Katolická církev prý utlačovala ženu, jíž teprve moderní doba přinesla „osvobození“. Jaká je pravda? V mnoha civilizacích platila sexuální promiskuita, žena byla mužovou sexuální otrokyní, v antice sice existovala monogamie, nicméně muž mohl kdykoliv vlastní manželku vyhnat, když se zahleděl do jiné. Nevěra muže se pokládala za normální, nevěra ženy se naopak trestala, otec měl právo svou cizoložnou dceru vlastnoručně zabít. Žena si nesměla sama zvolit svůj životní stav, ten jí určoval otec.

Zákony po milánském ediktu r. 313, jímž císař Konstantin udělil křesťanům svobodu, byly formulovány v duchu křesťanské morálky, nepovolovaly rozvod a zakazovaly mužům vyhodit zákonnou manželku na ulici nebo ji prodat do otroctví kvůli mladší konkubině. Žena už nebyla bezprávná a muž musel respektovat její právo na domov, rodinný majetek a děti. Žena získala právo sama si zvolit svůj životní stav, zvláště chtěla-li se zasvětit řeholnímu životu nebo trvalému panenství ve světě. Křesťanství tedy znamenalo ve věci zrovnoprávnění ženy jednoznačně obrovský pokrok.

Je sice pravdou, že někteří církevní otcové zaujali obranný, až pohrdavý postoj vůči ženě, v níž viděli především pokušení proti životu v celibátu. Setkáváme se s tím v dílech sv. Ambrože, sv. Jeronýma aj. Jenže i Ambrož vysoko cení ctnostné panny. Panenství bylo u žen ve starověku i středověku pokládáno za nejvyšší hodnotu, proto zejména řeholnice se těšily obrovské úctě a vážnosti.

Všeobecně však církevní otcové pohlíželi na ženu s respektem. Sv. Augustin uvádí spoustu důvodů, proč se muž k ní musí chovat ohleduplně a laskavě. Papež sv. Řehoř Veliký (6. stol.) vysoko hodnotí křesťanskou matku, jejímž předobrazem je Panna Maria, a chválí manželství jako moudrou Boží instituci. Sv. Isidor, biskup ve španělské Seville (6. stol.), připomíná povinnosti muže vůči ženě, zejména lásku, kterou jí musí prokazovat a být jí vzorem ctností.

O povznesení ženy se hojně zasloužil mariánský kult. Sv. Anselm z Canterbury v 11. stol. píše o Marii jako o „nové Evě“, která – na rozdíl od „staré Evy“ – nám přináší požehnání. Na ženu máme hledět jako na Pannu Marii. Toto povědomí vedlo v křesťanském středověku k tomu, že žena byla předmětem úcty, kdy rytíři se jí měli klanět, líbat jí ruce a chránit ji.

Ani přístup ke vzdělání nebyl ženám uzavřen. Cestou k němu byly kláštery. Středověk zná hodně vysoce vzdělaných abatyší, např. sv. Gertrudu Velikou nebo sv. Hildegardu z Bingenu. Řada ženských klášterů vedla školy pro vzdělání dívek. Ty nahrazovaly ženám univerzitní vzdělání, jež bylo vyhrazeno pouze mužům, nikoli proto, že by se o ženských intelektuálních schopnostech pochybovalo, ale proto, poněvadž absolutorium právnické nebo artistické fakulty, u teologické to bylo samozřejmostí, se vázalo na duchovenské svěcení, alespoň nižší, které ženám nemohlo být uděleno, neboť Ježíš Kristus, sám muž, ustanovil svými apoštoly a učedníky pouze muže. Jedinou fakultou, kde mohly ženy studovat, byla medicína. Tam se duchovenské svěcení nevyžadovalo. Na lékařské fakultě v italském Salernu se také v 11. století setkáváme s první ženou – univerzitní profesorkou v dějinách – Trotulou di Ruggiero. V principu v křesťanském středověku platilo, že žena se může vzdělávat a věnovat vědě, ale jako řeholnice žijící v celibátu, nikoli jako manželka a matka rodiny, jež měla dle tehdejší mentality jiné poslání.

Ženy jako šlechtičny, kněžny a královny velmi často ovlivňovaly rozhodování svých mužů a v případě ovdovění vládly nebo se staraly o rodinné hospodářství samy. Mnohokrát též paralelně vedle svých manželů vyvíjely vlastní aktivitu buď charitativní, duchovně formační nebo vzdělávací, u nás např. ve 13. stol. sv. Zdislava z Lemberka. To dokazuje, že ženy, ač majetkově závislé na svých mužích, měly přece jen široký prostor pro vlastní iniciativu a činnost.

Čím více vzrůstala laická vzdělanost, jejímiž nositeli byli lidé žijící v manželství a nikoli v celibátu, tím více se objevují spisy vyzdvihující lásku mezi mužem a ženou, rozvíjí se milostná poezie a trubadurské zpěvy opěvující vyvolenou mužova srdce, nejen její tělesnou krásu, ale i jemnost, citlivost a ušlechtilost. Jen jedno se zakazovalo: propagace smilstva. Každý mimomanželský sex byl křesťanským středověkem chápán jako znehodnocení pravé ženskosti, kterou nejlépe a nejvýstižněji ztělesňovala Panna Maria, ta nejdokonalejší a nejkrásnější žena.

Feministické hnutí v 19. století, reprezentované nejvíce Betty Friedanovou v USA, usilovalo o rovnoprávnost žen s muži v přístupu ke vzdělání a k profesní kariéře. S tím lze souhlasit za předpokladu, že nezmizí ze scény prioritní poslání ženy v úloze věrné manželky a matky rodiny. Žena však podle osvícenských, liberálně socialistických a komunistických teorií měla být „osvobozena“ od mužovy nadvlády tím, že jí byla dána možnost kdykoliv se rozvést a odejít za jiným mužem. Tím ovšem se opět stala jako ve starověku mužovou sexuální otrokyní. Vdaná žena již není v morálním povědomí pro cizího muže tabu, stejně tak svobodná dívka pro mladíka nebo otce rodiny, nýbrž může být zcela legálně předmětem smilného chtíče, pohlavního ukojení v rámci třebas i „rekreačního“ sexu. V práci musí být velmi často šéfovi „po vůli“, když ne, tak má jen jedinou možnost: posílit řady nezaměstnaných. Aby žena byla „osvobozena“ od zátěže plození dětí a jejich výchovy, což vyplývá z její přirozenosti, a mohla se plně věnovat profesní kariéře, aniž by se musela přitom v sexuálním životě omezovat, uzákonil bezbožecký novověk potraty, čímž se vrátil zpět k barbarské antické praxi zabíjení nemluvňat.

Že toto neznamenalo „osvobození“, ale naopak zotročení ženy, dosvědčuje zákonodárství po bolševické revoluci v Sovětském svazu (ten také jako první stát světa legalizoval umělé potraty). V komunistických učebnicích dějepisu se psalo, že teprve tam se stala žena poprvé rovnoprávnou členkou společnosti, poněvadž mohla vykonávat všechny dosud pouze mužské práce. Vzpomínám si, že i naši skalní komunisté, jezdící služebně do Sovětského svazu, byli zděšeni, když viděli, jak ženy s krompáčem v ruce na ulici kopou kanály, zatímco chlapi se na to hned vedle koukají za veselého popíjení vodky. Tak vypadala v praxi komunistická „emancipace“ ženy, která prý může vykonávat každou práci, již dosud zastával muž. Samozřejmě i tu hrubou, fyzicky těžce namáhavou, od níž ji civilizované společnosti založené na křesťanských principech chtěly uchránit, neboť respektovaly její biologické povolání k mateřství, kterému tato tvrdá dřina neprospívá, spíš naopak.

Dnes je šlágrem vyspělých zemí neomarxistická ideologie genderismu. Mezi ženou a mužem prý není žádný rozdíl, ten je pouze kulturní, záleží na tom, jestli se člověk cítí být ženou nebo mužem, případně se identifikuje s nějakým jiným „pohlavím“. Takový přístup znamená likvidaci všeho, co je na ženě a ideálu pravého ženství krásné a ušlechtilé, především Bohu zasvěcené panenství, a obětavé mateřství.

Církev nikdy nebyla a není nepřítelem ženy, naopak lze bez nadsázky říci, že žádné náboženství a žádný ideový systém v dějinách nepovznesly ženu tolik, jako právě ona díky mariánskému kultu. Skutečná svoboda ženy a její pravá emancipace spočívá ve dvou formách realizace pravého ženství: buď jako panny v doživotní službě Bohu a nadpřirozeným cílům, nebo jako věrné manželky a obětavé matky. Každá jiná forma realizace ženství znamená její zotročení.

Sv. Pavel píše: „Ženy, buďte poddány svým mužům jako Pánu, neboť muž je hlava ženy, jako hlava Církve je Kristus… Muži, milujte své manželky, jak i Kristus miloval Církev a vydal sebe samého v oběť za ni…“ (Ef 5,223,25). Kdo si myslí, že tyto věty zvýhodňují muže a znevýhodňují ženy, nečte správně. Muži mají od přirozenosti sklon k vnější aktivitě, k vedení, zatímco ženy k péči o děti a domácnost, čímž se ocitají – ať chtějí nebo ne – v jisté závislosti na muži. Ovšem muž to má podle Pavla horší. Musí milovat svou ženu tak, jak „Kristus miloval svou Církev“, který dal za ni svůj život. Tak i muž je povinen podstoupit pro svou ženu v případě potřeby i tu nejvyšší oběť. Pro tak velikou lásku je absurdní představa, že by muž byl k ženě hrubý nebo že by ji omezoval v jejich ušlechtilých zájmech rozvíjejících její přirozené lidství, ať už je to touha po vzdělání nebo angažovanost ve všem dobrém a krásném. To je opravdová emancipace podle Božího plánu, emancipace, která chce naprostou rovnost muže a ženy jako výrazu jednoho a téhož lidství, jež ale zároveň respektuje přirozenou rozdílnost obou pohlaví tak, jak ji definoval apoštol národů sv. Pavel.

Literatura:

• Burdová Ilona: Chvála ženy statečné, Kartusiánské nakl. Brno 2016
• Pernoudová Regina: Žena v době katedrál, Vyšehrad, Praha 2002