V 19. století působil požehnaně biskup v německé Mohuči Wilhelm von Ketteler, známý především svojí angažovaností pro sociální spravedlnost. Ten měl jednou jít na vizitaci do jistého ženského kláštera. Předtím měl ale vidění, že tam žije jedna sestra, byla mu ukázána jako velmi mladá, a slyšel hlas z nebe: „Ta ti vyprosila kněžské povolání.“ Biskup měl již k šedesátce, předpokládal tedy, že tato sestra bude už ve vysokém věku. Jenže když do kláštera přijel, viděl tam ke svému překvapení tuto mladou sestru z vidění, jehož se mu dostalo. Vzal si ji tedy stranou a zeptal se jí: „Sestřičko, vy mne odněkud znáte?“ A dostal odpověď: „Vůbec ne, Excelence, vidím vás poprvé v života, znám pouze vaše jméno, vím, že jste naším biskupem, nic víc.“ Ketteler pokračoval: „Jaké je vaše poslání v tomto klášteře?“ Ona řekla: „Dostala jsem vnuknutí od Boha, abych se intenzivně modlila a obětovala za nová kněžská povolání, to je můj specifický úkol, který se snažím plnit co nejlépe.“

Tehdy biskup pochopil, že síla modlitby působí mimo čas, protože u Pána žádný neexistuje. Tato sestra mu vyprosila kněžské povolání jaksi „dopředu“. Bůh věděl, když se mladý Ketteler rozhodoval o svém budoucím životě, že tato sestra, která tenkrát ještě nebyla na světě, se jednou bude modlit za kněžská povolání – a přijal tuto modlitbu „dopředu“ právě za něj.

Nebo další případ – tentokrát ze 20. století z USA. Jedna dáma vychovaná v katolické rodině odpadla od víry a žila neřestným životem. Otěhotněla a porodila nemanželskou dceru. Ta ale těžce onemocněla a nakonec zemřela. Její matka později konvertovala zpět k víře svého dětství. Velmi se ale trápila tím, že své předčasně zemřelé dítě nenechala pokřtít a tím ji připravila o možnost věčné spásy. Proto spolu s pokáním za svůj dřívější odpad od Boha naléhavě v modlitbě prosila, aby Pán navzdory absenci svátosti křtu jejímu dítěti přesto udělil věčnou spásu (nepokřtěné děti zemřelé ještě ve stavu, kdy jim chybí užívání rozumu, sice dle katolické nauky nejsou v pekle, neboť se nemohly dopustit žádného osobního hříchu, žijí na věčnosti ve stavu blaženosti, ale bez přímého patření na Boha). Najednou tuto dámu navštívila její bývalá služebná, horlivá katolička. Ta jí řekla: „Měla jsem vidění. Pán Ježíš mne za vámi posílá, abych vám sdělila, že On vyslyšel vaše modlitby. Vaše dceruška nezemřela nepokřtěná, já jsem ji tenkrát, když se octla v nebezpečí smrti, pokřtila.“

Je tedy klidně možné, že když se my modlíme za obrácení hříšníků, tak všemohoucí a láskyplný Bůh tuto naši modlitbu vztáhl třeba na někoho, kdo žil před půl tisíciletím, neboť u něho je věčné „teď“, neexistuje žádné omezení časem. Tím spíše potom toto platí o mši svaté, která je nekonečně víc než ty nejvroucnější modlitby. Při soukromých nebo veřejných modlitbách se totiž modlí člověk, kdežto při mši sv. se modlí a obětuje Bohočlověk – a v tom je podstatný rozdíl. Vložit své úmysly do mše svaté – nebo ještě lépe dát na intenci mše svaté – znamená proto podstatně vyšší hodnotu než jakákoliv soukromá či veřejná modlitba.

U mše svaté nejlépe vidíme, jak Bůh je Pánem času a není jím nikterak omezen. Mešní liturgie je – jak hlásá katolická nauka – zpřítomněním kalvarské oběti Kristovy. Ta už v čase proběhla před dvěma tisíciletími, na oltáři se ale při mši v každé době a epoše pokaždé aktualizuje, probíhá právě teď, byť nekrvavým způsobem. Mše svatá je největší hodnotou na světě, to lze klidně říci.

To samozřejmě neznamená, že Pán podceňuje naši soukromou nebo společnou modlitbu, zvláště pak když se jedná o modlitbu svatého růžence, k níž tak naléhavě vyzývá Panna Maria ve svých soukromých zjeveních. Naopak, Pán sám v 1. Božím přikázání žádá lidi, aby se modlili. Nemodlit se je hřích. Stejně tak je ale hříchem nedostatečné lásky k Bohu, když se k Němu obracím pouze tehdy, kdy mi „teče do bot“, kdy prožívám těžké chvíle a potřebuji Jeho zásah. Na prvním místě v modlitbě nestojí totiž prosba, ale chvály, velebení a díkůvzdání Všemohoucímu za Jeho lásku a dobrotu. Teprve potom smím zařadit prosby, ale i tady nutno zachovat určitý řád. První prosbou má být ta za odpuštění mých hříchů spojená s lítostí, teprve potom mohu zařadit mé osobní prosby týkající se mne osobně, mé rodiny, přátel atd.

Vyslyší mne Bůh vždycky? Máme zkušenost, že ve většině případů nikoliv. On totiž ví, co je pro nás dobré – a to nikoli pod zorným úhlem našeho pozemského blaha, nýbrž toho věčného. Sv. Pavel píše (2 Kor 12,7), že mnohokrát prosil Pána, aby mu odňal blíže neurčený neduh (nazývá ho „osten“), dostává ale odpověď „… máš moji milost a to ti stačí“. Často také platí slova sv. Jakuba, že se modlíme, ale „špatně“ – a proto naše modlitba není vyslyšena (Jak 4,3). Pokud prosím Boha o něco ve stavu těžkého hříchu s tvrdošíjným odmítáním skoncovat s tím, potom se nemohu divit, že Pán mou modlitbu nevyslyšel.

Jak ale rozumět příslibům Kristovým na několika místech v evangeliích, že „o cokoliv budete prosit ve jménu mém, dostanete…“? Známá jsou i slova Pána o hoře, která se vrhne do moře, když o to budeme s vírou prosit (Mk 11,23). Jenže co znamená „s vírou“ nebo „v mém jménu“? To, že budu vždycky věřit, že On, všemohoucí Bůh, ví lépe než já, co mi prospěje pro věčnost a do jisté míry i pro časnost, proto mi často nedá to, co já ve svém omezeném chápání si myslím, že je pro mne nebo pro toho, za něhož se modlím, nejlepší, ale dá něco mnohem lepšího – a poznám to třeba až na věčnosti. Už v Otčenáši, jemuž nás sám Ježíš Kristus naučil, se modlíme „buď vůle Tvá“ – a ta nemusí být vždy totožná s mou vůlí. Božský Spasitel se sám modlil v Getsemanské zahradě, aby Otec odňal od Něho kalich utrpení, dodává však „ale ne má, nýbrž Tvá vůle se staň!“. A sv. Jan píše (1 Jan 5,14): „A v tom záleží naše důvěra, kterou máme k Němu, že nás vyslyší, prosíme-li o cokoliv podle Jeho vůle…“ Nikoliv podle své vůle, nýbrž podle Jeho vůle, neboť On ví mnohem lépe než my sami, čeho je nám zapotřebí.

Modlitba je tedy úžasná moc a síla, nadčasová. Nikdy na to nezapomínejme a modleme se co nejčastěji!