Dnes někdo, koho na Twitteru se zájmem sleduji, zveřejnil obrázek Krista (pozn. red.: viz titulní obr.). U obrázku byl popisek:

„2Kr 19,22 Koho jsi potupil a komu ses rouhal? Proti komu jsi mluvil? Proti komu jsi vysoko pozdvihl oči své? Proti Svatému Israelovu! Zachraň nás, Spasiteli světa. Uzdrav nás, osvoboď nás, rozlom naše okovy.“

Někdo k tomuto příspěvku napsal, že se mu to líbí, a zeptal se, kdo je autorem, na což Julianne odpověděla, že neví: „Prostě kradu věci z internetu.“ To je fér. Neděláme to snad všichni? Jde ale o to, že se na to asi nedívala moc pozorně, protože při bližším prozkoumání by zjistila, že žádný autor neexistuje. Ve skutečnosti to vůbec žádné „umělecké“ dílo není.

Vídám to všude na sociálních sítích, zejména v uměleckých skupinách na Facebooku. Téměř každý den někdo zveřejní obrázek, který má například představovat Moneta, a v komentářích se pak objeví dlouhá řada nadšených pochval: „Nádhera!“ „To je ale talent!“ Ehm, ano. Až na to, že není.

Tohle není Monet. Vlastně to vůbec není obraz.

Programy AI dokážou vytvářet obrázky, ale ne umění

Nevím proč – možná to souvisí se čtyřmi lety výcviku v pozorování, která jsem absolvovala v hodinách kresby, ale zdá se, že dokážu rozpoznat uměle generované obrázky vytvořené umělou inteligencí, aniž bych se o to nějak snažila. Často se používají na sociálních sítích jako ilustrace, takže se v poslední době objevují v našich proudech příspěvků doslova všude. Vždycky je poznám, i když na první pohled vypadají přesvědčivě. U tohoto obrázku jsem se ani nemusela na chvíli zastavit, abych spočítala prsty na pravé ruce; už jen svým stylem, osvětlením, barvami a celkovým vzhledem má všechny charakteristické znaky produktu umělé inteligence.

Napsala jsem Julianne: „Žádný umělec tu není. Je to obrázek vygenerovaný umělou inteligencí. (Spočítej prsty.)“

Krátké prohlédnutí obrázku ukáže, že se nejen nejedná o dílo sakrálního umění, ale striktně vzato, nejedná se vůbec o žádné umělecké dílo. Aby to bylo umění, muselo by být vytvořeno lidskou myslí a představivostí a – alespoň vzdáleně – lidskou rukou. Umělá inteligence toto neudělá.

Tyto programy mají, jak je známo, potíže s obličejovou symetrií, rukama a dalšími jemnými detaily lidské anatomie. Kromě obecného dojmu podivné nereálnosti platí pravidlo spočítat prsty a zkontrolovat, zda se oči a nos shodují.

Toto jsou ty druhy detailů, které mě odborný výcvik v kresbě podle pozorování naučil rozeznat na první pohled. (Ne, že by poznat šest prstů bylo tak těžké, opravdu.) Z hlediska běžných norem náboženské malby, dokonce i abstraktní a „současné“, by nikdo, kdo by se snažil vytvořit autentický posvátný obraz, nevložil kříž nebo krucifix tam, kde má být Nejsvětější srdce. Tento obraz „nemluví jazykem“ křesťanského sakrálního umění, dokonce ani jazykem jeho zkažených forem z konce 19. a 20. století. Jinými slovy, není to teologický obraz.

Většina lidí si neuvědomuje, že tyto AI obrázky nejsou výsledkem žádného druhu lidské práce. Tyto programy umožňují vytvářet obrázky tak, že do pole podobného vyhledávacímu oknu napíšete jeden řádek textu., tzv. „prompt“. Napíšete např.: „Ježíš, dramatické slabé osvětlení, monochromatický, tmavé pozadí ve tvaru srdce“ a kliknete na tlačítko. O minutu později budete mít na výběr ze čtyř automaticky generovaných obrázků. Vyberete si jeden, kliknete na „rozvinout“ a vygeneruje další podrobnosti vybraného obrázku. Program se „učí“, co jsou to obrázky, prohledáváním internetu. Algoritmus vytvoří obrázek, který je směsicí tisíců nebo milionů online zveřejněných obrázků.

Uživatel nemá v žádném okamžiku možnost obrázek sám upravovat nebo k němu něco přidávat. Nejedná se o Photoshop, kde upravujete existující obrázek, ani o žádný z programů, které simulují malování za účelem tvorby „digitálního umění“. AI obrázky jsou generovány programem zcela automaticky. Vaším vstupem jsou pouze zadané příkazy.

Každopádně mě Juliannin příspěvek přiměl znovu se zamyslet nad tím, co je a co není sakrální umění a jak jsme se do tohoto bodu dostali. Následuje upravená verze příspěvku na Twitteru, který jsem na toto téma napsala.

Ke komu se modlíme?

Ve velké tradici křesťanského sakrálního umění jsou ikony určené k modlitbě, zejména liturgické, vytvářeny podle souboru „kánonů“, jakési standardizované matematické mapy lidské tváře a postavy.

Proto vypadají víceméně stejně. Dělá se to tak záměrně, takže nikdy nedojde k záměně ohledně toho, kdo nebo co je zobrazeno, a především ke komu se modlíme. Kanonickou ikonu si nelze splést s nějakým náhodným chlápkem, jako je filmový herec nebo model.

V křesťanské bohoslužbě je nesmírně důležité mít naprosto jasno v tom, kdo přesně je zobrazen na ikoně nebo malbě určené k modlitbě a úctě: Kristus; ne herec známý tím, že ho hrál ve filmu; Theotokos, ne modelka najatá na focení.

Jakmile to pochopíme, bude jasnější, proč například Caravaggiovo zobrazení Smrti Panny Marie bylo farností, pro jejíž oltář bylo určeno, odmítnuto jako nevhodné. Mělo se za to, že malíř použil jako model pro Pannu Marii známou římskou prostitutku, svou vlastní milenku.

Iluzionistický realismus, který tento ve své době slavný malíř tak mistrovsky ztvárnil,¹ by znamenal, že portrét prostitutky, „obsazené“ do role Panny Marie, nejčistší matky Boží, by byl v tomto obraze předkládán k uctívání obyčejným věřícím. Je snadné pochopit, proč něco takového bylo odmítnuto jako odpudivá představa, téměř jako zvrácený vtip.

Robert Powell by byl rád, kdybyste se k němu přestali modlit

Podívejte se ještě jednou na tu tvář: poznáváte ji?

Pravděpodobně si myslíte, že je to docela standardní obraz Kristovy tváře. Ale je to ve skutečnosti konkrétní člověk, který ještě žije. Herec Robert Powell hrál Ježíše ve filmu Ježíš Nazaretský v 70. letech 20. století. Roli zachytil tak přesvědčivě a film měl takový úspěch, že od té doby se v západní kultuře stala tvář Roberta Powella jakousi kulturní ikonografií Kristovy tváře. Pokud jste se podívali na tento umělou inteligencí automaticky vygenerovaný obraz a bez přemýšlení předpokládali, že to je Ježíš, pak jste nevědomě přijali tvář tohoto herce jako mentální „ikonu“ Krista.

Toto je propagační snímek z filmu, který se vryl do kolektivního povědomí veřejnosti a je známý pod názvem „Ježíš“. Nemám vůbec nic proti tomu, aby herci ve filmech ztvárňovali Krista. Myslím si, že tento Zeffirelliho film byl skvělý, a doporučuji ho, stejně jako film „Umučení Krista“ Mela Gibsona.

Jeho ztvárnění Krista bylo tak podmanivé, že je přirozené, že si lidé odnášeli podvědomý dojem, že viděli skutečného Krista. A to byl jistě hlavní důvod, proč byl tento film vůbec natočen. Máte jít do kina a mít pocit, že jste přímo v centru dění. Máte mít pocit, jako byste prožili dobrodružství s Kapitánem Amerikou, nebo se vydali s Frodem a Samem k Hoře osudu, nebo bojovali s Aragornem na Pelennoru. O to jde.

Od diváka se očekává, že dobrovolně přistoupí na fikci a bude vědět, jaký je rozdíl mezi fantazií filmu a skutečným životem ve foyer kina.

Problém nastává, když vezmete takový filmový snímek a použijete ho k vytvoření uměleckých děl, jejichž záměrem je ztvárnit samotného Krista, nikoli herce, který ho ztvárnil. A malíři to dělají proto, že v západním křesťanství se pojem ikonografického kánonu kolem roku 1500 ztratil a upadl v zapomnění. Pokud tedy chtějí ztvárnit Krista, musí se obrátit k jiným „standardním“ obrazům, které každý pozná.

Tento malíř se s tímto problémem potýká. Je to dobrý obraz (v moderním iluzionistickém stylu), který, jak sám uvedl, vychází z podoby Powella ve filmu Zeffirelliho. Nesnaží se nikoho oklamat, aby uctíval Roberta Powella. Otevřeně říká, že jde o portrét z filmu. Ale nakonec jsme z toho stejně zmatení. Kdo to je? Má tento obraz znázorňovat Krista, nebo je to obraz herce? Pokud chcete portrét herce, v pořádku (i když kromě této jediné role není Powell zrovna hvězdou první velikosti).

Pokud však hledáte obraz samotného Krista, kterého byste mohli uctívat ve svém modlitebním životě, je použití tohoto obrazu velmi problematické, protože to není Kristus. Je to Robert Powell.

A člověče, je jich opravdu hodně.

„Když jsem procestoval některé části Evropy a viděl ikonografii, která se nachází v kostelech a která bezpochyby představuje právě tebe, myslím si, že je to docela pozoruhodné… že jsi nyní vnímán jako obraz Ježíše Krista…“
„…Ta ikona za oltářem jsi ty. Našli fotku v časopise, zvětšili ji – a to bylo všechno…“

(Citace z rozhovoru s R. Powelem)

Tento obraz Powella jako Ježíše je v kulturním povědomí tak hluboce zakořeněn, že není překvapivé, že ho umělá inteligence použila jako vzor. A samozřejmě, spojení této tváře s Kristem, s její velmi specifickou strukturou, vychází z ikonografické tradice. Zeffirelli pravděpodobně obsadil Powella právě proto, že jeho tvář se k této „ikonické“ představě tak dobře hodila.

Existuje dobrý důvod, proč máme představu o tom, jak Kristus vypadal. Toto kanonické zobrazení bylo standardem přinejmenším od 6. století.

Lidé zjevně vytvářejí a kupují obrázky Roberta Powella v roli Ježíše nikoli z nějaké zvláštní lásky k tomuto herci, ale proto, že si pamatují, jak je jeho výkon hluboce dojal, a chtějí ten pocit znovu zažít; chtějí obraz Ježíše Krista k uctívání, ať už chápou, co to v tomto smyslu znamená, nebo ne.

Od renesanční revoluce k filmům: iluzionistický realismus vs. křesťanské sakrální umění

Od té doby, co renesance nahradila na našich oltářích kanonickou symboliku realismem, jsou západní křesťané vizuálně formováni k myšlence, že „dobré umění“ = realismus a čím „reálněji“ to vypadá, tím lepší je to umění². Jinými slovy, čím věrněji obraz vytváří iluzi hmotného světa, jako byste mohli vstoupit do obrazu, tím více si myslíme, že je to dobrý obraz. To je v podstatě v přímém rozporu s účelem křesťanského umění, protože vytváření iluze za účelem oklamání oka a mysli není smyslem křesťanského uctívání.

Dokud se neobjevila umělá inteligence, byly filmy vrcholným projevem renesančního posunu od symbolických zobrazení k iluzionistickému „realismu“. Díky nové a zdánlivě zázračné schopnosti renesančních malířů zachytit fyzickou realitu³ jsme se naučili vnímat obraz jako iluzi reality, možná krásnější a žádanější než je ta, ve které žijeme. Od zobrazení biblických a jiných posvátných postav a událostí se nyní očekávalo, že budou působit jako okna do minulosti, která nám umožní „nahlédnout“ na tyto věci tak, jak se jevily v dějinách.

Moderní lidé posunuli tuto nevědomou zaujatost o několik kroků dál tím, že jejich mentální vizuální jazyk je téměř zcela diktován fotografií. Moderní lidé vidí obrazy tak zřídka a fotografické obrazy se staly tak všudypřítomnými, že již nedokážeme rozeznat rozdíl mezi Photoshopem, manipulovanými obrázky a realitou. A právě to přímo vedlo k tomu, že náš vizuální vjem ovládá algoritmus.

A právě v tom spočívá poměrně velký problém pro náboženské obrazy. Musíte pochopit, že obraz zobrazuje realitu, je to způsob, jak se tady a teď spojit s tím nejskutečnějším, co existuje. Právě to znamená „uctívání“ obrazů v předrenesančním smyslu.

Proto není dobré používat živé modely pro křesťanské sakrální umění: vezme se tím ta bezprostřední a naléhavá konfrontace s nejzazší realitou a místo toho se zprostředkuje skrze herce, třetí stranu, která ve skutečnosti nemá nic společného s tím, co obraz předkládá.

Přesně před tím varoval Druhý nikajský koncil⁴:

„Pokud jde o obvinění z modlářství: ikony nejsou modly, ale symboly, a proto, když pravověrný věřící uctívá ikonu, není vinen modlářstvím. Neklaní se symbolu, ale pouze ho uctívá. Taková úcta není zaměřena na dřevo, barvu nebo kámen, ale na zobrazenou osobu. Proto se hmotným předmětům projevuje relativní úcta, ale klanění patří pouze Bohu.“

Sv. Jan Damašský

Zkrátka je špatné se modlit k lidem, kteří nejsou ani svatí ani Bůh. Uctívat takovou „ikonu“ ve starém smyslu, tedy jako prostředek přímé komunikace s Bohem tváří v tvář, se velmi blíží modlářství.

K renesanční realistické revoluci však došlo proto, že lidé, kteří zadávali malby Leonardovi a dalším, sami nebyli hluboce duchovními lidmi. Cílem bylo prosazování nových humanistických přesvědčení, předvádění jejich intelektuální či kulturní nadřazenosti a bohatství. Už nešlo pouze o vizuální zachování a propagaci křesťanské doktríny, křesťanského uctívání a mystické theose.

Nakonec duchovní praxe autentické úcty k posvátným obrazům – uctívání Boha prostřednictvím ikony – v západní církvi vymizela a na její místo nastoupil emotivní – jinými slovy čistě přirozený – obdiv k fyzické kráse a překvapivé iluzi skutečného života, jak ji představuje například Leonardova „Madona ve skalách“.

Pečlivě konstruované symbolické a teologicky precizní obrazy, které byly standardním vizuálním jazykem celého křesťanstva, byly tímto novým hnutím slavných „umělců“⁵ náhle opuštěny. Věrní křesťané vstupovali do svých kostelů a již si nemohli být jisti, koho nebo co uctívají. Pozornost se nyní soustředila na obraz jako obraz, a nikoli jako zobrazení a fyzické spojení s posvátnou realitou.

Nikdy nebudu tvrdit, že Leonardova „Madona ve skalách“ není mimořádným a technicky vyspělým uměleckým dílem. Nejedná se však o sakrální umění, jak byl tento pojem chápán v křesťanském světě po tisíc let. Tento obraz správně umisťujeme do muzea, nikoli nad oltář, protože jeho hodnota spočívá v přirozené, nikoli nadpřirozené sféře. Je správně hodnocen jako „neocenitelný“, protože se jedná o Leonarda a jedno z jeho nejvýznamnějších děl. Vyvolává v nás emocionální reakci úžasu díky své hodnotě spočívající v interpretaci krásy přírodního stvoření.

Díváme se na něj a vidíme vznešený, dokonalý a úchvatný hmotný svět a přejeme si, aby stejně dobře vypadali lidé a věci, na které se díváme v reálném životě. Povznáší to naše přirozené vnímání k přemýšlení o kráse přirozeného světa. To všechno je dobře, pokud na tom záleží. A samozřejmě žasneme nad neuvěřitelnou technickou dokonalostí jeho tvůrce.

Ale nic z toho se nedotýká sféry nadpřirozené úcty k Bohu nebo k posvátným osobám či událostem. Žádná z těchto čistě přirozených hodnot nemůže překlenout propast mezi člověkem a Bohem, jak je zamýšleno v pravém křesťanském sakrálním umění a jak se to stále praktikuje na Východě.

Podobně byl i Zeffirelliho film vynikajícím mistrovským dílem iluzionistického filmového umění. Ale navzdory tématu není tento film posvátným uměním a ani jím nejsou z něj vytvořené obrázky. Tento problém iluzionistického naturalismu, který stírá rozdíly mezi posvátným a světským uměním, nás dovedl do bodu, kdy téměř doslova uctíváme filmové herce⁶.

Renesanční posedlost iluzionistickým realismem a naturalistickou krásou v novém „sakrálním umění“ hluboce zkreslila naše kolektivní kulturní „myšlení“. A tento jev se rozšířil do takové míry, že ztrácíme schopnost rozlišovat mezi fantazií a realitou. A paradoxně právě toto stírání hranic vedlo k přesvědčení, že to, co vidíme, není důležité. Říkáme si: „Ach, co na tom záleží, jaký obraz umístíme nad oltář, pokud se nám ‚líbí‘, pokud je (přirozeně) krásný.“ Realita, podstata samotné věci, přestala mít význam. Tak jsme si zvykli, že nás umění v podstatě klame, že už ani nepovažujeme realitu za důležitou. Dáváme přednost iluzi.

Posvátné obrazy – ikony – mají sloužit k podpoře uctívání Boha, nikoli k zbožšťování malířova umění. Nebo jeho osobnosti. Nebo jeho vkusu. Nebo jeho představ o Bohu.

Zdroj: S laskavým svolením převzato z AI images: Whatever it is, it’s not “sacred art”

Pozn.: