17. července r. 1936 povstali španělští patrioti, konzervativci a monarchisté proti republikánské vládě. Nebyl to však běžný politický konflikt, nejednalo se pouze o svržení režimu nenáviděného značnou částí obyvatelstva. V sázce bylo něco mnohem vyššího. Ozbrojené střetnutí mělo civilizační rozměr. Povstalci chtěli zastavit pochod revoluce. Na Iberském poloostrově měla ona podobu vícehlavé hydry, široké fronty liberálů, zednářů, socialistů, anarchistů, stalinských komunistů a komunistů trockistických. Tehdejší stále narůstající vlivy levice rozežíraly jako rakovina morální tkáň vlasti Cervantese. Přišel čas postavit se na odpor.

Ozvěny bouře

Je nesnadné určit pravý počátek tohoto dramatu. Před staletími Španělsko šťastně uniklo neštěstí protestantské revoluce. Pozdější inklinace jeho elit k osvícenství a poosvícenským novotám vak umožnily dohnat toto „zpoždění“. V 19. století liberální centra ovládána svobodnými zednáři se neustále pokoušela zničit tradici. Vyvolávala pronásledování Církve a vůbec nebrala ohled an to, jakou roli sehrál katolicismus v historii země, třeba v hrdinském boji s francouzskou okupací let 1808–1814. Liberální vlády vyháněly duchovenstvo ze země, konfiskovaly církevní majetek a řídily nenávistnou kampaň proti katolicismu. Nejednou docházelo i ke krvavým pogromům vůči kněžím, k vojenským pučům a k domácím válkám. Teprve po svržení tzv. I. republiky r. 1874 a restauraci bourbonských králů byla činnost antiklerikálů poněkud omezena.

Přelom 19. a 20. století přinesl radikalizaci levicových hnutí, především socialistů a anarchistů. Celou zemí otřásl masakr v Barceloně, způsobený výbuchem bomby vržené na účastníky Božítělového průvodu r. 1896. Uplynulo několik let a v tom samém městě zfanatizovaný dav r. 1909 spálil 21 kostelů, 33 klášterů a 33 katolických škol. Veřejně na náměstí upálil také přes 100 nejaktivnějších katolíků. Během čtvrtstoletí 1897–1923 teroristé zavraždili 3 premiéry a pokoušeli se zabít čtvrtého, jakož i samotného krále Alfonse XIII., zabili také arcibiskupa Zaragozy kardinála Juana Soldevillu. Levicový extremismus na nějakou dobu zpacifikoval generál Miguel Primo de Rivera, který se stal premiérem r. 1923, ale nedostatečně.

II. republika

14. dubna r. 1931 se levici podařilo svrhnout krále Alfonse XIII, který musel do exilu. Španělsko se stalo republikou. Již v květnu tohoto roku anarchistické bojůvky zničily stovku kostelů a klášterů, 2 knihovny a mnoho katolických škol, zejména salesiánských, neboť právě ty se snažily zvýšit úroveň dělnictva a tím odstranit bídu, která lákala mnohé proletáře do řad levičáků. Návrhy na vyslání vojska proti těmto rabijákům zamítl ministr obrany Manuel Azaňa, svobodný zednář. Prohlásil: „Všechny kostely Madridu nestojí za život jediného republikána.“

Azaña se poté stal premiérem a rozpoutal protikatolické represe. Vyhnal ze země 3 000 jezuitů, zrušil řeholní řády, zkonfiskoval církevní majetek a zakázal výuku náboženství ve školách. Ve vězeních se stále častěji používalo mučení. Během první dvou let republiky bylo zaznamenáno 280 politických vražd – tito lidé hynuli buď jako oběti levicových bojůvek, nebo je utýrala policie při výslechu.

„Krvavý říjen”

Když levice utrpěla porážku v parlamentnich volbách a k moci se dostala nová centropravicová vláda, spojené síly socialistů, anarchistů, komunistů a katalánských separatistů se pokusily r. 1934 provést státní převrat. Nepovedlo se, ale v provincii Asturia revolucionáři na 2 týdny ovládli kraj. Během té doby v říjnu rozpoutali barbarský teror. Vraždili duchovenstvo a tzv. „třídní nepřátele“ z řad laiků. Bylo spáleno nebo vyhozeno do povětří 58 kostelů včetně památné katedrály v Oviedu z 9. století. Neušetřili ani oviedskou univerzitu založenou r. 1608. To všechno prý „slouží buržoazii“, nikoli proletariátu.

Vláda povolala k potlačení tohoto teroru vojenské oddíly z Maroka, jimž velel generál Francisco Franco. Levicoví teroristé v Asturii během dvou týdnů zavraždili 1335 lidí, v tom 37 kněží. Navzdory tomu centropravicová vláda usilovala o smír. Zajatí revolucionáři pobyli ve vězení jen krátce. Tento shovívavý postoj podnítil levici k dalším zločinným akcím.

Počty

Po potlačení „krvavého října“ policie začala zjišťovat síly potenciálních rozvratníků. Zaznamenala 1 577 547 anarchistů, 1 444 474 socialistů a 133 266 komunistů. Tito lidé neskrývali svůj úmysl provést násilnou revoluci. 16. února r. 1936 po parlamentnich volbách se ujala vlády levicová tzv. Lidová fronta. Nezvítězila, ve skutečnosti více hlasů dostaly pravice a centristé, nicméně podle tehdejšího klíče sestavení vlády připadlo nejsilnější straně, jíž se Lidová fronta stala.

Ještě v den voleb bylo zapáleno několik kostelů. Potom teror rychle narůstal. Množily se atentáty, fyzická napadení tzv. „služebníků buržoazie“, únosy. Ulicemi španělských měst pochodovali revolucionáři s portréty Lenina a Stalina. Vláda premiéra Larga Caballera vytvořila speciální oddíl policie zvaný „Útočná garda“ a předpověděla brzké vyhlášení „diktatury proletariátu“. Socialistka Margarita Nelkenová řvala v parlamentu: „Země musí být zaplavena vlnou krve, která zbarví i moře!“

A španělská krev tekla opravdu čím dál mohutnějším proudem. 16. června 1936 jeden z předáků opozice José Maria Gil-Robles prezentoval v parlamentu otřásající statistiku: během 4 měsíců levicové vlády bylo zavražděno 269 osob, 1287 raněno nebo zbito, podpáleno 160 kostelů a 251 vážně poškozeno. Zaznamenáno bylo též 146 výbuchů bomb. 15. července Gil-Robles podal další statistiku za dobu posledního měsíce: 61 zabitých, 224 raněných, 74 pumových atentátů. Spáleno bylo 10 kostelů a zabito 9 kněží.

Jedna smrt za mnohé

K nejhlasitějším vůdcům pravicové opozice náležel José Calvo Sotelo, mladý katolický monarchista. Levice ho nenáviděla, k jeho zavraždění vyzývali mj. i proslulá komunistka Dolores Ibarruri (La Pasionaria) a socialistický poslanec Angel Galarza, bývalý ministr vnitra. Calvo přijímal tyto hrozby s křesťanskou odevzdaností. Říkal: „Pane, můžeš mi vzít život, ale nic víc.“

V pondělí 13. července r. 1936 ve 3 hod. ráno před Calvův dům přijelo auto. Vystoupili příslušníci Útočné gardy a zastřelili poslance dvěma střelami do hlavy podle vzoru tajné policie Čeka v Sovětském svazu. Komandu velel kapitán Fernando Condés, zednář.

Svědomí a rozkazy

Francisco Franco y Bahamonde, který ukončil řádění tzv. „krvavého října“ r. 1934, byl nejmladším generálem španělské armády. Měl svérázné názory, všechno hodnotil pod zorným úhlem vojenské profesionality. Byl velmi zbožný, přesvědčením konzervativec, dlouho bránil nepolitičnost armády. Nicméně krutá realita poněkud posunula jeho postoje.

Poprvé se s ní setkal v březnu r. 1936 v Cádizu. Ulicemi města pochodovala levicová chátra a volala po krvi. Za lhostejného přihlížení policie a vojska spálila 5 kostelů, klášter, seminář a katolickou školu. Generál Franco, který toto viděl, se ihned vypravil za velitelem posádky a žádal vysvětlení, proč vojsko nezasáhlo. Uslyšel, že dostalo takové rozkazy.

Tehdy generál Franco vybuchl hněvem. Přítomní svědkové, kteří ho znali jako člověka umějícího se ovládat, vypověděli, jak zuřivě křičel na velitele posádky: „Jak můžete poslouchat takové hanebné rozkazy!“ Když uslyšel o dalších devastacích kostelů a vraždách, rozhodl se Franco jednat, odhodlaný vzít na sebe veškeré riziko.

Nad celým Španělskem bezoblačno

17. července r. 1936 Radio Ceuta v Maroku ohlásilo ve zprávách o počasí: „Nad celým Španělskem bezoblačno.“ Byl to signál k povstání. První se chopily zbraní oddíly ve španělském Maroku, poté se připojil zbytek země. Hlásili se četní dobrovolníci z řad katolíků a vlastenců. Vše skončilo po 3 letech občanské války vítězstvím katolicko-vlasteneckého Španělska.

Zdroj: Článek „Andrzej Solak: Hiszpania 1936. Marsz ku wojnie“ in www.pch24.pl 17. 7. 2026