Fronda: Zastánci „magdalenismu“, alespoň jejich část, nejenom připisují Marii Magdaleně, že byla představitelkou prvotní Církve,ale také prý manželkou Pána Ježiše…

Lisicki: … Je možno se pozastavit nad tím, jestli být manželkou Ježíše je ve shodě se zásadami feminismu a modernosti…

F: … Takže by bylo pro ně důslednější, kdyby ji označili jako jeho konkubínu?

L: No právě. Ale i navzdory tomuto drobnému problému se tento směr magdalenismu těší podpoře a sympatiím feministek, zajisté proto, poněvadž ukazuje prý zkažené křesťanství budované od prvopočátku na falši.

F: A ukazuje též Ježíše jako normálního chlapa, který měl ženu a zajisté i děti.

L: A díky tomu můžeme Ježíše zapojit do naší přesexualizované společnosti. Je třeba konečně říct, že myšlenka udělat z Marie Magdaleny Ježíšovu manželku je novověkou ideou. Autoři údajných informací o Ježíšově manželství, které se vztahují ke gnostickým¹ textům, jim vůbec nerozumí.

F: Ale v samotných gnostických textech je řeč o tom, že Maria Magdalena byla „nejbližší společnicí“ Ježíšovou.

L: Ano, je o tom řeč v „apokryfním“², to znamená Církví neuznaném tzv. evangeliu Filipově, které píše, že když se s ní Ježíš uviděl, líbal ji na ústa (přesně vzato slovo „ústa“ je v textu nečitelné, ale většina specialistů je právě takto rekonstruuje), ale nutno vědět, že polibek v tomto kulturním kontextu, tzn. v 1. a 2. století, neměl na rozdíl od současnosti erotický význam, nýbrž byl znakem přátelství, společného smýšlení nebo jistého společenství.

F: V Orientu i v dobách nám mnohem bližších znamenal polibek něco zcela jiného než erotismus, názorným příkladem jsou např. polibky našich komunistických vůdců, když se setkali s představiteli Sovětského svazu…

L: (smích) Nemusíme ale chodit ke komunismu, abychom dokázali, že v tomto kulturním kontextu znamenal polibek něco zcela jiného. Sv. Pavel v několika svých listech nabádá křesťany k pozdravu „svatým políbením“. Již z prvních staletí dějin Církve máme doložena písemná varování biskupů, aby tento polibek byl skutečně svatý a nesledoval „jiné cíle“. Ale vraťme se ke gnostikům, kteří hlásali úplné odmítnutí všeho materiálního, kam řadili i manželství a plození dětí. Novodobý předpoklad, že oni mohli uchovat jakousi tajuplnou informaci o údajném Ježíšově manželství, dokazuje naprostou neznalost jejich nauky.

F: Byli i gnostikové, kteří považovali neřest za metodu přibližování se k pravdě.

L: Neřest ano, ale ne manželství jako stálý svazek muže a ženy za účelem plození dětí.

F: Takže nebylo by pro dnešní odpůrce křesťanství vhodnější hlásat, že Maria Magdalena byla pouhou milenkou Ježíše?

L: To je pro ně málo, oni chtějí něco mnohem víc.

F: Odkud se vlastně berou takové fantasmagorie?

L: Tato otázka je přímo fascinující. Jde skutečně o fantasmagorie, mýty a dokonce pohádky. Podle mého názoru stojí u jejich zrodu přesvědčení, jež sdílí značná část lidí současného Západu, že křesťanství vzniklo velkým podvodem. Maria Magdalena a její svazek s Ježíšem se ideálně hodí jako nástroj dokazující prý veliký podvod Církve. Pravda Ježíšova údajně byla už v prvopočátcích historie křesťanství překroucena a zfalšována hrůzostrašnou Církví, složenou z hrůzostrašných mužů, kteří vnutili prvotním radostným křesťanům krutou doktrínu života ve zdrženlivosti, doktrínu o důležitosti věrnosti a ctnosti a doktrínu o tom, že lidé mají povinnost žít buď v manželství, nebo v celibátu. To všechno má být prý falzifikací prvotní, zcela odlišné nauky Ježíšovy, kterou Církev ukradla a zničila. „Historie“ Marie Magdaleny má být jen dodatečným důkazem této strašné manipulace.

F: Vedle teze o „manželství“ Marie Magdaleny a Ježíše Dan Brown a jiní „experti“ uvádějí též „informace“ o Ježíšových dětech, dokonce sdělují i jejich jména. Toto přece není ani v gnostických textech, jedině v hlavách mýtomanů.

L: Povídačky o Ježíšových potomcích jsou velikou hloupou kampaní dnešních intelektuálů. V gnostických textech, které v žádném případě nejsou a nemohou být spolehlivým zdrojem informací o Ježíšově životě, nacházíme pouze jakési drobty, které nesprávně a velmi svévolně interpretované by snad mohly posloužit k jakémusi konstruktu o nějakém svazku Ježíše a Marie Magdaleny. Ale současní autoři „magdalénské prózy“, „specialisté“ (samozvaní) na krev sv. Grálu apod. jdou mnohem dál a přesvědčují veřejnost, že vědí, jaká jména měly údajné Ježíšovy děti, kde a kdy se narodily. Takové knihy se úspěšné prodávají.

F: Ale proč tomu tak je?

L: Když se západní kultura stala silně protikřesťanskou, potom je velice snadné sahat k mýtu velikého podvodu, který má diskreditovat Církev.

F: Jde tedy o spikleneckou teorii?

L: Samozřejmě, že ano, ale jako každá taková se i ona úspěšně prodává. Když hledáme intelektuální zdroje tohoto „budování alternativních dějin“ Ježíšova života, tak lze říct, že jimi jsou velmi často různé (dez)interpretace evangelií ze strany biblistů a exegetů, které směřují přímo proti nim samotným (např. popírání Kristových zázraků) —a to v souladu s jistými ideologickými předpoklady.

F: To znamená co?

L: Uvedu příklad ze své knihy. Část exegetů je tak pobouřena křesťanským antijudaismem, že odmítá všechny pasáže evangelií o smrti Ježíšově a tvrdí, že byly sepsány proto, aby sňaly vinu z Římanů a vložily hlavní vinu na „Židy“³. Zastánci této teze učí, že evangelisté zfalšovali historii, protože prý chtěli vinu Římanů svalit na Židy. Tím se vytváří mýtus velkého podvodu a diskvalifikuje se Církev. Od prvopočátku prý lidé Církve lžou a také svaté knihy jsou lží. Pokud je tomu tak, potom jsme součástí velikého podvodu. Taková interpretace se už netýká ani Židů, ani Marie Magdaleny, nýbrž je všeobecná a masově rozšiřovaná např. v působivých filmech. Stovky milionů lidí to sledují a nasávají tuto vizi. Tak jsou stále více přesvědčeni, že Církev je postavena na velkých podvodech.

F: Nelze však nepoložit otázku, proč v tomto případě autoři takové literatury nebo takových filmů neodmítnou samotného Ježíše? Mohli by se přece obrátit k Talmudu a tam nalézt věty, jež ho označují za podvodníka a lháře.

L: Ježíš je příliš zafixován v myšlení lidí, proto je účinnější přizpůsobit jej současnému liberálnímu člověku. S ženou a dětmi, s uvolněným vztahem k jistým záležitostem. Největším nebezpečím pro současnou kulturu je křesťanství a Církev. Proto je zapotřebí dokázat, že jejich zakladatel Ježíš ve skutečnosti nebyl křesťanem a hlásal něco úplně jiného než dnešní Církev. Na jedné straně nám současná kultura představuje sympatického hipíka a pacifistu Ježíše, na druhé straně utlačovatelskou instituci, jakou je Církev. To je ten mýtus „velkého podvodu“, který nám předkládají média.