Jako každoročně i letos proběhne v Katolické církvi od 18. do 25. ledna tzv. Týden modliteb za jednotu křesťanů. Co z toho pro katolíky věrné Tradici vyplývá?

Původně totiž byl zaveden r. 1908 papežem sv. Piem X. na tuto dobu „Oktáv jednoty s Petrovým stolcem“. Katolíci měli modlitbami vyprošovat obrácení všech nekatolíků k pravé Církvi Kristově, aby – řečeno slovy papežského teologa P. Francise Connella – „všichni lidé poznali, že Katolická církev je jedinou náboženskou organizací, kterou Bůh ustanovil jako cestu ke spáse…“

Po Druhém vatikánském koncilu (dále jen DVK) došlo k hrubé deformaci této bohulibé iniciativy papeže sv. Pia X. Katolík se již nemá modlit za obrácení nekatolíků, ani za návrat odloučených křesťanů k pravé Kristově církvi, ale pouze za mlhavou a nekonkrétně definovanou „jednotu křesťanů“. Všechno v „duchu ekumenismu“, jak ho prosazoval DVK.

Ekumenismus se stal snad nejčastěji skloňovaným slovem po DVK. Je řeckého původu a znamená „celek obydleného světa“, „jednota“. I malé dítě dnes ví, že se jedná o úsilí sjednotit všechny křesťany v jedné Církvi.

To je jistě chvályhodné a Katolická církev se o toto snaží od prvopočátku své existence, neboť už u sv. Pavla a sv. Jana čteme o bludařích, kteří se odloučili od pravé Kristovy církve. Neexistuje jiná cesta k jednotě všech křesťanů, než cesta návratu k pravé nauce, již přinesl Kristus. To potvrzuje mnoho církevních dokumentů, ve 20. století např. encyklika papeže Pia XI. „Mortalium animos“ z r. 1928. Na tom nic nemění ani dekret o ekumenismu DVK „Unitatis Redintegratio“, který se sice svou mnohomluvností vyhýbá jasnému potvrzení „ekumenismu návratu“ jako jediné správné cesty, nicméně zásadně tento princip nepopírá.

Teprve teologický neomodernismus po DVK začal nejdříve v Holandsku, v Německu, ve Francii a v USA, reprezentovaný jmény Hans Kueng, Edward Schillebeeckx, Piet Schoonenberg, Karl Rahner apod., hlásat ekumenismus „kompromisu“. Katolíci by podle těchto teorií měli např. „slevit“ ze své nauky o transsubstanciaci, čili o tom, že při konsekračních slovech se chléb a víno stávají skutečným Tělem a Krví Páně, aby se protestanté necítili „pohoršeni“, pojem „transsubstanciace“ by se měl nahradit slovy „transfinalizace“ (chléb a víno dostávají při konsekračních slovech jiné určení), „transsignifikace“ (chléb a víno se stávají při konsekraci znamením něčeho jiného než původně) aj. Tyto novotvary však ve skutečnosti znamenají popření reálné přítomnosti Krista v Eucharistii, neboť termín „změna znamení“ říká, že chléb a víno se staly pouze jakýmsi symbolem, nikoli pravým Tělem a pravou Krví Spasitele. Papež Pavel VI. odsoudil tyto nauky r. 1969 svým „Credo“, čili oficiálním vyjádřením neměnné katolické víry v přepodstatnění.

Tato teologie kompromisu brzy vyčpěla a ukázala se neživotnou, neboť protestanté dávali jasně najevo, že tato katolická „vstřícnost“ jim nestačí, chtěli, aby se Církev fakticky zřekla své minulosti a přijala protestantskou revoluci v 16. století jako pozitivní akt i s jejími věroučnými bludy. Proto se ujala především v některých charismatických společenstvích jiná forma ekumenismu, nazývaná „mystickou“. Věroučné rozdíly prý nejsou důležité, stačí, když se katolíci a protestanté budou společně za jednotu modlit – a ostatní už Pán zařídí. Nebudeme se zabývat tím, co nás rozděluje, ale tím, co nás spojuje, což je víra v Pána Ježíše a v jeho Božskou moc, proto ať protestanté jdou bez obav v katolickém kostele ke sv. přijímání a katolíci v protestantské modlitebně k „večeři Páně“ (důsledky vidíme v Latinské Americe, kde po těchto agitacích letničních protestantských sekt odpadly od katolické víry již desítky milionů katolíků v Brazílii a většina katolíků v Guatemale). Ježíš prý nakonec sám ukáže cestu, jak vyjít ven z rozdílů ve věrouce.

Jenže zapomněli, že Pán už tuto cestu dávno ukázal: tou je přijetí katolické víry jako jediného zjeveného a pravého náboženství. To potvrdil i dokument Kongregace pro nauku víry z r. 2000 „Dominus Jesus“, podepsaný tehdejším prefektem kardinálem Josephem Ratzingerem, jenž reaguje na tyto mylné názory připomínkou, že jiná cesta ekumenismu než cesta návratu není myslitelná: „Existuje tedy jediná Kristova církev… je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním…“ (par. 17). Závazná je tedy nadále idea jednoty s Petrovým stolcem. To ovšem vyžaduje od nekatolických křesťanů, ale též od nekřesťanů a ateistů přijetí katolické víry jako Bohem zjevené pravdy. Kde toto chybí, tam nemůže existovat jednota. Proto tzv. „ekumenické mše“, při nichž jsou i nekatoličtí křesťané a dokonce nekřesťané zváni ke stolu Páně, jsou lživým pokryteckým předstíráním jednoty a zároveň projevem nelásky k nekatolíkům, jimž se namlouvá relativistický podvod, že jejich „cesta“ je vlastně také „pravdou“ na stejné úrovni s katolickou naukou.

A ještě jeden aspekt nutno mít na zřeteli: S kým máme usilovat o ekumenismus, o jednotu? Vždyť protestanté nejsou ve věrouce jednotni, jejich denominace se často od sebe naukově diametrálně liší. K ekumenickému dialogu je nejprve zapotřebí, aby oni sami se sjednotili na tom, čemu vlastně věří.

Značná část protestantských denominací jde ale dnes ještě dál než Luther a Kalvín a popírá Kristovy zázraky a vše nadpřirozené v Písmu sv. Čtenáři zajisté dovolí moji osobní zkušenost. Ve svém mladém věku, kdy ještě má víra nebyla tak vyhraněná tradičně jako dnes, jsem měl kontakty s několika duchovními tzv. českobratrské církve evangelické, nejsilnější protestantské denominace u nás. Nikdo z nich nevěřil bezvýhradně v Kristovy zázraky. Buď je připouštěli, že „se mohly stát, ale také nemusely“, nebo je přímo popírali. Odvolávali se přitom na německé protestantské teology Paula Tillicha a Rudolfa Bultmanna, jejichž racionalistické názory se staly dominantními u většiny protestantských denominací luterského nebo kalvínského směru v Evropě. Další naše ryze česká protestantská denominace, tzv. československá církev husitská, zastává rovněž toto stanovisko.

Lze tady dospět k nějaké věroučné dohodě? Absurdní, vždyť tady ani nejde o dialog s křesťany, neboť nelze označit za křesťana někoho, kdo nevěří, že Ježíš Kristus byl počat zázračně z Ducha Svatého, konal během svého veřejného působení zázraky a dokázal pravdivost svého vykupitelského poslání tím největším zázrakem – Zmrtvýchvstáním, jež tito protestanté označují za pouhý „mystický zážitek učedníků“ po ukřižování svého Mistra.

Existují však ještě protestantské denominace druhého typu: baptisté, tzv. křesťanské sbory, letniční… Ti jsou nejvíce rozšířeni hlavně v USA a na rozdíl od těch prvně jmenovaných se fundamentalisticky drží Písma sv., které vykládají ve všem doslovně. Pro ně představuje podle nauky Luthera a Kalvína jediný pramen víry, zatímco katolická víra mluví o dvou pramenech: Písmu a Tradici.

Tyto fundamentalistické směry v protestantismu nejsou k nějakému ekumenickému dialogu vůbec ochotny, pro ně je Katolická církev „nevěstkou z Apokalypsy“ a její učení ďábelské a modlářské, neboť prý uctíváme Pannu Marii a svaté, což je údajně proti Bibli. V jedné diskusi, kdy mne obviňovala jedna protestantka tohoto ražení, že jsem pohanský modlář, poněvadž se modlím k Panně Marii, což prý není nikde v Bibli, jsem jí ukázal na 1. kapitolu Lukášova evangelia, kde archanděl Gabriel Marii zdraví jako „milostiplnou“ a ona ve svém Magnificatu u Alžběty říká, že „od této chvíle mne budou blahoslavit (čili velebit) všechna pokolení“. Na to mi ona žena odpověděla překvapivě: „Nevěděla jsem, že toto v Bibli existuje. V tom případě potom máte pravdu, ale toto nemohu říci svému pastorovi…“ Komentáře netřeba. Jakýpak tady dialog? Tím spíše potom ne s tzv. adventisty, další protestantskou denominací, kteří dokonce popírají existenci nesmrtelné lidské duše.

Přesto se v týdnu modliteb za jednotu běžně pořádají v některých kostelech ekumenické bohoslužby, při nichž jsou protestantští duchovní vyzýváni, aby promluvili ke katolickým věřícím. I když si samozřejmě v takové situaci dávají pozor a nehlásají otevřeně své bludy, přesto nutno takové akce odmítat, neboť věřící tím získávají klamný dojem, že vlastně rozdíl mezi katolicismem a protestantismem není až tak důležitý, když evangelický pastor může klidně kázat v katolickém chrámu. Co potom brání, aby si nakonec řekli: „Když je tomu tak, potom vlastně mohu v neděli místo na mši jít klidně na večeři Páně do sboru československé církve husitské nebo českobratrské církve evangelické…“?

Dnes ale tento rozklad Církve zevnitř a výprodej katolické nauky pokročil ještě dál. V Itálii je již někde běžné, že k ambonu v katolických chrámech jsou zváni mohamedánští muftí, aby přednesli svá kázání katolíkům, v Německu zase židovští rabíni.

Katolík, jemuž je drahá zjevená pravda hlásaná od prvopočátku Kristovou církví, se proto takových „ekumenických“ akcí, o něž právě v tomto tzv. týdnu modliteb za jednotu není nouze, nebude vůbec účastnit, nepůjde na ně a zdaleka se jim vyhne. To samozřejmě neznamená, že se vůči protestantům začne chovat nepřátelsky. Jeho postoj k nim bude, tak jako ke všem lidem, vždycky laskavý a vstřícný. Ekumenické akce provozované současnou novocírkví přímo v chrámech však představují vážnou hrozbu pro víru katolíků – a toto nutno mít především na zřeteli. Tím více ale budeme naplňovat původní záměr této iniciativy papeže sv. Pia X. – a zintenzivníme své modlitby za návrat všech nekatolických křesťanů do pravé Kristovy církve a za obrácení všech nekřesťanů a nevěřících.