Vol­nost, rov­nost, bra­tr­ství – nebo smrt. Tento známý slo­gan fran­couz­ských re­vo­lu­ci­o­ná­řů může být brzy tr­va­le uzá­ko­ně­ný v Ka­to­lic­ké církvi – nejen ve smys­lu de­kla­ra­tiv­ní­ho při­je­tí re­vo­luč­ních ide­á­lů, ale též ve formě kon­krét­ních struk­tu­rál­ních změn.

V Římě pro­běh­ne fi­nál­ní za­se­dá­ní sy­no­dy o sy­no­da­li­tě (2. – 26.října). Po­sled­ní den účast­ní­ci při­jmou zá­vě­reč­ný do­ku­ment a ná­sle­du­jí­cí­ho dne papež Fran­ti­šek uza­vře celou zá­le­ži­tost slav­nou mší sv. Tím se skon­čí první velká etapa „sy­no­dál­ní ob­no­vy“ Církve, která za­po­ča­la před třemi lety. Ab­so­lut­ní vět­ši­na ka­to­lí­ků při­tom nemá po­ně­tí, co se vlast­ně děje; ba co více, z prů­bě­hu sy­no­dy a z je­jí­ho cíle nejsou moud­ří ani kněží a bis­ku­po­vé. Pří­či­na je pros­tá: Apoš­tolský sto­lec po­u­ží­vá tak ne­jas­nou řeč, že člo­věk, pokud přímo ne­se­dí u zá­pi­su sy­nod­ních do­ku­men­tů nebo není bez­pro­střed­ně pří­to­men při vy­já­d­ře­ní ve­řej­ných i zá­ku­lis­ních pro­ta­go­nis­tů sy­no­dy, jed­no­du­še nemá žád­nou šanci zo­ri­en­to­vat se v celé zá­le­ži­tos­ti.

Po­sta­vím hned na po­čát­ku agre­siv­ní tezi, kte­rou se po­ku­sím v ná­sle­du­jí­cích řád­cích do­ká­zat. Na pod­kla­dě mých zna­los­tí sy­no­dál­ní té­ma­ti­ky sou­dím, že v celé této ope­ra­ci jde o za­ko­pá­ní pro­pas­ti dě­lí­cí Ka­to­lic­kou cír­kev od sou­čas­né­ho světa zfor­mo­va­né­ho Fran­couz­skou re­vo­lu­cí a osví­cen­stvím; v tomto smys­lu je cílem or­ga­ni­zá­to­rů sy­no­dy, aby Cír­kev při­ja­la slo­gan Fran­couz­ské re­vo­lu­ce „vol­nost, rov­nost, bra­tr­ství nebo smrt“ za svůj vlast­ní a pro­ved­la v jeho duchu to­tál­ní re­kon­struk­ci ka­to­li­cis­mu, to zna­me­ná aby vy­tvo­ři­la ka­to­li­cis­mus úplně jiný.

Ně­kte­rý čte­nář bude možná tě­mi­to mými slovy po­bou­řen a ob­vi­ní mne, že šířím ab­surd­ní pra­vi­co­vou kon­spi­rač­ní te­o­rii. Pro­sím ho, aby se ne­u­kva­po­val; po­spí­ším si s vy­svět­le­ním, proč tuto tezi, při­zná­vám, že je bru­tál­ní, po­klá­dám za tref­nou. Začnu dvěma za­jí­ma­vý­mi ci­tá­ty přímo z úst pa­pe­že, hlav­ní­ho ini­ci­á­to­ra sy­no­dy o sy­no­da­li­tě.

Když ji Fran­ti­šek v říjnu r. 2021 za­ha­jo­val, od­vo­lal se na známá slova kar­di­ná­la Yvese Con­ga­ra, jed­no­ho z nej­dů­le­ži­těj­ších te­o­lo­gic­kých ex­per­tů II. va­ti­kán­ské­ho kon­ci­lu, ka­te­go­ric­ké­ho re­for­mis­ty po­va­žu­jí­cí­ho udá­los­ti sněmu za nej­zá­važ­něj­ší v dě­ji­nách ka­to­li­cis­mu. „Není třeba vy­tvá­řet novou cír­kev. Stačí vy­tvo­řit jinou cír­kev“ – tak do­slov­ně zní citát slov pa­pe­že.

Jaká by měla být tato „jiná cír­kev“, Fran­ti­šek řekl již ně­ko­lik let před­tím, když ci­to­val věhlas­né vy­já­d­ře­ní ji­né­ho ev­rop­ské­ho kar­di­ná­la Carla Marii Mar­ti­ni­ho, rov­něž re­for­mis­ty, ne­for­mál­ní­ho vůdce sku­pi­ny ze Sankt Gallen, jež sdru­žo­va­la mnoho pro­gre­siv­ně za­mě­ře­ných cír­kev­ních hod­nos­tá­řů staré­ho kon­ti­nen­tu. „Cír­kev je opož­dě­ná o 200 let. Proč se ne­otře­se­me? Čeho se bo­jí­me?“ – řekl Mar­ti­ni krát­ce před svou smrtí r. 2012. Fran­ti­šek tato jeho slova ci­to­val r. 2019.

„Jiná“ cír­kev má být tedy ta­ko­vá, jež na­pra­ví dvou­setle­tou „za­o­sta­lost“; řeč je o změ­nách, které na­stou­pi­ly ve světě na pře­lo­mu 18. a 19. stol. Jedná se o ide­á­ly po­li­tic­ké, fi­lo­zo­fic­ké a ná­bo­žen­ské, které při­nes­ly osví­cen­ství a Fran­couz­ská re­vo­lu­ce.

Mys­lím si, že ces­tou k do­sa­že­ní cíle „ji­na­kos­ti“ Církve ve­dou­cí ke grun­tov­ní­mu „ag­gi­or­na­men­tu” se má stát právě sy­no­dál­ní pro­ces. V pro­je­vu z r. 2015 papež Fran­ti­šek ozná­mil, že „sy­no­da­li­ta je kon­sti­tu­tiv­ním roz­mě­rem Církve“, což zo­pa­ko­val v apoš­tolské kon­sti­tu­ci „Epis­co­pa­lis com­mu­nio” r. 2019. Při žád­ném ve­řej­ném vy­já­d­ře­ní nebyl pojem sy­no­da­li­ty vůbec de­fi­no­ván. Ne­změ­ni­lo se to ani nyní; do­kon­ce ani do­ku­ment „In­stru­men­tum la­bo­ris” z r. 2024, čili text ma­jí­cí být před­mě­tem dis­ku­se na zá­vě­reč­ném za­se­dá­ní sy­no­dy, ne­po­sky­tu­je ta­ko­vou de­fi­ni­ci. Máme tedy co do či­ně­ní se si­tu­a­cí, v níž údaj­ný „kon­sti­tu­tiv­ní roz­měr“ Církve se stane nejen „úko­lem“, ale spíše svo­bod­nou tvo­ři­vos­tí, po­jmem stále prázd­ným, který je třeba te­pr­ve na­pl­nit ob­sa­hem. Když vez­me­me vážně tyto pa­pež­ské de­kla­ra­ce, dle nichž má být Cír­kev „jiná“ a „zak­tu­a­li­zo­va­ná o 200 let“, tak lze před­po­klá­dat, že „sy­no­da­li­ta“ – mno­ho­krát po­jme­no­va­ná jako cesta bez konce – je po­stu­pem k zís­ká­ní této „ji­na­kos­ti“ a „ak­tu­a­li­za­ce“.

Vra­cím se ale ke slo­ga­nu Fran­couz­ské re­vo­lu­ce. V čem se v rámci sy­no­dál­ní­ho pro­ce­su pro­je­vu­je záměr vtě­lit do Církve „vol­nost, rov­nost, bra­tr­ství“ a vy­lou­čit ty, kteří s tím ne­sou­hla­sí („nebo smrt“)?

1. Vol­nost

Ve shodě s du­chem naší epo­chy sou­čas­ný člo­věk po­tře­bu­je „vy­svo­bo­ze­ní“. Papež Fran­ti­šek mno­ho­krát sig­na­li­zo­val, že podle jeho hod­no­ce­ní ka­to­lí­ci bý­va­jí „zot­ro­če­ni“ dok­trí­nou Církve, nebo spíše v jeho po­je­tí „ri­go­ris­tic­kým“ uplatňová­ním této dok­trí­ny. Hned před za­há­je­ním fi­nál­ní­ho za­se­dá­ní sy­no­dy pro­běh­ne v ba­zi­li­ce sv. Petra zvlášt­ní ka­jí­cí po­bož­nost pod ve­de­ním pa­pe­že. Účast­ní­ci tady budou od­pro­šo­vat jmé­nem celé Církve za osob­ní i struk­tu­rál­ní hří­chy růz­né­ho druhu (pozn., překl.: již se stalo – viz také zde). Jed­ním z nich – jak nás po­u­ču­je ofi­ci­ál­ní strán­ka sy­no­dy – je hřích „po­u­ží­vá­ní dok­trí­ny jako ka­me­ní, jímž je možno házet na jiné“. To na­va­zu­je na mnoho pa­pe­žo­vých vý­po­vě­dí toho sa­mé­ho ob­sa­hu, zejmé­na v kon­tex­tu tra­dič­ní ka­to­lic­ké man­žel­ské a se­xu­ál­ní etiky. O „ri­go­ris­tic­ké“ dok­trí­ně papež mlu­vil mj. i v době dis­ku­se o při­puš­tě­ní roz­ve­de­ných ži­jí­cích v ji­ných svaz­cích ke sv. při­jí­má­ní.

Proto v apoš­tolské ad­hor­ta­ci „Amo­ris la­e­ti­tia” v r. 2016 zdů­raz­nil no­vá­tor­ský pří­stup, podle něhož by bylo třeba dok­trí­nu po­u­ží­vat pruž­ně­ji až k uzná­ní, že v jis­tých si­tu­a­cích se ob­jek­tiv­ně hříš­ný způ­sob ži­vo­ta může líbit Bohu. „Svě­do­mí může po­znat nejen to, že ně­ja­ká si­tu­a­ce ob­jek­tiv­ně ne­od­po­ví­dá obec­né­mu po­ža­dav­ku evan­ge­lia. Může také upřím­ně a po­cti­vě po­znat to, co je v dané chví­li tou vel­ko­duš­nou od­po­vě­dí, kte­rou může člo­věk Bohu dát, a s ur­či­tou mo­rál­ní jis­to­tou ob­je­vit, že to je ten dar, který Bůh v kon­krét­ních slo­ži­tých ome­ze­ných pod­mín­kách žádá, i když to ještě není plně ob­jek­tiv­ní ideál. V kaž­dém pří­pa­dě pa­ma­tuj­me, že toto roz­li­šo­vá­ní je dy­na­mic­ké a že musí být vždyc­ky ote­vře­né novým fázím růstu a novým roz­hod­nu­tím, která umož­ní usku­teč­nit ideál pl­něj­ším způ­so­bem.“ – na­psal v b. 303 této ad­hor­ta­ce. Tato slova jsou běžně vzta­ho­vá­na na si­tu­a­ci roz­ve­de­ných, kteří na­vzdo­ry ži­vo­tu v dru­hém svaz­ku a udr­žo­vá­ní se­xu­ál­ní­ho styku by mohli za jis­tých okol­nos­tí (na zá­kla­dě roz­hod­nu­tí vlast­ní­ho svě­do­mí) při­stu­po­vat ke sv. při­jí­má­ní. To by mohlo pla­tit např. i pro ho­mose­xu­ál­ní osoby.

Tímto smě­rem kráčí de­kla­ra­ce „Fi­du­cia sup­pli­cans” z pro­sin­ce r. 2023, která do­vo­lu­je žeh­nat ho­mose­xu­ál­ním párům. Idea mož­nos­ti dávat jim po­žeh­ná­ní spo­čí­vá na pře­svěd­če­ní, že osoby v tomto svaz­ku sice ne­na­plňují ideál, ale „v kon­krét­ních slo­ži­tých ome­ze­ných pod­mín­kách“, když žijí v tomto svaz­ku, po­sky­tu­jí je­di­nou pro ně mož­nou „vel­ko­duš­nou od­po­věď“, což je „dar, který Bůh v kon­krét­ních slo­ži­tých ome­ze­ných pod­mín­kách žádá“. Právě tak se usku­tečňuje re­vo­luč­ní zá­sa­da „vol­nos­ti“ od dok­trí­ny, která měla být v mi­nu­los­ti po­u­ží­vá­na ri­go­ris­tic­ky. Nyní by však dok­trí­na byla při­ve­de­na do role na­ra­tiv­ní sig­na­li­za­ce ob­jek­tiv­ní­ho ide­á­lu, k němuž je sice třeba smě­řo­vat, ale po­stup­ně, to zna­me­ná ne­od­mí­tat ihned ob­jek­tiv­ně hříš­nou formu ži­vo­ta. Není těžké zjis­tit, že toto umožňuje smí­řit se co nejdří­ve s jed­ním z nej­dů­le­ži­těj­ších cílů „osvo­bo­ze­ní“, jakým je se­xu­ál­ní uvol­ně­ní od ome­ze­ní mo­no­ga­mií, he­te­ro­se­xu­a­li­tou atd. Ji­ný­mi slovy tedy, skrze „Amo­ris la­e­ti­tia” a nové chá­pá­ní dok­trí­ny a svě­do­mí by vznik­la „jiná“ cír­kev, jež by v otáz­ce se­xu­ál­ní etiky za­sy­pa­la dvou­setle­tou pro­past dě­lí­cí ji od světa. Sy­no­dál­ní pro­ces je plný vazeb na tuto pro­ble­ma­ti­ku; v mnoha sy­no­dál­ních do­ku­men­tech se ob­je­vu­jí zmín­ky o nut­nos­ti vy­pra­co­vá­ní „no­vých pří­stu­po­vých cest“ k ta­ko­vým sku­pi­nám osob, ja­ký­mi jsou roz­ve­de­ní, ho­mose­xu­á­lo­vé, nebo – v pří­pa­dě Af­ri­ky – lidé ži­jí­cí v po­ly­gam­ních svaz­cích.

2. Rov­nost

Rov­nos­tář­ská pro­ble­ma­ti­ka je na sy­no­dě o sy­no­da­li­tě pří­tom­ná v ještě větší míře, než pro­ble­ma­ti­ka vol­nos­ti. Ústřed­ním bodem úsilí o rov­nost je otáz­ka žen, pod­ně­co­va­ná hlav­ně ně­mec­ký­mi účast­ní­ky, ale pří­tom­ná téměř na celém světě. Sy­nod­ní do­ku­men­ty uči­ni­ly z „otáz­ky žen“ jedno z nej­dů­le­ži­těj­ších témat a sám papež Fran­ti­šek se roz­ho­dl vě­no­vat jí řadu porad s eli­tár­ní Radou kar­di­ná­lů. Dis­ku­se na toto téma má tři zá­sad­ní linie: do­stup­nost ří­dí­cích funk­cí pro ženy, do­stup­nost já­hen­ství a do­stup­nost kněž­ství. Není po­chyb, že re­vo­luč­ní­ho cíle plné rov­nos­ti po­hla­ví v Církvi nelze do­sáh­nout jinak, než do­sa­ze­ním ženy do úřadu pa­pe­že; ať už to vy­pa­dá jak­ko­liv pře­hna­ně, byl by to přece při­ro­ze­ný dů­sle­dek při­puš­tě­ní žen ke svá­tos­ti kněž­ství. S ohle­dem na ka­te­go­ric­ký odpor kon­zer­va­tiv­ní části Církve není v sou­čas­nos­ti otáz­ka pří­stu­pu žen ke kněž­ství dis­ku­to­vá­na. Jinak to ale vy­pa­dá s já­hen­stvím a s do­stup­nos­tí ří­dí­cích funk­cí. V tom dru­hém pří­pa­dě – píši to na zá­kla­dě ne­sčet­ných vý­po­vě­dí účast­ní­ků sy­no­dál­ní­ho pro­ce­su – exis­tu­je už plný kon­sen­sus; ne­se­tkal jsem se s žád­nou vý­po­vě­dí dů­le­ži­té­ho hi­e­rar­chy Církve, který by od­mí­tal ženy i na nej­vyš­ších úřa­dech Církve, pokud ne­vy­ža­du­jí svá­tost­né svě­ce­ní. Všech­no uka­zu­je na to, že sy­no­da o sy­no­da­li­tě bude sil­ným bod­cem pro lo­kál­ní církve, aby na­vý­ši­ly ve svých struk­tu­rách ří­ze­ní podíl žen. Pro­ble­ma­ti­ka já­hen­ství je zatím ne­ře­še­na s ohle­dem na její blíz­kost svá­tos­ti kněž­ství.

Dru­hým bodem sy­no­dál­ní­ho boje o rov­nos­tář­skou tvář Církve je kněž­ství. Sy­nod­ní do­ku­men­ty činí z „kle­ri­ka­lis­mu“ jeden z nej­vět­ších ne­šva­rů sou­do­bé­ho ka­to­li­cis­mu. Válka s kle­ri­ka­lis­mem by měla pro­bí­hat tím způ­so­bem, že lai­ko­vé budou stále více za­po­je­ni do cír­kev­ních roz­hod­čích struk­tur. Re­a­li­zu­je se to již dnes, např. při­puš­tě­ním laiků k ří­ze­ní úřadů řím­ské kurie. Sy­nod­ní do­ku­men­ty ho­vo­ří také o bu­dou­cí „sy­no­dál­ní for­ma­ci“ ke kněž­ství, která by měla spo­čí­vat na roz­ví­je­ní ideje „vše­o­bec­né­ho bra­tr­ství po­křtě­ných“. V praxi by to mělo zna­me­nat po­skyt­nout lai­kům širší kom­pe­ten­ce ve třech po­slá­ních kněze – do­cen­di, sancti­fi­can­di, re­gen­di – učení, po­svě­co­vá­ní, ří­ze­ní, např. při­puš­tě­ním laiků k mož­nos­ti kázat při li­tur­gii v kos­te­le (tento kon­cept pod­po­ru­jí hlav­ně Němci), udě­lo­vat svá­tos­ti (to má pod­po­ru z Ně­mec­ka a z La­tin­ské Ame­ri­ky) a mít podíl na ří­ze­ní farní, diecéz­ní a do­kon­ce kon­ti­nen­tál­ní církve (tento kon­cept má glo­bál­ní pod­po­ru).

Tře­tím bodem do­sa­že­ní „rov­nos­ti“ je úloha a moc bis­ku­pa včet­ně bis­ku­pa řím­ské­ho. Sy­nod­ní do­ku­men­ty dá­va­jí na­je­vo, že bis­ku­po­vé musí uplatňovat svoji moc více sy­no­dál­ně, tzn. brát v potaz mí­ně­ní ce­lé­ho ka­to­lic­ké­ho spo­le­čen­ství, jež spra­vu­jí. V „In­stru­men­tum la­bo­ris” z léta to­ho­to roku se praví, že bis­kup sice má mít pra­vo­moc sa­mo­stat­né­ho roz­ho­do­vá­ní, ale kdyby roz­ho­dl au­to­ri­ta­tiv­ně bez ohle­du na kon­sen­sus ce­lé­ho spo­le­čen­ství, po­stu­po­val by „ne­sy­no­dál­ně“ a odťal by se tak od spo­le­čen­ství. Je lehké si do­mys­let, že běda bude tomu bis­ku­po­vi, který v této kon­sti­tu­tiv­ně sy­no­dál­ní církvi by byl ne­sy­no­dál­ní; jemu by pak pla­ti­lo re­vo­luč­ní „nebo smrt“. To se týká i řím­ské­ho bis­ku­pa. V červ­nu Pa­pež­ská rada pro jed­no­tu vy­da­la do­ku­ment na téma pa­pež­ské služ­by, v němž se v sy­no­dál­ním duchu su­ge­ru­je, že papež by mohl v mnoha re­zor­tech ome­zit uplat­ně­ní své moci ve pro­spěch kom­pe­ten­ce bis­ku­pů – zvláš­tě pra­voslav­ných.

3. Bra­tr­ství

Sy­no­dál­ní cír­kev musí být církví in­klu­ziv­ní – pro všech­ny. Sy­nod­ní do­ku­men­ty od sa­mé­ho po­čát­ku ne­ne­chá­va­jí ni­ko­ho na po­chy­bách, že jed­ním ze zá­klad­ních cílů sy­no­dál­ní­ho pro­ce­su je re­de­fi­ni­ce tra­dič­ní ekle­zi­o­lo­gie ve pro­spěch nové, jež bude vy­chá­zet z kon­cep­ce „Bo­ží­ho lidu“ vy­ví­je­né na II. va­ti­kán­ském kon­ci­lu, ale v roz­ší­ře­né in­ter­pre­ta­ci. Do sy­no­dál­ní­ho „Bo­ží­ho lidu“ tak budou ná­le­žet nejen prak­ti­ku­jí­cí ka­to­lí­ci, nýbrž i ti, kdo ne­prak­ti­ku­jí nebo do­kon­ce vůbec ne­vě­ří (prů­kop­ní­kem toho byl Carlo Maria Mar­ti­ni, který or­ga­ni­zo­val v Mi­lá­ně stálé fórum dis­ku­se s ate­is­ty); v prů­bě­hu sy­no­dál­ní­ho pro­ce­su v Itá­lii byl rov­něž spuš­těn pro­gra­mo­vý di­a­log Ka­to­lic­ké církve se zed­nář­stvím, usku­teč­ni­lo se mnoho se­tká­ní s nimi s účas­tí vliv­ných bis­ku­pů, zejmé­na šéfa Pa­pež­ské te­o­lo­gic­ké aka­de­mie bis­ku­pa An­to­nia Stag­li­a­na a bý­va­lé­ho pre­fek­ta Rady pro práv­ní texty kar­di­ná­la Fran­ceska Coc­co­pal­mie­ria.

Bra­tr­ství zna­me­ná též di­a­log s členy ji­ných ná­bo­žen­ských ko­mu­nit, při­čemž tento di­a­log není veden v pa­ra­dig­ma­tu roz­ho­vo­rů o re­a­li­za­ci even­tu­ál­ních spo­leč­ných cílů při za­cho­vá­ní vlast­ní iden­ti­ty: jde o při­je­tí čistě mo­der­nis­tic­ké teze o re­li­gi­o­zi­tě jako efek­tu pr­vot­ní lid­ské emoce, což v dů­sled­ku vede k uzná­ní všech ná­bo­žen­ství za sobě rovné od­liš­né cesty ve­dou­cí k ima­nent­ně ome­ze­né­mu kon­tak­tu s tím, co je bož­ské. Fran­ti­šek mno­ho­krát vy­je­vil tuto ten­den­ci – od de­kla­ra­ce z Abú Zabi přes en­cykli­ku „Fra­tel­li tutti” aż po de­kla­ra­ci ná­bo­žen­ské­ho in­di­fe­ren­tis­mu ze Sin­ga­pu­ru, abychom uved­li ale­spoň tři nej­zá­važ­něj­ší do­kla­dy.

Do­da­teč­ným a dů­le­ži­tým prv­kem na­pl­ně­ní hesla o bra­tr­ství je „pre­fe­ren­ce imi­gran­tů“, vy­já­d­ře­na na sy­no­dě o sy­no­da­li­tě za­řa­ze­ním do ka­ta­lo­gu no­vých hříchů „hří­chu proti imi­gran­tům“, za který mají od­pro­šo­vat účast­ní­ci výše vzpo­me­nu­té ce­re­mo­nie v ba­zi­li­ce sv. Petra při za­há­je­ní fi­nál­ní­ho za­se­dá­ní sy­no­dy (pozn. překl: již s stalo).

4. Nebo smrt

Je zřej­mé, že „jiná“ cír­kev, která pro­ve­de „ak­tu­a­li­za­ci“ k re­vo­lu­ci a osví­cen­ství, jež bude „kon­sti­tu­tiv­ně sy­no­dál­ní“, ne­mů­že ve svých řa­dách to­le­ro­vat lidi, co nejsou sy­no­dál­ní. Byl by to vnitř­ní roz­por a hro­zi­lo by to roz­pa­dem to­ho­to no­vostaré­ho cír­kev­ní­ho spo­le­čen­ství. Proto se po­cho­pi­tel­ně vy­ža­du­je, aby všich­ni při­ja­li prin­ci­py sy­no­da­li­ty. V sou­čas­né fázi je ale ne­mož­né rych­le toto vy­nu­tit, jak uká­zal např. odpor vůči „Fi­du­cia sup­pli­cans” ze stra­ny af­ric­kých bis­ku­pů. Papež Fran­ti­šek a kar­di­nál Vic­tor Ma­nu­el Fer­nán­dez v od­po­vě­di af­ric­kým bis­ku­pům ale vy­svět­li­li, že sice budou osvo­bo­ze­ni od po­vin­nos­ti žeh­nat párům LGBT, ale vý­luč­ně z dů­vo­dů kul­tur­ních; ji­ný­mi slovy tedy, až af­ric­ká kul­tu­ra bude změ­ně­na a do­sáh­ne toho mo­rál­ní­ho stavu, jaký dnes pa­nu­je v kul­tu­ře zá­pad­ní, toto osvo­bo­ze­ní bude sta­že­no. Týká se to, jak se lze do­mní­vat na zá­kla­dě ana­lo­gie, též všech ji­ných sy­no­dál­ních změn. Tak jako pro­ces glo­ba­li­za­ce v po­sled­ních de­se­ti­le­tích účin­ně mění další a další ko­mu­ni­ty a vnu­cu­je jim ten­týž re­vo­luč­ně-osví­cen­ský po­hled, lze před­po­klá­dat, že i sy­no­dál­ně kon­sti­tu­tiv­ní cír­kev ho při­jme, ale jako spo­le­čen­ství „mnoha rych­los­tí“ – tj. všich­ni musí tento re­vo­luč­ně-osví­cen­ský po­hled, tzn. in­klu­zi jako ob­jek­tiv­ní cíl, jehož mají všich­ni do­sáh­nout, ak­cep­to­vat, ale v růz­ném čase a ve vlast­ním tempu.

Tak vy­pa­dá podle mého hod­no­ce­ní re­a­li­ta sy­no­dy o sy­no­da­li­tě; bylo by možno ještě uvá­dět další de­tai­ly na toto téma, např. po­jed­nat o plánu ev­rop­ské cír­kev­ní in­te­gra­ce po­vo­lá­ním Ev­rop­ské­ho cír­kev­ní­ho shro­máž­dě­ní, o za­vá­dě­ní no­vá­tor­ské me­to­dy dis­ku­se ve formě „roz­ho­vo­rů v Duchu“, která spo­čí­vá na na­slou­chá­ní pro­ti­klad­ným ná­zo­rům bez žád­né­ho ko­men­tá­ře, aby poz­dě­ji pod ve­de­ním sy­no­dál­ní­ho „ex­per­ta“ byl vy­pra­co­ván „kon­sen­sus“, nebo o svo­lá­ní 10 zvlášt­ních sy­no­dál­ních ko­mi­sí pro za­čle­ně­ní zá­vě­rů sy­no­dy do ži­vo­ta Církve, ale obá­vám se, že tím bych čte­ná­ře nudil.

Jedno je jisté: Zá­vě­reč­né za­se­dá­ní sy­no­dy za­ha­ju­je fi­nál­ní fázi bu­do­vá­ní „jiné“ církve, ta­ko­vé, jejíž po­do­bu v zá­sad­ní formě po­psa­li už osví­cen­skou fi­lo­zo­fií okouz­le­ní mo­der­nis­tič­tí mys­li­te­lé na pře­lo­mu 19. a 20. stol. Ti samí, je­jichž te­o­lo­gic­ká re­flexe utvá­ří dnes te­o­rii a praxi nej­dů­le­ži­těj­ších či­ni­te­lů pro­ce­su no­vé­ho cír­kev­ní­ho „ag­gi­or­na­men­ta“ (zdneš­ně­ní).

Zdroj: Člá­nek „Kościół Kon­sty­tu­ty­w­nie Sy­no­dal­ny, czyli Rewo­lu­cja – albo śmierć“ in www.​pch24.​pl 30. 9. 2024