­nou.

Zá­ro­veň v této době dále roz­pra­co­vá­val svou he­re­tic­kou te­o­lo­gii. Po­přel ka­to­lic­kou nauku o svá­tos­tech, po­ne­chal pouze křest a eu­cha­ris­tii. Tu ale vy­klá­dal tím způ­so­bem, že po­přel transsub­stan­ci­a­ci, Kris­tus je prý pří­to­men pouze „uvnitř“ kon­se­kro­va­né­ho chle­ba a vína a tato pří­tom­nost trvá pouze po dobu li­tur­gie. V lu­te­ra­nis­mu se tak vy­tra­ti­la ado­ra­ce Nej­svě­těj­ší svá­tos­ti. Nota bene Lu­ther ale po­přel i svá­tost kněž­ství, takže lu­terští du­chov­ní ne­ma­jí žádné svě­ce­ní, jsou to pouzí or­di­no­va­ní úřed­ní­ci-laici, kteří z toho dů­vo­du ne­mo­hou proměňovat chléb a víno na Tělo a Krev Kris­to­vu (proto je ne­pří­pust­ná ja­ká­ko­liv účast ka­to­lí­ků na při­jí­má­ní při lu­ter­ské a vůbec pro­tes­tant­ské tzv. ve­če­ři Páně, jakož i ob­rá­ce­ně účast pro­tes­tan­tů na při­jí­má­ní při ka­to­lic­ké mši sv.).

Přes­to ještě si Lu­the­rův tábor ne­chá­val ote­vře­nou cestu k even­tu­ál­ní do­ho­dě s Římem. Na ni tla­čil zejmé­na Lu­the­rův blíz­ký spo­lu­pra­cov­ník Filip Me­lanch­ton. Ten vy­pra­co­val r. 1530 tzv. Augsbur­skou kon­fe­si, kte­rou před­lo­žil ke schvá­le­ní ka­to­lic­ké­mu cí­sa­ři Kar­lo­vi V. Ta se blí­ži­la svojí nau­kou o ospra­ve­dl­ně­ní Ka­to­lic­ké církvi. Ka­to­lič­tí te­o­lo­go­vé z cí­sař­ské­ho tá­bo­ra vznes­li při­po­mín­ky, Me­lanch­ton je chtěl zo­hled­nit, Lu­ther však ka­te­go­ric­ky od­mí­tl. Kní­ža­ta, která ho pod­po­ro­va­la, vy­tvo­ři­la tzv. Šmal­kald­ský spo­lek, který se brzy začal na­zý­vat „pro­tes­tant­ským“ (pro­tes­tu­jí proti Ka­to­lic­ké církvi).

Rozkol byl do­ko­nán. Lu­ther poté ve 30. le­tech de­fi­ni­tiv­ně po­přel pa­pež­ství jako „vy­ná­lez sa­ta­nův“ a ozna­čil vi­di­tel­nou hlavu Církve za „An­ti­kris­ta“, což byla u něj ta nejmír­něj­ší na­dáv­ka pa­pe­ži. Církví Kris­to­vou prý není vi­di­tel­ná in­sti­tu­ce, která si říká „ka­to­lic­ká“, nýbrž ta­jem­né ne­vi­di­tel­né spo­le­čen­ství vy­kou­pe­ných lidí (jak učili už Wic­kli­ff a Hus). Lu­ther ale tím sám sebe usvěd­ču­je z po­kry­tec­tví, neboť na­vzdo­ry tezi o „ne­vi­di­tel­né církvi“ vy­tvá­řel s po­mo­cí svět­ských vlád­ců pevně zor­ga­ni­zo­va­nou ná­bo­žen­skou spo­leč­nost „až pří­liš vi­di­tel­nou“, která ne­snes­la žád­nou kon­ku­ren­ci a pro­ná­sle­do­va­la nejen ka­to­lí­ky, ale i pro­tes­tan­ty kal­vín­ské ori­en­ta­ce a od­pad­lí­ky od Lu­the­ro­va učení. Bul­lin­ger, hla­sa­tel kal­vi­nis­mu ve Švý­car­sku, o Lu­the­ro­vi na­psal: „Platí-li Lu­the­rův důvod, pak stojí pa­pež­ství ještě pevně; pa­pe­žen­ci se do­vo­lá­va­jí Církve a dlou­hé doby. Tím je všec­ka nauka Lu­the­ro­va sra­že­na k zemi, po­ně­vadž učí jinak, než řím­ská cír­kev dlou­há léta učila. Lu­ther ne­chce proti nám bo­jo­vat Pís­mem, nýbrž mečem; volá cí­sa­ře a kní­ža­ta, by nás po­bi­li. Zda to je dle ducha Bo­ží­ho, ať soudí vě­ří­cí sami, a ne­po­bí­je­jí na Lu­the­ro­vo vy­zvá­ní lidi, kteří ne­mo­hou věřit, co věří on.“

Ná­si­lí lu­te­rá­nů proti ka­to­lí­kům vy­pro­vo­ko­va­lo r. 1545 kr­va­vou ná­bo­žen­skou válku v Ně­mec­ku, jež byla ukon­če­na až po 10 le­tech tzv. augsbur­ským mírem. To už ale Mar­tin Lu­ther nežil, ze­mřel r. 1546. Po­sled­ní léta ži­vo­ta zna­me­na­la pro něho dle jeho ži­vo­to­pis­ců straš­li­vá du­šev­ní muka, která „léčil“ zvý­še­ný­mi dáv­ka­mi al­ko­ho­lu. Byl trýz­něn vý­čit­ka­mi svě­do­mí za ce­lo­ev­rop­ský rozkol, který způ­so­bil a podle svého ži­vo­to­pis­ce Cochlause měl krát­ce před smrtí pro­hlá­sit: „V pro­tes­tant­ské víře se lépe žije, ale v ka­to­lic­ké lépe umírá.“

Lu­ther sám o sobě

O Lu­the­ro­vi si není třeba nic do­mýš­let. Za něho mluví jeho ko­re­spon­den­ce a zejmé­na spis „Tischre­den“. Trpěl buď du­šev­ní­mi po­ru­cha­mi, nebo snad i přímo dé­mo­nic­kou po­sed­los­tí, neboť ne­u­stá­le píše, jak se mu prý zje­vo­val ďábel, na hradě Wart­bur­gu do­kon­ce uka­zu­jí na stěně skvr­nu od in­kous­tu, která tam zů­sta­la poté, co hodil po „čer­to­vi“ ka­la­má­řem.

Fi­xa­ce na ďábla vedla Lu­the­ra k vý­zvám upa­lo­vat ča­ro­děj­ni­ce. Na­psal Me­lanch­to­no­vi: „Ča­ro­děj­ni­ce bych nej­ra­dě­ji sám upa­lo­val, žádné mi­lo­sr­den­ství s nimi.“ Pro­tes­tant­ská re­for­ma­ce proto po­pra­vy do­mně­lých ča­ro­děj­nic a ča­ro­dě­jů ještě zin­ten­zív­ni­la.

Na hradě Wart­bur­gu uka­zu­jí také zubní pá­rát­ko, jež si kladl Lu­ther pod pol­štář jako amu­let „pro štěs­tí“, byl tedy po­věr­či­vý na nej­vyš­ší míru. Když se kdesi na­ro­di­lo tele se dvěma hla­va­mi, Luher věřil spolu s Me­lanch­to­nem, že prý „toto je zna­me­ní konce pa­pež­ství“.

Nej­straš­li­věj­ší jsou ale Lu­the­ro­vy vý­ro­ky o vlast­ním mo­rál­ním ži­vo­tě. V Tischre­den uvádí: „Od při­ro­ze­nos­ti jsem měl sklon ke všem neřes­tem, krom la­ko­ty, nej­víc k tě­les­nos­ti.“ Tam­též také říká: „I když jsem páchal zlo, na tom ne­zá­le­ží. Kris­tus za mne trpěl. V tom spo­čí­vá křes­ťan­ství. Mu­sí­me vždy cítit, že hřích ne­má­me, i když hřích máme.“ A Me­lanch­to­no­vi r. 1521 na­psal: „Buď hříš­ní­kem a hřeš silně… během po­zem­ské­ho ži­vo­ta máme hře­šit.“ Spa­la­ti­na potom na­bá­dá: „Musíš hodně pít, hrát, bavit se a také udě­lat ně­ja­ký hřích….Celé De­sa­te­ro se před zra­kem duše musí vy­tra­tit.“ Dále mu na­psal: „Bůh tě za­va­zu­je jen k tomu, abys věřil, ve všem ostat­ním ti po­ne­chá­vá svo­bo­du dělat, co chceš, bez ne­bez­pe­čí ně­ja­ké­ho svě­do­mí. On se o to ne­sta­rá, ani když bys opus­til svou man­žel­ku a nebyl věrný v žád­ném zá­vaz­ku.“

Sám jeho pří­tel Me­lanch­ton o něm na­psal: „Lu­ther je člo­věk ex­trém­ně zvrá­ce­ný. Se­st­ry, které vy­tá­hl z kláš­te­rů, ho svá­dě­ly a měl s nimi časté tě­les­né styky.“ Spa­la­ti­no­vi se poté Lu­ther při­zná­vá: „Jsem člo­věk evi­dent­ně zvrh­lý. Mám tolik styků se že­na­mi, že jsem se od ně­ja­ké doby stal zá­let­ní­kem… Měl jsem na­jed­nou až 3 man­žel­ky.“ V Tischre­den sdě­lu­je: „Trá­vím čas v za­hál­ce a pití.“

Aby sám před svým svě­do­mím ob­há­jil život, jaký vedl, rou­ha­vě a opo­váž­li­vě při­sou­dil hříš­nost i sa­mot­né­mu Bohu a Je­ží­ši Kris­tu. V Tischre­den na­psal: „Bůh je jistě velký a mocný, mi­lo­srd­ný a dobrý, ale je také hloupý. Je straš­li­vý tyran…“ A dále: „Kris­tus se do­pus­til po­pr­vé ci­zo­lož­ství s ženou u stud­ni­ce… Pak měl se­xu­ál­ní styky s Marií Mag­da­le­nou, tedy s ci­zo­lož­nou ženou. A tak Kris­tus, tak zbož­ný, musel také před smrtí smil­nit.“

Lu­ther by­tost­ně ne­ná­vi­děl ka­to­lic­kou mši sv. a pa­pež­ství. Na­psal v Tischre­den: „… všich­ni vrazi, ni­če­mo­vé, zlo­dě­ji a smil­ní­ci jsou méně za­vr­že­ní­hod­ní, než oš­k­li­vost je­di­né pa­pis­tic­ké mše…“ A r. 1520 se svě­řu­je Spa­la­ti­no­vi: „Sou­dím, že k pod­ve­de­ní pa­pe­že je nám vše do­vo­le­no.“ Když vy­puklo r. 1535 pro­ná­sle­do­vá­ní ka­to­lí­ků v An­g­lii za Jin­dři­cha VIII., Lu­ther píše Me­lanch­to­no­vi: „Proč ne­po­chy­tá­me pa­pe­že, kar­di­ná­ly a celou tu řím­skou So­do­mu a ne­u­my­je­me si ruce v je­jich krvi?… Je třeba kláš­te­ry srov­nat se zemí a pa­pež­ství ob­rá­tit v popel.“

Ta­ko­vá je tedy prav­da o Mar­ti­nu Lu­the­ro­vi. Může tento smil­ník, al­ko­ho­lik a hul­vát být kla­den sou­čas­ným křes­ťa­nům za vzor? Chá­pe­me, že na pro­tes­tant­ském rozko­lu ne­ne­se vinu pouze on, ale také re­ne­zanč­ní pa­pe­žo­vé, bis­ku­po­vé a pre­lá­ti, kteří žili ne­mrav­ným způ­so­bem ži­vo­ta. Lu­ther toto prá­vem kri­ti­zo­val. Byl ale jeho vlast­ní život lepší? Výše pu­b­li­ko­va­né řádky od­ha­lu­jí jed­no­znač­ně, že ni­ko­li, možná i ještě horší. Staré české pří­slo­ví říká: „Zlo­děj křičí ´chyť­te zlo­dě­je!´“

K re­for­mě Církve, kte­rou Lu­ther ve­he­ment­ně po­ža­do­val, sku­teč­ně došlo. Ne­u­sku­teč­nil ji ale ani on, ani další pro­tes­tant­ští re­for­má­to­ři, nýbrž vý­znam­ní ka­to­lič­tí svět­ci 16. sto­le­tí, ja­ký­mi byli za­kla­da­tel je­zu­i­tů sv. Ignác z Loy­o­ly a jeho řá­do­ví spo­lubrat­ři sv. Fran­ti­šek Xa­ver­ský a sv. Petr Ca­ni­sius, mi­lán­ský kar­di­nál sv. Karel Bo­ro­mej­ský, papež sv. Pius V., velcí špa­něl­ští mysti­ko­vé sv. Te­re­zie z Avily a sv. Jan od Kříže, sv. Filip Neri, sv. Jan z Boha, bis­kup sv. Fran­ti­šek Sá­leský aj. Všech­ny tyto osoby re­a­li­zo­va­ly ve svém ži­vo­tě větu sv. Ig­ná­ce: „Chceš-li re­for­mo­vat Cír­kev, počni re­for­mu na­před sám u sebe, potom te­pr­ve se vydej na re­for­mo­vá­ní bliž­ních.“

Po­stu­po­va­ly zcela opač­nou ces­tou než Lu­ther. Ten re­for­mu sama sebe úplně ig­no­ro­val, žil ne­mrav­ně, ale při­tom žádal po ka­to­lic­ké hi­e­rar­chii, aby žila mrav­ně. Ta­ko­vá „re­for­ma“ je vždyc­ky ďá­bel­ské­ho pů­vo­du a nese ot­rá­ve­né plody. Luher způ­so­bil ná­bo­žen­ské roz­dě­le­ní celé teh­dej­ší Ev­ro­py s vý­jim­kou Řecka a Ruska (ty byly pra­voslav­né) a kr­va­vé války ka­to­lí­ků s pro­tes­tan­ty. Ko­nec­kon­ců ani pro­tes­tan­té ne­zů­sta­li jed­not­ni mezi sebou, roz­pad­li se na řadu de­no­mi­na­cí, jež často vedly mezi sebou kr­va­vé války.

Ovoce ka­to­lic­kých re­for­má­to­rů, o nichž ho­vo­ří­me pár řádků výše, bylo ovšem úplně jiné. Tito mu­žo­vé žili přís­ně as­ke­tic­ky, ko­na­li po­ká­ní a pro­slu­li mnoha skut­ky lásky k bliž­ní­mu, Karel Bo­ro­mej­ský např. v Mi­lá­ně po­má­hal bez obav z ná­ka­zy při mo­ro­vé epi­de­mii nejen jako zpo­věd­ník ne­moc­ných, ale i jako je­jich ošet­řo­va­tel, když se k tomu ne­do­stá­va­lo lidí, vět­ši­na zdra­vých totiž od­je­la ve stra­chu před in­fek­cí. Pra­vou re­for­mu Ka­to­lic­ké církve usku­teč­nil tri­dent­ský kon­cil (1545–63), na němž právě tito svět­ci měli lví podíl. Cír­kev se za­skvě­la v nové du­chov­ní a mrav­ní kráse, re­ne­zanč­ní zlo­řá­dy byly od­stra­ně­ny a přís­ně tres­tá­ny. Za pa­pe­že sv. Pia V. (1566–72), hlav­ní­ho ak­té­ra re­fo­rem tri­dent­ské­ho kon­ci­lu, se v Itá­lii s nad­sáz­kou ří­ka­lo: „Do Říma ne­choď, tam si teď ne­u­ži­ješ žádné rozko­še, tam se teď jenom modlí a postí.“ Když s tím srov­ná­me Řím ještě v době Lu­the­ro­va vy­stou­pe­ní r. 1517, tak vi­dí­me ob­rov­skou ra­di­kál­ní změnu během pou­hých pár de­se­ti­le­tí. To do­ká­žou pouze svět­ci plní Ducha sv., kteří se jím ne­cha­jí vést. Lu­ther mezi ta­ko­vé roz­hod­ně ne­pat­ří.

A Lu­ther jako „velký te­o­log“, za něhož je i ně­kte­rý­mi dneš­ní­mi ka­to­lic­ký­mi hod­nos­tá­ři vy­dá­ván? Vy­ni­ka­jí­cí sou­čas­ný bis­kup ka­zaš­ské As­t­a­ny mons. Atha­na­sius Schne­i­der se vy­já­d­řil tref­ně a jasně: „My máme jed­no­znač­nou od­po­věď na Lu­the­ro­vy bludy: Tri­dent­ský kon­cil, který je od­sou­dil. Ten je dogma­tic­ký a proto ne­o­myl­ný. Po­chval­né vý­ro­ky o Lu­the­ro­vi, které pro­ne­sl papež Fran­ti­šek na tis­ko­vé kon­fe­ren­ci v le­ta­dle, nejsou ne­o­myl­né.“

Li­te­ra­tu­ra:

• Bu­ehl­meyer Carl: Die Ki­r­chen­geschich­te III, Pa­der­born 1959, str. 4-54
• De­ni­fle H.: Lu­ther und Lu­ther­tum, Rom 1904-6
• Gri­sar H.: M. Lu­thers Leben, Rom 1924
• My­na­rek Hu­ber­tus: Lu­ther ohne Mytos – Das Böse im Re­for­ma­tor, www.​kath.​net 22.4.2012
• Wal­ter J.: Die The­o­lo­gie Lu­thers, Ber­lin 1940
• Weiss Adal­bert: Lu­ther­psy­cho­lo­gie, Rom 1906