Cho­dil jsem do zá­klad­ní školy ještě v 50. le­tech. Hor­li­ví ko­mu­nis­tič­tí agi­tá­to­ři nám na­lé­va­li do hlav mar­xis­tic­ko-le­nin­ský ate­is­mus jako prý „nej­vyš­ší formu hu­ma­nis­mu“. Tento „hu­ma­nis­mus“ spo­čí­val podle nich mimo jiné i v tom, že prý osvo­bo­dil člo­vě­ka od stra­chu z toho, co bude po smrti, neboť Bůh ne­e­xis­tu­je, tudíž není ani nebe, ani peklo.

Toto vy­mý­vá­ní mozků mne ovšem neje­nom od stra­chu ne­o­svo­bo­di­lo, ale na­o­pak mi ho ještě not­nou měrou na­hna­lo. Než jsem sly­šel tato „moud­ra“, strach ze smrti jsem neměl, ale po slo­vech uči­te­lů „vě­dec­ké­ho ate­is­mu“ jsem se na­jed­nou začal do­o­prav­dy bát. Mne totiž ne­dě­sil strach z pekla, ka­to­lic­ká víra, v níž jsem byl vy­cho­vá­ván, přece ří­ka­la, že po smrti při­jde Pán Ježíš, nej­dob­ro­ti­věj­ší by­tost, z čeho tedy bych měl mít hrůzu? Ale teze o tom, že po smrti ne­bu­de nic, ve mně na­o­pak strach vy­vo­la­la. Toho jsem se jako malý chla­pec děsil. Jed­nou zemřu – a ne­bu­de vůbec nic, žádné vě­do­mí o sobě, žádná svo­bod­ná vůle. Všech­no to dobré, co člo­věk vy­ko­nal, všech­na láska, kte­rou pro­ka­zo­val ro­di­ně, blíz­kým a přá­te­lům, vše­chen ušlech­ti­lý zájem o prav­du, dobro a krásu… to vše skon­čí a po­mi­ne, až jed­nou pře­sta­nou na­tr­va­lo fun­go­vat srdce a mozek. Ne­zbu­de z toho zhola nic, jen ta mrt­vo­la, co se roz­lo­ží v hrobě, v hor­ším pří­pa­dě shoří v kre­ma­to­riu.

To má být „ate­is­tic­ký hu­ma­nis­mus“? Tento ni­hi­lis­mus, který ničí všech­no po­zi­tiv­ní a krás­né, co je v člo­vě­ku, co on koná a čím se pro­je­vu­je? To vše má jed­no­du­še vy­le­tět ko­mí­nem kre­ma­to­ria? Vnitř­ní roz­po­ru­pl­nost všech ate­is­tic­kých sys­té­mů se tady pro­je­vu­je více než mar­kant­ně. Boha po­pí­ra­jí a na jeho místo kla­dou člo­vě­ka, jenž je prý stře­dem světa, kolem jeho údaj­né dů­stoj­nos­ti se vše točí. Jenže jaká dů­stoj­nost, když konči v po­pe­lu a ze všech jeho dob­rých snah ne­zbu­de ab­so­lut­ně nic, ani to vlast­ní vě­do­mí o sobě?

T. G. Ma­sa­ryk, aniž bychom byli jeho cti­te­li (srvn. náš člá­nek „Cír­kev a T. G. Ma­sa­ryk“), pro­ne­sl přece jen jednu zá­važ­nou prav­di­vou větu: „Já chci být já i po smrti.“ V kaž­dém člo­vě­ku je zakódo­vá­na, ať už si to uvě­do­mu­je nebo ne, touha po ne­smr­tel­nos­ti, chce žít i poté, až lé­ka­ři vy­slo­ví ono ko­neč­né „exi­tus“. I když se to snaží jak­ko­liv po­pí­rat, přece jen v jeho pod­vě­do­mí je pří­to­men ja­ký­si sig­nál, že smrtí nic ne­kon­čí. Mnozí pře­svěd­če­ní ate­is­té s při­bý­va­jí­cím věkem se mi svě­ři­li, že si přece jen nejsou tak úplně jistí ne­e­xis­ten­cí dal­ší­ho ži­vo­ta po smrti. Člo­věk pros­tě na­vzdo­ry Boha od­mí­ta­jí­cím -ismům chce žít věčně, toto vě­do­mí lid­ské ne­smr­tel­nos­ti, byť různě de­for­mo­va­né, je sou­čás­tí jeho by­tos­ti.

Ka­to­lic­ké učení o po­smrt­ném ži­vo­tě

Ka­to­lic­ký ka­techis­mus na zá­kla­dě Bo­ží­ho zje­ve­ní v Písmu sv. a v po­svát­né Tra­di­ci učí, že ne­smr­tel­ná lid­ská duše se hned po smrti setká s Bož­ským Spa­si­te­lem. To je tzv. sou­kro­mý soud, kdy vy­slech­ne svůj ortel. Jestli­že se na­chá­zí ve stavu po­svě­cu­jí­cí mi­los­ti, usly­ší od Pána ono nád­her­né a las­ka­vé: „Pojď, po­žeh­na­ný(á) do mého krá­lov­ství…“ Když po­svě­cu­jí­cí mi­lost chybí, Kris­tus na­o­pak řekne: „Ode­jdi ode mne do věč­né­ho ohně…“

Kdy je člo­věk ve stavu po­svě­cu­jí­cí mi­los­ti? Tehdy, když pevně věří, že Bůh se zje­vil lid­stvu v Je­ží­ši Kris­tu, při­jí­má Jeho učení a zákon, které svě­řil Ka­to­lic­ké církvi, již za­lo­žil, pra­vi­del­ně při­stu­pu­je ke svá­tos­tem a va­ru­je se těž­ké­ho hří­chu. Kdo v tomto vy­tr­vá až do po­sled­ní­ho oka­mži­ku mezi ži­vo­tem a smrtí, při­jde do nebe. Kdo od Ka­to­lic­ké církve od­pa­dl, může se až do po­sled­ní­ho vy­dech­nu­tí ob­rá­tit a činit po­ká­ní. Když to udělá, bude rov­něž spa­sen. Tak­též kdo se na­chá­zí mimo Ka­to­lic­kou cír­kev, ale nechá se po­křtít a při­jme Bo­ho­člo­vě­ka Je­ží­še Kris­ta s Jeho skvost­nou nau­kou. Kdo bez vlast­ní viny o Kris­tu nesly­šel nebo zís­kal o Něm in­for­ma­ce ve zka­ri­ko­va­né po­do­bě, Pán mu může udě­lit ve své lásce spásu mi­mo­řád­ným způ­so­bem, pokud tento člo­věk žil dobře podle při­ro­ze­né­ho mrav­ní­ho zá­ko­na, jak jej po­znal.

Do pekla na­o­pak při­jde každý, kdo – ač po­znal prav­di­vost ka­to­lic­ké nauky – se tvr­do­šíj­ně vzpí­rá ji při­jmout a v tomto po­sto­ji se­tr­vá až do po­sled­ní­ho oka­mži­ku mezi ži­vo­tem a smrtí, rov­něž tak každý ka­to­lík, který žije v těž­kém hří­chu, od­mí­tá tento stav opus­tit a ne­zřek­ne se jej ani v oka­mži­ku smrti. Právě toto je život bez po­svě­cu­jí­cí mi­los­ti. Ta­ko­vý člo­věk si vy­vo­lil peklo sám, Spa­si­tel na sou­kro­mém soudu pouze po­tvr­dí jeho roz­hod­nu­tí, které uči­nil ve své svo­bod­né vůli.

Ne­beská bla­že­nost je ryze du­chov­ní, ni­ko­li ma­te­ri­ál­ní. Svatí v nebi za­kou­še­jí věč­nou ra­dost z tr­va­lé­ho osob­ní­ho vi­di­tel­né­ho spo­le­čen­ství s tro­j­je­di­ným Bohem, Pan­nou Marií, an­dě­ly a dal­ší­mi spa­se­ný­mi. Do to­ho­to stavu se pro­mí­tá i všech­no to ušlech­ti­lé, čím na zemi žili a čím se za­bý­va­li: mod­lit­by, dobré skut­ky po­mo­ci po­třeb­ným, láska k ro­di­ně, přá­te­lům a Církvi, obě­ta­vá služ­ba pro dobrou myš­len­ku, zájem o du­chov­ní po­vzne­se­ní a po­vzbu­ze­ní po­mo­cí správ­né kul­tu­ry a umění apod. Věčná spása v nebi nemá nic spo­leč­né­ho s ma­te­ri­ál­ní­mi tě­les­ný­mi rozko­še­mi, jako jsou dobré jídlo a pití, fy­zic­ký od­po­či­nek, spá­nek atd., neboť toto tam ne­bu­de exis­to­vat. Při­bu­dou ale ještě mnohé další ra­dos­ti v Bohu, jež ne­zná­me a ne­u­mí­me po­jme­no­vat, jak píše sv. Pavel: „Ani oko ne­vi­dě­lo, ani ucho nesly­še­lo, ani člo­vě­ku nikdy na mysl ne­při­šlo, co Bůh při­pra­vil těm, kteří Ho mi­lu­jí…“ (1 Kor 2, 9–10).

Ať každý po­rov­ná tuto per­spek­ti­vu cíle člo­vě­ka s per­spek­ti­vou ma­te­ri­a­lis­mu a ate­is­mu: tady du­chov­ní na­pl­ně­ní a ra­dost z ko­neč­né­ho do­vr­še­ní lid­ské exis­ten­ce, tam zánik, ni­co­ta, to, co ate­is­ta Mar­tin Hei­de­g­ger ozna­čil ter­mí­nem „vr­že­ní do smrti“.

Není to ale za­dar­mo. Bůh je nej­výš spra­ved­li­vý, jak říká hned druhá prav­da ka­techis­mu. Za od­puš­tě­né těžké hří­chy musí ná­sle­do­vat trest. To platí i o leh­kém hří­chu, jenž sice ne­be­re člo­vě­ku po­svě­cu­jí­cí mi­lost, ale je uráž­kou Pána. A bez leh­ké­ho hří­chu není nikdo z nás. Kdo si tres­ty za hří­chy během ži­vo­ta ne­od­py­kal po­ká­ním, tr­pě­li­vým sná­še­ním těž­kos­tí, utr­pe­ní a ne­mo­cí, jež při­ná­ší život, a od­pust­ky, musí tak uči­nit v očist­ci. Tam sice duše trpí, ale mají jasno, že nebi ne­u­jdou, už ho mají jisté – a to je roz­ho­du­jí­cí.

Mezi vě­ří­cí­mi ži­jí­cí­mi na zemi (cír­kev bo­ju­jí­cí), du­še­mi v očist­ci (cír­kev tr­pí­cí) a bla­že­ný­mi v nebi (cír­kev ví­těz­ná) však exis­tu­je úzká vazba. Fran­couz­ský ka­to­lic­ký no­vi­nář a po­sla­nec Louis Ve­u­illot v 19. stol. na­psal, že nej­krás­něj­ší na ka­to­li­cis­mu je právě to, jak v něm lid­ské spo­le­čen­ské vazby smrtí ne­za­ni­ka­jí. Spa­se­né v nebi mů­že­me pro­sit o přímlu­vu a pomoc, zvláš­tě pak když jsou to naši blíz­cí nebo přá­te­lé, duším v očist­ci pak lze po­má­hat mod­lit­ba­mi, od­pust­ky a mší sv. Tato fas­ci­nu­jí­cí vzá­jem­ná so­li­da­ri­ta všech tří podob Církve (com­mu­nio sanc­to­rum) je něčím, co jiným ná­bo­žen­stvím vý­raz­ně chybí a co jen po­tvr­zu­je nad­ča­so­vost a věč­nost lásky k Bohu a k bliž­ní­mu. Sv. Pavel píše, že „láska nikdy ne­kon­čí“ (1 Kor 13,8). Lásku dru­hé­mu člo­vě­ku lze pro­ka­zo­vat i přes hra­ni­ce věč­nos­ti tím, že se mod­lí­me a obě­tu­je­me mše sv. za duše v očist­ci, bla­že­ní v nebi zase nám pro­ka­zu­jí lásku svojí ta­jem­nou přímluvou a po­mo­cí. Tak ušlech­ti­lou před­sta­vou věč­nos­ti a ko­mu­ni­ka­ce ži­vých se ze­snu­lý­mi se ne­mů­že pre­zen­to­vat žádné jiné ná­bo­žen­ství.

V den ko­neč­né­ho pří­cho­du Kris­ta na tuto zem se lid­ské duše opět spojí se svými těly, spa­se­ní v nebi s těly osla­ve­ný­mi, za­vr­že­ní s ohav­ný­mi těly po­dob­ný­mi dé­mo­nům. Očis­tec de­fi­ni­tiv­ně skon­čí a budou exis­to­vat pouze nebe a peklo. Tehdy dojde k tzv. ve­řej­né­mu soudu, kdy všech­ny hří­chy a dobré skut­ky budou ve­řej­ně vy­hlá­še­ny. Spása těch, kdo vy­tr­va­li, tak bude v pl­nos­ti do­kon­če­na.

Po­smrt­ný život v před­sta­vě ji­ných ná­bo­žen­ství

Již ve sta­ro­vě­ké an­ti­ce v báji o hr­di­no­vi Hera­klo­vi se vy­sky­tu­je scéna, jak k němu při­chá­ze­jí dvě dámy, jedna se na­zý­vá Rozkoš, a druhá Ctnost. Chtě­jí, aby si jednu z nich zvo­lil za prů­vod­ky­ni. Hera­kles si vy­bral Ctnost. I v po­han­ských kul­tech exis­to­va­lo po­vě­do­mí pře­ží­va­jí­cí ještě z pra­zje­ve­ní našim pra­ro­di­čům v ráji, že věčný život po smrti pros­tý utr­pe­ní lze zís­kat pouze prak­ti­ko­vá­ním ctnos­ti.

Jenže před­sta­vy o tom, co je to ctnost, se u jed­not­li­vých kultů ra­di­kál­ně li­ši­ly právě tak, jako lí­če­ní po­smrt­né­ho ži­vo­ta. Řec­ko­řím­ské po­han­ství vi­dě­lo nej­vyš­ší ctnost v uplat­ně­ní fy­zic­ké síly ve služ­bě vlas­ti včet­ně agre­siv­ních válek za zís­ká­ní no­vých území. Padlí héróové, hr­di­no­vé, byli za svoji chrabrost od­mě­ně­ni po­vzne­se­ním mezi bohy na Olymp, kde se účast­ni­li je­jich ži­vo­ta, který byl ovšem hrubě smy­sl­ný: jídlo, pití, sex – tím se vy­zna­čo­val. Ostat­ní ze­mře­lí od­chá­ze­li do pod­svě­tí (tzv. Hadu), než tam ale vstou­pi­li, mu­se­li se napít z pod­svět­ní řeky Léthé na za­po­mně­ní všeho, co pro­ži­li v po­zem­ském ži­vo­tě. Du­chov­ní ko­mu­ni­ka­ce mezi ži­vý­mi na zemi a mrt­vý­mi v pod­svě­tí pro­střed­nic­tvím mod­lit­by, jako je tomu v Ka­to­lic­ké církvi, ne­e­xis­to­va­la. V pod­svě­tí žily duše ze­mře­lých jako stíny bez vzá­jem­né­ho vzta­hu mezi sebou, ne­e­xis­to­va­ly zde ani utr­pe­ní, ani bla­že­nost. Pouze velcí zlo­čin­ci byli po­tres­tá­ni věč­ný­mi mu­ka­mi, Tan­ta­los, jenž před­lo­žil za ži­vo­ta bohům k obědu svého uva­ře­né­ho syna, byl trá­pen věč­ným hla­dem a žízní, Sy­si­fos, který chtěl vy­zrát na bohy, musel v pod­svě­tí na věky valit ob­rov­ský bal­van na vr­chol kopce, těsně před­tím se mu ale sku­tá­lel dolů, a on musel začít znovu. Život po smrti byl pro an­tic­ké­ho člo­vě­ka něčím, co vy­vo­lá­va­lo ja­kousi ma­gic­kou hrůzu.

Také islám líčí po­smrt­ný život vul­gár­ně ma­te­ri­a­lis­tic­ky. V Allá­ho­vě nebi se budou mít nej­lé­pe bo­jov­ní­ci, kteří pad­nou ve válce za roz­ší­ře­ní Mo­ha­me­do­va ná­bo­žen­ství: ob­dr­ží hoj­nost nej­lep­ší­ho jídla, pití a hu­ri­sek.

Dnes po­pu­lár­ní ori­en­tál­ní kulty hin­du­is­mu a budd­his­mu kla­dou důraz na re­in­kar­na­ci, stě­ho­vá­ní duší, čímž se po­pí­rá je­di­neč­nost kon­krét­ní lid­ské osoby. V budd­his­mu na­ko­nec po mnoha re­in­kar­na­cích na­stou­pí ni­r­vá­na, ja­kési roz­ply­nu­tí se v me­ta­fy­zic­kém flui­du, čili zánik, ni­co­ta, což se blíží ate­is­tic­ké­mu po­je­tí.

Ani­mis­tic­ká ná­bo­žen­ství Af­ri­ky a La­tin­ské Ame­ri­ky mají po­dob­nou před­sta­vu o po­smrt­ném ži­vo­tě jako měli staří Ře­ko­vé a Ří­ma­né, i když pri­mi­tiv­něj­ší. Totéž pla­ti­lo i o na­šich kelt­ských, ger­mán­ských nebo slo­van­ských po­han­ských před­cích. Zá­hrob­ní život byl pro ně čímsi stra­ši­del­ným, du­cho­vé ze­mře­lých vy­vo­lá­va­li pa­nic­kou hrůzu. Právě z to­ho­to ot­rá­ve­né­ho pra­me­ne po­chá­zí halloween, jemuž ne­křes­ťan­ská spo­leč­nost hol­du­je v před­ve­čer svát­ku Všech sva­tých. Psali jsme o tom na Apo­lo­gii v člán­ku „Jerzy Wolak: Pět dů­vo­dů, proč ka­to­lík ne­mů­že sla­vit halloween“.

P. Konrád Kubeš TJ v knize „Ve šlé­pě­jich Ne­po­sk­vr­ně­né“ (Praha 1947) na­psal: „Učení sv. víry o ob­co­vá­ní sva­tých je tak krás­né, že by byl div, kdyby je ne­na­po­do­bil satan, jenž se opičí po Tvůr­ci a na­po­do­bu­je ve své říši vše, co krás­né­ho vidí v krá­lov­ství Kris­to­vě…“ (str. 702). Dále P. Kubeš uvádí, že ďáblo­vou ka­ri­ka­tu­rou toho, co na­zý­vá­me com­mu­nio sanc­to­rum, tj. pro­po­je­ní církve bo­ju­jí­cí, tr­pí­cí a ví­těz­né skrze mod­lit­bu a oběť mše sv., je spi­ri­tis­mus, dnes ne­bez­peč­ně roz­ší­ře­ný. Na spi­ri­tis­tic­kých se­an­cích se totiž ne­zje­vu­je duch ze­mře­lé­ho, který je vzý­ván, ale démon, jenž ho imi­tu­je. Účast ka­to­lí­ka na spi­ri­tis­tic­kých ob­řa­dech je tedy nejen těžce hříš­ná, ale i ne­bez­peč­ná, pro­to­že ote­ví­rá zlým du­chům pří­stup do lid­ské­ho ži­vo­ta.

Pra­voslav­ní a pro­tes­tan­té sice věří ve spásu skrze Kris­ta, v nebe a peklo, nicmé­ně je­jich nauka je oši­ze­na o očis­tec. Pra­voslav­ní víru v očis­tec na­hra­zu­jí te­o­rií, že ně­kte­ré duše lze mod­lit­bou a li­tur­gií vy­svo­bo­dit z pekla, pro­tes­tan­té od­mí­ta­jí očis­tec jako ta­ko­vý vůbec, ne­hle­dě k tomu, že mnoho pro­tes­tant­ských de­no­mi­na­cí pře­vza­lo od mo­der­ní fi­lo­zo­fie ta­ko­vé vý­kla­dy po­smrt­né­ho ži­vo­ta, které se blíží ate­is­tic­ké­mu po­je­tí.

Mo­der­nis­tic­ké de­for­ma­ce zje­ve­né prav­dy o věč­ném ži­vo­tě

Když tedy srov­ná­me ka­to­lic­kou nauku o po­smrt­ném ži­vo­tě s před­sta­va­mi ne­křes­ťan­ských ná­bo­žen­ství nebo ate­is­tic­kých fi­lo­zo­fií, tak žasne­me nad její úžas­nou lo­gic­kou har­mo­nií a ušlech­ti­lou krá­sou a mu­sí­me se ptát: Mohl vůbec něco ta­ko­vé­ho zkon­stru­o­vat člo­věk? Od­po­věď je na­sna­dě: Ne­mohl, toho by nebyl scho­pen. Cír­kev­ní učení o ži­vo­tě po smrti zje­vil člo­vě­ku sám Bůh, zejmé­na Bůh v lid­ské po­do­bě: Ježíš Kris­tus.

Proto satan dělá všech­no možné, aby člo­vě­ku tuto víru zpo­chyb­nil. Žel činí tak pro­střed­nic­tvím he­re­tic­ké mo­der­nis­tic­ké te­o­lo­gie, která po II. va­ti­kán­ském kon­ci­lu pro­nik­la hlu­bo­ko do nitra Církve a je hlá­sá­na i ně­kte­rý­mi vy­so­ký­mi hod­nos­tá­ři.

Nej­pr­ve byla ještě v 50. le­tech Te­ilhar­dem de Char­di­nem na­pa­de­na vě­rouč­ná prav­da o ne­smr­tel­nos­ti lid­ské duše, což pře­vza­li v 60. le­tech ho­land­ští tzv. pro­gre­siv­ní te­o­lo­go­vé Schille­be­ec­kx, Scho­o­nenberg aj. Prý jde o „he­lé­nis­tic­kou před­sta­vu“ pře­vza­tou ze staré­ho Řecka, Bibli je ale údaj­ně cizí. Jenže v Písmu sv. se na­chá­ze­jí ve Starém zá­ko­ně 4 do­kla­dy o ne­smr­tel­nos­tí lid­ské duše, v Novém zá­ko­ně je jich do­kon­ce 15 (bu­de­me tomu vě­no­vat v dal­ších dnech sa­mo­stat­ný člá­nek). Podle mo­der­nis­tů prý duše není ne­smr­tel­ná, pouze tělo při vzkří­še­ní v po­sled­ní den vsta­ne k věč­né­mu ži­vo­tu. Tak učí i ad­ven­tis­té a je­ho­vis­té. P. Dr. Jiří Korda v ča­so­pi­se Mo­ni­tor 27. 10. 2024 na str. 10 uvádí jako od­stra­šu­jí­cí pří­klad výrok dneš­ní­ho ne­dáv­no ze­mře­lé­ho čes­ké­ho je­zu­i­ty a pro­fe­so­ra te­o­lo­gic­ké fa­kul­ty P. Lud­ví­ka Arm­brus­te­ra: „Na řeči o ne­smr­tel­nos­ti duše můžeš klid­ně za­po­me­nout, to je zbož­ná touha sta­rých Řeků. Člo­věk umře a je po něm. Ne­bu­deš, víš? …“

Je přímo ha­neb­né, jak se zde ka­to­lic­ký te­o­log sni­žu­je na úroveň pri­mi­tiv­ní ate­is­tic­ké pro­pa­gan­dy 50. let (srvn. výše). Při­tom dů­ka­zy o exis­ten­ci ne­smr­tel­né duše ne­čer­pá­me jenom z Písma sv., ale též z vě­dec­kých po­znat­ků: hmota lid­ské­ho těla se během ži­vo­ta ně­ko­li­krát ob­mě­ní, člo­věk ale ví, že je stále tou­též by­tos­tí, musí tedy exis­to­vat jeho „já“ jako du­chov­ní ne­hmot­ný prin­cip, jsou zde i svě­dec­tví mnoha osob, jež pro­šly kli­nic­kou smrtí, vi­dě­ly své tělo na ope­rač­ním stole a in­ter­pre­to­va­ly přes­ně slova lé­ka­řů, jsou zde i zje­ve­ní sva­tých a duší v očist­ci apod. Přes­to je sig­ni­fi­kant­ní, že za­tím­co v tra­dič­ním mi­sá­le před r. 1969 se na­chá­zí během roku cel­kem 33 zmí­nek o ne­smr­tel­né lid­ské duši, v tex­tech NOM ani jed­nou. I v po­hřeb­ních ob­řa­dech NOM se ho­vo­ří pouze obec­ně o na­dě­ji ve věčný život, ale o ne­smr­tel­né duši ni­ko­liv.

Ob­rov­ským ne­šva­rem v no­vo­církvi je též při po­hřeb­ních ob­řa­dech „ka­no­ni­za­ce ne­bož­tí­ka“. Po­hřeb­ní řeči včet­ně kněží se nesou v tom duchu, ja­ko­by se sa­mo­zřej­mě už na­chá­zel v nebi, vůbec se ne­be­re zře­tel na to, že žil např. v ne­re­gu­lér­ních se­xu­ál­ních vzta­zích apod. Má­lo­kde dnes zazní mod­lit­ba, aby Bůh mu byl mi­los­tiv, od­pus­til mu hří­chy a při­jal jej k sobě do nebe.

To sou­vi­sí s další he­re­zí no­vo­církve – po­pře­ním pekla i očist­ce. Spa­se­ni budou pros­tě všich­ni, a basta. Ta­ko­vý po­stoj je ale hru­bou a spros­tou uráž­kou těch osob, které se staly obět­mi ne­na­pra­ve­né křiv­dy. Víme, že v tomto ži­vo­tě do­ko­na­lá spra­ve­dl­nost ne­bu­de, ale na věč­nos­ti ano (Ko­zi­nův „Boží soud“, k němuž se od­vo­lá­val od po­zem­ské­ho soudu). Jistě­že i ma­so­ví vrazi a těžcí zlo­čin­ci mohou být spa­se­ni, když se ob­rá­tí a budou činit po­ká­ní, a ka­to­lic­ký křes­ťan i jim musí přát věč­nou spásu, ale své zlo­či­ny si tvrdě od­py­ka­jí v očist­ci, pro­to­že Bůh je nejen mi­lo­srd­ný, ale také nej­výš spra­ved­li­vý. To ale mo­der­nis­tič­tí he­re­ti­ko­vé dneška zcela anu­lu­jí.
Jenže ka­to­lic­kou nauku nelze změ­nit, ani tu o ži­vo­tě po smrti. Je to zje­ve­ná prav­da. Fakt, že se při osob­ním soudu se­tká­me se sa­mot­ným Spa­si­te­lem tváří v tvář, je pro nás dů­vo­dem k ra­dos­ti. Té ra­dos­ti, kte­rou pro­je­vi­li všich­ni mu­čed­ní­ci pro Kris­ta v dě­ji­nách, té ra­dos­ti, s níž sv. Alois v 16. stol., když umí­ral na mor, jímž se na­ka­zil při ošet­řo­vá­ní ne­moc­ných, volal „Pů­jde­me do nebe!“, té ra­dos­ti, s níž sv. Te­re­zie z Li­sie­ux na smr­tel­né po­ste­li sdě­lo­va­la pří­tom­ným „Po smrti budu na zem se­sí­lat růže“. A mohli bychom při­po­jit mnoho dal­ších vý­ro­ků svět­ců umí­ra­jí­cích s ra­dost­ným vě­do­mím, že se se­t­ka­jí s Pánem. Tato ra­dost spolu se sna­hou a prosbou k Bohu o ucho­vá­ní si mi­los­ti po­svě­cu­jí­cí až do smrti kéž nás pro­vá­zí o svát­ku Všech sva­tých. A ná­sle­du­jí­cí den pa­ma­tuj­me mod­lit­bou, od­pust­ky a mší sv. na duše v očist­ci.