Dne 23. dubna známý pomocný biskup z Kazachstánu věrný katolické Tradici mons. Athanasius Schneider navštívil v Polsku v Józefově u Varšavy školu sv. Tomáše Akvinského provozovanou Bratrstvem sv. Pia X. (FSSPX). S žáky hovořil o svém dětství za komunismu, o víře, kterou si uchoval, a o hrdinském příkladu své rodiny. Vyzval mladé lidi, aby si chránili poklad katolické víry jako největší dobro. Ve své přednášce řekl:

Pochválen buď Ježíš Kristus!

Navěky. Amen.

Bohužel nemluvím polsky, proto budu přednášet anglicky a P. Karol Stehlin (představený FSSPX v Polsku, pozn. překl.) vám to přeloží. Velice děkuji panu řediteli za pozvání. Jsem moc rád, že jsem mezi vámi. Chci se s vámi jen podělit o pár zážitků ze svého života.

Narodil jsem se v bývalém Sovětském svazu. Vy jste relativně mladí a proto jste nezažili sovětský komunistický režim. Ale vaši rodiče, stejně jako někteří vaši učitelé, si pravděpodobně stále pamatují komunistickou éru tady v Polsku. Byla to ideologická diktatura. Komunismus se snažil zcela vyloučit Boha ze společnosti. Usiloval vytvořit společnost úplně bez Boha. Říkali tomu materialismus: záleželo pouze na materiální a časné realitě. Nic věčného, nic nadpřirozeného prý neexistuje.

A největší nebezpečí pro komunisty znamenala Církev, protože katolická víra a katolický život představovaly nejradikálnější opozici vůči komunistické ideologii. Tohle je systém, ve kterém jsem vyrůstal. Moji rodiče byli Němci, jejichž předkové byli vysídleni do Ruské říše. Měli jsme dvě vesnice: jednu obývali německy mluvící katolíci, druhou protestanti. Až do Stalinových dob žili v těchto vesnicích poblíž Černého moře. Víte, že Stalin byl jedním z největších komunistických diktátorů. V letech 1936–1937 se rozhodl provést něco, co nazýval „očištěním“ společnosti. Byly to dva roky teroru. Během těchto dvou let byly v Sovětském svazu zavražděny miliony nevinných lidí.

Tyto oběti nazval „potenciálními nepřáteli komunismu“. A kdo vlastně byli tito potenciální nepřátelé? Nejprve kněží, pak intelektuálové a nakonec ti, kteří vlastnili nějaký majetek. Prakticky všichni katolíci a všichni věřící byli považováni za nebezpečné pro komunismus. Stejně tak byli za nepřátele pokládáni i lidé schopní samostatného myšlení a pochopení toho, co se ve společnosti děje. Komunismus tvrdil, že by nemělo existovat soukromé vlastnictví. Jednou z obětí této čistky byl můj dědeček Sebastian Schneider. Byl zavražděn, protože byl katolík, Němec a vlastnil nějaký majetek. Bylo mu teprve dvacet sedm let. Nedávno předtím se oženil. Moje babička ovdověla v pětadvaceti letech a můj otec byl ještě malé dítě.

Když byl můj dědeček popraven, policie přišla prohledat dům mé babičky. Na zdech visela spousta náboženských obrazů. Policisté jí řekli: „Je to zakázané. Žijeme v ateistickém státě. Tohle všechno musí být odstraněno.“ Nařídili mé babičce, aby si ty fotky před nimi sama sundala. Ale ona odmítla: „Neudělám to.“ Pak se ke zdi přiblížil policista, aby je sám odstranil. Babička na něj křičela: „Ty jsi ty obrazy na zeď nedal! Proto nemáš právo je sundat!“ Policista byl tak šokovaný, že se ničeho nedotkl a mlčky odešel z domu. Pro mě to vždycky byla mimořádná událost, téměř zázrak, protože víme z Písma sv., že Bůh chrání zejména vdovy a sirotky.

Po druhé světové válce byli moji rodiče deportováni na Ural, aby pracovali v dolech a lesích. Podmínky byly hrozné: teploty v zimě klesaly někdy až k -40 stupňům Celsia, bylo velmi málo jídla a muselo se extrémně těžce pracovat. Mnozí zemřeli vyčerpáním nebo v lese zmrzli. Každé ráno nikdy nevěděli, jestli budou večer ještě naživu. Všichni tito deportovaní byli Němci: někteří katolíci, jiní protestanti. A když je ráno odváděli na práci do lesů, katolíci se nahlas modlili růženec. Po chvíli se k nim přidali protestanti, také se začali modlit růženec. Tváří v tvář smrti tudíž i oni vzývali Pannu Marii. V tomto německém ghettu se jim podařilo zorganizovat skutečný tajný církevní život. Moji rodiče patřili k hlavním organizátorům této podzemní církve.

Jednoho dne moje matka zachránila kněze pronásledovaného policií. Jmenoval se otec Alexis Zaritsky, ukrajinský řeckokatolický kněz, který také sloužil latinskou mši. Později zemřel mučednickou smrtí v Kazachstánu a byl Církví prohlášen za blahoslaveného. Roku 1958 v tomto německém ghettu otec Alexis tajně sloužil mši. Přítomna byla i moje matka. Během obřadu někteří věřící varovali: „Už jede policie!“ Otec Alexis nevěděl, co má dělat. Moje matka mu řekla: „Pojď se mnou. Schovám tě.“ Odvedla ho z ghetta do čtvrti obývané pouze Rusy, které znala. Ukryla ho v malé místnosti. Nabídla mu jídlo a pití, protože dva dny nic nejedl: veškerý čas trávil zpovědí. Bylo tam asi tisíc katolíků, z nichž někteří se nezpovídali deset let. Když nastal večer, ve tmě vedly moje matka a teta kněze zasněženým lesem na jinou železniční stanici, která se nacházela dvanáct kilometrů daleko, protože tu hlavní hlídala policie. Nebezpečí bylo obrovské. Jako internovaná Němka nesměla moje matka opustit ghetto. Kdyby ji policie zatkla, následky by byly hrozivé. A přesto nechala doma své dvě malé děti: mého bratra a sestru. Konečně dorazili na nádraží. Maminka koupila knězi lístek. Posadili se v čekárně.

Najednou se dveře otevřely: vstoupili policisté. Kněz byl zděšený. Ne kvůli sobě – už byl několikrát ve vězení – ale kvůli mé matce, která podstupovala obrovské riziko se svými dvěma malými dětmi. Policista se kněze zeptal: „Kam jedeš?“ Ten, paralyzovaný strachem, neodpověděl. Potom moje matka klidně řekla: „Je to náš přítel. Doprovázíme ho. Tady je jeho lístek.“ Policista se na něj podíval a pak řekl knězi: „Nenastupujte do posledního vagónu, protože na další zastávce bude odpojen a dále nepojede. Přeji vám příjemnou cestu.“ A odešel.

Otec Alexis poté řekl mé matce: „Bůh nám poslal anděla.“ Tento policista mu de facto pomohl uprchnout právě před policií. Kněz dodal: „Nikdy nezapomenu, co jsi pro mě udělala. Na každé mši se budu modlit za tebe a tvé děti. A dá-li Bůh, jednou se za tebou vrátím.“ Později byl otec Alexis internován v Karagandě v Kazachstánu.

Mezitím moji rodiče odešli z Uralu do Kyrgyzstánu, kde jsem se narodil. Otec Alexis se o našem stěhování dozvěděl a přijel nás z Kazachstánu navštívit. Tajně u nás doma sloužil mši sv. V té době jsem byl roční miminko. Vedle provizorního oltáře stála moje postýlka. Někdy žertuji, že v prvním roce života jsem už sloužil mši. Otec Alexis požehnal našemu domovu, mým bratrům, mým sestrám a mně. Pak se vrátil do Karagandy, kde byl ale později zatčen politickou policií KGB a poslán do nechvalně známého koncentračního tábora Karlag. Po dalším roce a půl utrpení tam v roce 1963 zemřel. Proto byl beatifikován jako mučedník. I v Kyrgyzstánu moji rodiče organizovali tajné mše. Měli jsme jen velmi málo kněží; mnoho z nich bylo ve vězení. Někdy se kněz náhle tajně objevil. Byla to pro nás tichá a diskrétní oslava, protože jsme se museli neustále bát KGB.

Když jsem se narodil (r. 1961, pozn. překl.), v Kyrgyzstánu nebyli žádní kněží. Moje matka nevěděla, kdy přijde další: možná za šest měsíců, možná za rok. Nechtěla, abych tak dlouho zůstával bez křtu. Znala dobře katechismus, věděla proto, že v případě nouze může křtít i laik. Týden po mém narození se tedy se souhlasem mého otce rozhodla, že mě sama pokřtí. Vzala si katechismus a pečlivě se řídila všemi pokyny. Po křtu se mého otce zeptala: „Postupovala jsem správně?“ On odpověděl: „Nevím…“ Tak mě pokřtila znovu, protože si chtěla být naprosto jistá.

O několik měsíců později dorazil jezuitský kněz, který tajně přijel z Litvy. Požádal, aby k němu byly přivedeny všechny děti pokřtěné svými rodiči, protože si nemohl ověřit, jestli křty byly platné. Tak mě k němu moje matka přinesla. A on mě znovu pokřtil. Takže jsem byl pokřtěn třikrát! Proto nyní nemám absolutně žádné pochybnosti o platnosti svého křtu.

Také si velmi dobře pamatuji Štědrý den v Kyrgyzstánu. Tam byly Vánoce jen všedními dny práce a školy. Slavit se mohlo jen tajně, v noci. Vláda přísně zakazovala modlitební shromáždění. Každoročně moji rodiče organizovali celonoční modlitbu za katolické Němce žijící v oblasti. Tato setkání se konala u nás doma. Přímo naproti nám bydlel městský policejní náčelník. Jmenoval se Anatolij. Byl to komunista, ale spíše jen formálně, a přítel naší rodiny. Na Štědrý den ho šel navštívit můj otec: „Víš, zítra jsou Vánoce. My katolíci se musíme celou noc modlit a zpívat.“ Policista odpověděl: „Je to zakázané… ale slibuji vám, že tu noc nepřijde žádný policista. Modlete se a zpívejte.“ Tak nás tajně chránil.

Pak jsme se přestěhovali do Estonska. První věc, kterou moji rodiče udělali, bylo, že hledali katolický kostel. Nakonec jeden našli… sto kilometrů od našeho domova. Radostně zvolali: „Děti, to je požehnání! Kostel tak blízko: jen sto kilometrů! V Kyrgyzstánu jste někdy museli urazit tisíc kilometrů!“ Takže každou neděli jsme cestovali vlakem dvě stě kilometrů na mši sv. Abychom se vyhnuli policejním kontrolám, vždy jsme odjížděli v noci a vraceli se posledním vlakem, kolem půlnoci. Tento kostel se nacházel v Tartu v Estonsku. Žil tam lotyšský kapucínský kněz, který také strávil mnoho let v táboře Karlag. Všechny mše se tam sloužily podle tradičního ritu. Tam jsem přijal své první svaté přijímání a biřmování. Protože jsme byli rodina žijící nejdále od kostela, nabídl nám kněz možnost trávit nedělní odpoledne v pokoji na jeho faře, abychom nemuseli čekat na vlak na nádraží.

Jednoho dne – jde o jednu z nejživějších vzpomínek mého dětství – po mši, když jsme s matkou šli směrem k faře, jsem se jí ze zvědavosti zeptal: „Mami, jak se člověk stane knězem?“ Slovo „kněz“ na mne působilo hlubokým dojmem, ale já tenkrát ještě o kněžství vážně neuvažoval. Jen jsem chtěl pochopit. Moje matka odpověděla: „Aby se někdo stal knězem, musí ho Bůh povolat.“ Nerozuměl jsem, co tím myslela. Domníval jsem se, že to znamená hlas přicházející z nebe! Od té chvíle jsem se už nikdy neptal, jak se stát knězem. Přesto jsem se jím stal … a dokonce i biskupem. Tento krátký rozhovor s matkou mi zůstal vryt do paměti na celý život. O několik let později jsem se na ono místo v Estonsku vrátil. Poklekl jsem přesně na místě, kde se ten rozhovor odehrál, a poděkoval Bohu za své kněžské povolání.

Posléze jsme měli to štěstí, že nám bylo umožněno opustit Sovětský svaz a odstěhovat se do Německa. Když jsme dorazili do malého katolického německého města, okamžitě jsme šli do kostela. A tam jsme zažili obrovský šok: poprvé v životě jsme viděli lidi přijímat Krista na ruku. Bylo to pro nás nepředstavitelné. Před naším odjezdem z Estonska nás otec Janis Pawlowskis varoval:„Když budete v Německu a najdete kostely, kde se přijímání podává na ruku, nechoďte tam.“ To jsme mu slíbili.

Reakce mé matky byla okamžitá: „To je hrozné! Do toho kostela se už nikdy nevrátíme.“ Ale v dalším kostele to bylo stejné. A jinde zase. Jednoho večera, po návštěvě několika kostelů nás máma shromáždila a začala plakat: „Děti moje, nechápu, jak se někdo může takto chovat k našemu Pánu Ježíši Kristu…“ Matčiny slzy byly jedním z prvních popudů, které mě později inspirovaly k napsání knihy proti přijímání na ruku a ve stoje.

V té době jsem také začal při mši sv. poprvé ministrovat, protože v Sovětském svazu to bylo dětem zakázáno. A právě při této službě se v mém srdci zrodilo kněžské povolání. Byl jsem přesvědčen: Musím se stát knězem. Teprve tehdy jsem pochopil, co moje matka myslela, když mluvila o Božím povolání.

Jaký je největší dar, který jsem v životě dostal? Jednou z největších milostí, které mi Bůh udělil, je přijetí pravé katolické víry. Je to největší poklad. Tento dar katolické víry je v mých očích dokonce větší než kněžské nebo biskupské svěcení. Plná katolická víra je nejcennějším pokladem, který vlastníme. A přesně to vám, milí studenti, přeji: abyste tento poklad přivítali a střežili ho. Je k nezaplacení. Nikdo nebude mít možnost vám ho ukrást. Má mnohem větší hodnotu než jakékoli tituly nebo profesní úspěchy, kterých byste kdy v životě mohli dosáhnout. Možná jeden z vás, chlapci, jednou řekne: „Bože můj, je-li to tvá vůle, chtěl bych se stát knězem.“

A možná se mladá dívka bude modlit takto: „Bože můj, dovolíš-li, dej jednou povolání jednomu z mých budoucích synů.“ A vy všichni, kteří jste povoláni k manželství a k založení rodiny, pamatujte, že vaší první povinností bude předat svým dětem tento poklad katolické víry.

Zakončím krátkým příběhem. Můj bývalý karagandský arcibiskup, mons Lenga, který nyní žije u vás v Polsku, se jednoho dne zúčastnil synodu v Římě. Jeden kardinál ho přišel pozdravit a zeptal se: „Kdo vy jste?“ Biskup Lenga odpověděl: „Jsem biskup v Kazachstánu. A vy?“ Kardinál vyjmenoval všechny své tituly: „Jsem kardinál, prefekt této kongregace, prezident této, člen tamtoho…“ Když dokončil svůj dlouhý seznam titulů, biskup Lenga se na něj podíval a zeptal se: “Vaše Eminence… jste katolík?“ Protože tento kardinál zapomněl na to nejdůležitější: říct, že je katolík. A na tom nejvíc záleží. Děkuji mnohokrát za vaši pozornost. Přeji vám mnoho úspěchů ve studiu. Ale největším úspěchem vašeho života bude milovat, bránit a žít svou katolickou víru až do posledního dechu.

Moc děkuji.

Chvála Ježíši Kristu!

Zdroj: Článek „Bischof Schneider erzählte Schülern von seiner Kindheit unter dem Kommunismus“ in www.katholisches.info 12. 5. 2026