Bis­kup Ro­bert Mut­saerts je po­moc­ným bis­ku­pem ho­land­ské diecé­ze Her­to­gen­bosch. Jeho ná­zo­ry na sou­čas­ný stav Ka­to­lic­ké církve jsou na­pros­to ne­kon­venč­ní a v duchu pra­vo­věr­nos­ti, jak nej­no­vě­ji uka­zu­je jeho pro­hlá­še­ní ke zno­vu­o­te­vře­ní pa­říž­ské ka­tedrá­ly Notre Dame, zni­če­né před­tím, jak známo, po­žá­rem.

Mons. Mut­saerts se mimo jiné ptá, proč vlast­ně lidé v po­sled­ních 60 le­tech vy­stu­pu­jí z Církve. Od­po­ví­dá: „Pro­to­že Cír­kev je ne­cha­la na ho­lič­kách (pozn. překl.: tím má na mysli ni­ko­li Cír­kev jako mystic­ké Tělo Kris­to­vo, ale cír­kev­ní hi­e­rar­chii). Cír­kev uvá­dě­la své vě­ří­cí do omylu. Ano, Cír­kev říká, že my se za­sa­zu­je­me o ži­vot­ní pro­stře­dí, o změnu kli­ma­tu, o růz­no­ro­dost, o chudé a po­dob­ně. A na to kla­de­me větší důraz než na dů­stoj­nou li­tur­gii, po­svát­no, po­vo­lá­ní lidí ke sva­tos­ti, na výzvy k ob­rá­ce­ní a na to, aby spása duší stála na prv­ním místě. Za­po­mí­ná se, že právě toto je tím, co dává člo­vě­ku po­třeb­nou vý­ži­vu ducha, aby mohl účin­ně konat skut­ky mi­lo­sr­den­ství. Matka Te­re­za, Peer­ke Don­ders (pozn. překl.: ho­land­ský mi­si­o­nář ma­lo­moc­ných v 19. stol.), sv. Fran­ti­šek nebo P. Da­mi­en De­ve­uster by nikdy své po­slá­ní ne­na­pl­ni­li, kdyby se ne­po­si­lo­va­li svá­tost­mi, mod­lit­bou, eu­cha­ris­tic­kou úctou a rů­žen­cem – a místo toho se spo­lé­ha­li pouze na po­li­ti­ku a její in­sti­tu­ce.

Od 60. let mi­nu­lé­ho sto­le­tí pre­zen­tu­je Cír­kev víru směš­ně, nejde k jádru věci a ne­ko­ri­gu­je své vlast­ní vý­střel­ky. Po­hleď­te jen na de­for­ma­ci li­tur­gie, která je dnes na den­ním po­řád­ku. Já na­pří­klad jsem téměř pra­vi­del­ně při udě­lo­vá­ní svá­tos­ti biř­mo­vá­ní te­ro­ri­zo­ván pě­vec­kým sbo­rem, který zpívá ohlu­šu­jí­cí ryze svět­ské šlág­ry zcela od­po­ru­jí­cí ka­to­lic­ké nauce, třeba k obě­to­vá­ní píseň ‚Noc ná­le­ží těm, kteří se mi­lu­jí‘ apod. Na konci mše mi bylo jasné: tyto biř­mo­van­ce už nikdo v kos­te­le ne­u­vi­dí. Při jedné biř­mo­va­cí mši v diecé­zi Ni­jme­gen zase od­mí­tl farář podat jed­no­mu biř­mo­van­ci Tělo Páně, po­ně­vadž chtěl při­jí­mat pouze do úst. Dnes se stále na­pa­dá tzv. kle­ri­ka­lis­mus. Není snad právě toto jeho nej­vi­di­tel­něj­ší pro­jev? Tento farář si sta­no­vil svá vlast­ní pra­vi­dla a vnu­cu­je je vě­ří­cím!“

Bis­kup dále po­kra­ču­je: „Toto je pro­blém Církve od doby II. va­ti­kán­ské­ho kon­ci­lu. Cír­kev neučí to, co učí Evan­ge­li­um. Máme strach hlá­sat ka­to­lic­ký po­hled. Který farář dnes mluví o spáse duší nebo o od­puš­tě­ní hříchů? Ra­dě­ji se od toho distan­cu­je­me. Ra­dě­ji se omlou­vá­me za svého kněž­ské­ho ko­le­gu, jenž stál před po­tra­to­vou kli­ni­kou a mod­lil se. Ra­dě­ji pod­po­ru­je­me ve­de­ní jisté ka­to­lic­ké školy, které za­ká­za­lo jed­něm ře­hol­ním se­strám vstup do bu­do­vy, pro­to­že hlá­sa­jí, že exis­tu­jí pouze dvě po­hla­ví: muž a žena. Di­ví­te se potom, že Cír­kev vy­mí­rá? Kde my vlast­ně sto­jí­me? Papež chce za­ká­zat tra­dič­ní mši sv. v Char­tres a v Notre Dame v Pa­ří­ži, ale sou­čas­ně za­řa­dil do pro­gra­mu Mi­los­ti­vé­ho roku 2025 také pouť osob LGBT. Ve­li­ce usi­lu­je­me o svo­bo­du a štěs­tí, ale v praxi to vede k frustra­ci a ne­spo­ko­je­nos­ti. Co po­tře­bu­je­me, to jsou normy a hod­no­ty. Kde je vez­me­me? Normy a hod­no­ty, které platí pro kaž­dé­ho a v každé době. Ano, exis­tu­je prav­da, jež platí pro všech­ny. A mů­že­me ji po­znat. Už So­kra­tes, Pla­ton a Aris­to­te­les to vě­dě­li. Tento při­ro­ze­ný zákon má svůj nad­při­ro­ze­ný původ, o němž seku­lár­ní svět nic neví.“

Bis­kup se potom ptá: „Co se stalo po II. va­ti­kán­ském kon­ci­lu? Byl za­há­jen di­a­log se svě­tem. To není nic ne­ro­zum­né­ho. Jenže jakým způ­so­bem byl tento di­a­log veden? Prav­du ka­to­lic­ké víry jsme dali ra­dě­ji do zá­vo­rek, aby tento di­a­log s mo­der­nou byl úspěš­ný. To vedlo k tomu, že jsme plně při­ja­li hod­no­ty to­ho­to seku­lár­ní­ho světa. Cír­kev se stala tak hákli­vá na to, aby světu de­mon­stro­va­la svůj vý­znam, až zcela ztra­ti­la svoji identi­tu. Do­spě­la k zá­vě­ru, že Duch Svatý je v seku­lár­ní spo­leč­nos­ti stej­ně silný nebo do­kon­ce ještě sil­něj­ší, než v Církvi sa­mot­né. Došlo to až tak da­le­ko, že se nad­ča­so­vé prav­dy re­la­ti­vi­zo­va­ly, někdy do­kon­ce přímo po­pře­ly. Tak např. ne­tě­les­ný porod Panny Marie byl pro­hlá­šen za fan­ta­zii to­mis­tů a dal­ších za­sta­ra­lých te­o­lo­gů. To vedlo ke zcela ho­ri­zon­tál­ní­mu vý­kla­du Evan­ge­lia. Me­ta­fy­zi­ka byla ho­ze­na přes pa­lu­bu, tě­žiš­těm se stalo vý­luč­ně spo­le­čen­ství. Vý­sled­kem je zploš­tě­lá li­tur­gie, v níž není žádné místo pro hřích a jeho od­puš­tě­ní. Hřích byl sve­den na jiné: na struk­tu­ry, které se musí změ­nit. Z ´mea culpa´se stala ‚tua culpa‘, neboť já jsem dobrý, to není má vina, to je hřích dru­hých, těch, kdo vy­tvá­ře­jí struk­tu­ry. Po­svát­no již nikde není vidět. Víra v re­ál­nou pří­tom­nost Kris­ta v Eu­cha­ris­tii se již ne­pře­dá­vá. Eu­cha­ris­tie se stala pou­hým sym­bo­lem, ničím víc. Pří­tom­nost Kris­ta je v nás, ni­ko­li v chle­bu a víně. Eu­cha­ris­tie de­gra­do­va­la na hos­ti­nu. Všich­ni jsou zváni, aby při­jí­ma­li, třeba i v dží­nách. Sa­mo­zřej­mě ne vkle­če a do úst, vždyť je to jenom sym­bol. I těžcí hříš­ní­ci mohou. Což­pak Ježíš ne­se­děl u stolu právě s hříš­ní­ky? Ne, ne, při po­sled­ní ve­če­ři byli pří­tomni pouze apoš­to­lé. Ježíš spo­jil tuto po­sled­ní ve­če­ři vý­slov­ně s obětí na kříži ná­sle­du­jí­cí den.“

Bis­kup Mut­saerts se též do­tý­ká cír­kev­ní­ho ma­in­stre­a­mu: „Dnes sly­ší­me od naší re­pre­zen­ta­ce pře­de­vším řeči o so­ci­ál­ní spra­ve­dl­nos­ti, o čin­nos­ti. Ano, hlav­ně čin­nost. Vy­stu­pu­je­me proti dis­kri­mi­na­ci a ra­sis­mu a po­dí­lí­me se na de­ba­tě o změně kli­ma­tu. Jsme sa­mo­zřej­mě in­klu­ziv­ní a růz­no­ro­dí a vy­vě­šu­je­me du­ho­vé vlaj­ky. Sa­mo­zřej­mě ale ne­mlu­ví­me o po­tra­tech, eu­ta­na­zii a mr­za­če­ní se transgen­de­ro­vých osob. Roz­díl mezi sva­tým a pro­fán­ním zcela zmi­zel.

Toto vy­cí­ti­li pře­de­vším mladí lidé. Když li­tur­gie je pouze shro­máž­dě­ním spo­le­čen­ství bez ja­ké­ko­liv nad­při­ro­ze­né vazby, když se ne­po­ža­du­je, aby lidé změ­ni­li a nově uspo­řá­da­li svůj život, když hřích je za­ká­za­ným slo­vem, co potom udě­lá­te? Mladí lidé hle­da­jí od­po­věď na tuto otáz­ku. Chtě­jí dobrou li­tur­gii, jas­nost a teplo. A Cír­kev toto má. Je schop­ná dát jim ro­zum­né od­po­vě­di na je­jich otáz­ky. Cír­kev musí znovu zdů­raz­nit, že to svaté ná­le­ží ji­né­mu, vyš­ší­mu řádu. Proto exis­tu­jí po­svát­ná místa, svatá li­tur­gie a po­svě­ce­né bu­do­vy, které slou­ží je­di­ně a pouze ado­ra­ci a zbož­nos­ti. Proto mu­sí­me v li­tur­gii od­li­šit sva­tou řeč od kaž­do­den­ní. Nadto když se toto nad­při­ro­ze­né ig­no­ru­je, utrpí tím i ta při­ro­ze­ná strán­ka věci, která sklouz­ne do plyt­kos­ti a bez­ob­saž­nos­ti. Plytká li­tur­gie je pouze špat­ným di­va­del­ním kusem s dru­ho­řa­dým scé­náris­tou a stej­ně dru­ho­řa­dý­mi herci. Žádný div, že mladé lidi, kteří hla­do­ví po smys­lu ži­vo­ta, od­puš­tě­ní a prav­dě, vůbec ne­za­jí­ma­jí do­ku­men­ty Lauda­to Si‘, Fi­du­cia Sup­pli­cans nebo sy­no­da­li­ta. Far­nos­ti a bis­kup­ství, které kla­dou důraz na toto, mladé lidi vůbec ne­při­ta­hu­jí. Na­o­pak far­nos­ti, kde se ještě za­cho­vá­vá tra­di­ce, kde mše svatá ještě je mší sva­tou, kde to sa­král­ní stojí v po­pře­dí, kde se li­tur­gie jasně od­dě­lu­je od pro­fán­ní­ho světa, mají do­sta­tek mla­dých lidí, pro­to­že ti ob­je­vu­jí sku­teč­nos­ti, o nichž ne­vě­dě­li, neboť se jim dosud o nich ne­řeklo. Jsou to krása, prav­da a sva­tost až k se­be­obě­to­vá­ní. Ano, far­nos­ti, v nichž je na­bí­ze­na svatá zpo­věď a modlí se sv. rů­že­nec, při­ta­hu­jí. Tam vidím také mladé ro­di­ny, tam vidím bu­douc­nost Církve.“

Zdroj: Ćlánek „Wei­hbischof Mut­saerts: Notre Dame und die Zu­kunft der Ki­rche…“ in www.​kath.​net 10. 1. 2025