Biskup Mutsaerts brání tradiční katolíky před výhrůžkami kardinála Rocheho


Zatímco kardinál Arthur Roche dále zpřísňuje omezení tradiční latinské mše, biskup Rob Mutsaerts přichází s důraznou reakcí a odvážně se zastává katolíků, kteří si prostě přejí uctívat Boha tak, jak to činily generace jejich předků. Mutsaerts kritizuje Rocheovo tyranské chování a připomíná církevním autoritám, že Církev nemusí zakazovat svou minulost, aby si zajistila budoucnost.


Katolická církev je hrdá na svou univerzálnost, váží si působivé rozmanitosti liturgických tradic a tuto rozmanitost považuje za projev svého bohatství. Katolík se může účastnit bohoslužby podle byzantské, maronitské, arménské nebo chaldejské tradice. Nikdo toto samo o sobě nepovažuje za hrozbu pro církevní jednotu. Jakmile však katolík projeví přání zúčastnit se mše tak, jak se po staletí slavila v Římě, Paříži, Amsterdamu a prakticky v celé latinské církvi, určité církevní autority v Římě začínají být znepokojeny.

Najednou se liturgická rozmanitost stává problémem. Najednou se náklonnost k Tradici stává podezřelou. A najednou je třeba chránit jednotu Církve před lidmi, kteří se chtějí modlit tak, jak to dělali jejich předkové. To vyvolává otázku, která není v žádném případě neopodstatněná: proč je prakticky každá starobylá katolická liturgická tradice pokladem – kromě starobylé římské liturgie?

Kardinál Roche nedávno v rozhovoru pro AdVaticanum, publikovaném 13. října 2026, uvedl, že tradicionalistické skupiny někdy používají starší liturgii k odporu vůči liturgické reformě Druhého vatikánského koncilu. Podle kardinála může takový postoj poškodit církevní jednotu. Varoval, že kdokoli odmítá koncil, vzdaluje se od jádra katolicismu. Dále uvedl, že podle jeho názoru by se katolíci neměli výhradně účastnit jen staré mše. Zde je třeba učinit důležité rozlišení.

Každý, kdo zásadně popírá platnost nové mše, odmítá papežskou autoritu nebo tvrdí, že katolická církev po Druhém vatikánském koncilu již není katolickou církví, skutečně zaujímá problematický postoj. Nelze však z téhož automaticky obvinit člověka, který miluje tradiční mši, prohlubuje skrze ni svou víru, přijímá katolickou nauku a zůstává věrný papeži. Oddanost liturgické tradici není totéž co odmítání církevního učitelského úřadu. Právě toto rozlišení hrozí, že se ze současné debaty vytratí.

Katolická církev zahrnuje 24 církví sui iuris: latinskou církev a 23 východních katolických církví. Mají různé liturgické tradice – mimo jiné byzantskou, alexandrijskou, antiochijskou, arménskou a východosyrskou. I v rámci západního katolického světa existují specifické liturgické zvyklosti, včetně ambrosiánského ritu v Miláně. Nikdo se přitom neobává o jednotu Církve, když byzantský katolický kněz stojí před ikonostasem, prostor naplňuje kadidlový dým a věřící prožívají liturgii, která se v mnoha bodech liší od běžné římské mše. Katolická jednota totiž nikdy neznamenala liturgickou uniformitu. Druhý vatikánský koncil ostatně v dokumentu Sacrosanctum Concilium výslovně uvádí, že všechny právoplatně uznané obřady mají stejnou důstojnost a že si je Církev přeje zachovat a podporovat. To je pozoruhodné prohlášení ve světle výroků kardinála Rocheho. Pokud liturgická rozmanitost nutně nepoškozuje jednotu Církve, proč by ji měla narušovat staletá římská liturgie? Katolická víra koneckonců není sbírkou zvyků, jejichž datum expirace určuje církevní komise.

Poválečná liturgická praxe odhalila posun od Boží transcendence směrem ke společenství jako ústřednímu bodu. Když se eucharistie stále více podobá společnému jídlu, oslavě lidské sounáležitosti nebo příležitosti k pastorační kreativitě, hrozí, že obětní rozměr ustoupí do pozadí. Právě tradiční liturgie, se svým důsledným zaměřením na Boha, představuje proti této tendenci viditelnou protiváhu. A možná právě v tom tkví část těch rozpaků: tradiční latinská mše stále hlásá něco starobylého, na co se dnes snadno zapomíná. Papež Benedikt pochopil jednu zásadní věc: Církev nemůže věrohodně tvrdit, že to, co včera považovala za svaté, je dnes třeba pokládat za nebezpečné.

Je Druhý vatikánský koncil využíván jako bod zlomu? Zde se diskuse dotýká hlubšího problému. Koncil stojí uvnitř Tradice. Nezakládá novou církev. Druhý vatikánský koncil sice počítal s reformou liturgie, zároveň však stanovil, že latina by měla být v latinských obřadech zachována a že gregoriánský chorál má přednostní postavení. Mnohé z toho, co je dnes považováno za typicky tradicionalistické, bylo pro koncilní otce zcela samozřejmé. Proto je zvláštní, když je lpění na starší liturgii prezentováno jako odpor vůči samotnému koncilu.

Koneckonců, kritika určitých aspektů pokoncilní liturgické reformy není automaticky totéž co odmítnutí Druhého vatikánského koncilu. Liturgická reforma byla z velké části rozpracována a zavedena až po koncilu. To neznamená, že každá kritika je oprávněná. Znamená to pouze, že o těchto otázkách lze legitimně diskutovat.

Pokud je koncil v praxi vnímán jako naprostý předěl mezi starou a novou církví, vzniká právě ten rozkol, kterému se člověk údajně snaží vyhnout. Katolická církev není institucí, která by byla znovu založena v roce 1965. Je to ta samá Církev, která přijala apoštoly, zrodila církevní otce, vybudovala středověké katedrály, svolala Tridentský i Druhý vatikánský koncil. Kdo skutečně věří v kontinuitu Církve, nemusí se obávat její minulosti.

Kardinál Roche se neustále dovolává jednoty Církve. To je samo o sobě zcela oprávněné. Jednota není náhodným atributem Církve, ale patří k její podstatě. Jedinou otázkou je, co jednotou rozumíme. Jednota v katolické víře, ve svátostech a ve společenství s Petrovým nástupcem je něco jiného než uniformita liturgických forem. Oficiální argumentace zní, že tradiční latinská mše, na rozdíl od východních liturgií, se pro některé skupiny stala symbolem odporu vůči reformě a autoritě Církve. Tento argument si zaslouží vážnou pozornost. Problém této úvahy však je, že se snadno mění z úsudku o konkrétních zneužitích na obecný úsudek o celém liturgickém společenství. Proč by měly rodiny, mladí lidé, kněží a řeholníci, kteří netouží po ničem jiném než slavit tradiční liturgii v plném církevním společenství, nést následky?

Otec, který bere své děti na tradiční mši, protože tam zvlášť intenzivně zakouší svatost eucharistie, se nevěnuje církevní politice. Prostě chodí na mši.

Dějiny Církve se vyznačují nejen obnovou, ale také zachováváním. Traditio znamená předávání: přijímat to, co si člověk sám nevymyslel, a předávat to další generaci. Je proto pozoruhodné, že v době, kdy se neustále mluví o naslouchání věřícím, se často dostává jen malého pochopení pro přání katolíků hlásících se k Tradici. Církev, která chce naslouchat světu, by měla naslouchat také svým vlastním dětem – ledaže by synodalita znamenala něco jiného. Tím spíš, když tyto děti nežádají o méně katolické nauky, ale o její plné a neumenšené hlásání. Anebo je problém právě v tom?

Rozumný přístup by umožnil slavení starší liturgie všude tam, kde je o ni upřímný zájem, a zároveň by vyžadoval věrnost církevnímu společenství a nápravu liturgických zneužití ve všech liturgických formách.  I to druhé si zaslouží pozornost. Kdokoli striktně omezuje starou mši z důvodu svatosti a jednoty liturgie, musí se se stejnou vážností zabývat nešvary v nové mši.

Snad nejpozoruhodnějším jevem je, že tradiční latinská mše přitahuje nejen ty, kteří vyrůstali před koncilem. Cítí se k ní přitahováni i mladí katolíci. Pokud si mladí lidé vědomě volí ticho, gregoriánský chorál, rituální přesnost a liturgii, která nedělá ústupky současné trendu spontánnosti a okamžité srozumitelnosti, něco to vypovídá. Naznačuje to, že modernizace není vždy tou nejlepší cestou k evangelizaci. Možná moderní člověk někdy touží právě po tom, co moderní není. Možná nehledá liturgii, která by se co nejvíce podobala světu, v němž denně žije a který mu nenabízí nic nového, nýbrž liturgii, jež mu pomáhá se nad tento svět povznést. To není argument proti nové mši. Je to argument proti předpokladu, že liturgická obnova nutně spočívá v přizpůsobení se duchu doby.

Byla by škoda, kdyby tradiční latinská mše nakonec padla za oběť církevnímu boji, v němž se pozornost již neklade na bohoslužbu, ale na interpretaci uplynulých šedesáti let. Pak se totiž s liturgií, která po staletí formovala svaté a posvěcovala nespočet věřících, zachází jako s problémem, který je třeba řešit. V tomto případě by bylo žádoucí méně podezřívavosti, více historické poctivosti, více teologické hloubky a především více pastorační velkorysosti.

Katolické et-et – proslulý katolický princip „i jedno, i druhé“ – by i zde mohlo být plodným východiskem. Tradice i legitimní rozvoj. Jednota i rozmanitost. Věrnost koncilu i úcta ke staletím, která mu předcházela. Nová mše i prostor pro předávanou římskou liturgii, to vše v rámci společenství Církve.

Vaše Eminence, Církev nemusí zakazovat svou minulost, aby si zajistila budoucnost. Církev, která skutečně důvěřuje živé Tradici, si může dovolit milovat svou vlastní historii. Církev, která ve svém středu s radostí vítá byzantskou, maronitskou a arménskou liturgii, by se neměla cítit ohrožena římskou mší, která jí byla po staletí tak drahá. Koneckonců, tradiční latinská mše není v katolické církvi cizím vetřelcem; pochází z jejího vlastního domu. A mateřská Církev by neměla zacházet se svými vlastními dětmi jako s cizinci jen proto, že se rády modlí v jazyce svých prarodičů.


† Rob Mutsaerts



Zdroj: „‚Bishop Mutsaerts Defends Traditional Catholics Against Cardinal Roche’s Threats" in www.remnantnewspaper.com 31. 10. 2026, přeloženo a publikováno s laskavým svolením autora


Pozn. redakce: Aby nedošlo k mylnému postoji vůči II. vatikánskému koncilu (DVK), chceme upozornit na správné stanovisko podle autentické nauky Církve:

a) DVK byl řádně svolaným církevním sněmem. Zpochybňování tohoto faktu nebo dokonce jeho popírání není v souladu s katolickou vírou;

b) Papež Jan XXIII., svolavatel koncilu, jej prohlásil za pastorační a nikoli dogmatický. Proto dokumenty DVK nejsou neomylné a nemají tutéž váhu jako věroučné dokumenty všech předchozích koncilů;

c) Dokumenty DVK obsahují mnoho tezí, které jsou v souladu s katolickou naukou. Zároveň ale jsou tam též věty dvojznačné, které potřebují korekci ve smyslu jasnosti a pravověrnosti, a některé věty neslučitelné s pravou katolickou naukou hlásanou od prvopočátku. Týká se to zejména koncilních deklarací Nostra Aetate a Dignitatis Humanae. Inkriminované věty odporující pravověrnosti nutno změnit podle pravé nauky;

d) Tradiční katolík přijímá v dokumentech DVK všechno, co je v souladu s tradiční katolickou vírou. Tam, kde tomu tak není (viz bod c), v poslušnosti rozumu a vůle bude čekat na vysvětlení nebo korekci, případně se toho domáhat;

(překlad M. Dovrtěl)