Riziko třetí světové války, spojené s jadernou apokalypsou, hrozící zánikem lidské civilizace, ještě nikdy nebylo tak akutní, jako v současné době. Jen Bůh ví, jak to všechno dopadne. Jenže „tichá forma“ třetí světové války už v současné době probíhá. Je to „tichá“ exterminace lidské populace bez jaderných bomb, bez vojenských operací znepřátelených armád a výbuchů granátů, bez hluku, nenápadně, často ve sterilních rukavicích. Plán drastické redukce lidské populace, za kterým stojí sionisticko-globalistická elita, vládnoucí tomuto světu, se potichu realizuje už po celá desetiletí. Má rozmanité nástroje, ale jeden fundamentální cíl: drastické snížení počtu obyvatel na této planetě. Všechny prostředky jsou k tomu dobré: nebezpečné experimentální vakcíny proti COVID-19, války, likvidace křesťanských národů, legalizace eutanazie, atd. Zdaleka nejvíc však ohrožuje světovou populaci potratová genocida, která nabyla vskutku apokalyptických rozměrů. Podle jedné statistiky WHO „se ročně na celém světě uskuteční přibližně 73 milionů umělých potratů.“¹

Za 14 let je to tedy přibližně 1,022 miliardy usmrcených lidských životů! Je to přibližně desetinásobně víc usmrcených lidských životů než v první a druhé světové válce dohromady. Počet obětí této kataklizmy však vysoce převyšuje i počty obětí všech válek 20. století na celém světě. Podle statistik Centra pro mezinárodní bezpečnostní studia v Marylandu bylo ve válkách a konfliktech „zabitých nebo ponechaných zemřít lidským rozhodnutím“ přibližně 231 milionů lidí „za 100 let 20. století.“²

Počet usmrcených lidských životů po vykonání umělých potratů v průběhu 14 let je tedy několikanásobně vyšší, než počet obětí všech válek za celé 20. století! Umělé potraty jsou nejčastější příčinou smrti v lidské populaci. Až se člověk musí ptát: co se to s lidskou společností stalo? Je krutým paradoxem této doby, že zachraňujeme ohrožené druhy zvířat, ale to nejcennější, jediného civilizovaného tvora na světě, už celá desetiletí ponecháváme bez účinné ochrany! Nenarozené lidské dítě je vůbec nejohroženější tvor na této planetě! Tento nejnevinnější a nejbezbrannější tvor je mnohokrát odsouzen k smrti bez jakýchkoli práv na obhajobu! I ten nejotrlejší zločinec má právo vypovědět ve svůj prospěch a před soudem dostane svého obhájce. Pokud se soudu nepodaří prokázat obžalovanému vinu, je volný. Jedině nevinný člověk v lůně matky takové právo nemá! Je odsouzen k smrti bez možnosti výpovědi, bez obhájce, nekompromisně, beznadějně. Jak je to možné ve vyspělé společnosti 21. století?

Úcta k lidskému životu klesla na bod mrazu. Přitom Bůh stvořil člověka z nesmírné lásky a pro lásku. Zamiloval si lidské pokolení už před jeho stvořením a bude ho navždy milovat nekonečnou láskou. Všemohoucí předem promyslel stvoření světa do těch nejmenších detailů. Týkalo se to i budoucí existence lidstva. Ještě nebyl stvořen ani první člověk a Stvořitel již velmi přesně věděl nejen to, kdy, kdo a kde se počne a narodí či zemře ještě v lůně matky, ale věděl o každém budoucím člověku úplně všechno.

Každý člověk sice přichází na tento svět v lůně matky, ale všichni lidé, kteří se kdy měli narodit, byli nejprve zplozeni ve stvořitelském géniu Boha s tím, že Stvořitel jim v okamžiku oplodnění v lůně pozemské matky dočasně přiděluje hmotné tělo, které je bude provázet během pozemské existence. Důkaz nacházíme v Písmu svatém, u proroka Jeremiáše, kde se píše: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě.“ (Jer 1, 5)

Jinými slovy řečeno, lidský jedinec je již od okamžiku početí Božím dítětem. Katolická církev, věrná své misi, kterou jí svěřil Spasitel světa, už od počátku své existence neohroženě bojuje proti zabíjení nenarozených dětí. Svědčí o tom mnohé dokumenty papežů i Magisteria Církve. Jak uvádí Katechismus Katolické církve, „již v prvním století Církev prohlásila, že každý záměrný potrat je mravní špatnost. Toto učení se nezměnilo. Zůstává neměnné. Přímý potrat, ať už chtěný jako cíl nebo jako prostředek, závažně odporuje mravnímu zákonu: ‘Nezabiješ zárodek potratem a nenecháš uhynout novorozeně.’ (Didaché, 2; srov. List Barnabášův, 19,5; List Diognetovi, 5,5; Tertulián, Apologeticus, 9)“ (KKC, 2271)

Toto učení se nezměnilo ani v hektické době konce druhého a začátku třetího tisíciletí po Kristu a je zakotveno v základních dokumentech Katolické církve, které platí i v současné době. Kodex kanonického práva z roku 1917 uvádí: „Kdo přivodí vyhnání plodu, nevyjímajíc matku, upadá, dostaví-li se účinek, do samočinné exkomunikace vyhrazené ordináři; a jsou-li to duchovní, buďtež mimoto sesazeni.“ (CIC 1917, kán. 2350 § 1)

Druhý vatikánský koncil zůstal v tomto ohledu věrný učení Katolické církve a v dokumentu Gaudium et spes jednoznačně kvalifikoval usmrcení dítěte jako hanebný zločin: „Bůh, pán nad životem, svěřil totiž lidem vynikající úkol udržovat život; tento úkol mají však plnit způsobem hodným člověka. Život se má tedy s největší péčí chránit už od samého početí; potrat a usmrcení nemluvněte jsou hanebné zločiny.“ (Gaudium et spes, 51)

Nový Kodex kanonického práva z roku 1983 uvádí: „Kdo provedl a nechal si provést dokonaný potrat, upadl do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného.“ (CIC, kán. 1398) Exkomunikace bez rozhodnutí představeného nastává již spácháním zločinu (srov. CIC, kán. 1314) a za podmínek stanovených právem (srov. CIC, kán. 1323 – 1324).

I Katechismus Katolické církve uvádí: „Lidský život musí být absolutně respektován a chráněn již od okamžiku početí. Již od první chvíle její existence mají být lidské bytosti přiznána práva osoby, mezi nimiž je nezcizitelné právo každé nevinné bytosti na život. (Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, I, 1)“ (KKC, č. 2270)

A na jiném místě: „Formální spolupráce při potratu je těžký hřích. Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace (vyobcováním).“ (KKC, č. 2271)

Tyto i mnohé jiné dokumenty papežů i Magisteria Církve jednoznačně potvrzují, že učení Katolické církve se nezměnilo ani po dvou tisíciletích. Avšak nejen Katolická církev, ale i sekulární svět až do roku 1920 odmítal legitimizovat zabíjení nenarozených dětí.

Před rokem 1920 bylo v jednotlivých zemích tolerováno umělé ukončení těhotenství pouze v případech, kdy byl těhotenstvím ohrožen život nebo zdraví matky. K takovému zmírnění potratového zákona došlo v roce 1912 i na rakouské straně Habsburské monarchie.³

Tragický zlom nastal až v roce 1920, kdy bolševici pod vedením židovských sionistů v plném rozsahu legalizovali umělý potrat v tehdejším Sovětském Rusku. Toto byl začátek potratové genocidy lidské populace, která trvá již více než 100 let. Sotva někdo někdy spočítá, kolik miliard lidí se od té doby stalo obětí vraždy ještě před svým příchodem na tento svět. Jisté je, že Boží trest za toto zločinné vyvražďování nenarozených dětí bude hrůzostrašný.

V roce 1933 byly v Německu legalizovány eugenické potraty, tedy umělé potraty plodů, u kterých byly zjištěny vrozené vady. Umělé ukončení těhotenství bylo možné i v případě, kdy dítě, které se mělo narodit, bylo polovičním Židem. V roce 1933 byla zavedena i „nucená sterilizace zdravotně postižených a duševně nemocných lidí (tyto důvody je opravňovaly i na rozvázání manželství), u takových lidí byla provedena i eutanazie, ale tato praxe byla maskovaná – rodinám byly uváděny vymyšlené příčiny smrti jejich blízkých.“⁴

V zájmu objektivity je však třeba uvést, že u německých žen, které měly porodit zdravé děti, bylo umělé ukončení těhotenství považováno za zločin proti národu a státu. Od roku 1943 Němka, která podstoupila umělý potrat, „riskovala dokonce trest smrti.“⁵

V roce 1936 se republikánské Španělsko stalo dalším státem, který legalizoval umělé ukončení těhotenství, avšak generál Francisco Franco po vítězství ve španělské občanské válce obnovil ochranu života od početí. Po druhé světové válce bylo umělé ukončení těhotenství legalizováno ve všech zemích východního bloku s výjimkou Albánie, kde byly umělé potraty poprvé legalizovány až 7. prosince 1995. Od té doby se provádí „legálně do 12 týdnů bez udání důvodu (nebo do narození v případě postižení). Mezitím však není pochyb o tom, že na soukromých klinikách došlo k mnoha potratům po uplynutí této zákonné lhůty.“⁶

Československá republika paradoxně ještě i v roce 1950 ponechala v platnosti kvalifikaci umělého ukončení těhotenství jako trestního činu proti životu a zdraví. Byly přípustné pouze výjimky v případě ohrožení života těhotné matky, nebo dědičných nemocí jednoho z rodičů. V roce 1961 byl kodifikací přijat „Trestní zákon, který v sedmé hlavě trestných činů proti životu a zdraví vymezoval trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství.“⁷

Nakonec však bylo umělé ukončení těhotenství legalizováno i v tehdejším Československu. V roce 1957 byl přijat Zákon č. 68/1957 Sb. – Zákon o umělém přerušení těhotenství, který umožňoval ženám podstoupit umělé ukončení těhotenství „i z jiných důvodů než zdravotních. Těmito důvody byly zejména věk vyšší než 40 let, více než tři děti, rozvrat rodiny, pokles životní úrovně. Tyto důvody však musely být dostatečně odůvodněny před speciální komisí, sestávající z představitelů státu, lékařské obce či ‘zkušených žen’.“⁸

Tento zákon platil až do roku 1986, když ho nahradily liberálnější zákony. V Čechách to byl Zákon č. 66/1986 Sb. Zákon České národní rady o umělém přerušení těhotenství, na Slovensku Zákon č. 73/1986 Zb. Zákon Slovenskej národnej rady o umelom prerušení tehotenstva. Ženy již nepodstupovaly výslech před komisí za účelem odůvodnění úmyslu podstoupit umělý potrat. Pokud těhotenství nepřesahovalo 12 týdnů, příští matce stačilo písemně požádat o provedení umělého ukončení těhotenství a dítě v jejím klíně mohlo být usmrceno, pokud tomu nebránily zdravotní důvody.⁹

Potratová genocida v Čechách a na Slovensku běžela na plné obrátky. A nejen v Čechách a na Slovensku. Počet států, které po druhé světové válce postupně legalizovaly umělé potraty, se neustále zvyšoval, a tak se ve světě rozpoutala potratová genocida, která nemá obdoby v dějinách lidstva. Miliardy zmařených lidských životů od roku 1920 až dodnes volají do nebe. Civilizace smrti nahradila civilizaci života, kterou vždy prosazovala Katolická církev. Trestající ruka Boha ztěžkla a hrozba fatálního Božího trestu je doslova hmatatelná. Bůh volá lidi k pokání, jenže lidstvo má hluché uši a otupělé svědomí. Pokud se lidstvo nepolepší, hrozí mu neodvratná zkáza. Ještě stále lze zabránit nejhoršímu. Ale jen v tom případě, že se svět vrátí k Bohu a přimkne se k jedině pravé Kristově Katolické církvi. V opačném případě bude lidstvo zahubeno. A nemusí přitom dojít ani k jaderné apokalypse.

Pozn. redakce:
Tento článek se vztahuje ke svátku Mláďátek 28. 12. Jen dvě malá doplnění:
a) V habsburském Rakousku r. 1912 zákon umožňoval potrat pouze v případě ohrožení života ženy, nikoli jejího zdraví.
b) Němečtí nacisté sice v zákoně z r. 1943 zakazovali potraty pro Němce, ale povolovali v plném rozsahu pro Židy, Poláky a další tzv. méněcenné národy.

Poznámky: