⇒ 1. díl

Pronásledování Církve komunisty po II. světové válce

II. světová válka přinesla v náboženské politice Stalinova režimu některé změny. Napadení země hitlerovským Německem přinutilo krvavého diktátora využít k obraně vlasti i duchovní potenciál tradičního pravoslaví. Biskupové byli propuštěni z gulagů a internací a mohli se vrátit na své stolce, metropolita Sergěj mohl pronést v rozhlase poselství k národu. R. 1943 Stalin podepsal s pravoslavnou hierarchií dohodu o znovuzřízení moskevského patriarchátu, o vrácení církvi cca 15 tisíc chrámů, o obnovení několika málo klášterů a o zřízení třech seminářů pro formaci kléru.

Ihned po válce se ale ukázalo, že ze strany režimu se jednalo o pouhou taktiku. Stát měl pravoslavnou církev plně pod kontrolou, kněz nesměl podobně jako v předválečném období vyvíjet žádnou jinou aktivitu než pouze vysluhovat svátostmi, vyhazování věřících ze zaměstnání kvůli víře probíhalo dál, veškerá předválečná omezení pro fungování církve stále platila. Biskupské stolce byly obsazovány lidmi oddanými režimu, především agenty tajné policie KGB.

Sovětský svaz v době války rozšířil své území směrem na východ. Získal teritorium dnešních pobaltských republik, západní Ukrajiny, která před válkou patřila Polsku, a Zakarpatské Ukrajiny, jež náležela Československu. Na těchto územích žilo cca 6 milionů uniatů, tzn. katolíků východního obřadu, zvaných „řeckokatolíci“. Stalin se rozhodl zcela je zlikvidovat. Úřady zinscenovaly r. 1946 ve Lvově nezákonný synod bez souhlasu biskupů pod vedením odpadlého kněze Kostelnika. Ten spolu s několika málo duchovními rozhodl o „připojení“ řeckokatolické církve k pravoslaví. Totéž učinil i samozvaný synod v podkarpatském Užhorodě.

Biskupové toto kategoricky odmítli a setrvali v jednotě s papežem. V čele stál odvážný lvovský arcibiskup Josef Slipyj. Následovalo hromadné zatýkání a odvlečení více než 500 řeckokatolických kněží bez soudu do gulagů. Tentýž osud potkal i všechny řeckokatolické biskupy, 28 se jich z táborů nevrátilo, papež Jan Pavel II. je r. 2001 beatifikoval. Nejznámějšími jsou Grigorij Chomyšin, umučený v lágru, dále Nikita Budka, Josafat Kocylovskij a Nikolaj Černěckij. Arcibiskup Slipyj byl vězněn až do r. 1964, kdy mu bylo dovoleno vycestovat do Vatikánu bez možnosti návratu, papež Pavel VI. ho jmenoval kardinálem. Na Podkarpatsku zemřel mučednickou smrtí biskup v Mukačevu Teodor Romža. Řeckokatolická církev byla postavena zcela mimo zákon a kněží, kteří nepodepsali jednotu s pravoslavím, skončili automaticky v gulagu.

Na západních teritoriích, kterých se Sověti zmocnili během války, byla velmi aktivní Katolická církev latinského obřadu, především na Litvě a v Lotyšsku. Ve vztahu k nim platila tatáž omezení a tentýž systém pronásledování jako vůči pravoslaví. Ještě během války byli litevští katolíci s celými rodinami i se svými kněžími od rudoarmějců stříleni. Na jejich památku byl po rozpadu komunismu r. 1989 postaven památník ze stovek tisíců křížů, symbolizujících počet povražděných.

Stalinovou smrtí r. 1953 teror nepolevil. Nový diktátor Nikita Chruščov sice odsoudil zločiny svého předchůdce a propustil značnou část vězňů z gulagů, zakrátko však do nich začaly proudit nové zástupy politických delikventů. Chruščov „křižování Krista“ ještě zintenzívnil. Novou metodou, uplatňovanou vůči věřícím zejména za vlády Chruščovova nástupce Leonida Brežněva, se stala jejich nucená hospitalizace v psychiatrických léčebnách, kde jim podávali farmaka rozkládající jejich osobnost. Tento stav platil až do konce 80. let, kdy se režim začal rozkládat.

Komunismus rozšířil díky vlivu Sovětského svazu své satanské panství i do zemí střední a východní Evropy. I tady došlo k pronásledování Církve, existovaly však rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, dané historickými, kulturními a politickými podmínkami.

Nejvíce přizpůsobily svoji církevně-náboženskou politiku Sovětskému svazu Rumunsko a Bulharsko, kde proběhlo pronásledování pravoslavných a katolíků přesně podle sovětského vzoru. V Bulharsku byly některé katolické vesnice vypáleny a obyvatelé povražděni tak jako se u nás stalo za nacistické éry v Lidicích. Nejhorší pronásledování křesťanů však proběhlo v malé Albánii, kde krátce po válce skončilo na popravišti 65 katolických kněží (z celkového počtu 156), dalších 64 bylo uvězněno. R. 1967 diktátor Enver Hodža prohlásil zemi za „ateistickou“ a zakázal veškerý náboženský kult včetně pravoslaví a islámu. Veškeré náboženské aktivity se trestaly smrtí, r. 1973 byl např. popraven kulkou katolický kněz Shtjefan Kurti proto, že pokřtil dítě.

Druhou skupinu tvořily Maďarsko a Československo, kde Církev měla o malinko větší prostor k aktivitě než u výše jmenovaných států. Na základních školách se mohlo vyučovat náboženství jako nepovinný předmět, existoval i jakýsi periodický náboženský tisk, byť pod přísnou cenzurou komunistické moci. Realita byla však taková, že kněží mohli působit pouze na základě tzv. státního souhlasu a nad nimi měli dozor státem jmenovaní tzv. církevní tajemníci. Přihlášky do vyučování náboženství musely být podepsané oběma rodiči, na něž ředitelé škol vyvíjeli nátlak s vyhrožováním, že dítě, když bude navštěvovat náboženskou výuku, se nedostane na vyšší typ školy apod. Škola zároveň posílala oznámení o tom, že rodiče posílají dítě do hodin náboženství, jejich zaměstnavatelům. V Maďarsku byla zatčena nebo bez soudu internována většina biskupů, primas kardinál József Mindszénthy se stal obětí vykonstruovaného obvinění z „velezrady“ a krutého mučení, kdy mu vyšetřovatelé skákali po hrudníku apod. Rozsudek zněl na doživotí. R. 1956 během protikomunistického povstání byl kardinál osvobozen, ale po jeho potlačení se musel uchýlit na ambasádu USA, kde setrval až do r. 1971, kdy na základě dohody Vatikánu s maďarskou vládou mohl vycestovat ze země. Zemřel ve Vídni r. 1975. Kriminály a koncentračními tábory prošlo 10 tisíc maďarských řeholníků a řeholnic a přibližně stejný počet světských kněží. Počet vězněných katolických laiků z náboženské motivace jde ke 100 tisícům. O Československu pojednáme níže.

Relativně nejlepší podmínky existence v komunistických zemích měla Církev v Polsku a v tzv. Německé demokratické republice. V Polsku masový katolicismus nedovoloval režimu nějaké razantnější akce proti Církvi, nechtěl-li riskovat povstání většího rozsahu. V tzv. NDR potom tvořili katolíci cca 8 % obyvatelstva, většina obyvatelstva se hlásila k protestantismu a religiozita obecně byla velice slabá, tudíž pro režim zanedbatelná. Přesto i v Polsku režim r. 1953 internoval primasa kardinála Stefana Wyszyńského a některé další biskupy, do svých diecézí se mohli vrátit až r. 1956 v důsledku částečného uvolnění.

Největší krvavou daň však museli křesťané zaplatit v azijských komunistických státech. Nejbestiálnější režim zavládl v Severní Koreji, kde diktátor Kim Ir-sen r. 1953 zakázal veškerý náboženský kult. V této zemi se hlásilo ke katolické víře cca 5 % obyvatelstva, vyšší počet k protestantským denominacím. Severokorejský komunistický režim trvá dodnes. Křesťané nemají absolutně žádnou možnost scházet se k bohoslužbě. Formálně sice vláda ponechala v hlavním městě Pchjongjangu otevřený jeden katolický kostel a dva protestantské, ale žádné bohoslužby se tam nekonají, slouží jen jako reklama pro turisty. Běda však, kdyby se věřící hlásili o své právo mít tam obřady, to by ihned následovalo jejich uvěznění v koncentračním táboře.

V Severní Koreji dodnes platí, že za vyznávání víry může být udělen i trest smrti. Stačí jen, když dítě neopatrně ve škole prozradí, že se rodiče s ním doma modlí. Podle sdělení organizace Open Doors zabývající se porušováním náboženské svobody ve světě je tento počet velmi vysoký. Jedna katolička, jíž se podařilo za složitých okolností emigrovat, vyprávěla svůj drastický příběh: V základní škole je učitel vyzval, aby si s ním zahráli „hru“. Mají se prý podívat, jakou knihu rodiče před spaním čtou a aniž by jim to řekli, napsat to na papír a příští den odevzdat ve škole. Ona zjistila, že rodiče před usnutím čtou bibli dovezenou ilegálně ze zahraničí, udělala tedy tak, jak učitel řekl. Sotva se vrátila domů, ihned vtrhla do domu policie. Zatkla rodiče a dívce řekla: „Teď už tátu a mámu nikdy v životě neuvidíš.“ Umístili ji do dětského domova a o osudu svých rodičů se nikdy nic nedozvěděla, nejspíš zahynuli v koncentráku. Podmínky tam jsou natolik kruté, že jen 10–20 % přežívá. Trestanci musejí pracovat při stravě jednou denně až 20 hodin, pokud ze zdravotních důvodů nemohou, jsou od dozorců bestiálně ubíjeni, časté jsou i příklady sexuálního znásilňování. Přesto se ale v ilegalitě Církev rozvíjí a tajní kněží celebrují mši svatou navzdory faktu, že oni i věřící často končí na popravištích nebo v lágrech. Zločinné pronásledování křesťanů v Severní Koreji mají ovšem na svědomí světové mocnosti. Kdyby tento zrůdný režim sadistických vrahů ekonomicky nepodporovaly, neudržel by se. Taková je pravá tvář současných tzv. demokratů.

Krutou brutalitou vůči křesťanům se vyznačoval a vyznačuje dodnes komunistický režim v Číně. Katolická církev, čítající cca 4 miliony věřících, byla r. 1958 vyzvána, aby se odtrhla od papeže. Někteří biskupové to učinili, ti, co odmítli, skončili ve vězení. R. 1967 diktátor Mao Ce-tung prohlásil Čínu ateistickým státem a postavil mimo zákon všechna náboženství včetně buddhismu, konfucianismu a islámu. Rudí gardisté vyhazovali do povětří chrámy. Teprve po Maově smrti se na přelomu 70. a 80. let ustálil v Číně tentýž stav jako před rokem 1967. Vláda stále považuje za legální pouze schizmatický tzv. Vlastenecký svaz čínských katolíků, biskupy, kněze a věřící věrné Římu však zatýká a odvléká do lágrů, kde jsou často krutě mučeni. O řadě z nich chybějí jakékoliv informace, nikdo neví, jestli vůbec žijí.

Krev křesťanů tekla i ve Vietnamu, kde platily zhruba tytéž zákony ve vztahu k náboženským společnostem jako v Sovětském svazu. Dokud ještě existoval svobodný nekomunistický Jižní Vietnam, prchali katolíci z komunistického Severního Vietnamu na jih podél mořského pobřeží. Komunistická tajná policie však jich cca 200 tisíc utopila v mořských hlubinách včetně žen a nemluvňat.

Pronásledování Církve v komunistickém Československu

Komunistický režim v poválečném Československu se ihned dostal do konfliktu s Katolickou církví. Pražský arcibiskup a český primas Josef Beran pobýval v internaci až do r. 1965, kdy byl jmenován kardinálem a na základě dohody Vatikánu s československou vládou mohl odcestovat do Říma bez možnosti návratu do vlasti. Zemřel r. 1969 v římském exilu jako opravdový mučedník pro víru, který nezradil ani za nejtěžších okolností. V komunistickém vězení na následky krutého týrání zemřel slovenský řeckokatolický biskup z Prešova bl. Peter Pavol Gojdič, další slovenský biskup Ján Vojtaššák ze Spíše zemřel krátce po svém propuštění z kriminálu, odkud se vrátil s podlomeným zdravím v důsledku brutálního zacházení. Internováni bez soudu byli spolu s Beranem českobudějovický biskup Josef Hlouch, brněnský Karel Skoupý, olomoucký arcibiskup Josef Karel Macocha a na Slovensku rožňavský biskup Robert Pobožný. Litoměřický biskup Štěpán Trochta a olomoucký světící biskup Stanislav Zela byli odsouzeni k vysokým trestům vězení, rovněž tak i tajně vysvěcení biskupové na základě tzv. mexických fakult (umožňujících světit biskupy i bez souhlasu Sv. stolce, který pro nemožnost kontaktu nešlo získat) Karel Otčenášek, Ladislav Hlad a Kajetán Matoušek, František Tomášek, pozdější pražský arcibiskup a kardinál byl bez soudu internován. Teprve částečné uvolnění poměrů za tzv. Pražského jara r. 1968 umožnilo návrat většiny biskupů do svých funkcí.

Komunistické úřady r. 1950 zlikvidovaly všechny mužské a řeholní řády. Mnichové a jeptišky putovali buď do internací, nebo do vězení, mladí řeholníci potom do trestních oddílů PTP. Z katolického tisku mohly vycházet pouze „Katolické noviny“ a „Duchovní pastýř“, redigované kolaborantským tzv. Mírovým hnutím katolického duchovenstva, od r. 1971 nazývaným „Pacem in terris“. Katolické školy a spolky byly zakázané, kněží mohli působit v pastoraci pouze na základě tzv. státního souhlasu, udělovaného krajským církevním tajemníkem. Ten ho odebíral, pokud duchovní projevoval více náboženské horlivosti, zvláště když pracoval s mládeží. Jakákoliv knězova aktivita mimo vlastního vysluhování svátostmi znamenala porušení paragrafu o „maření státního dozoru nad církvemi“, což neslo s sebou zatykač, soud a vězení.

O nelidské perzekuci katolíků v komunistickém Československu existuje díky Bohu řada publikací. P Josef Toufar, farář v Číhošti na Českomoravské vysočině, byl vyšetřovateli StB utýrán k smrti. Chtěli po něm falešné „doznání“, že manipuloval ve svém kostele s křížem na oltáři, který se z neznámých důvodů při jeho kázání začal vychylovat do stran. Další 3 katoličtí kněží na Jihlavsku Jan Bula, Václav Drbola a František Pařil byli odsouzeni k smrti a popraveni r. 1951a 1952. Soud je zcela vylhaně obvinil ze spoluúčasti na vraždě tří obecních funkcionářů ve vsi Babice, ačkoliv dva z nich již byli v době atentátu ve vězení a tudíž nemohli mít na ní žádný podíl. Tito kněží byli při výslechu bestiálně mučeni, spoluvězni P. Drboly vzpomínají, že slyšeli po každém jeho výslechu z jeho cely strašlivé naříkání. Popraveno bylo také 8 aktivních katolických laiků, dalších 100 lidí, mezi nimi 3 kněží, dostali za údajnou „spoluúčast na vraždě“ vysoké tresty vězení. Vraždu funkcionářů spáchal ve skutečnosti spolupracovník StB Ladislav Malý, dobrodruh a opilec. Dnes je evidentní, že celá akce byla orgány komunistické bezpečnosti vyprovokována, neboť režim potřeboval zpacifikovat a současně kompromitovat jižní oblast Českomoravské vysočiny, vyznačující se vysokou religiozitou.

Do r. 1968 bylo odsouzeno více než 6 tisíc řeholníků a řeholnic, ještě větší počet jich byl ale bez soudu internován. Počet kněží odsouzených komunistických režimem činí tisíce osob, počet aktivních katolických laiků je ještě podstatně vyšší. Mnoho vězňů se domů nevrátilo, stali se obětí týrání dozorců nebo nelidských pracovních podmínek. Uvolnění přinesl teprve rok 1968, nicméně potlačení tzv. obrodného procesu Rudou armádou a nástup tzv. normalizace vrátil politiku státu zpět, režim ale poté dal přednost administrativní perzekuci před zatýkáním a pracovními tábory.

Komunistický režim připravil české katolíky o skutečnou duchovní elitu. V jeho kriminálech se octli vynikající teologové: dominikáni Silvestr Braito a Reginald Dacík, jezuité Adolf Kajpr a František Šilhan, františkán Jan Evangelista Urban, premonstrátští opati Vít Tajovský, Augustin Machálka a mnozí další. Krutě byla také postižena katolická laická inteligence. Kriminály prošli významní katoličtí literáti Jan Zahradníček, Václav Renč, Bedřich Fučík, Zdeněk Kalista aj., profesorka křesťanské archeologie Růžena Vacková byla zavřena spolu s prostitutkami.

Komunistické pronásledování křesťanů lze nazvat vůbec nejhorším v dějinách. Ukazuje markantně více než cokoliv jiného zrůdnost a ďábelský původ tohoto ideologického a politického systému, na což poukázal i papež Pius XI. r. 1937 ve své encyklice „Divini Redemptoris“, věnované právě bezbožeckému komunismu.

Nicméně dnes již je komunismus ve své ryze marxisticko-leninské totalitní podobě opravdu mrtev. Zřekli se ji samotní její reprezentanti. Hrozí však ještě horší nebezpečí ve formě neomarxismu, tj. ve snaze dosáhnout politické moci nikoli revolucí, ale tzv. „pochodem institucemi“, nenápadným a postupným ovládnutím kultury, školství a mediální sféry. Cíle jsou tytéž jako u minulých totalitních režimů: likvidovat křesťanství a nastolit bezbožeckou tyranii. Kdo není ideologicky zaslepený, ten vidí, že toto se dnes reálně uskutečňuje.

Literatura:

• Bullock Allan: Hitler a Stalin, paralelní životopisy, Praha 1995
• Buehlmeyer Carl: Die Kirchengeschichte III, Paderborn 1959
• Doležal Miloš: Jako bychom dnes zemřít měli, Praha 2016
• Grajewski Andrej: Rosja i krzyź, Katovice 1991
• Hejl Vilém, Kaplan Karel: Zpráva o organizovaném násilí, Toronto 1986
• Janoušek Pavel: Případ Babice, Třebíč 2001
• Johnson Paul: Dějiny 20. století, Praha 1991
• Johnson Paul: Intelektuálové, Praha 1992
• Kalinciak Janusz: Za wiare, London 1975
• Koláček Josef: Století mučedníků, seznam.cz
• Marco Donald, Wiker Benjamin: Architekti kultury smrti, Praha 2011
• Navara Luděk, Kasáček Miroslav: Mlynáři od Babic, Brno 2008
• Vaško Václav: Neumlčená I–III, Praha 1991–2001
• Volkogonov Dmitrij: Lenin, počátek teroru, Praha 1996 aj.