Nej­no­věj­ší vý­sled­ky bá­dá­ní ital­ských vědců po­tvr­zu­jí, že turín­ské plát­no je dva ti­sí­ce let sta­rou re­likvií – a ne, jak se dříve tvr­di­lo – plát­nem po­chá­ze­jí­cím ze stře­do­vě­ku. Toto od­ha­le­ní je dílem prof. Giu­lia Fanti­ho z uni­ver­zi­ty v Pa­do­vě, který již 25 let vede vý­zkumy plát­na.

Díky nej­mo­der­něj­ším mi­k­ro­sko­pům tento ital­ský uče­nec znovu pro­zkou­mal vzor­ky plát­na po­ří­ze­né v 70. le­tech a na­le­zl na nich mi­k­ro­čás­teč­ky krve, které vy­ka­zu­jí ne­po­chyb­né znaky smrti Je­ží­še přes­ně tak, jak je po­psa­ná v Bibli. Vý­sled­ky svého zkou­má­ní pu­b­li­ko­val v od­bor­ném člán­ku na strán­kách „Ar­chi­ves of He­ma­to­lo­gy Case Re­ports and Re­views” pod ná­zvem: „Nový po­hled na krev. Dů­ka­zy z turín­ské­ho plát­na se sho­du­jí s umu­če­ním Je­ží­še“ (viz https://​www.​cli​nsur​ggro​up.​us/​articles/​AHCRR-​9-​144.​pdf). Prof. Fanti je též od­bor­ní­kem prů­mys­lo­vé­ho in­že­nýr­ství, po­dí­lel se i na kos­mic­kých pro­jek­tech (sondy Gi­ot­to i Cas­si­ni-Hu­y­gens).

Vý­sled­ky vý­zku­mů plát­na od­po­ví­da­jí po­pi­su Bible

Ana­li­zo­va­né čás­teč­ky uká­za­ly pří­tom­nost he­mo­glo­bi­nu, což je dů­ka­zem, že v plát­ně byl sku­teč­ně za­ba­len člo­věk s kr­vá­ce­jí­cí­mi ra­na­mi. Je tedy vy­lou­če­no po­u­ži­tí barvy nebo jiné tech­ni­ky. Tatáž ana­lý­za rov­něž uká­za­la, že v krvi se na­chá­ze­jí na­no­čás­teč­ky zvané „kre­a­ti­nin“.

Vědec upo­zor­nil, že ten vzni­ká ve sva­lech a je uvolňován do krev­ní­ho oběhu při zá­važ­ném po­ško­ze­ní or­ga­nis­mu, což „od­po­ví­dá těž­kým mukám, jakým byl podro­ben Ježíš“. „Vy­so­ký obsah kre­a­ti­nu po­tvr­ze­ný ve zkou­ma­ných vzor­cích“ – čteme ve zprá­vě o vý­sled­ku bá­dá­ní – „lze vy­svět­lit pouze po­sled­ní ho­di­nou Je­ží­šo­va ži­vo­ta před smrtí na kříži, kdy došlo ke sní­že­né­mu pří­to­ku krve do led­vin, způ­so­be­né­mu rov­něž hi­po­vo­le­mií (sní­že­ním množ­ství krve v or­ga­nis­mu, které již ne­po­sky­tu­je do­sta­ču­jí­cí pod­mín­ky pro fun­go­vá­ní srdce) a sil­nou de­hyd­ra­ta­cí”. Na zá­kla­dě těch­to ob­je­vů prof. Giu­lio Fanti tvrdí, že toto se sho­du­je s Biblí. Při­po­jil slova z evan­ge­lia sv. Jana (19,28), kde Ježíš řekl, že žízní.

Kam krá­číš, ně­mec­ká ka­to­lic­ká církvi? Tuto otáz­ku si kla­dou již dlou­hou dobu nejen ka­to­lí­ci. Nej­no­vě­ji nikdo menší než pre­zi­dent­ka ně­mec­ké ka­to­lic­ké Cha­ri­ty Wel­skop-De­f­fa­a­o­vá žá­da­la pro ženy po umě­lém po­tra­tu po­skyt­nu­tí fi­nanč­ních ná­hrad. Od šéfky ka­to­lic­ké Cha­ri­ty bychom ale oče­ká­va­li něco zcela ji­né­ho. Ne­mě­la by na­bíd­ka fi­nanč­ní po­mo­ci smě­řo­vat na­o­pak k ženám před po­tra­tem, které vá­ha­jí, zda vra­žed­ný zá­krok pod­stou­pit či ni­ko­liv? Oslo­vit je, že pokud se roz­ho­du­jí jít na po­trat ze so­ci­ál­ních dů­vo­dů, tak se po­sta­rá­me o ma­te­ri­ál­ní pomoc pro ně, aby své dítě mohly bez obav po­ro­dit? Také na­bíd­ka po­ra­den­ství a kon­tak­tu s tě­mi­to že­na­mi jsou mož­nost­mi, jak jim před­lo­žit jinou al­ter­na­ti­vu než za­bi­tí člo­vě­ka. Jenže to ne, pre­zi­dent­ka Cha­ri­ty na­bí­zí pouze fi­nanč­ní pod­po­ru pro usmr­ce­ní ne­na­ro­ze­né­ho ži­vo­ta. Při­po­meňme si v této sou­vis­los­ti, že la­tin­ské slovo ca­ri­tas zna­me­ná lásku k bliž­ní­mu. Vraž­da ne­na­ro­ze­né­ho dí­tě­te je snad pro­je­vem této lásky?

Od té doby uply­nul více než týden. A jaká je re­ak­ce cír­kev­ních před­sta­vi­te­lů na toto ne­ho­ráz­né vy­já­d­ře­ní pre­zi­dent­ky Cha­ri­ty? Nic než ml­če­ní. Nejde ze stra­ny na­šich pas­tý­řů o nic no­vé­ho. Ka­to­lic­ké (?) Kol­pin­go­vo dílo ve svém ma­ga­zí­nu 15.5.2024 pu­b­li­ku­je po­ža­da­vek tzv. Kol­pin­go­vy mlá­de­že, aby byl od­bou­rán z le­gisla­ti­vy par. 218 ome­zu­jí­cí po­tra­ty na dobu prv­ních tří mě­sí­ců tě­ho­ten­ství a po­ža­du­jí­cí sou­hlas lé­ka­ře. Kol­pin­go­va mlá­dež tady po­ža­du­je na­pros­tou a nikým ne­o­me­ze­nou tzv. „re­pro­dukč­ní svo­bo­du“. Bis­ku­po­vé i v tomto pří­pa­dě dosud mlčí.

Není to tak dávno, co jsem na Slo­ven­sku po­slou­chal jeden roz­ho­vor s čes­kým kně­zem To­má­šem Ha­lí­kem a znovu jsem se utvr­dil v pře­svěd­če­ní, že i když Tomáš Halík je zatím te­o­log v Ka­to­lic­ké církvi, nelze jej po­va­žo­vat za pra­vo­věr­né­ho ka­to­lic­ké­ho kněze. V tom roz­ho­vo­ru Halík zů­stal věrný sobě a znovu de­ho­ne­sto­val slo­ven­ský národ svými ztřeš­tě­ný­mi frá­ze­mi o slo­ven­ském ka­to­lic­kém fa­šis­mu během druhé svě­to­vé války. Bo­hu­žel, ještě pořád, do­kon­ce i 79 let po skon­če­ní druhé svě­to­vé války, stra­ší v hla­vách stu­pid­ních kvazi his­to­ri­ků ne­smy­sl­né mýty o slo­ven­ském pre­zi­den­to­vi Dr. Ti­so­vi, ka­to­lic­kém knězi, který údaj­ně roz­bil první ČSR, byl an­ti­se­mi­ta, atd. Halík není je­di­ný, kdo zne­va­žu­je pa­mát­ku prv­ní­ho slo­ven­ské­ho pre­zi­den­ta.

Bo­hu­žel i na Slo­ven­sku není nouze o ne­přá­te­le Ka­to­lic­ké církve a slo­ven­ské­ho ná­ro­da, kteří znovu a znovu zne­va­žu­jí pa­mát­ku Dr. Jo­se­fa Tisa. Je pří­znač­né, že za­tím­co v mi­nu­los­ti zne­va­žo­va­li Dr. Jo­ze­fa Tisa, pre­zi­den­ta Slo­ven­ské re­pub­li­ky 1939 – 1945, v první řadě bol­še­vi­ci a ate­is­té růz­né­ho ra­že­ní, po pádu to­ta­li­ty je­jich šta­fe­tu pře­vza­li ne­o­mar­xis­té, je­jichž pro­dlou­že­nou rukou je ve slo­ven­ských pod­mín­kách ma­in­stre­am, re­pre­zen­to­ván ta­ko­vý­mi ser­vil­ní­mi plát­ky, jako Den­ník N, SME, či ně­kte­rý­mi sou­kro­mý­mi ko­merč­ní­mi te­le­vi­ze­mi. Jaká je však prav­da? Jak to oprav­du bylo s Dr. Jo­ze­fem Tisem?

Nová ge­ne­ra­ce slo­ven­ských, čes­kých, a do­kon­ce i ně­mec­kých his­to­ri­ků už dávno vy­vrá­ti­la po­li­tic­ky zma­ni­pu­lo­va­né hod­no­ce­ní ob­do­bí Slo­ven­ské re­pub­li­ky 1939 – 1945 a mo­rál­ně re­ha­bi­li­to­va­la Dr. Tisa, avšak ar­chaic­ké chi­mé­ry ještě stále stra­ší v hla­vách ně­kte­rých kvazi his­to­ri­ků li­be­rál­ní­ho za­mě­ře­ní. Ta­ko­vé ne­smys­ly pseu­do­his­to­ri­ků by měly být uvá­dě­ny na pra­vou míru, pro­to­že národ, který de­for­mu­je svou vlast­ní mi­nu­lost, de­for­mu­je také svou bu­douc­nost. V kaž­dém pří­pa­dě po­va­žu­ji za po­vin­nost brá­nit Dr. Tisa i Slo­ven­skou re­pub­li­ku (od 14. břez­na 1939 do 21. čer­ven­ce 1939 Slo­ven­ský štát), a uvá­dět fakta, které Dr. Tiso sám již ne­mů­že uvést na svou obra­nu, pro­to­že jeho život byl ná­sil­ně ukon­čen jus­tič­ní vraž­dou v roce 1947. Uvedu tedy nej­roz­ší­ře­něj­ší mýty o Dr. Ti­so­vi, které podro­bím kri­ti­ce, abych usvěd­čil z úmy­sl­né­ho ig­no­ro­vá­ní his­to­ric­kých faktů lháře na Slo­ven­sku i kde­ko­liv jinde ve světě.

Je smut­nou sku­teč­nos­tí, že v sou­čas­né mánii fa­leš­né­ho eku­me­nis­mu i ve­de­ní Ka­to­lic­ké církve ak­cep­tu­je Mar­ti­na Lu­the­ra jako „vel­ké­ho re­for­má­to­ra a te­o­lo­ga“. Ně­mec­ký kar­di­nál Karl Lehmann již v 90. le­tech hlá­sal, že prý Lu­ther by měl být za­řa­zen mezi vý­znam­né cír­kev­ní uči­te­le po bok sv. Au­gusti­na a sv. To­má­še Akvin­ské­ho. A kar­di­nál Wal­ter Kasper, rov­něž Němec, na­psal r. 2016 ob­sáh­lý Lu­the­rův ži­vo­to­pis, kde tvrdí, že on prý vlast­ně ne­chtěl žádný rozkol v Církvi, vše údaj­ně za­vi­ni­la zkost­na­tě­lá a re­for­mě ne­pře­jí­cí cír­kev­ní au­to­ri­ta. Po­dob­ných ná­zo­rů na Lu­the­ra je žel v Ka­to­lic­ké církvi jako hub po dešti. V Ně­mec­ku ka­to­lic­ká hi­e­rar­chie šíří knihu pro děti pod ná­zvem „Svatý (!!!) Mar­tin Lu­ther“, v ital­ské Mo­de­ně se konal v ka­to­lic­kém chrá­mu na popud míst­ní­ho bis­ku­pa kon­cert na Lu­the­ro­vu po­čest. I ve Va­ti­ká­ně byly r. 2017 u pří­le­ži­tos­ti 500. vý­ro­čí Lu­the­ro­va ve­řej­né­ho vy­stou­pe­ní proti od­pust­kům vy­dá­ny znám­ky s jeho por­trétem, papež Fran­ti­šek osob­ně při­jal od jedné pro­tes­tant­ské de­le­ga­ce Lu­the­ro­vu sochu.

Málo lidí si ovšem klade zá­sad­ní otáz­ku: Jaký byl vlast­ně život Mar­ti­na Lu­the­ra? Má právo na ozna­če­ní „Boží muž“, jak ho ti­tu­lo­va­li ještě do­ne­dáv­na pro­tes­tan­té? Žil sku­teč­ně jinak než ti, které kri­ti­zo­val a jež chtěl „re­for­mo­vat“?

Lu­the­rův život a for­ma­ce

Na­ro­dil se r. 1483 v sas­kém Eisle­be­nu v ro­di­ně pod­ni­ka­te­le v hor­nic­tví a ka­me­nic­tví. Byl vy­cho­vá­ván skru­pulózně, za se­be­men­ší pro­hře­šek bit, ro­di­če mu často hro­zi­li peklem. Stu­do­val nej­pr­ve v Ei­se­na­chu a v Er­fur­tu, kde podle svých vlast­ních slov se od­dá­val se spo­lu­žá­ky neřest­né­mu ži­vo­tu. Zá­ro­veň ho ale ne­u­stá­le pro­ná­sle­do­val strach z pekla a zou­fal­ství z toho, že se ne­do­ká­že sám změ­nit k lep­ší­mu.

Ab­so­lut­ně ne­ga­tiv­ní po­stoj sou­čas­né­ho pa­pe­že Fran­tiš­ka k otáz­ce tres­tu smrti je do­sta­teč­ně známý. Tím se ale ocitá v to­tál­ním roz­po­ru s nau­kou Církve, která trest smrti udě­le­ný zá­kon­nou mocí těž­kým zlo­čin­cům v me­zích sta­no­ve­ných po­ža­dav­ky spra­ve­dl­nos­ti vždyc­ky uzná­va­la. Nej­no­vě­ji papež Ber­go­g­lio na­psal před­mlu­vu k právě vy­da­né knize ame­ric­ké­ho práv­ní­ka Dalea Re­ci­nelly „Křes­ťan v cele smrti“, v níž říká: „Trest smrti není spra­ve­dl­nos­tí, je jedem pro spo­leč­nost…“ (www.​vaticannews.​va 18. 7. 2024).

To jsou silná slova, která nutno z hle­dis­ka ka­to­lic­ké víry ka­te­go­ric­ky od­mít­nout. Fran­ti­šek si pa­tr­ně ne­u­vě­do­mu­je, že první roz­su­dek smrti vy­ne­sl sám vše­mo­hou­cí Bůh – a to nad lidmi v ráji za je­jich těž­kou vzpou­ru proti Němu, jak kon­sta­tu­je bis­kup mons. Atha­na­sius Schne­i­der v roz­ho­vo­ru s Pa­wlem Li­sic­kým v knize „Wi­os­na Kościola, która nie na­de­sz­la“. Říká mj. (str. 228): „Po­pr­vé uva­lil trest smrti na člo­vě­ka – na Adama a Evu – sám Pán Bůh. On první vy­ne­sl roz­su­dek od­su­zu­jí­cí k smrti poté, co člo­věk v ráji zhře­šil a uká­zal se být ne­po­sluš­ným. V dů­sled­ku toho každý člo­věk, každý z nás, je od­sou­zen k smrti. Každý musí ze­mřít. Tento trest se týká všech lidí, neboť všich­ni jsme po­tom­ky Adama, já i vy. Když tedy někdo říká, že prin­cip, na němž spo­čí­vá trest smrti, je fa­leš­ný, fak­tic­ky obviňuje Boha. Když od­mí­tá trest smrti, říká tím Bohu, že jed­nal ne­spra­ved­li­vě. Podle mne od­mí­tá­ní zá­sa­dy pří­pust­nos­ti tres­tu smrti vede k rou­há­ní, k po­pře­ní Boží spra­ve­dl­nos­ti.“

Tomáš Garri­gue Ma­sa­ryk (1850–1937) byl prv­ním pre­zi­den­tem sa­mo­stat­né Čes­ko­slo­ven­ské re­pub­li­ky od r. 1918. Před II. svě­to­vou vál­kou byl ctěn jako mrav­ní au­to­ri­ta, zdů­razňovala se zejmé­na jeho čest­nost a zá­sa­do­vost. Všude se sta­vě­ly Ma­sa­ry­ko­vy po­mní­ky. Ko­mu­nis­té během své dik­ta­tu­ry jeho kult od­mít­li a po­tí­ra­li ho, šéfi­de­o­log KSČ Vác­lav Ko­pec­ký za­há­jil tzv. „boj proti ma­sa­ry­kis­mu“. Jeho sochy mu­se­ly zmi­zet z ve­řej­ných pro­stran­ství. Po roz­pa­du ko­mu­nis­tic­ké­ho pan­ství r. 1989 pre­zi­dent Havel opět na­vá­zal na ma­sa­ry­kov­skou tra­di­ci.

Ka­to­lí­ci ne­smě­jí ale nikdy za­po­me­nout, že Ma­sa­ryk byl apo­sta­tou od Ka­to­lic­ké církve a v době před I. svě­to­vou vál­kou jejím úhlav­ním ne­pří­te­lem. Ani s jeho mo­rál­kou to ne­by­lo v po­řád­ku, je­šit­nost, in­te­lek­tu­ál­ní nad­řa­ze­nost, au­to­ri­tář­ství, in­tri­kán­ství a msti­vost pa­t­ři­ly k cha­rak­te­ris­tic­kým strán­kám jeho osob­nos­ti. Nim­bus jeho mrav­ní au­to­ri­ty byl uměle vy­tvo­řen v před­vá­leč­né re­pub­li­ce.

Ná­pad­ně rych­lá ka­ri­é­ra

Jeho na­ro­ze­ní ob­klo­pu­je dodnes ne­vy­svět­le­né ta­jem­ství. Při­šel na svět 7. břez­na r. 1850 v Ho­do­ní­ně, kde jeho matka, dív­čím jmé­nem Te­re­zie Kro­páč­ko­vá, pra­co­va­la na tam­ním cí­sař­ském vel­kostat­ku jako ku­chař­ka. Pro­vda­la se za ko­čí­ho na tomto stat­ku Jo­ze­fa Ma­sári­ka, Slo­vá­ka z Kop­čan u Ho­lí­če, pros­té­ho muže a anal­fa­be­ta. Brali se 15. srpna r. 1849. Tomáš se tedy na­ro­dil před­čas­ně, musel být proto počat ještě před svat­bou. Ná­pad­né při­tom je, že Ma­sárik na­stou­pil na sta­tek te­pr­ve těsně před datem svat­by, Tomáš proto těžko mohl být jeho synem.

Ve věku 93 let ze­mře­la vi­zi­o­nářka ře­hol­ní sest­ra Agnes Sa­sa­ga­wa, která v r. 1973 měla vi­dě­ní Panny Marie v kláš­te­ře v Akitě. In­for­ma­ci o její smrti podal jako první web Catho­lic News Agen­cy.

Sest­ra Sa­sa­ga­wa ze­mře­la 15. srpna na svá­tek Na­ne­be­vze­tí Nej­svě­těj­ší Panny. Zprá­vu o tom po­tvr­dil míst­ní ka­to­lic­ký kněz. Pří­či­nou smrti vi­zi­o­nář­ky byl vy­so­ký věk, v po­sled­ní době byla ale ne­moc­ná. Zje­ve­ní Panny Marie, která za­po­ča­la r. 1973 a skon­či­la se r. 1984, byla uzná­na Církví a míst­ním bis­ku­pem diecé­ze Nii­ga­ta (John Sho­ji­ro Ito). Tento hi­e­rar­cha po dů­klad­ném cír­kev­ním pro­šet­ře­ní po­tvr­dil, že zde není nic v roz­po­ru s ka­to­lic­kou nau­kou nebo mo­rál­kou. Zá­ro­veň kon­sta­to­val, že zje­ve­ní Matky Boží byla prav­di­vá. Pra­vost zje­ve­ní Bůh po­tvr­dil také zá­zra­kem. Vi­zi­o­nářka byla úplně hlu­chá, jak po­tvr­di­ly pří­sluš­né lé­kař­ské zprá­vy. Při ado­ra­ci před Nej­svě­těj­ší svá­tos­tí r. 1982 se ale náhle uzdra­vi­la. Ob­sa­hem zje­ve­ní, která sest­ra Agnes měla, bylo va­ro­vá­ní před vy­puk­nu­tím III. svě­to­vé války a před vě­rouč­ným roz­kla­dem uvnitř Ka­to­lic­ké církve.

„Již jsem ti řekla, že když lidé ne­bu­dou činit po­ká­ní a ne­na­pra­ví se, Otec sešle na lid­stvo straš­li­vý trest. Bude větší než po­to­pa, ne­srov­na­tel­ný s ničím, co dosud svět viděl. Oheň bude padat z nebe a zničí větší část lid­stva, dobré stej­ně jako zlé, ne­u­šet­ří ani kněze, ani vě­ří­cí. Ti, co pře­ži­jí, se budou cítit tak osa­mě­lý­mi, že budou zá­vi­dět ze­mře­lým. Je­di­nou zbra­ní, která vám zů­stá­vá, je rů­že­nec, mod­le­te se ho kaž­do­den­ně…” – ta­ko­vý je obsah po­sel­ství Matky Boží z Akity.

„Vy­sy­chal mi morek jako v let­ním žáru“ (Ž 32,4), „jako laň dych­tí po bys­tré vodě“ (Ž 42,2), „byl jsi úto­čiš­těm před pří­va­lem i stí­nem v horku“ (Iz 25,4) – tyto i jiné bib­lic­ké věty tý­ka­jí­cí se spa­lu­jí­cí slu­neč­ní výhně, touhy po stínu, dešti či douš­ku vody do­sta­ly v le­toš­ním mi­mo­řád­ně su­chém a par­ném létě širší roz­měr. Hlav­ně asi pro ty, co žijí v nej­ví­ce takto po­sti­že­ných ob­las­tech.

Ale všech­ny nás mohlo le­toš­ní léto zase jed­nou při­blí­žit k Pánu, mohlo nás při mod­lit­bách o déšť při­mět k uvě­do­mě­ní si naší plné zá­vis­los­ti na Něm. Svěží chlá­dek či kapky deště nejsou až ta­ko­vou sa­mo­zřej­mos­tí, jak jsme si možná až dosud mys­le­li. Již sv. Jakub při­po­mí­ná, že za časů pro­ro­ka Eli­á­še v zemi ne­pr­še­lo 3,5 roku! (Jk 5,17)

Není to však jen o úmor­ném vedru a ne­sne­si­tel­ném dusnu, ne­do­sta­tek vláhy se od­rá­ží ve sklizni. V dří­věj­ších do­bách, kdy lidé byli živi z toho, co si vy­pěs­to­va­li, moc dobře vě­dě­li, komu mají za déšť a dobrou úrodu vdě­čit. My, za­jat­ci doby dneš­ní, si to ale nejsme vždy s to plně uvě­do­mit. Ne­ú­ro­da nás pří­liš ne­tí­ží, vždyť je-li v našem re­gi­o­nu, za­chrá­ní to bo­ha­tá skli­zeň v re­gi­o­nech ji­ných, a ne­bu­de-li valná ani tam, re­gá­ly v su­per­mar­ke­tech se stej­ně budou pro­hý­bat pod tíží roz­ma­ni­tých po­ži­va­tin, snad jen draž­ších. Mo­der­ní doba ský­ta­jí­cí schop­nost do­vo­zu všeho mož­né­ho i z nej­vzdá­le­něj­ších koutů světa přece tento pro­blém vy­ře­ší, žádný stres. Be­re­me to jako sa­mo­zřej­most a v ano­nym­ní po­tra­vi­no­vé ře­těz­ce máme více dů­vě­ry než v ži­vé­ho Boha. Vůbec při­tom ne­be­re­me v potaz, že ony „Eli­ášo­vy“ 3,5 roky sucha se mohou zo­pa­ko­vat, stej­ně jako „Jo­se­fo­vých“ 7 let chudých. „Pokus dneš­ní­ho světa: obe­jít se bez Boha. Děti, hraj­te si, než se vrátí ta­tí­nek,“ píše kdesi Jakub Deml.

„Viděl jsem zá­zrak, a přece ne­vě­řím, pro­hlá­sil fran­couz­ský spi­so­va­tel Emil Zola po ná­vštěvě Lurd. Jiný jeho kra­jan, Hu­y­smans, je zase au­to­rem zcela ji­ných slov, také v sou­vis­los­ti s lurd­ský­mi udá­lost­mi: „Zá­zrak je umí­ráč­kem svět­ských vášní, po­cho­pi­tel­no tedy, proč ho lidé ne­chtě­jí.“ Do­svěd­če­ných a vě­ro­hod­ných zá­zra­ků je v dě­ji­nách Církve ta­ko­vé množ­ství, že se dá velmi těžko mlu­vit o pod­vo­dech, ha­lu­ci­na­cích, su­ges­ci a pod. A nejsou to jen zá­zrač­ná uzdra­ve­ní v Lur­dech, Fa­ti­mě, či kde­ko­liv jinde. Mno­hem větší cenu mají uzdra­ve­ní du­chov­ní, často mi­mo­řád­něj­ší a pů­so­bi­věj­ší než uzdra­ve­ní tě­les­ná.

Já jsem zažil jeden ta­ko­vý před lety. Marně jsem bo­jo­val s jed­ním hří­chem, do něhož mne satan a má sla­bost stále a stále str­há­va­li. Na jed­nom ma­ri­án­ském pout­ním místě na Slo­ven­sku mi však řekl jeden kněz: „Panna Maria vám dnes dá zcela zvlášt­ní a mi­mo­řád­ný dárek.“ Byl jsem zvě­dav, co to bude. Již jsem při­jal svoji sla­bost a opa­ko­va­ný hřích jako „Pa­vlův osten, abych se pro své před­nos­ti pří­liš ne­vy­vy­šo­val“, proto mne ne­na­padlo, že by se to mohlo týkat této věci. Tím větší bylo moje pře­kva­pe­ní, když na­jed­nou hřích byl pryč. Od oka­mži­ku této pouti.

Kdyby všich­ni du­chov­ně ži­jí­cí lidé si ne­ne­chá­va­li ta­ko­vé a po­dob­né zá­žit­ky pro sebe, svět by jistě užasl nad silou a mocí Boží lásky. Někdo by padl na ko­le­na, jiný by re­a­go­val jako Zola. Mnoho je dnes po­ku­sů vy­svět­lit zá­zra­ky „vě­dec­ky“, „při­ro­ze­nou ces­tou“ a pod. Když už se ne­mo­hou po­přít, na­lé­za­jí se všech­ny možné ar­gu­men­ty pro „dosud ne­pro­zkou­ma­nou ob­last vědy“ atd., jen aby se ne­mu­se­la vy­vo­dit z této sku­teč­nos­ti lo­gic­ká prav­da o exis­ten­ci Boží a Jeho pů­so­be­ní ve světě. A také – což je nej­dů­le­ži­těj­ší – o pra­vos­ti a prav­di­vos­ti zá­zra­ků Kris­to­vých, které jsou pro vě­ří­cí­ho ka­to­lí­ka zá­vaz­né.