Papež Pius XII. krátce před svou smrtí v říjnu r. 1958 měl připravenou k publikování encykliku pod názvem „Cultum Regni“. Než ji ale stačil podepsat a dát ke zveřejnění, odešel na věčnost. Proč ji jeho nástupci Jan XXIII. a Pavel VI. nechali v šuplíku? Dostačující odpověď na tuto otázku poskytuje následný vývoj spojený s II. vatikánským koncilem (DVK), poté s rozvratem věrouky a mravouky a s totální destrukcí Katolické církve.

Známý kanadský publicista a tradiční katolík John Henry Westen na svém portálu LifeSiteNews dne 19. června upozornil, že tento dokument byl nedávno objeven ve vatikánských archivech. Jeho obsahem je varování před novodobými herezemi – přesně těmi, které se po DVK rozšířily v Církvi jako rakovina a způsobily její současnou krizi. Pius XII. zde podle Westena odsuzuje relativizaci dogmatu, zpochybňování obětního charakteru mše sv., popírání morálních principů zejména ohledně 6. a 9. přikázání, kladení katolické víry v politické rovině na stejnou úroveň s ostatními náboženstvími a kulty, ekumenismus, stírání rozdílu mezi katolickou pravdou a nekřesťanskými bludnými naukami a požadavek změny církevního učení o náboženské svobodě. Přesně tato heterodoxie dostala poté zelenou na DVK, jak analyzuje Roberto de Mattei ve své knize „Druhý vatikánský koncil – dosud nenapsané dějiny“.

Podle Westena si Pius XII. toto nebezpečí prorocky uvědomoval, reagoval na ně koneckonců již ve své encyklice „Humani Generis“ r. 1950, kde podrobuje zdrcující kritice teze tzv. „nouvelle théologie“ ve Francii, které v zárodku již naznačovaly nebezpečí tohoto vývoje. „Nouvelle théologie“ hlásala bludy odsouzené již sv. Piem X. r. 1907 v encyklice „Pascendi“, ale rafinovaněji a s větší záludností. K předním zastáncům tohoto směru patřili ve Francii pozdější periti (poradci) na DVK Yves Congar, Henri de Lubac aj., v Německu Karl Rahner a Hans Kueng, v Holandsku Piet Schoonenberg a Edward Schillebeeckx, v USA John Countrey Murray a další.

Nicméně Humani Generis byla velkou částí tehdejšího světového episkopátu ignorována, výuka a formace budoucích kněží na fakultách a v seminářích nadále zůstala v rukou modernistů. Na tyto skutečnosti upozornil papeže Pia tehdejší prefekt Svatého Officia (tak se tenkrát nazývalo dnešní Dikasterium pro nauku víry) kardinál Alfredo Ottaviani v r. 1956. Pius XII., šokovaný touto zprávou, začal rychle jednat a jmenoval tým, jenž měl připravit encykliku, která měla zdůraznit Kristovo království na zemi a Jeho umístění do centra veškerého náboženského i společenského života v návaznosti na encykliku Quas Primas Pia XI. z r. 1925. Součástí toho bylo i nové kategorické odsouzení herezí nouvelle théologie s nekompromisním postulátem odstranění jejich hlasatelů z univerzitních kateder a seminářů. 27. září r. 1958 příslušná komise kardinálů schválila text encykliky a předložila ji papeži k podpisu. Pius XII. ale pár dní nato 9. října zemřel, prostudovat si dokument již nestihl.

Westen je přesvědčen, že pokud by tato encyklika byla publikována, nedošlo by k otevření dveří omylům DVK. To je ovšem otázkou. Modernisté se tenkrát nacházeli již v nejbližším okolí samotného Pia XII., jen namátkou jmenujme německého jezuitu a pozdějšího kardinála Augustina Beu. Krom toho nezanedbatelná část biskupů ve světě již smýšlela modernisticky, někteří byli též členy zednářských lóží.

Nicméně buď jak buď, i kdyby tato encyklika nezabránila omylům DVK a nestala se pevnou hrází proti rozkladnému vývoji po něm, tak přece jen by věrným katolíkům posloužila jako spolehlivý orientační bod – a to tím významnější, že byla sepsána krátce před zahájením DVK. Právě toho se modernisté báli, proto zmíněný dokument nesměl být publikován a skončil ve vatikánském archivu.

Je DVK „základním fundamentem současného katolicismu“?

Nezveřejněná encyklika Pia XII. „Cultum Regni“ zároveň ukazuje současné generaci katolíků, že proces rozkladu Církve byl systematicky připravován již dávno v minulosti. Pokud by byla publikována, neměli by dnešní neomodernisté v čele Církve argumenty k vymáhání bezpodmínečné poslušnosti dokumentům DVK s takovu tvrdostí. Žel i současný papež Lev XIV. ve svých pravidelných středečních katechezích, věnovaných od počátku letošního roku právě DVK, zdůrazňuje, že tento koncil je „základním fundamentem současného katolicismu“ – a kdo ho neakceptuje, zůstává na okraji Církve.

Nicméně DVK se nikdy nemůže stát „základním fundamentem současného katolicismu“, pokud tím rozumíme pravou Kristovu Církev s její neomylnou naukou pocházející od Krista a apoštolů. My na rozdíl od tzv. sedesvakantistů nepopíráme, že šlo o řádný církevní sněm, ale odmítáme považovat ho za hlasatele neomylných dogmat, neboť jím ani nechtěl být, papež Jan XXIII., který ho svolal, jej prohlásil za ryze pastorační a nikoli věroučný. Nelze tedy vymáhat vůči jeho dokumentům tutéž poslušnost jako vůči dokumentům jiných koncilů, např. tridentského nebo I. vatikánského.

Akceptujeme, že dokumenty DVK obsahují mnohé hodnotné pasáže, které jsou v souladu s katolickou naukou a předchozími dogmatickými definicemi církevního Magisteria. Ano, tyto jeho texty plně přijímáme. Zároveň ale už vzhledem k tomu, jak sám sebe DVK definoval, musíme říci, že nebyl neomylný, proto jeho texty se mohou v některých bodech mýlit a být v rozporu s dosavadní naukou Magisteria, nemají pečeť a charakter neomylnosti. A ony skutečně na některých místech jsou zavádějící.

Konstituce o Církvi Lumen Gentium 16) např. říká: „Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.“ O islámu pojednává i deklarace Nostra Aetate (NA) v b. 3: „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, … který promluvil k lidem. Jeho rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem.“

Tohle je přece proti tomu, co Církev vždycky předtím učila! V zásvětné modlitbě ke Kristu Králi se přece katolíci oficiálně modlili za všechny, kdo „vězí v osidlech pohanství nebo islámu…“. Najednou ani slovo o tom, že jde o nepravé náboženství a spása pro muslimy je možná pouze tehdy, když přijmou Ježíše Krista za svého Spasitele. Jistě, obhájci DVK mi poukážou na řadu míst v jeho dokumentech, kde se píše jasně, že přijmout Krista je podmínkou spásy. Ano, ale proč toto chybí u vět týkajících se islámu? Čtenáře dokumentů DVK toto zcela dezorientuje a bude se logicky ptát: Platí i pro muslimy nutnost uvěřit v Ježíše Krista jako jediného Spasitele? Podle chvalořeči DVK na adresu islámu by se dalo soudit, že nikoliv. Dříve Církev vždycky odsuzovala nauku islámu jako násilnickou, předkládající Boha jako tvrdého a obávaného vladaře, připomínala krutosti mohamedánů vůči katolickým křesťanům a masové vraždění, jehož se na nich dopouštěli – a najednou v dokumentech DVK se dozvídáme, že se i na ně „vztahuje plán spásy…“, že „Církev se na ně dívá s úctou…“ aniž by padlo jediné slovo o nutnosti konvertovat ke Kristu. DVK rovněž ignoruje, že Korán prohlašuje za rouhání křesťanskou víru v trojjediného Boha, proto Bůh islámu není totožný s Bohem pravého Zjevení. To vše je tedy v jednoznačném rozporu s tím, co Církev vždycky učila. Jestliže nás současní nositelé Magisteria nutí přijmout tuto novotu, pak musíme konstatovat, že se budeme řídit tím, co Církev učila vždycky a nikoli nejednoznačnými a tradiční nauce protiřečícími větami DVK.

Rovněž tak odporuje tradiční církevní nauce i b. 4) NA o židech. Připomíná se zde „velké společné dědictví“, tj. Starý zákon. Jenže židé, kteří odmítli Krista, nejsou v souladu se Starým zákonem, který celý je orientován k Ježíši Kristu, úběžníku a vrcholu Božího zjevení. I tady zcela postrádáme výzvu, aby se židé obrátili a přijali Ježíše Krista za svého Mesiáše. Vynikající polský teolog Waldemar Chrostowski, jedinečný znalec judaismu, neustále zdůrazňuje vadu tohoto vyjádření NA ve vztahu k židům.

Nepřijatelný je i b. 2 NA: „Tak v hinduismu zkoumají lidé božské tajemství a vyjadřují je nevyčerpatelným bohatstvím mýtů a pronikavými filozofickými pokusy. Hledají osvobození od úzkostí naší existence buď v různých formách asketického života nebo v hluboké meditaci nebo v tom, že se uchylují k Bohu s láskou a důvěrou. Buddhismus ve svých rozmanitých formách uznává radikální nedostatečnost tohoto proměnlivého světa. Učí, jakou cestou mohou lidé se zbožnou a důvěřivou myslí buď dojít stavu dokonalého osvobození, anebo – ať vlastním úsilím, ať s vyšší pomocí – dospět k vrcholnému osvícení. Takto se i ostatní náboženství, rozšířená po celém světě, snaží různými způsoby vycházet vstříc neklidu lidského srdce tím, že nabízejí cesty: nauky a životní pravidla i posvátné obřady. Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky… Proto církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě.“

Zde na rozdíl od pasáží o islámu a judaismu se sice dále potom píše o potřebě přijmout Krista jako o podmínce spásy, nicméně mluvit o hinduistických obřadech jako „posvátných“ je skandální, zvláště když uvážíme, že ještě v polovině 20. století se v chrámu bohyně Khálí v indické Kalkatě přinášely lidské oběti (setkala se s nimi a bojovala proti nim také Matka Tereza). Sv. Pavel píše v 10. kap. 1 Kor, že pohané, když přinášejí oběti svým bohům, nepřinášejí je jim (ti neexistují), nýbrž démonům. Komu tedy mám jako katolík věřit? Sv. Pavlovi, jenž nazývá pohanské obřady démonickými, nebo DVK, který je označuje jako „posvátné“? Určitě sv. Pavlovi, protože Písmo sv. je neomylné, DVK dle svého vlastního vyjádření nikoliv a žádná církevní autorita nemá tudíž kompetenci nutit mne, abych tuto pasáž NA přijal nekriticky jako závaznou. A propos: Jestliže uvedená pohanská náboženství jsou dle sv. Pavla démonického původu, jak může DVK říkat, že Církev neodmítá nic, co je u nich „svaté“? Svaté je pouze to, co je z Boha, nikoli to, co je od démonů.

V přímém a jednoznačném rozporu s naukou Církve je též věta z deklarace Dignitatis Humanae b. 2: „Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu.“ To kategoricky odsuzuje jako blud encyklika papeže Řehoře XVI. „Mirari Vos“ z r. 1831 a Syllabus bl. Pia IX. z r. 1864. Člověk nemá žádné právo na náboženskou svobodu, ale právo na svobodné přijetí pravdy a dobrovolný souhlas s ní, která je pouze v Ježíši Kristu, což je podstatný rozdíl. To tedy znamená, že člověk má právo nebýt násilím nucen proti svému, i když mylnému svědomí, souhlasit s pravdou, ale neexistuje žádné právo na „náboženský trh“, kde pravá katolická víra je postavena na roveň všem nepravým kultům a člověk si může svobodně vybrat, co se mu nejvíce zamlouvá. To je liberální pojetí, které Magisterium Církve až do DVK vždycky kategoricky odmítalo, nejnověji potom nepublikovaná encyklika Pia XII., o níž je řeč výše.

Podobných nejasností, rozporů a dvojznačností bychom našli v dokumentech DVK víc. Jestliže nás současná reprezentace Církve nutí přijmout všechny dokumenty DVK bezvýhradně jakožto „základní fundament současného katolicismu“, potom jednoznačně překračuje svoji kompetenci a pravomoc. My přijímáme všechno, co je v souladu s autentickou neomylnou naukou, ale stejně tak odmítáme všechno, co jí odporuje.

Zdroje: www.pch24.pl, www.christainitas.sk (články B. Michalky), LifeSiteNews aj.