„Sex je mystika materialismu a jediné možné náboženství v materialistické společnosti.“

Malcolm Muggeridge

„Duše, která okusila sladkost sjednocení s Bohem, nenajde klid v ničem stvořeném.“

Izák Syrský, přelom 6. a 7. století, pouštní otec

Sexuální revoluce: proč o ní už nepřemýšlíme?

Ačkoli se tím stále zabývá několik křesťanských autorů, a v našich zemích to děsí muslimské imigranty, sexuální revoluce je v sekulárním světě podivně zapomenutým tématem. Pokud se o ní vůbec přemýšlí, pak jen jako o historické relikvii, téměř jako o poznámce pod čarou, jako o něčem, do čeho se zapojily i naše babičky, podobně jako o hnutí sufražetek. Stejně jako všechny monumentální a trvalé změny směru, kterými lidstvo prošlo – přechod od lovu a sběračství k zemědělství nebo nástup mechanizovaného průmyslu – i tyto hluboké proměny myšlení a světonázoru se jednoduše stanou světem, jaký je. Na samotný přerod, i na to, co jsme opustili, se zapomene.

Tak tomu je dnes u většiny lidí, a tedy i u naší civilizace jako celku, pokud jde o sex, manželství, výchovu dětí a „vztahy“ – nové paradigma je natolik akceptováno, že se zapomíná, že někdy existovalo i to staré.

Jak se mění svět, tak se mění i Církev, alespoň v naší době. Abychom pochopili, co se děje s katolicismem – proč je například zhoubný přízrak typu Marko Rupnika tak okatě chráněn papežem, měli bychom prozkoumat gigantické úsilí generace narozené v období poválečné populační exploze, která se v 60. letech snažila uvěznit Církev navždy v tehdejší sociální revoluci.

Nikdy jsem nenašla žádného „progresivního katolíka“, který by byl ochoten odpovědět na otázku, která zní: „Kam vlastně směřujeme? Jak vypadá katolická církev po sexuální revoluci?“ Co nás čeká na konci této cesty? Jedním ze způsobů, jak zjistit, kam iniciativa druhovatikánistů směřuje, je podívat se na osudy některých z jeho prvních, nejvýznamnějších a nejhlasitějších propagátorů.

Kdo byli nejvýznamnější církevní umělci na konci 60. a na počátku 70. let? Kdo byli sexuální revolucionáři v církvi před 60 lety a co se s nimi stalo? Napadlo mě, že bychom se dnes mohli podívat na jednu velmi populární osobnost z té doby.

Nové katolické umění = sexuální, morální a teologická perverze

V srpnu 2023 jsem napsala, že bychom pravděpodobně měli být schopni vytušit skutečnou povahu Marko Rupnika – bývalého jezuity a mozaikáře, kterého několik řeholnic věrohodně obvinilo ze znásilnění a desetiletí trvajícího rouhačského sexuálního a psychického zneužívání – pouhým pohledem na jeho umění.

Všichni tento druh umění známe, alespoň v obecné rovině: je to umění, které nám říká, že jsme navždy uvízli v jantaru roku 1969. Rupnikovo umění je uměním druhovatikánismu, vizuálního ekvivalentu hudby Dana Schutteho a jezuitů ze St. Louis…

Co ho charakterizuje? Jedním slovem: dětinskost. Je záměrně koncipováno tak, aby působilo „primitivně“, jako výtvarná práce z mateřské školky: zářivé barvy ve velkých plochách, roztřesené, nesouměrné či nesouběžné linie a úhly, vizuální nesoulad a pouze vágní podobnost s realitou – podobně jako dětské kresby matky a otce ve formě „hlavonožců“. To dobře ladilo se společenským trendem konce 60. let, kdy se odmítaly dosavadní normy chování a přijímal se dětsky hravý, pohodový a bezstarostný přístup k životu, včetně náboženství. Pravidla v umění a v náboženství jsou pro suchary, kámo.

Navíc výpověď jedné z jeho obětí přesně ukazuje jádro problému. Ačkoli jeho dílo nebylo svou povahou otevřeně sexualizované, jeho osobní sexuální perverze byly nedílnou součástí jeho umělecké tvorby: „Jeho sexuální posedlost nebyla spontánní, ale hluboce spjata s jeho pojetím umění a jeho teologickým myšlením.“

Závěr je jasný: zvrácení tradičních uměleckých forem církve – v Rupnikově případě byzantské ikonografie – je výrazem zásadní zvrácenosti celého jeho myšlení i myšlení těch, kteří si jeho díla objednávají, propagují a ochraňují.

Z toho můžeme odvodit některé pracovní myšlenky: při pohledu na materiální výstupy oficiální katolické církve – jak z Říma, tak na místní úrovni – je zřejmé, že jde o materiální a vizuální vyjádření nově ustanoveného postkoncilního katolicismu.

A to je důvod, proč jsou Rupnik a jeho dílo chráněni, proč se i „dobří“ biskupové těžko rozhodují poslat ho tam, kam patří, tedy do odpadu. Zříci se tohoto díla znamená zříci se toho, co představuje. Proto kauza Rupnik jen tak nezmizí; nutí je rozhodnout se mezi dvěma radikálně protichůdnými paradigmaty.

Co jsme se z Rupnikova skandálu naučili? Že umělecká perverze nemůže být ničím jiným než projevem vnitřního zmatku. Proto je zvrácené katolické umění, tedy vizuální projev „nového katolicismu“ – novusordoismus, druhovatikánismus… jakkoli to chcete nazvat – projevem morální, teologické a sexuální zvrácenosti.

Byla doba, kdy se tato souvislost vyjadřovala nahlas a zcela bez obalu. Tehdy, když katoličtí rebelové Druhého vatikánského koncilu otevřeně navrhovali zcela odlišnou církev, ještě předtím, než se strategie změnila na přesvědčování všech, že se v podstatě nic nezměnilo.

Sestra Corita Kent — krajně levicová radikálka a oblíbená propagandistka Nového politického Vatikánu.

Mnohé můžeme pochopit, když se podíváme na jednu z nejslavnějších „katolických“ uměleckých „rebelek“ z doby, kdy se tento nový směr formoval.

Životopis z webových stránek Cority Kent:

Corita Kent (1918–1986) byla umělkyně, pedagožka a bojovnice za sociální spravedlnost. V 18 letech vstoupila do řeholního řádu Neposkvrněného srdce Panny Marie [v Los Angeles v Kalifornii], kde nejprve vyučovala a později vedla katedru výtvarného umění na Immaculate Heart College. V průběhu své kariéry se její umělecká tvorba vyvíjela od figurativních a náboženských motivů k začleňování reklamních obrázků a sloganů, textů populárních písní, biblických veršů a literárních citátů. V průběhu 60. let se její díla stávala stále političtějšími a vybízela diváky k zamyšlení nad chudobou, rasismem a sociální nespravedlností. V roce 1968 opustila řád a přestěhovala se do Bostonu.

Pokračovala v tvorbě uměleckých děl pro galerie, které ji zastupovaly, a také na zakázku. Zemřela v roce 1986 „v domě přítele“ na rakovinu.

Vývoj progresivistického umělce

V 60. letech byla jakákoli předstíraná náboženská symbolika zcela opuštěna a plně byl přijat levicový politický aktivismus a avantgardní „pop-art“:

Sestra Corita se po 50 letech vrací na benátské bienále jako hvězda Bergogliova Vatikánu

Minulý týden jsem četla novinový článek, který tvrdil, že díla sestry Cority budou výrazně zastoupena ve vatikánském pavilonu na významné mezinárodní kulturní výstavě, Benátském bienále. Pro případ, že by se někdo divil proč, jeden italský LGBT propagandistický web to ochotně vysvětlil: „Papež František vzdá na Benátském bienále hold Coritě Kent, queer řeholnici, která utekla se svou milenkou.“¹

Bienále se zaměřuje na současné umění, včetně tance, architektury, filmu a divadla. Jako vždy u velkých uměleckých výstav je cílem především propagovat dominantní politický názor a světonázor, který dnes není ničím jiným než revolucí 60. let, která dobyla každou pevnost a zakořenila se v každé instituci.

Z webových stránek Bienále:

Hlavní pozornost Biennale Arte 2024 se soustředí na umělce, kteří sami jsou cizinci, přistěhovalci, vystěhovalci, příslušníky diaspory, emigranty, vyhnanci nebo uprchlíky – zejména na ty, kteří se pohybovali mezi globálním Jihem a Severem. Klíčovými tématy jsou migrace a dekolonizace… Bienále Arte 2024 bude oslavou cizího, vzdáleného, outsiderství, queer identity i původních obyvatel.

Vatican News uvedly, že vatikánský pavilon bude propagovat typická bergogliánská témata „lidských práv a lidí žijících na okraji společnosti“ a „lidí, kteří jsou převážně přehlíženi, přestože podporují kulturu setkávání“.

Nevím, jaká konkrétní díla Cority jsou ve vatikánské expozici zahrnuta, ale vlastně na tom nezáleží; jejich styl i poselství jsou téměř naprosto stejné.

Podvodná „vzpoura“, plně podporovaná institucí: „Její práce napomohla hnutí Druhého vatikánského koncilu“

Její blízké vztahy s mocnými církve Nového paradigmatu jsou dlouhodobé:

V polovině 60. let, kdy začala vycházet hvězda sestry Cority, již probíhala transformace církevních institucí do podoby, jakou známe dnes. Jasně to ukazuje fiasko reakce biskupů a Říma na všeobecné odmítnutí encykliky Humanae Vitae o antikoncepci – které skončilo zradou washingtonského arcibiskupa² při její obhajobě.

Reportéři se snažili předstírat, že ona a osobnosti jako byli bratři Berriganovi, k nimiž měla blízko, Charles Curran a jezuitský politik Robert Drinan, byli jakýmisi hrdinskými rebely, kteří se postavili katolickému establishmentu v osobě papeže a biskupů, a to ve jménu svobody a spravedlnosti. Byl to však zjevný propagandistický podvod, s potěšením předkládaný tisku církevními oficiálními zdroji, které věděly, že jsou zapojeny do tiché studené občanské války s cílem přetvořit Církev v něco nového.

Tento podvod pokračuje dodnes – jen nyní máme v roli hrdinského hippie rebela samotného papeže, zatímco Kristus, Učitelé a Otcové církve, svatí a 2000 let doktríny společně hrají roli establišmentu.

Jeden recenzent potvrdil, že „rebelka“ Corita Kent byla již v polovině 60. let hluboce zapojena do institucionalizované revoluce: „Její hodiny umění na Immaculate Heart College se staly mekou avantgardy s významnými návštěvníky, jako byl filmový režisér Alfred Hitchcock, skladatel John Cage a prorok geodetických kupolí Buckminster Fuller.“

Její stránka na Wikipedii, s odkazem na spor mezi ní a sestrami Neposkvrněného Srdce s arcibiskupem Los Angeles Jamesem McIntyrem, který se marně snažil zastavit sebezničení řádu³, shrnuje zakořeněný narativ „utlačované hrdinky-rebelky“: „Jako řeholnice a žena tvořící umění ve dvacátém století byla v mnoha ohledech odsouvána na okraj různých hnutí, jejichž byla součástí.“

Jsem si jistá, že tohle někdo napsal s naprosto vážnou tváří:

„Coritino umění bylo formou jejího aktivismu a její duchovně inspirovaná reflexe společenského dění šířila lásku a toleranci. … Její dílo přispívalo k hnutí Druhého vatikánského koncilu, jehož cílem bylo modernizovat katolickou církev a učinit ji relevantní pro současný svět. Například používání anglických církevních textů v Coritině díle mělo dopad na snahy Druhého vatikánského koncilu normalizovat sloužení mše v angličtině. Kvůli jejímu výrazně politickému umění opustila v roce 1970 spolu s dalšími svůj řád a založili Komunitu Neposkvrněného Srdce, aby se vyhnuly problémům se svou arcidiecézí.“⁴

Co se stalo s IHM? Nechvalně známý incident, který spustil tsunami

Propagace narativu „hrdinských rebelek“ pokračuje dodnes, přestože až na několik málo sester už všechny dávno odešly na věčnost. Toto je trailer k novému dokumentárnímu filmu o incidentu, který byl velkým hitem na festivalu Sundance v roce 2021.

Webové stránky Cority Kent s až neuvěřitelnou mírou pokrytectví se jen letmo zmiňují o rozpadu jejího řeholního řádu nějakou dobu poté, co jej opustila, když říkají: „Řeholní řád IHM se reformoval do ekumenického laického společenství Komunita Neposkvrněného Srdce.“ Je to jistě jeden ze způsobů, jak to vyjádřit.

Incident sester Neposkvrněného Srdce Panny Marie z Los Angeles je jedním z nejznámějších v celém pokoncilním období otřesů a autodestrukce. A je to možná ten s nejdalekosáhlejšími důsledky po zničení latinské liturgie.

Komunita Neposkvrněného Srdce – organizace založená odtrženými sestrami na konci 60. let – byla poněkud přímočařejší: „V reakci na změny vyvolané Druhým vatikánským koncilem a inspirovány současnými filozofiemi, moderní psychologií a rozvíjejícím se feministickým vědomím přijaly sestry Neposkvrněného Srdce výzvu k transformaci.“

Ačkoli mnoho čtenářů tento příběh pravděpodobně zná, je třeba zopakovat, že zničení komunity Neposkvrněného Srdce bylo výsledkem bizarní události, kdy se skupina experimentálních psychologů – nechvalně známá módní vlna „encounterových skupin“⁵ – zaměřila na řeholní komunitu a použila ji jako experimentální testovací subjekt. Tato skupina chtěla zjistit, co by „nedirektivní“ terapie Carla Rogerse⁶ udělala s ucelenou a vysoce disciplinovanou náboženskou skupinou. Bylo to jako odpálit jadernou bombu, jejíž tlaková vlna zasáhne každý kout katolického světa.

Ochotná spolupráce IHM – již tehdy známého jako „progresivní“ komunita – na experimentu nejenže zničila jeden z největších učitelských řádů v USA, ale vyvolala také revoluci apostaze, psychologického zmatku a sexuální uvolněnosti v náboženských řádech po celých Spojených státech a nakonec i v celém katolickém světě. Přispěla tak k úplnému kolapsu aktivního řeholního života v Církvi, vlně psychologické a duchovní rakoviny, jejíž důsledky se projevují dodnes.

„Vydali ji do rukou nedirektivní psychologie“

V dnes již slavném rozhovoru s Dr. Williamem Marrou⁷ přiznal William Coulson, jeden z experimentátorů, že v podstatě komunitu zničili. Coulson, jako vedoucí kanceláře Rogersova Western Behavioral Sciences Institute v La Jolle v Kalifornii, měl v roce 1964 „sestavit skupinu moderátorů s cílem proniknout do komunity IHM“ a později do dvou desítek dalších řádů, včetně Sester milosrdenství, Sester Prozřetelnosti a jezuitů. Slovo „proniknout“ bylo jeho. Coulson litoval katastrofy, za kterou byl částečně zodpovědný, ale na zastavení destrukce bylo příliš pozdě.

„V 60. letech jsme na západním pobřeží rozvrátili celou řadu řeholních řádů tím, že jsme přiměli řeholnice a kněze mluvit o svém utrpení.“

Carl Rogers byl podle jeho slov „pravděpodobně protikatolicky zaměřený“, ale Coulson si toho tehdy nevšiml: „Nepoznal jsem to, protože jsem byl pravděpodobně stejný.

Oba jsme byli zaujatí vůči hierarchii. Já jsem byl plný nadšení z Druhého vatikánského koncilu a říkal jsem si: ‚Já jsem Církev; jsem stejně katolický jako papež. Nechtěl snad papež Jan XXIII., abychom otevřeli okna a vpustili dovnitř čerstvý vzduch? ​​Tak jdeme na to!‘ A my jsme to udělali a do roka se ty jeptišky chtěly zbavit svých slibů.

Zaplavily jsme tento systém humanistickou psychologií. Nazvali jsme to Therapy for Normals⁸ (TFN). IHM měly na začátku asi 60 škol; nakonec zůstala jedna. Když jsme začínali, bylo tam asi 615 řeholnic. Do roka po našich prvních intervencích 300 z nich žádalo Řím o zproštění svých slibů. Nechtěly být pod ničí autoritou, kromě autority svého imperiálního vnitřního já.“

Coulson hovořil s Dr. Marrou o případu sestry Mary Benjamin, IHM, jejíž zkušenost s nedirektivní terapií vedla k jejímu obratu k lesbismu.

Toto je sestra Mary Benjamin, IHM. Sestra Mary Benjamin se k nám připojila v létě roku 1966 a stala se obětí lesbického svádění. Starší jeptiška ve skupině, „která se osvobodila k otevřenějšímu vyjádřeni, kým skutečně ve svém nitru je“, se rozhodla, že se chce milovat se sestrou Mary Benjamin. Nuže, sestra Mary Benjamin se do toho zapojila. Poté ji však přepadly výčitky svědomí a podle toho, co napsala ve své knize, si kladla otázku: „Dělala jsem něco špatného, dopouštěla jsem se něčeho hrozného? Mluvila jsem s knězem —“

Bohužel jsme s ním mluvili už předtím…

TLM: Toto je její osvobození?

COULSON: Toto je její osvobození. Její rodiče ji přece nesvěřili IHM proto, aby si dělala, co chce. Byla pro ně příliš cenná. Popisuje den v roce 1962, kdy ji kombíkem odvezli do noviciátu IHM v Montecitu. Jak byli nadšení, že jí svěřují do Božích rukou! Místo toho ji však svěřili do rukou nedirektivní psychologie.⁹

Zkušenost sestry Mary Benjamin byla podrobně popsána v knize „Lesbické jeptišky: Prolomení ticha“ z roku 1985. Napsala v ní, že poté, co její řád zavedl „trénink citlivosti“ a „encounterové hnutí“, navázala vztah s jinou sestrou a zmocnily se jí pochybností. Ptala se: „Byla jsem stále v celibátu?“ a „Dělala jsem něco hrozného?“ Knězova odpověď jí „otevřela dveře“ a ona jimi prošla, načež si uvědomila, že je „na to sama“.

Výsledkem těchto psychologických experimentů byl nakonec úplný rozpad celého řádu IHM a opuštění katolického náboženství ve prospěch synkretistického a silně zpolitizovaného feministického „ekumenismu“.

Podobné výsledky se objevily na každém místě náboženského života, kde tito výzkumníci prováděli své experimenty. Připomeňme si, že Coulson uvedl, že se jeho skupina zaměřila na „asi dva tucty dalších řádů, mezi nimiž byly Sestry milosrdenství, Sestry Prozřetelnosti a jezuité“.

Zbývající bývalé členky IHM, samozřejmě tuto zkušenost překryly silnou vrstvou příběhu o hrdinské vzpouře svobodomyslných volnomyšlenkářek proti temným silám institucionálního útlaku.

Daly si za cíl vytvořit duchovní komunitu osvobozenou od hierarchické a patriarchální správy. Dnes, o více než padesát let později, jsme se vyvinuli v ekumenické společenství, které zahrnuje rozdíly ve způsoby bohoslužby, pohlaví, sexuální orientaci, ekonomickém postavení, rodinném stavu, rase a kultuře.

Bylo to všude a ničilo vše, co se tomu postavilo do cesty

Jsem dost stará na to, abych si pamatovala pozdní fáze tohoto hnutí. Narodila jsem se v roce 1966, ale „encounterové“ hnutí a „nedirektivní terapie“ byly na západním pobřeží v době mého hippie dětství stále populárním módním výstřelkem. Moje matka se do toho naplno zapojila, když mi bylo pět let. Obrátila na svou místní farnost, aby byla přijata do církve. Do zrádné bažiny tohoto hnutí ji zavedly Sestry sv. Anny, které byly pověřeny vedením nového RCIA¹⁰ programu v diecézi Victoria.

To byly sestry, které na počátku sedmdesátých let vedly většinu katolických institucí na kanadském pobřeží.

Jejich vlastní zapojení do tohoto toxického souboru experimentální pseudopsychologie se rychle zvrhlo v otevřený okultismus a různé podoby New Age nesmyslů, zejména poté, co je jejich vlastní biskup, okultismu oddaný podvodník Remi de Roo¹¹, indoktrinoval učením, na které se specializoval, enneagramem. Ani moje matka, ani Sestry sv. Anny se z toho už nikdy nevzpamatovaly.

Když mi bylo dvacet, navštívila jsem jejich bývalý noviciát s nadějí, že uvidím jejich knihovnu. Proměnila se v jakési „centrum ženské spirituality“ New Age, kde se provozovalo tantrické tohle, centrovací tamto a setkávání s vlastním vnitřním kdovíčím. V 90. letech samozřejmě už pár desetiletí neměly žádné nové povolání – myslím, že v roce 2010 konečně prodaly svůj majetek v Queenswoodu, tehdy domov důchodců pro své starší sestry, Viktoriánské univerzitě.

Tyto sestry v 19. století osídlily nová území nejodlehlejších lesů Britské Kolumbie. Z Québecu se tam vydávaly nejprve po souši a později přes Panamský průplav, ještě v době, kdy neexistovaly železnice ani silnice, a dorazily právě včas na zlatou horečku. Postavily a provozovaly nemocnici, ve které jsem se narodila, a základní školu, kterou jsem navštěvovala.

Zbyla z nich jen nepatrná hrstka postarších zasněných hippie podivínek, které čekaly na konec. A činily tak ve stavu naprosto neproniknutelné lhostejnosti — jednoho z hlavních dlouhodobých příznaků Rogersovy encounterové terapie — vůči tomu, co provedly nejen samy sobě, ale i Církví jako celku.

Sestry svaté Anny říkají, že na pacifickém severozápadě směřují k „dokončení“.

Sestra Marie Zarowny se se smíchem přiznává: „Říkáme, že se ‚blížíme k dokončení‘, místo abychom řekly, že ‚vymíráme‘.“

Bože, smiluj se nad nimi.

Zdroj: White, Hilary. Corita Kent: how the New Art helped the Catholic Sexual Revolution. Substack, The Sacred Images Project. Dostupné z: https://hilarywhite.substack.com/p/corita-kent-how-the-new-art-helped cit. 28. 8. 2026

Pozn. překladatele: