„Já si Kris­ta vážím, ale…“ Víme, Pilát byl první, který si Kris­ta vážil, a vydal ho na smrt! Vážil si ho, ale ne­vě­řil v Něho; jako on, vy­dá­va­jí Kris­ta na smrt všich­ni, kdož si ho „váží“ včet­ně T. G. Ma­sa­ry­ka, jenž sice pro­ne­sl krás­nou větu „Ježíš, ne César!“, ale v jeho Bož­ství ne­vě­řil. D. F. Strauss jmé­nem všech: „Já jsem ho stáhl s trůnu Syna Bo­ží­ho a Vy­ku­pi­te­le, na němž byl dosud uctí­ván a vy­ká­zal mu místo v la­vi­ci ge­ni­ál­ních lidí, aby se mu tam do­stá­va­lo cti, jíž ob­da­ru­je­me velké duchy.“ Sra­zit mu z hlavy ko­ru­nu, vy­ra­zit z rukou žezlo Bož­ské­ho ma­jestá­tu, pro­hlá­sit ho za pou­hé­ho člo­vě­ka! „Uctí­vej­te si ho jako nej­vět­ší­ho genia všech věků, jenom ne jako Syna Bo­ží­ho.“ Ma­sa­ryk řekl v roz­ho­vo­ru s Emi­lem Ludwi­gem: „Ježíš, ne­ří­kám Kris­tus….“ To zna­me­ná: „Ne Kris­tus (Me­si­áš, Vy­ku­pi­tel), jen Ježíš z Na­za­re­ta“ – syn Jo­se­fův, pouhý člo­věk!

Je málo pravd, proti kte­rým ne­vě­ra zu­ři­vě bo­ju­je. Exis­ten­ce osob­ní­ho Boha, Bož­ství Je­ží­šo­vo, exis­ten­ce ne­smr­tel­né duše, opráv­ně­nost Církve. Proč právě proti těmto prav­dám? Po­ně­vadž za všemi stojí po­ža­da­vek: „Zapři sám sebe!“

Ježíš Kris­tus je his­to­ric­kou osob­nos­tí

Co kon­krét­ně víme o his­to­ri­ci­tě Je­ží­še Kris­ta? Máme tady křes­ťan­ské do­ku­men­ty, pře­de­vším evan­ge­lia a celý Nový zákon a také svě­dec­tví křes­ťan­ských spi­so­va­te­lů prv­ních sta­le­tí. Jenže to ne­sta­čí. Abychom mohli spo­leh­li­vě kon­sta­to­vat, že Ježíš Kris­tus je oprav­du his­to­ric­kou osob­nos­tí, nutno se ptát, jest­li máme o něm ně­ja­ké zmín­ky i v mi­mokřes­ťan­ských pra­me­nech.

Od­po­věď je jed­no­znač­ně klad­ná. Exis­tu­je 5 do­kla­dů z li­te­ra­tu­ry a 2 úřed­ní do­ku­men­ty Řím­ské říše. Zá­klad­ní in­for­ma­ci čer­pá­me od nej­vět­ší­ho řím­ské­ho his­to­ri­ka Cor­ne­lia Ta­ci­ta, jenž žil na pře­lo­mu 1. a 2. sto­le­tí. Ten líčí ve svých Aná­lech (15,44), jak císař Nero začal pro­ná­sle­do­vat křes­ťa­ny, když na ně svedl za­pá­le­ní Říma, jehož se prav­dě­po­dob­ně do­pus­til sám: „Proto aby po­tla­čil po­věs­ti, že z jeho roz­ka­zu byl Řím za­pá­len, na­str­čil jako vi­ní­ky a s ne­ra­fi­no­va­něj­ší kru­tos­tí po­trestal ty, kte­rý­mi lid opo­vr­ho­val…a na­zý­val chris­ti­a­nos (křes­ťa­ny). Kris­tus, od něhož své po­jme­no­vá­ní zís­ka­li, byl na zá­kla­dě od­sud­ku pro­ku­rá­to­ra Pi­lá­ta Pont­ské­ho po­pra­ven, když byl cí­sa­řem Ti­be­rius, a ta zhoub­ná po­vě­ra byla na krát­kou dobu za­ra­že­na, aby pro­puk­la na novo…“

Ta­ci­tus, který byl – jak do­ka­zu­je uve­de­ný citát – za­vi­lým ne­pří­te­lem křes­ťan­ství, přes­to po­tvr­zu­je jako dě­jin­ný fakt zá­klad­ní údaj evan­ge­lis­tů o Je­ží­ši Kris­tu. Ne­či­ni­lo mu žádné ob­tí­že zjis­tit, jest­li se jed­na­lo o osob­nost re­ál­nou nebo vy­bá­je­nou. Kdyby šlo o dru­hou va­ri­an­tu, za­jis­té by ji ne­o­po­me­nul s veš­ke­rou jiz­li­vos­tí uvést. Nikdo z his­to­ri­ků též nikdy ne­zpo­chyb­nil pra­vost uve­de­né­ho ci­tá­tu, pří­pad­ný poz­děj­ší křes­ťan­ský fal­zi­fi­ká­tor by se totiž ne­spo­ko­jil s pou­hým su­chým úda­jem o po­pra­vě Je­ží­šo­vě a do­pl­nil by další data svěd­čí­cí v jeho pro­spěch, neboť by šlo o po­sta­vu pro něho dra­hou a po­svát­nou. Pro Ta­ci­ta ne­by­lo ob­tíž­né zajít jed­no­du­še do řím­ské­ho co­lum­ba­ria, kde se na­chá­zel říš­ský ar­chiv (srvn. níže) a vše po­třeb­né o Je­ží­ši zjis­tit.

Z první po­lo­vi­ny 2. sto­le­tí máme zde také do­kla­dy o his­to­ri­ci­tě Je­ží­še Kris­ta z pera 2 dal­ších po­han­ských au­to­rů. Sa­ti­rik Luki­a­nos ze Sa­mo­sa­ty v díle „O Pe­re­gri­no­vě smrti“ se vy­smí­vá křes­ťa­nům a píše (11. kap.): „…dosud uctí­va­jí toho vel­ké­ho člo­vě­ka, který byl v Pa­les­ti­ně při­bit na kříž…pře­svěd­čil je, že si jsou na­vzá­jem bra­t­ry, jakmi­le se za­přou a po­mi­nou řecké bohy a budou se kla­nět svému ukři­žo­va­né­mu mudr­ci a žít dle jeho při­ká­zá­ní…“ Luki­a­nos pů­so­bil v Sýrii, čili ne­da­le­ko Pa­les­ti­ny, mohl si proto his­to­ri­ci­tu Kris­to­vu na místě „ově­řit“.

V Sýrii žil také spi­so­va­tel Mara bar Sa­ra­pi­on, ne­prá­vem ob­vi­ně­ný ze zlo­či­nu, jenž v do­pi­se z vě­ze­ní (ucho­va­ném v Brit­ském muzeu) se srov­ná­vá s vý­znam­ný­mi lidmi stej­né­ho osudu: s Py­tha­go­rem, So­kra­tem a Je­ží­šem, jehož na­zý­vá „moud­rým ži­dov­ským krá­lem“.

Krom těch­to po­han­ských do­kla­dů máme ještě 2 ži­dov­ské. Dě­je­pi­sec řím­sko-ži­dov­ské války Jo­se­phus Fla­vius, jenž ze­mřel někdy po r. 100, píše v 18. ka­pi­to­le svých Ži­dov­ských sta­ro­žit­nos­tí: „V této době žil Ježíš, člo­věk moud­rý, mů­že­me-li ho vskut­ku na­zvat člo­vě­kem, konal totiž ne­u­vě­ři­tel­né skut­ky a učil lidi, kteří s po­tě­še­ním při­jí­ma­jí prav­du. Zís­kal si mnoho Židů, též i mnohé z Řeků. On byl ten Kris­tus. A když ho Pilát od­sou­dil na smrt…, ti kteří ho od po­čát­ku mi­lo­va­li, se ho ne­vzda­li. Zje­vil se jim totiž znovu živý tře­tí­ho dne, jak i toto i ti­sí­ce dal­ších moc­ných věcí o něm před­po­ví­da­li Boží pro­ro­ci. A ani nyní kmen křes­ťa­nů, tak po něm na­zva­ných, ne­vy­hy­nul.“

Od­bor­ní­ci včet­ně ka­to­lic­kých po­u­ka­zu­jí však na to, že ži­dov­ský kněz Fla­vius, podle Ori­ge­na od­půr­ce křes­ťan­ství, by asi ne­psal tak sym­pa­tic­ky o Je­ží­ši a že se tedy jedná o poz­děj­ší vsuv­ku, kdy ně­kte­rý z opi­so­va­čů při­psal něco na okra­ji a poz­děj­ší opi­so­vač to nej­spíš po­klá­dal za sou­část vlast­ní­ho textu. Nicmé­ně vý­znam­ný ne­dáv­no ze­mře­lý ně­mec­ký pro­tes­tant­ský bib­lis­ta C. P. Thied­de ve svém spise „Jesus“ (Augsburk 2003, str. 33n) před­klá­dá zá­važ­né ar­gu­men­ty ve pro­spěch pra­vos­ti in­kri­mi­no­va­né pa­sá­že. Vy­chá­zí z Fla­vi­o­vy věty „On byl ten Kris­tus…“, což zna­me­ná Me­si­áš. Poz­děj­ší křes­ťan­ský in­ter­po­lá­tor by nikdy ne­psal v mi­nu­lém čase, neboť víra ve věčné Je­ží­šo­vo me­si­áš­ství byla a je zá­kla­dem křes­ťan­ství. Fla­vius svým slo­víč­kem „byl“ vy­ja­dřu­je zkla­má­ní svého ná­ro­da nad tím, že tento Ježíš, v něhož spous­ta lidí uvě­ři­la jako v Me­si­á­še, se jím na­ko­nec ne­stal (byl Me­si­á­šem – a dnes už není). In­ter­po­lo­vat do sta­ro­vě­kých textů ne­by­lo vůbec snad­né, neboť exis­to­va­lo více opisů a každé zá­važ­né po­ru­še­ní textu by se snad­no od­ha­li­lo. Krom toho iz­ra­el­ský uče­nec Shlo­mo Pines pu­b­li­ko­val r. 1971 arab­ský text to­ho­to Fla­vi­o­va svě­dec­tví, pře­lo­že­ný Aga­pi­em z Hi­e­ra­po­le v 10. sto­le­tí, jenž zní: „V té době byl moud­rý člo­věk,který byl na­zý­ván Ježíš. Žil dob­rým ži­vo­tem a byl známý svými ctnost­mi a měl mnohé z židů a také mnohé z ji­ných ná­ro­dů za své učed­ní­ky. Pilát ho od­sou­dil na kříž a k smrti.​Ale ti, kteří se stali jeho učed­ní­ky, se svého učed­nic­tví ne­vzda­li a vy­prá­vě­li, že se jim zje­vil tře­tí­ho dne po své smrti a že žije. A podle toho že snad je me­si­á­šem, o kte­rém pro­ro­ci vy­prá­vě­li úžas­né věci…“ (P. Pavel Za­hrad­ní­ček: Dě­ji­ny, jak je možná ne­zná­te, Olo­mouc 2016, str. 23n).

Tento text je ob­sa­ho­vě na­pros­to iden­tic­ký se star­ším zná­mým Fla­vi­o­vým úryv­kem, ne­vy­zní­vá však v tom smys­lu, že by Fla­vius sym­pa­ti­zo­val s křes­ťa­ny. Od­bor­ní­ci jej proto po­va­žu­jí za au­ten­tic­ký a ne­zkres­le­ný citát z Fla­vi­o­vých Sta­ro­žit­nos­tí.

Ty ale ob­sa­hu­jí ještě další zmín­ku o Kris­tu, kte­rou nikdo ne­zpo­chybňuje – a sice ve 20. ka­pi­to­le: „Ve­lek­něz Ana­ni­áš shro­máž­dil soud­ní radu a před­ve­dl před ni Ja­ku­ba, pří­buz­né­ho Je­ží­še ře­če­né­ho Kris­tus…“

Dal­ším do­kla­dem his­to­ri­ci­ty Kris­to­vy je Tal­mud (sou­bor ži­dov­ských spisů od 1. do 5. Stol.) se svými uráž­li­vý­mi po­znám­ka­mi o Je­ží­ši jako ne­man­žel­ském sy­no­vi a pod­vod­ní­ko­vi. Ty jsou ale cen­ným ar­gu­men­tem ve pro­spěch Je­ží­šo­vy his­to­ri­ci­ty. Kdyby tal­mu­dis­ta měl mi­ni­mum po­chyb­nos­tí o jeho re­ál­né exis­ten­ci, za­jis­té by ne­vy­ne­chal pří­le­ži­tost vy­po­řá­dat se s „po­vě­rou“ ohro­žu­jí­cí tra­dič­ní ži­dov­ství.

Potom zde máme ještě zprá­vy o ak­tech pro­ce­su s Je­ží­šem Kris­tem ulo­že­ných v ar­chi­vu Řím­ské říše. Do­svěd­ču­jí to ve 2. sto­le­tí 2 křes­ťan­ští spi­so­va­te­lé: sv. Jus­tin a Ter­tu­l­li­an. Jus­tin píše ve své Apo­lo­gii cí­sa­ři An­to­ni­nu Piovi: „A že se toto stalo (tj. od­sou­ze­ní Je­ží­še, pozn. –rm–), mů­že­te se do­zvě­dět z pro­to­ko­lů se­psa­ných pod Pont­ským Pi­lá­tem…“ (tzv. Acta Pi­la­ti). Jus­tin si ne­mohl vy­mýš­let nebo jen na­sle­po hádat, pro­to­že každý si mohl ově­řit prav­di­vost jeho sdě­le­ní pou­hou ná­vště­vou ar­chi­vu – a to by zna­me­na­lo jeho oka­mži­tou po­pra­vu ne jako křes­ťa­na, nýbrž jako pod­vod­ní­ka. Po­dob­ně i Ter­tu­l­li­an uvádí ve své Apo­lo­gii: „To vše o Kris­to­vi Pilát hlá­sil teh­dej­ší­mu cí­sa­ři Ti­be­ri­o­vi…“ což zna­me­ná, že toto pí­sem­né hlá­še­ní je ulo­že­no v ar­chi­vu, jinak by se toho Ter­tu­l­li­an ne­do­vo­lá­val. „Acta Pi­la­ti“ se žel ne­do­cho­va­la a byla nej­spíš zni­če­na se všemi ostat­ní­mi do­ku­men­ty Řím­ské říše při ná­jez­dech bar­ba­rů nebo při ně­kte­rém z častých po­žá­rů města, nicmé­ně Jus­tin a Ter­tu­l­li­an jsou spo­leh­li­vý­mi svěd­ky, že exis­to­va­la.

His­to­ri­ci­ta Je­ži­še Kris­ta byla zpo­chybňována po­pr­vé osví­cen­ským bib­lis­tou D. F. Straus­sem, který ovliv­nil Karla Marxe. To se stalo sou­čás­tí ko­mu­nis­tic­ké pro­pa­gan­dy, nicmé­ně i ona sama mu­se­la v 60. le­tech toto sta­no­vis­ko opus­tit, neboť by se před svě­tem ze­směš­ni­la. Má­lo­kte­rá vý­znam­ná po­sta­va sta­ro­vě­ku je tak his­to­ric­ky do­lo­že­ná jako Ježíš Kris­tus. Po­přít jeho his­to­ri­ci­tu by bylo na stej­né úrov­ni jako zpo­chyb­nit his­to­ric­kou exis­ten­ci Cae­sa­ra, Au­gusta nebo Marka Au­re­lia. Ježíš z Na­za­re­tu ukři­žo­va­ný za vlády cí­sa­ře Ti­be­ria a správ­cov­ství Pon­tia Pi­la­ta je tedy ne­po­pí­ra­tel­ně his­to­ric­kou osob­nos­tí. Kdo to ale ve sku­teč­nos­ti byl? Pouhý člo­věk nebo vtě­le­ný Bůh, za něhož se sám vy­dá­val?

Bo­ho­člo­věk

Cír­kev od svého pr­vo­po­čát­ku, tj. už od 1. sto­le­tí hlá­sa­la a učila, že Ježíš Kris­tus byl vtě­le­ný Bůh, který se na­ro­dil z Panny za­stí­ně­né Du­chem Sva­tým, vy­u­čo­val s Bož­skou au­to­ri­tou, zá­zrač­ně uzdra­vo­val, kří­sil mrtvé a roz­mno­žo­val chle­by, byl ukři­žo­ván pro naši věč­nou spásu, vstal z mrtvých a po čty­ři­cet dní se zje­vo­val nejen svým věr­ným, ale i vel­kým zá­stu­pům (sv. Pavel v 15. kap. 1 Kor píše o zje­ve­ní 500 brat­ří na­jed­nou). To je ob­sa­hem tzv. po­svát­né Tra­di­ce, jed­no­ho ze dvou pra­me­nů víry. Tím dru­hým je Písmo sv., v našem té­ma­tu Nový zákon.

Za touto nau­kou tkví osob­ní svě­dec­tví lidí, kteří na po­čát­ku na vlast­ní oči vi­dě­li a na vlast­ní uši sly­še­li, co Ježíš dělal a mlu­vil. Byli bez­pro­střed­ně „u toho“ a pro toto svě­dec­tví šli na smrt. Ne pouze pro víru, nýbrž pro osob­ní očité svě­dec­tví: Tak se to se­běh­lo, tak jsme to vi­dě­li a sly­še­li, kdy­bychom tvr­di­li opak, do­pouš­tí­me se lži. Než bychom lhali, ra­dě­ji pů­jde­me na po­pra­viš­tě. Tak ne­po­chyb­ně smýš­le­li apoš­to­lé a vůbec křes­ťa­né první ge­ne­ra­ce, se­stá­va­jí­cí pře­váž­ně z lidí, kteří se ně­ja­kým způ­so­bem se­tka­li s Je­ží­šem buď ještě před Jeho ukři­žo­vá­ním, nebo po Jeho zmrtvýchvstá­ní.

Mezi ně patří i vět­ši­na au­to­rů no­vozá­kon­ních spisů. Ma­touš, Jan, Petr, Jakub a Juda byli přímý­mi účast­ní­ky toho, co Ježíš dělal, Marek, Lukáš a Pavel psali pak na zá­kla­dě je­jich svě­dec­tví a svě­dec­tví dal­ších, kteří stáli přímo „u zdro­je“. 5 au­to­rů No­vé­ho zá­ko­na pa­t­ři­lo zá­ro­veň k apoš­to­lům. Všich­ni apoš­to­lé šli pro své očité svě­dec­tví o Kris­tu na po­pra­viš­tě, což platí i o Ja­no­vi, který sice ze­mřel při­ro­ze­nou smrtí, ale pár let před­tím jej císař Do­mi­ci­án při­ká­zal v Římě vho­dit do kotle s va­ří­cím ole­jem. Stal se zá­zrak, apoš­tol byl vy­ta­žen živý. Z prv­ních křes­ťan­ských spisů víme, že krom apoš­to­lů i stov­ky křes­ťa­nů první ge­ne­ra­ce šly na smrt kvůli oči­té­mu svě­dec­tví, těch, kteří byli osob­ně přímo „u toho“: vi­dě­li Je­ží­šo­vy zá­zra­ky, Jeho umu­če­ní, prázd­ný hrob, ně­kte­ří i ži­vé­ho Pána po vzkří­še­ní, za­ži­li se­slá­ní Ducha Sva­té­ho…

Pak ovšem se na­bí­zí trojí možné vy­svět­le­ní: Buďto byli všich­ni bláz­ni, nebo pod­vod­ní­ci, nebo měli prav­du. První va­ri­an­ta je vy­lou­če­na pros­tou lid­skou zku­še­nos­tí. Může se stát, že du­šev­ně ne­moc­ný člo­věk je ocho­ten pod­stou­pit smrt pro svoji vsu­ge­ro­va­nou blud­nou před­sta­vu, jenže tolik na­jed­nou? To zhola ne­od­po­ví­dá re­a­li­tě a nemá v ničem jiném ob­do­bu.

Druhá va­ri­an­ta je pak ještě ne­smy­sl­něj­ší. Že by tolik lidí vě­do­mě pod­vá­dě­lo a hlá­sa­lo jako prav­du něco, o čem dobře vě­dě­li, že je to lež, která jim ne­při­ne­se žádný pro­spěch, nýbrž jen pro­ná­sle­do­vá­ní a smrt – ta­ko­ví bláz­ni se oprav­du v dě­ji­nách nikdy ne­vy­skyt­li! Fran­couz­ský pro­tes­tant­ský bib­lis­ta Go­guel správ­ně na­psal: „Lidé snad mohou trpět a jít na smrt pro iluzi, ale ne pro pod­vod.“

Zbývá proto jen ta třetí, na­pros­to ra­ci­o­nál­ní a lo­gic­ká even­tu­a­li­ta: Apoš­to­lé a všich­ni ostat­ní, kteří pod­stou­pi­li smrt pro prav­di­vost svě­dec­tví o ži­vo­tě a skut­cích Je­ží­še Kris­ta, jichž byli oči­tý­mi svěd­ky, psali a mlu­vi­li prav­du. Blai­se Pas­cal to vy­já­d­řil la­pi­dár­ně: „Svěd­kům, kteří se pro své svě­dec­tví dají usmr­tit, rád uvě­řím.“ Sám osví­ce­nec Jean Jacques Rous­seau (Émile IV, str. 390) byl nucen při­znat: „Evan­ge­lia měla by býti smyš­len­kou? Pří­te­li můj, tak se ne­vy­mýš­lí! Činy So­kra­to­vy, o nichž nikdo ne­po­chy­bu­je, nejsou tak pro­ká­zá­ny, jako činy Je­ží­šo­vy. Evan­ge­li­um nese na sobě pečeť prav­dy tak ve­li­ké, tak pře­kva­pu­jí­cí a tak ne­na­po­do­bi­tel­né, že vy­ná­lez­ce byl by tu větší než hr­di­na.“

Ar­gu­ment o oči­tém svě­dec­tví mnoha lidí, kteří byli ochot­ni jít pro ně na smrt, je ne­prů­střel­ný. Proto se ne­přá­te­lé Církve už od osví­cen­ství sna­ži­li do­ka­zo­vat, že evan­ge­lia nejsou svě­dec­tvím o ži­vo­tě Je­ží­še Kris­ta, nýbrž vznik­la až ve 3.–4. sto­le­tí a jsou ty­pic­kou snůš­kou ori­en­tál­ních le­gend, jak tvr­dil výše zmí­ně­ný Strauss. Tento názor ale vy­vrá­ti­li fi­lo­lo­go­vé, kteří po­u­ká­za­li na he­lé­nis­tic­kou řečti­nu, v níž je celý Nový zákon na­psán. Di­a­lekt to­ho­to typu se uží­val na­po­sle­dy v 1. sto­le­tí, potom už ne. Nej­vět­ší po­chyb­nos­ti byly vzná­še­ny na ad­re­su Ja­no­va evan­ge­lia, ty ale do­ko­na­le vy­vrá­til nález pa­py­ro­vé­ho zlom­ku v Egyp­tě ve 30. le­tech 20. sto­le­tí, který od­bor­ní­ci da­to­va­li do 1. po­lo­vi­ny 2. sto­le­tí. Ob­sa­hu­je úryv­ky z Ja­no­va evan­ge­lia, z čehož jasně vy­plý­vá, že v té době už bylo známo a roz­ší­ře­no.

Když ne­přá­te­lé Církve ne­moh­li po­přít vznik No­vé­ho zá­ko­na už v 1. sto­le­tí, tedy ještě za ži­vo­ta oči­tých svěd­ků pů­so­be­ní Kris­ta, při­šli s novou te­o­rií, žel hlá­sa­nou dnes i na ka­to­lic­kých uči­liš­tích: Evan­ge­lia prý nejsou dílem těch, je­jichž jména nesou, ale pro­duk­tem ja­kých­si pro nás ano­nym­ních pr­vo­křes­ťan­ských ko­mu­nit, v nichž po­stup­ně vzni­ka­la v zá­vis­los­ti na tom, jak se prý „utvá­ře­la“ víra v Je­ží­še Spa­si­te­le. Te­pr­ve poz­děj­ší tra­di­ce je prý „při­psa­la“ čtyřem evan­ge­lis­tům. Záměr je jasný: Nelze po­va­žo­vat evan­ge­lia za prav­di­vá, neboť k pů­vod­ní­mu hlá­sá­ní apoš­to­lů při­dá­va­ly pr­vo­křes­ťan­ské ko­mu­ni­ty další údaje le­gen­dár­ní­ho cha­rak­te­ru. Papež sv. Pius X. tyto he­re­ze od­sou­dil v de­kre­tu „La­men­ta­bi­li“ r. 1907, po­dob­ně se ně­ko­li­krát vy­já­d­ři­la i Pa­pež­ská bib­lic­ká ko­mi­se v le­tech 1899–1950. Sou­čas­ní ne­o­mo­der­nis­té však na to vůbec ne­dba­jí.

Dneš­ní so­lid­ní bib­lič­tí ba­da­te­lé (Tre­smon­tant, Ja­rosch, Thied­de, He­se­mann aj.) shro­máž­di­li řadu do­kla­dů, že evan­ge­lia vznik­la ve sku­teč­nos­ti dříve, než se dosud mys­le­lo. Špa­něl­ský je­zu­i­ta José Calla­gan na­le­zl po II. svě­to­vé válce v jes­ky­ních Kumrá­nu pa­py­ro­vý svi­tek s ne­či­tel­ným tex­tem. Po­da­ři­lo se mu iden­ti­fi­ko­vat ně­kte­rá slova jako úryv­ky z evan­ge­lia sv. Marka, což je dů­ka­zem, že mu­se­lo vznik­nout před r. 68, neboť toho roku vy­puk­la řím­sko-ži­dov­ská válka a sekta esénů za­va­li­la jes­ky­ni ka­me­nem. Ob­je­ve­na byla až r. 1948. C. P. Thied­de ob­je­vil v knihov­ně v Ox­for­du starý pa­py­rus po­chá­ze­jí­cí pro­ka­za­tel­ně z doby krát­ce po r. 50, jenž ob­sa­hu­je úryv­ky evan­ge­lia sv. Ma­tou­še. Evan­ge­li­um sv. Luká­še tak­též mu­se­lo být ho­to­vo nej­poz­dě­ji r. 60. Kdyby bylo se­psá­no až kolem r. 80, jak učí dneš­ní ne­o­mo­der­nis­té, jak je potom možné, že Skut­ky, ná­sle­du­jí­cí až po něm (srvn. Lukášův úvod ke Skut­kům), končí Pav­lo­vou řím­skou vaz­bou, da­to­va­nou do let 61–3? Jak to, že Lukáš se ani slův­kem nezmiňuje o mu­čed­nic­ké smrti Pavla, jehož byl nej­bliž­ším spo­lu­pra­cov­ní­kem? Jestli­že tedy Skut­ky vznik­ly ještě před po­pra­vou sv. Pavla, tj. před r. 67, pak Lukášo­vo evan­ge­li­um mu­se­lo být na­psá­no ještě dřív. Ani o Ja­no­vě evan­ge­liu nelze kon­sta­to­vat jed­no­znač­ně, že vznik­lo až na konci 1. sto­le­tí, i když sa­mot­ná křes­ťan­ská tra­di­ce toto říká. Nej­spíš od­po­ví­dá sku­teč­nos­ti, že sta­řič­ký Jan v té době s po­mo­cí spo­lu­pra­cov­ní­ků zre­di­go­val své star­ší a útrž­ko­vi­té texty, snad ká­zá­ní, a spo­jil je v jeden celek. Vět­ši­na pa­sá­ží Ja­no­va evan­ge­lia mu­se­la být se­psá­na ještě před zá­ni­kem Je­ruza­lé­ma r. 70, neboť po­dá­vá de­tail­ní in­for­ma­ce o po­do­bě města před tímto datem, aniž se o jeho zkáze zmiňuje, což by Jan lo­gic­ky musel udě­lat, kdyby psal až poté. Nej­no­věj­ší ar­che­o­lo­gic­ké ná­le­zy po­tvr­zu­jí prav­di­vost jeho údajů (ryb­ník Be­thesda u hra­deb oprav­du exis­to­val, rov­něž i ryb­ník na ná­dvo­ří chrá­mu).

Ka­to­lic­ká víra zá­vaz­ně učí, že evan­ge­lia jsou sku­teč­ně na­psá­na těmi, je­jichž jména nesou. Tomu ne­od­po­ru­je, že se na utvá­ře­ní textu mohli po­dí­let i jiní, např. pí­sa­ři, ko­rek­to­ři textu apod. Proti ka­to­lic­ké víře není ani názor, že před evan­ge­lii exis­to­val ně­ja­ký sou­pis Je­ží­šo­vých vý­ro­ků a skut­ků, a evan­ge­lis­ta jej po­u­žil. V kaž­dém pří­pa­dě je však he­re­zí tvr­dit, že au­to­ry evan­ge­lií nejsou 4 evan­ge­lis­té, ale ano­nym­ní pr­vo­křes­ťan­ské ko­mu­ni­ty. Ne­smy­sl­nost to­ho­to bludu je snad­no vy­vra­ti­tel­ná i lo­gic­ky. Máme do­kla­dy, že už na pře­lo­mu 1. a 2. sto­le­tí uvá­dě­li křes­ťan­ští spi­so­va­te­lé (zvl. Pa­pi­as z Hi­e­ra­po­le) jména au­to­rů evan­ge­lií. Kdyby pr­vo­křes­ťan­ské obce chtě­ly te­pr­ve ně­ko­mu „při­psat“ au­tor­ství, ur­či­tě by si ne­vy­bra­ly téměř ne­zná­mé po­sta­vy Marka a Luká­še, kteří ani ne­by­li apoš­to­ly, nýbrž Petra nebo Ja­ku­ba, slou­py upro­střed apoš­to­lů.

Zá­ro­veň tyto teze jsou hru­bou uráž­kou pr­vot­ních křes­ťa­nů, neboť je viní ze lži. Ozna­čit vě­do­mě za au­to­ra spisu ně­ko­ho, kdo jím není, je přece lež právě tak jako vy­mýš­let si Kris­to­vy zá­zra­ky a vý­ro­ky, což je prý „utvá­ře­ní“ víry v Je­ží­še Me­si­á­še. Sou­čas­ní ne­o­mo­der­nis­té, kteří toto učí, se tak do­stá­va­jí na stej­nou ro­vi­nu s bezbo­žec­ký­mi ne­přá­te­li Církve.

Ně­mec­ký evan­ge­lic­ký mys­li­tel Fried­rich Förster na­psal: „Je-li po­sta­va Je­ží­še Kris­ta v evan­ge­liu vý­my­sl, pak ten, kdo tehdy ta­ko­vý cha­rak­ter zbá­jil, ať pohan nebo žid, je větší div než ten, jejž vy­kres­lil.“ Tato slova mů­že­me plně po­de­psat. Ka­to­lic­ká cír­kev zá­vaz­ně a ne­o­myl­ně hlásá, že všech­no, co je na­psá­no o Je­ží­ši v evan­ge­li­ích a vůbec v celém Novém zá­ko­ně, je sto­pro­cent­ně prav­di­vé včet­ně zá­zra­ků. Ka­to­lík, který zpo­chybňuje ja­ký­ko­liv údaj o Je­ží­šo­vě ži­vo­tě v evan­ge­liu, se do­pouš­tí he­re­ze. Zprá­vy No­vé­ho zá­ko­na jsou po­tvr­ze­ny také Tra­di­cí, tj. úst­ním hlá­sá­ním, jež před­chá­ze­lo vzni­ku evan­ge­lií a bylo zcela iden­tic­ké s tím, co psali evan­ge­lis­té a sv. Pavel.

Ježíš Kris­tus je tedy Bo­ho­člo­věk, Bůh, jenž se vtě­lil z Ducha Sva­té­ho do lůna Panny Marie, žil v Na­za­re­tě jako tesař až do svých cca 30 let, kdy ve­řej­ně vy­stou­pil, učil lid a pro­hla­šo­val se za Syna Bo­ží­ho, za iden­tic­ké­ho s Bohem, což po­tvr­zo­val zá­zra­ky. Ži­dov­ští pře­dá­ci jej vy­da­li řím­ské­mu pro­ku­rá­to­ro­vi Pon­ti­o­vi Pi­la­to­vi, aby byl ukři­žo­ván. Po svém umu­če­ní však vy­ko­nal nej­vět­ší zá­zrak tím, že vstal z mrtvých. 40 dní se zje­vo­val apoš­to­lům i jiným lidem, poté vstou­pil do nebe a se­slal na apoš­to­ly Ducha Sva­té­ho. Své Bož­ství do­ka­zo­val nejen zá­zra­ky, ale celým ži­vo­tem. Jen On mohl vy­zvat své od­půr­ce: „Kdo z vás mne může vinit z hří­chu?“ Byl totiž na roz­díl od kte­ré­ho­ko­liv ji­né­ho člo­vě­ka s vý­jim­kou Panny Marie na­pros­to bez ja­ké­ho­ko­liv osob­ní­ho hří­chu.

Ježíš Kris­tus je Bůh, druhá Bož­ská osoba, vtě­le­ní ne­ko­neč­né Boží lásky, která ne­vá­ha­la jít až na kříž, aby nám, hříš­ní­kům, kteří jsme v dů­sled­ku od­pa­du na­šich pra­ro­di­čů v ráji ztra­ti­li nebe, je opět umož­ni­la zís­kat. Proto se Kris­ta sna­ží­me mi­lo­vat více než ko­ho­ko­liv ji­né­ho na této zemi. On sa­mo­zřej­mě podle sv. To­má­še Akvin­ské­ho mohl zvo­lit jiný způ­sob, jak nás spa­sit, méně dras­tic­ký, do­kon­ce i bezbo­lest­ný. To, že zvo­lil právě tento a žádný jiný, udě­lal proto, aby nej­ú­čin­ně­ji de­mon­stro­val svoji ne­ko­neč­nou lásku k nám, lid­ským by­tos­tem. Úžas nad tím, že Bůh nás mi­lo­val až ta­ko­vou měrou, že trpěl straš­li­vá muka pro naši spásu, je nej­ú­čin­něj­ším pro­střed­kem k ob­rá­ce­ní a změně ži­vo­ta.

Po nás Ježíš žádá pouze jedno: Uznat jej jako svého Spa­si­te­le, Pána a Krále – a to nejen slovy, ale i ocho­tou re­a­li­zo­vat všech­no, co nám při­ká­zal a co Ka­to­lic­ká cír­kev, kte­rou za­lo­žil, ne­o­myl­ně hlásá všem ge­ne­ra­cím. Bez toho není možno do­sáh­nout spásy, od­mít­nout toto zna­me­ná po­hrd­nout Jeho ne­ko­neč­nou lás­kou. Člo­věk se tím proviňuje zejmé­na v dneš­ní době. Plnit jeho při­ká­zá­ní, jež je shr­nu­to v lásce k Bohu a k bliž­ní­mu, vy­ža­du­je zřek­nout se ego­is­mu a po­žit­kář­ství – a k tomu mnoho lidí není ochot­no. Chtě­li by la­ci­né křes­ťan­ství, které neví nic o De­sa­te­ru a se­be­z­á­po­ru, o po­ko­ře, lí­tos­ti a vy­zná­ní viny ve svá­tos­ti smí­ře­ní. Proto Je­ží­še de­gra­du­jí na pou­hé­ho hla­sa­te­le vše­ob­jí­ma­jí­cí lásky, která ne­vy­ža­du­je ani lí­tost a vůli po změně ži­vo­ta, ani uzná­ní Jeho ná­ro­ku na věčné krá­lov­ství jak v lid­ském srdci, tak i ve spo­leč­nos­ti.

Jenže ta­ko­vý Ježíš nikdy nebyl his­to­ric­kou po­sta­vou. Tou je Ježíš Kris­tus, pravý Bůh a pravý Člo­věk, jak nám jeho prav­di­vý por­trét před­klá­da­jí Písmo sv. a Tra­di­ce. Bez uzná­ní Jeho ná­ro­ku na moji celou by­tost, na Jeho ne­ko­neč­nou vládu nad ži­vo­tem mým i ži­vo­tem dru­hých, ne­mo­hu být spa­sen.