Hnutí za emancipaci žen se neomezovalo pouze na politickou sféru, nýbrž bylo také elementem projektu širší transformace společnosti zaměřené proti tradičním křesťanským hodnotám. Původcům tohoto hnutí vůbec nešlo o nějaké zrovnoprávnění žen s muži, nýbrž o likvidaci dosavadního řádu postaveného na zjevené Boží pravdě. Dnešní bilance údajného „boje za rovnoprávnost žen“ to jasně ukazuje.

Podle Rachel Wilsonové, autorky knihy Occult Feminism: The Secret History of Women’s Liberation, kořeny amerických emancipačních hnutí nutno hledat v radikálních náboženských, filozofických a sociálních názorech vycházejících z protestantské reformace, z osvícenství a z utopických spisů 19. století. V nich můžeme najít mnoho dnešních požadavků týkajících se údajného zrovnoprávnění žen a jejich nezávislosti a přestavby společnosti v tomto duchu. Tyto ideje nalezly úrodnou půdu především v prostředí, kde byly zpochybňovány hierarchický model Církve a mravní principy, které ona hlásala.

Podle názoru, jenž v těchto kruzích převládal, bylo právě tradiční křesťanství konzervátorem tehdejšího modelu společnosti, v níž ženy zaujímaly podřízenou roli. Žena byla chápána pouze jako strážkyně „domácího krbu“, jako manželka a matka a také jako ochránkyně rodinné morálky. Děloha, ženám prý „vnucena“ vnější autoritou, měla podle tohoto narativu znamenat hlavní překážku jejich rozvoje a získání společenské rovnosti s muži. Patriarchát, který prý vzešel z tradičního náboženství, byl dominantní. Proto tato struktura opírající se o hierarchii, v níž muž představoval vedoucí roli ve veřejném i soukromém životě, musí být svržena včetně autority Církve a tehdy platných interpretací Bible.

Nejznámějším projevem takových iniciativ bylo nové zpracování biblických textů několika aktivistkami pod vedením Elizabeth Cady Stantonové, jedné z hlavních organizátorek emancipačniho hnutí. V publikaci z r. 1895 nazvané The Women’s Bible byly svaté knihy reinterpretovány ve smyslu rovnosti pohlaví.

Vedle tohoto feministického „přepisu Bible“ se ale stal dalším zdrojem emancipačního hnutí podle Rachel Stantonové spiritismus, na přelomu 19. a 20. století hojně praktikovaný v USA a v Evropě. Byl chápán jako nový způsob náboženského projevu v protikladu k institucionálnímu kultu. Zdůrazňoval individuální duchovní zkušenost proti oficiální nauce a autoritě duchovenstva. Spiritismus hlásal možnost komunikace s dušemi zemřelých. Tento kontakt probíhal prostřednictvím lidských médií a spiritistických seancí, díky nimž bylo údajně možné získat přístup k nemateriální skutečnosti.

Podle Stantonové tenkrát téměř neexistovala feministka (jinak zvaná také sufražitka), která by se neúčastnila spiritistických seancí. Plynulo to z faktu, že spiritistické hnutí umožňovalo ženám aktivní účast – mohly vystupovat jako média, mluvčí nebo šéfky setkání. Získávaly tím zkušenosti a vůdcovskou autoritu uvnitř spiritistických kroužků. Odtud byl už jen krůček k formulaci požadavku, aby ženy byly uznány za rovnoprávné účastnice společenského a politického života. Pro většinu feministických aktivistek se právě spiritismus stal důležitým zdrojem inspirace boje za údajnou emancipaci.

Bez vysvětlení historických a kulturních kontextů se dnešní feminismus jeví jako výsledek dlouhodobého procesu zahájeného ambiciozními ženami, pro jejichž aspirace s stal dosavadní model společnosti příliš těsný. Nicméně podle tezí zformulovaných v knize Occult Feminism… genezi feministického hnutí nutno hledat v okultních praktikách – a to nejen u spiritismu. Podle Stantonové se první sufražitky v USA inspirovaly vzpourou démonů proti Bohu, jak je psáno v Písmu sv. Proto se toto hnutí ihned na počátku vyznačovalo silným antichristianismem doprovázeným symbolikou Lucifera, jenž byl interpretován jako duch-osvoboditel žen zotročených patriarchátem. Nezanedbatelný vliv tady měly i dávné pohanské kulty, které se těšily u sufražitek velké popularitě, zejména klanění se bohyním.

Nejpopulárnějšími se u nich staly mezopotámská bohyně plodnosti, sexu a úrody Ištar a indická bohyně Khálí. Tyto bohyně, jimž byly přinášeny i lidské oběti (Khálí ještě ve 20. stol., pozn. překl.), byly prezentovány jako mocné ženy v protikladu k roli, kterou žena hrála v době patriarchátu, jenž jí údajně přisuzoval pouze úlohu ochránkyně rodiny, matky a manželky. Pohanské bohyně v narativu feministek jsou -znamením ženské síly, autonomie a osvobození.

Těžko lze mluvit o náhodě, když bohyně Khálí se r. 1972 objevila na obálce magazínu Ms. („Paní”), určeného hospodyním v domácnosti. Podle Rachel Wilsonové žena s více rameny na obálce časopisu není pouze symbolem různosti ženských rolí, ale též přirozenou podstatou feminismu a všech komunit, jež tento směr podporují. Khálí je také prezentována jako „zamračená matka“ a ženská reprezentace ideje „plnosti času“. Symbolizuje sexualitu, stvoření, smrt a zničení. Je v hinduismu známá jako postava s více rukama, v nichž drží meče a useknuté mužské hlavy. Její šíji zdobí náhrdelník z lidských hlav, náušnice mají podobu těl lidských nemluvňat. Někdy byla bohyně Khálí znázorněna, jak stojí na prsou boha Šivy, který chce obětovat i svůj život, jen aby Khálí odvrátil od úmyslu zničit svět. Barevná a strhující mytologie bohyně Khálí se tak podle autorky mohla stát inspirací pro ženy toužící po moci a síle neomezené autoritativní vlády.

Tak byl narýsován nový ideál ženskosti symbolicky navazující na ženské božstvo hinduismu: síla, nezávislost a mnohorozměrnost. Žena takto zformovaná je si vědoma svých práv, je vzdělaná a iniciativní a její životní aspirace daleko překračují dosavadní roli, kterou jí patriarchální společnost prý připsala. Bojuje o stejnou mzdu s muži, o ochranu před násilím a diskriminací. V profesním životě dělá kariéru a získává vysoké funkce s vědomím, že kompetence a ambice nejsou rezervovány pouze mužům. Práce pro ni neznamená pouhý doplněk k rodinnému životu, nýbrž důležitý prvek vlastní identity. Manželství a mateřství už nejsou pro ni závazkem, ale pouhou potenciální svobodnou volbou.

Feministický narativ postulovaný v časopise Ms. jako boj o rovnost a sebeurčení ženy se neomezuje pouze na manželství chápané ve smyslu partnerství rovnoprávných osob, které se dělí vzájemně o domácí povinnosti, nýbrž kategoricky též žádá odstranění všech bariér ztěžujících ženám realizaci svého ideálu emancipace. Největší překážkou toho je – naprosto přirozeně – dítě. Ještě předtím, než Nejvyšší soud USA r. 1973 vynesl svůj krvavý verdikt legalizující v plném rozsahu potraty, redaktorky Ms. už v prvním čísle volaly po změně prý „restriktivního“ zákona. V textu „Měly jsme potrat“ podepsaném 53 Američankami jsou čtenářky přesvědčovány, že aborty nejsou okrajovým jevem, nýbrž zkušeností milionů žen. Článek zdůrazňuje, že současné zákonodárství nepřipouštějící zabití nenarozeného dítěte vede prý ke smrti a utrpení mnoha žen, zejména chudých. Tak se formovalo propotratové stanovisko západní společnosti. Takových a podobných artikulů v médiích byla mračna. V předmluvě ke knize „50 Years of Ms.: The Best of the Pathfinding Magazine That Ignited a Revolution“, vydané u příležitosti kulatého jubilea výše zmíněného periodika Ms., známé feministky Katherine Spillarová a Eleanor Smealová napsaly: „Boj za právo na potrat je ve své podstatě bojem o právo na sebeurčení a rovnost ženy, proto má klíčový význam pro autentickou a reprezentativní demokracii.“

Pozn. překl.: O autentickém postoji Církve k otázce ženské rovnoprávnosti budeme brzy publikovat vlastní článek, jenž vyvrátí nesmysly feminismu o útlaku žen Katolickou církví.

Zdroj: Článek „Wyzwolenie czy zwiedzenie? Okultystyczne korzenie feministycznej rebelii“, autorka Anna Nowogrodzka-Patryarcha, in www.pch24.pl 24. 4. 2026