Česká televize uvedla na Nový rok film Tomáše Mašína a Marka Epsteina „Bratři“. Jedná se o zpracování životních osudů Ctirada a Josefa Mašínových, antikomunistických odbojářů 50. let minulého století, jimž se nakonec podařilo dostat do tehdejšího východního Německa (NDR) a odtud do západního sektoru Berlína. Započali poté nový život v USA.

Názory na činnost bratří Mašínů rozdělují českou veřejnost. Jedna část je vnímá jako hrdiny protikomunistického odboje, druhá jako bandity, kteří mají na svědomí životy nevinných lidí. Nás, tradiční katolíky, však zajímá prioritně pohled pod optikou katolické morálky. Jak toto máme správně posuzovat?

Především nutno konstatovat, že katolický křesťan nejenže může, nýbrž přímo bytostně musí být antikomunistou, neboť taková je nauka Katolické církve od encykliky bl. Pia IX. Qui Pluribus r. 1846 přes encykliku Rerum Novarum Lva XIII. r. 1891 až po encykliku Pia XI. Divini Redemptoris r. 1937, která je nejostřejším odsouzením bludů komunismu ze strany Magisteria Katolické církve. Existuje zde tedy kontinuita nauky, což je pro katolíka závazné. Nelze proto schvalovat, že II. vatikánský koncil z ryze politických důvodů zcela rezignoval na odsouzení komunismu. Papež Jan Pavel II. se vrací k této linii Magisteria jasným odmítnutím komunismu encyklikou Centesimus Annus r. 1991. Svaté Oficium ve Vatikánu, předchůdce dnešního Dikasteria pro nauku víry, prohlásilo r. 1949 za exkomunikovaného každého katolíka, který by bez donucení se stal členem komunistické strany nebo s ní vědomě a dobrovolně jakkoliv spolupracoval.

Komunismus má na svědomí masové bestiální zločiny a vraždy nevinných lidí, Alexander Solženicyn stanovil jejich počet v Sovětském svazu od revoluce r. 1917 až do 60. let až na 60 milionů, v Číně za diktátora Maa ještě mnohem víc. I u nás po únorovém převratu r. 1948 nastoupil komunismus s neobyčejnou brutalitou, která sice byla mírnější než nacistická během německé okupace, nicméně spočívala rovněž na teroru, popravách a bestiálním násilí. Na popravištích, ve vězeních a pracovních táborech a při útěku přes státní hranice zahynulo až 8 tisíc lidí, jak vypočítává kniha Karla Kaplana a Zdeňka Hejla Zpráva o organizovaném násilí.

Za takové situace byl odpor z hlediska katolické doktríny rozhodně oprávněný. Pro katolíka stojí na prvém místě obrana svobody nerušeně vyznávat svoji víru, která byla komunistickým režimem brutálně omezena. Katolické řeholní řády, školy a nemocnice byly zrušeny, kněží a biskupové zavíráni do internací a vězení, praktikující katolíci vyhazováni ze zaměstnání ve školství a v kultuře, rodičům posílajícím děti do výuky náboženství se vyhrožovalo. Papež Pius XI. vydal proti perzekuci mexických katolíků za zednářsko-komunistické vlády v Mexiku r. 1926 encykliku Iniquis Afflictisque a r. 1932 Acerba Animi, v nichž uznává legitimitu odporu proti režimu pronásledujícímu katolíky včetně ozbrojeného, když se pokojné prostředky ukážou neúčinnými, neboť takové vlády jsou nezákonné. To je princip katolické morálky opírající se o teologii sv. Tomáše Akvinského a Franciska Suaréze. Papež Pius VI. již předtím za Francouzské revoluce souhlasil s povstáním ve Vendée proti jakobínské vládě, která vraždila katolíky, když měli odvahu přihlásit se veřejně ke své víře.

A může jít také o hájení hodnot odvozených od pravé víry, jakými jsou např. obrana života svého i druhých, osobní svoboda, rodina, právo na majetek atd. Vždycky ale musí tomu všemu předcházet iniciativa získat nápravu pokojnou cestou (tak postupovali katoličtí povstalci ve Vendée i mexičtí cristeros), teprve když ta selže, možno sáhnout i k ozbrojenému odporu, jsou-li k tomu náležité podmínky. Proto z hlediska katolické morálky bylo i zakládání ozbrojených skupin odboje u nás v 50. letech oprávněné právě tak, jako za hitlerovské okupace.

Jednou z nich byla i ta, již založili bratří Mašínové Ctirad a Josef. Měli k tomu mimo jiné i své osobní důvody. Režim rodinu generála Josefa Mašína, popraveného nacisty za odbojovou činnost, tvrdě pronásledoval, násilně ji jakožto „nepřátele socialismu“ vystěhoval z pražského bytu a odsunul daleko na venkov, zabavil jim majetek, děti nemohly studovat. To je vedlo k rozhodnutí postavit se režimu se zbraní v ruce, což z lidského hlediska chápeme.

Tady ale naše uznání končí. Jako věřící katolíci akceptujeme ozbrojený boj muže proti muži, když jde o obranu života svého nebo druhých, ale nikdy ne zabíjení nevinných nezúčastněných. A Mašínové žel právě toho se dopouštěli, což nelze nijak ospravedlnit.

Své odbojové akce začali se svojí skupinou r. 1951, na podzim r. 1953 uprchli do NDR s cílem dostat se do Západního Berlína. Zabili tři nevinné lidi, kteří jim nijak neublížili a pravděpodobně ani ublížit nehodlali, což se nedá hájit. Prvním z nich byl strážmistr pořádkové policie (tehdy tzv. Sbor národní bezpečnosti, SNB) Oldřich Kašík v Chlumci nad Cidlinou. Mašinové se chtěli zmocnit zbraní, proto přepadli stanici SNB. Kašík nota bene nebyl komunista, nýbrž věřící katolík, octl se v hledáčku Státní bezpečnosti (StB) a měl být od SNB, jehož příslušníkem se stal ještě před komunistickým převratem v únoru 1948, propuštěn. Mašínové ho udeřili železnou tyčí do hlavy a poté zastřelili. Při dalším přepadení stanice SNB v Čelákovicích strážmistra Jaroslava Honzátka omámili chloroformem a poté podřízli nožem. Následně přepadli auto národního podniku Kovolis Hedvikov, které vezlo výplaty zaměstnancům. Pokladník Josef Rošický na ně namířil zbraň, ale nevystřelil, nejspíš měl morální zábrany nebo strach tak učinit. Mašínové ho zneškodnili a ihned zastřelili. Ve všech případech se jednalo o otce rodin s dětmi. Ne, z pohledu katolické morálky se toto opravdu omluvit nedá.

Odbojové akce bratří Mašínů silně připomínají to, co praktikoval r. 1951 na Moravskobudějovicku Ladislav Malý, který se vydával za agenta britské rozvědky, ve skutečnosti však jeho činy byly monitorovány nebo dokonce přímo řízeny StB, jak je dnes prokázáno. Výsledkem bylo zavraždění tří komunistických funkcionářů v Babicích, které rozpoutalo vlnu teroru ze strany režimu, již 12 nevinných lidí zaplatilo životem, mimo jiné i tři katoličtí kněží P. Jan Bula, P. Václav Drbola a P. František Pařil, další tři P. Jan Podveský, P. Josef Valerián a P. Josef Opletal si odseděli dlouhá léta v kriminálech. Přitom kněží Bula a Drbola byli zatčeni ještě před babickým atentátem, nemohli mít na něm tedy absolutně žádný podíl. Malý podobně jako Mašínové zapaloval na poli stohy obilí a vyhrožoval se zbraní v ruce vesnickým komunistům, což ale naráželo na odpor členů odbojové skupiny, již založil, a kteří s ním posléze odmítli jakoukoliv další spolupráci.

Mašínové svými dobrodružnými akcemi de facto komunistickému režimu pomohli obhájit represe proti nekomunistické části veřejnosti. Jednali v důsledku svého vnitřního zranění způsobeného perzekucí jejich rodiny, což chápeme, to ale nemůže ospravedlnit vraždy lidí, kteří s tím neměli nic společného. Jinak oceňujeme jejich hrdinství při průchodu NDR, kdy se dokázali ubránit mnohonásobné přesile příslušníků komunistické tajné policie Stasi a vojáků, šlo o boj muže proti muži se zbraní v ruce, ale zabití tří lidí u nás, kteří jim neublížili, avšak byli jim vydáni na milost a nemilost, kladně hodnotit z pohledu katolické morálky v žádném případě nelze.

Všechno bychom ale posuzovali shovívavěji, kdyby Mašínové v letech po rozpadu sovětského panství projevili sebemenší soucit s těmi, jež zabili, a s jejich rodinami. Jenže oni naopak ve svých mediálních vystoupeních se k tomu hrdě hlásili. Jednou v televizi se ptal náš reportér jednoho z bratrů, jestli věří v Boha. Odpověděl: „Ne, nevěřím.“ Opět se ukazuje pravdivost teze, že kde chybí křesťanská víra a jí odpovídající morálka, pak neexistují ani při spravedlivé obraně žádné hranice, žádná tabu, která nesmí být porušena.

5. Boží přikázání je přitom jasné. Zabít člověka nelze s výjimkou obrany svého života nebo života bližních při napadení útočníkem, válečného boje a výkonu úřední moci, např. když soudci podle zákona nezbývá, než vynést nad těžkým zločincem verdikt trestu smrti. Jinak je lidský život absolutně nedotknutelný.

Argument ze strany Mašínů a jejich obhájců je ale ten, že se tenkrát v 50. letech jednalo o stav války. Své činy chápali jako válečné operace. Nemají pravdu, žádná válka tenkrát neprobíhala, pouze tzv. „studená“, tj. propagandistická. Ale i kdyby pravdu měli, tak podle katolické morálky i ve válce je třeba ctít určité limity, jež nelze překročit. Není dovoleno např. masakrovat civilní obyvatelstvo (proto nutno kategoricky odsoudit bombardování Hirošimy a Nagasaki Američany), nebo se dopouštět krutostí na válečných zajatcích. Tři oběti Mašínů na našem území se věnovaly normální mírové a civilní, nikoli válečné činnosti. Dva pořádkoví policisté dbali na pořádek a bezpečnost občanů, pokladník se staral o platy zaměstnanců firmy. Nijak se nepodíleli na fiktivní válce bratří Mašínů, proto jejich zabití je neospravedlnitelné.

Katoličtí povstalci ve Vendée jednali úplně jinak, neterorizovali civilní obyvatelstvo, zajatce nezabíjeli, naopak většinou propouštěli na svobodu (srvn. náš článek „Morálka katolíků a morálka bezbožníků za Francouzské revoluce“). Podobně jednali i mexičtí cristeros ve 20. letech 20. století.

Proto se jako tradiční katolíci věrni morálním principům neztotožňujeme se snahami udělit Mašínům nejvyšší státní vyznamenání, jak jejich obhájci po tom volají. Ceníme si jejich odvahy vystoupit proti satanskému režimu, nicméně musíme kategoricky odmítnout zabíjení zcela nevinných lidí. Máme jiné hrdiny-odpůrce komunistické diktatury, na něž chceme poukázat, kteří nota bene skončili na popravištích nebo strávili svá nejlepší léta ve vězeních a koncentračních táborech. Výše jsme uvedli případy 6 kněží z tzv. babické aféry, spolu s nimi přinesli oběť života i věřící katoličtí laici Gustav Smetana, Jaroslav Melkus, Antonín Škrdla, František Kopuletý, Antonín Plichta a další. Účastnili se odboje za protektorátu i za komunistické totality, ale nikdy si neposkvrnili ruce nevinně prolitou krví, když Malý zavraždil tři funkcionáře v Babicích, všichni byli již zatčeni, nemohli proto mít na tom spoluvinu. S Malým přerušili veškeré kontakty, když podnikal dobrodružné a nesmyslné akce.

A mohli bychom pokračovat, máme z té doby řadu dalších opravdových mučedníků, mezi nimiž mají silné zastoupení právě katoličtí kněží a angažovaní laici. Bojovali proti komunismu slovem, perem a obranou pronásledovaných, ne zabíjením nevinných osob. Toto je jedna z nejsvětlejších stránek dějin Katolické církve v našich zemích, na niž může být český, moravský, slezský a slovenský katolík právem hrdý.