M. J. Matt: Vaše Excelence, mnohokrát děkuji, že jste za námi přijel sem do Říma. Máte za sebou opravdu velmi rušné dny. Jak se máte? Zvládáte to dobře?

Bp. Athanasius Schneider: Děkuji. S Boží pomocí to stále zvládám – a to kvůli věřícím, kteří milují Tradici. Bylo pro mě velmi povzbuzující zažít zde v Římě, během pouti Summorum Pontificum, tento závan čerstvého vzduchu; vidět všechny ty poutníky z celého světa – dokonce i z Austrálie – mezi nimiž byla velká část mladých lidí, a také děti a rodiny, kteří milují víru a mši svatou, jež provázela všechny generace svatých. To člověku skutečně dodává naději a povzbuzení.

MM: Je to dnes skoro jako mikrokosmos celého křesťanstva, že? Na tom náměstí (pozn. překl.: nám. Sv. Petra) bylo zastoupeno tolik různých zemí – takové malé zbytky katolicismu z celého světa. Ale duch byl dobrý. Považuji to za nadějné znamení. Nebyl tam žádný hněv, jak jste dnes řekl ve svém kázání v bazilice Santa Maria Maggiore. Ne, žádný hněv. Byl to dobrý katolický duch.

AS: Přesně tak. To je známka opravdového katolicismu: i když vás otec nějakým způsobem potrestá, nechováte k němu hněv ani hořkost. Odpovědí bylo ještě více modliteb za papeže. To svědčí o opravdovosti těchto věřících. Svatý otec by měl být vděčný, že má takové děti – a doufám, že to dokáže rozpoznat. Jde o věřící, kteří jsou oddáni tradiční mši, nezapojují se do debat či polemik – ty se týkají spíše kléru než prostých lidí – a tito lidé jsou rovněž jeho dětmi. Doufám, že by mohl mít touhu je poznat osobně, navštívit je nebo že by oni navštívili jeho, Svatého otce. Možná by mohl skupině organizátorů pouti Summorum Pontificum a jejich rodinám udělit audienci, aby dal najevo, že je jim skutečným otcem. A možná by jim příští rok, u příležitosti pouti Summorum Pontificum, mohl dokonce zaslat poselství – otcovské přivítání. Bylo by to ze strany Svatého otce pravé a potřebné gesto – pastýřské a otcovské znamení vůči jeho dětem, které milují papeže, mši svatou a Tradici.

MM: Je zajímavé, Vaše Excelence, že loni Jeho Svatost, zřejmě prostřednictvím Jeho Eminence kardinála Burkeho, povolení k celebrování mše svaté při loňské pouti Summorum Pontificum udělila. Zdá se mi, že někteří lidé mají tendenci obviňovat Svatého otce z toho, co se stalo letos. Nevím, kde leží odpovědnost za to, co se stalo, i s ohledem na to, že papež byl v nemocnici a byla u něj diagnostikována rakovina plic. Můžete nám dát nějakou naději, že se dnes jedná spíše o zásah vatikánského aparátu? Nechci, abyste to zkrášloval. Domníváte se, že to byl papež Lev, kdo dnes zastavil pouť, nebo to byl podle vás vatikánský aparát?

AS: Řekl bych, že to nebyl papež, kdo pouť zastavil. Podle mého názoru to nebyl on; byl to zjevně vatikánský aparát, jak jste zmínil. A proto si přeji, aby Svatý otec tyto lidi osobně poznal – aby je přijal. Přijímá přece tolik skupin z celého světa! Tolik různých lidí s rozdílným cítěním. Proč tedy, Svatý otče, neposkytnout audienci těmto vašim dětem, které vás tak milují a jejichž heslem je „Cum Petro et sub Petro“ – s Petrem a pod Petrem? Bylo by velmi důležité, aby je Svatý otec osobně poznal, přijal a zahrnul do společenství.

MM: Zdá se, že v opačném případě Svatému otci hrozí riziko, že by dokonce mohl čelit zpochybnění. Měli jsme tu „arcibiskupku“ z Canterbury, a papež se s tou ženou – myslím, že se jmenovala Melanie, nebo tak nějak – společně v bazilice svatého Petra modlil. Ve Vatikánu byli přivítáni muslimové. Loni, během Svatého roku, se zde konala pouť LGBT komunity. A najednou to vypadá, jako by sám Svatý otec odmítal vpustit tradiční katolíky do baziliky svatého Petra. Přisuzovat papeži takový postoj je velmi závažné. Pokud ve skutečnosti s tím, co se dnes stalo, nesouhlasí, možná by sám uvítal příležitost uvést věci na pravou míru – vždyť jde o skandál.

AS: Myslím, že je to skandál – skandál, který vejde do dějin jako něco neslýchaného, kdy řádní katolíci, kteří zjevně projevili svou lásku k Církvi a k papeži, přijeli z celého světa s malými dětmi, absolvovali dlouhou cestu plnou útrap, mladí lidé, spousty mladých lidí – většina poutníků byla mladšího věku a přijeli skutečně proto, aby navštívili otcovský dům, baziliku svatého Petra, aby se tam alespoň pomodlili za papeže, zazpívali vyznání víry, a dokonce i to jim bylo zakázáno. Je to neslýchaná krutost, pastorační krutost uprostřed rostoucí inflace slov jako „synodalita“ a „inkluzivita pro všechny“. A právě tato jediná skupina, která prostě miluje mši svatou, tak jako ji milovali téměř všichni papežové v uplynulém tisíciletí, svatí i jejich předkové, je právě z tohoto důvodu vyloučena, cítí se jako malomocná a je považována za nebezpečnou. Myslím, že je třeba se tímto skandálem zabývat bez polemik, ale také spravedlivě, protože Církev musí být spravedlivá. Musí být matkou. Boží prozřetelnost ale působí vždy a pouze ona dokáže z něčeho negativního či bolestného vytěžit větší prospěch. Věřím, že Boží prozřetelnost to letos učinila. Otcovský dům byl svým dětem uzavřen. Děti tedy šly ke své matce, do domu matky, do baziliky Santa Maria Maggiore, aby si tak nějak, do jisté míry jako děti postěžovaly, plakaly v matčině náručí a prosily: „Vyslyš nás, prosíme, dej nám liturgický mír, prosíme, naše Matko, otevři nám příští rok dveře do baziliky svatého Petra." Doufám, že Panna Maria, Královna míru, která je uctívána také v této bazilice Santa Maria Maggiore, nám příští rok svýma mateřskýma rukama dveře do baziliky svatého Petra otevře.

MM: Mohl byste se, Vaše Excelence, vyjádřit k jednomu postřehu, který se dnes objevil na internetu? Vzhledem k tomu, že skupině poutníků nebylo umožněno vstoupit do baziliky svatého Petra, ozývají se hlasy lidí – a zdá se mi, že jde o lidi, kteří dříve nebyli nakloněni svěcením, jež Bratrstvo svatého Pia X. provedlo 1. července bez papežského mandátu – kteří nyní mění názor. Říkají: „Není divu, že Bratrstvo Vatikánu nedůvěřovalo, nemohlo mu důvěřovat. Přesně tohle se muselo stát.“ Mohl byste k tomu něco říci? Myslím, že je to legitimní otázka, kterou si lidé nyní kladou. Je právě toto důvodem, proč Bratrstvo nemohlo Vatikánu důvěřovat? Je to důvod, proč přistoupilo ke svěcením?

AS: Začněme dokumentem papeže Františka Traditionis custodes, který drasticky omezil slavení tradiční latinské mše po celém světě. V tomto dokumentu papež František zrušil ustanovení papeže Benedikta a výslovně uvedl, že cílem je, aby všichni lidé, kteří jsou připoutáni k tradiční latinské mši, byli postupně přivedeni k Novus Ordo. Jinými slovy, tradiční latinská mše má zaniknout a být zcela vymýcena. Tento postoj Svatého stolce – který je bohužel namířen proti Tradici, konkrétně proti liturgické tradici římské církve – se zřetelně projevuje v krocích, jež začaly vydáním Traditionis custodes a postupně se stupňovaly. Letos, během této pouti, dosáhly tyto protitradiční postoje a opatření Svatého stolce svého vrcholu; zákaz pohybu skupiny poutníků uvnitř baziliky svatého Petra představuje neslýchanou míru nesnášenlivosti v době, která se ohání tolerancí a synodalitou.

MM: Myslíte, že se to, co se dnes stalo, zapíše do dějin?

AS: Toto jistě vejde do dějin jako bezprecedentní projev naprostého pohrdání tím, co Tradice v Církvi znamená. Ale jak už to v krizových obdobích církevních dějin bývá, když krize, kacířství či zneužití dosáhnou svého vrcholu – jako tomu bylo v případě árijánské krize, či během „temného století“ papežství v 10. století či za avignonského zajetí – Bůh vždy zasáhne, protože Církev je v Božích rukou. Nyní se zdá, že právě v Římě – který je ze své podstaty sídlem, katedrou Tradice – je tradice zakázána dokonce do té míry, že se dětem a mladým lidem jako skupině odmítá vstup do baziliky svatého Petra. To je skutečně bezprecedentní a vypovídá to o stavu současného vatikánského aparátu, který se snaží zcela vymýtit tradiční liturgii. Tímto činem projevuje neúctu a pohrdání vůči dobrým katolíkům, dětem, rodinám, dospívajícím a mládeži, kteří prostě milují papeže a tradiční mši. Jsou trestáni, a to Církev nemůže dělat, protože Církev je matkou. Nemůže jednomu ze svých dětí říct: “Už nejsi moje dítě. Běž pryč.“ To neudělá ani matka, ani otec. Věřím, že tito lidé, kterým byl odepřen vstup do baziliky svatého Petra během této pouti, obětovali své duchovní utrpení jako projev přímluvy – jako láskyplnou synovskou přímluvu za papeže. Je to krásné, je to ryze katolické.

MM: Vím, že vás zdržuji. Tady v Římě už je pozdě v noci, ale rád bych vám položil ještě dvě otázky: jedna je jednoduchá, ta druhá může být trochu matoucí – nevím totiž přesně, jak ji formulovat. Vzpomínám si, že když jsem byl ještě malý chlapec, mluvil jsem s jedním mužem, trapistickým knězem ze „staré školy“, jmenoval se otec Urban Snyder. Byl jedním ze zpovědníků arcibiskupa Lefebvra a pobýval v Écône. Vyprávěl o tom, jak by Bůh mohl pravděpodobně seslat trest a jak by tento trest mohl vypadat. Psal se zhruba rok 1975. A on – zatímco já, malý chlapec, jsem naslouchal – řekl, že islám povstane a že Bůh ho využije proti tomu, co zbylo z křesťanstva, a že právě takovou podobu by mohl tento trest mít. Poté velmi dramaticky prohlásil: „Já se toho nedožiji.“ Ukázal na mne a dodal: „Tamhle ten mladý muž se toho dožije.“ Chtěl bych vás tedy požádat o komentář. Dnes, když jste sloužil mši v bazilice Santa Maria Maggiore – která byla zcela zaplněná – bylo všude kolem vidět policii, která očekávala další velmi brutální nepokoje, do nichž jsou přinejmenším zčásti zapojeni lidé islámské víry. Co říkáte na to, že se tento trest zřejmě skutečně naplňuje a že země, které byly dříve katolické, nyní hoří? Francie, Španělsko, Itálie hoří a přesto se zdá, že Vatikánu je to v podstatě lhostejné. Souhlasíte s názorem, že pouze křesťanství může zastavit tento trest, který nyní přichází v podobě krvavých protestů a nepokojů po celé Evropě?

AS: Ano, tyto protesty a nepokoje, které vidíme ve Francii, jsou jasným důkazem toho, do jaké míry pokročila takzvaná islamizace Evropy. Není žádným tajemstvím, že evropské politické elity již po desetiletí velmi strategicky řídí imigraci do Evropy, přičemž se jedná převážně o muslimy, což je každému zřejmé. Když tohle řekneme, oni odpoví: „Předložte důkazy, jinak šíříte konspirační teorie.“ My na to odpovídáme: žádné důkazy nepotřebujeme. Když je císař nahý, nepotřebujete důkazy. Nepovažujte nás za hlupáky. Vidíme to přece na vlastní oči; je to až příliš zjevné. Evropské vlády i Evropská unie již desítky let vydávají zákony umožňující prakticky neomezenou imigraci, přičemž přijímají téměř výhradně příslušníky islámského náboženství. Postupem času – a k tomu není třeba žádné mimořádné inteligence, stačí zdravý rozum – muslimská populace v Evropě roste; po jedné či dvou generacích jsou tito lidé – například ve Francii či Německu – již držiteli občanství a dostávají se i do vysokých politických funkcí. Tyto nepokoje podle mého názoru ukazují, že na nich de facto musí vláda určitým způsobem spoluvinu nést. Je přece nemožné, aby tak silná země s tak silnou obrannou politikou a armádou něco takového dopustila. Mohli by to okamžitě zastavit, ale nechávají to být. Možná situaci jen částečně korigují, aby navenek vytvořili zdání, že mají věci pod kontrolou. Ale v konečném důsledku je to čin, na kterém se Evropa – francouzská vláda, případně vlády dalších evropských zemí – spolupodílí, aby nás, Evropany a křesťany, jednoduše zastrašila a umlčela. Mějte strach! Pokud otevřete ústa, vypálíme vám dům. Vypalují kostely, přesně tak, jak to nyní vidíme ve Francii. Zkoušejí nás. Považuji to za velmi prohnanou metodu – částečně tolerovanou či přímo podporovanou některými evropskými politiky – jejímž účelem je nás zastrašit. Jde o masivní zastrašování katolíků a křesťanů v Evropě. Můžeme nalézt lidi dobré vůle, i ty, kteří nejsou katolíky, kteří stále mají povědomí, že jsou Evropané, Francouzi, Němci nebo Italové. Je třeba sjednotit všechny tyto dobré síly, abychom tomuto zastrašování pokojně vzdorovali, prosadili přísnější zákony na ochranu evropského obyvatelstva a skutečně omezili takzvanou imigraci, která není imigrací, ale invazí.

MM: Pokud jde o Vatikán – myslíte si, že uvažují tímto způsobem? Tedy že kdyby obnovili katolické cítění, mohla by se Evropa stát skutečně katolickou a být schopnější se bránit svému odvěkému nepříteli?

AS: Mám podezření – a je mi to líto – že bohužel odpovědní činitelé ve Vatikánu spolupracují se současnými evropskými politickými elitami. Ty kladou takzvanou imigraci téměř na první místo a žádají Vatikán, aby ji nějakým způsobem požehnal; jelikož je Vatikán duchovní autoritou, potřebují jeho duchovní podporu – a tu nyní mají. Tlačí na Vatikán a dokonce mu i radí, co má říkat – vědí totiž dobře, jak na to, neboť i ďábel dobře zná Písmo svaté. Citují slova našeho Pána z Písma svatého. Citují všechno, co najdou: „Ach, nezapomínejme – připomínáme vám lásku k bližnímu, lásku k chudým.“ Zneužívají toho, a mnozí odpovědní činitelé ve Vatikánu se bohužel nechávají oklamat, nebo dokonce s procesem odkřesťanšťování Evropy částečně souhlasí. Možná k tomu přispívá několik faktorů, ale nakonec, bohužel, Svatý stolec tento proces podporuje, a ten vážně poškodí křesťanskou přítomnost. Myslím si však, že i když tomu Svatý stolec nemůže zabránit, mohl by evropské vlády požádat: „Buďte přísnější, protože se mění křesťanská identita Evropy.“ Vlády ale této výzvě nebudou naslouchat. Co by však Svatý stolec měl a může udělat, je vyzvat všechny evropské země s početnou islámskou populací k jejich evangelizaci – samozřejmě ne silou či nátlakem, nýbrž s láskou. Měl by je evangelizovat, jít za nimi a představit jim jedinou cestu ke spáse, kterou je Ježíš Kristus. A toto je příležitost, která, jak se domnívám, vejde do dějin jako případ, kdy Svatý stolec závažně zanedbal evangelizaci těchto nekřesťanů. Místo toho mnozí biskupové v Evropě prohlašují: „Ale vždyť toto náboženství je v pořádku! Podporujeme ho, protože i oni věří v jednoho Boha.“ Dokonce se odvolávají na Korán, čímž fakticky popírají – či přímo zrazují – božský příkaz Ježíše Krista evangelizovat všechny národy. Ježíš Kristus přece neřekl: „Jděte, kažte evangelium a křtěte všechny národy s výjimkou Židů a budoucích muslimů.“ Ne. V tomto případě se tedy tito hierarchové budou muset před soudem Našeho Pána velmi vážně zodpovídat z této zrady evangelia.

MM: Toto bych měl nechat jako vaše závěrečné slovo. Mám pro vás ale ještě jednu poslední otázku, a pak už vás nechám jít. Týká se jistého pocitu beznaděje. Dnes jste nás provedl velmi nadějným setkáním v bazilice Santa Maria Maggiore, která byla zcela zaplněná – lidé stáli i v uličkách. Bylo to krásné znamení naděje před sochou Panny Marie, Královny míru. Avšak v době, kdy Evropa hoří, je kolem nás tolik sklíčených lidí. A pokud sledujete zprávy ve Spojených státech, zdá se, že tady panuje naprostý chaos. Vatikán vyhání tradičně smýšlející věřící z baziliky svatého Petra. Zavládla obrovská beznaděj a mnozí lidé říkají: „Papež Lev není můj papež. Nechci ho. Už je mi to jedno. Jim na mně nezáleží a mně nezáleží na nich.“ Chtěl bych vás proto poprosit, abyste dnešní večer uzavřel v pozitivním duchu a povzbudil nás – zejména v tom, jak je důležité přestát tuto bouři, zůstat v Církvi a dokonce být ochoten snášet pronásledování v rámci Církve v její současné podobě. Neboť pokud odejdeme, nezbyde nám vůbec nic. Mohl byste k tomu něco říct?

AS: Jak víme, postoj, který jste popsal, není postojem katolíka, ba ani křesťana, neboť mu chybí nadpřirozený pohled a postrádá naději. V podstatě jde jen o čistě lidský hněv, nic víc. My naopak musíme vždy zaujímat nadpřirozený postoj a nahlížet na všechny tyto věci ve světle věčnosti, v přítomnosti všemohoucího Boha a Ježíše Krista. Jak praví Písmo svaté: tam, kde se rozmáhá zlo či hřích, tam se ještě více rozhojňuje milost. I v dnešní době by si toho lidé měli být vědomi a věřit, že Bůh milosti rozmnoží – přestože jsme vytlačováni, marginalizováni a odsouváni na okraj; a to i přesto, že papež František měl „okraje“ rád. Církev je přece naší matkou. A když se matka ocitne v nesnázích či tísni, nebo když má svázané ruce, její děti přece neopustí dům. Neodejdeme, zůstaneme. Budeme se modlit. Uděláme vše, co je v našich silách, abychom naší matce – kterou je zde v Římě papežský úřad – opět rozvázali ruce. Církev v Římě je naší matkou a my se budeme modlit k Pánu. Budeme přinášet oběti, dokud Bůh znovu nezasáhne – dokud Pán na lodi nevstane a nezkrotí bouři. Jednoho dne to učiní i zde v Římě. Doufáme, že to nebude trvat příliš dlouho. Obnovme svou lásku k naší matce Církvi, svaté římskokatolické církvi, k papežství, k papeži Lvu i k těm, kteří přijdou po něm. Papežové jsou jen dočasnými náměstky – zdůrazňuji: náměstky. Tím nejdůležitějším je Ježíš Kristus. V něm spočívá řešení. Držme se ho. Pán je s námi. Je na lodi. Je v našich srdcích. Je v Církvi – i když se možná zdá, že je skrytý či že tak trochu spí, přesto je přítomen. Modleme se, neboť řešením je Ježíš Kristus; jak řekl svatý Pavel: „Vším a ve všech je Kristus“. Kristus Král.

MM: Vaše Excelence, bylo mi ctí být dnes s Vámi v Římě a vidět, jak v praxi naplňujete to, o čem jste kázal. Vaše radost, naděje, víra i pozitivní pohled na budoucnost s Boží pomocí jsou pro mě inspirací. Mnohokrát Vám děkuji.

AS: Děkuji vám, pane Matte, za vše, co děláte. Kéž vám Bůh žehná.