Mnoho měsíců v Církvi je určeno různým pobožnostem. V listopadu se modlíme za věrné zemřelé, v červnu se ponořujeme do oceánu milosrdenství Nejsvětějšího Srdce Pána Ježíše, květen je zasvěcen Matce Boží. Modlíš se za její přímluvu? Prosíš ji, aby tě vzala do své péče? Zasvěcuješ jí svou rodinu? Máš na to ještě čas – květen k tomu nabízí ideální příležitost.

Kdo zná katechismus, tak ví, že v sedmeru hlavních hříchů je na druhém místě, hned po pýše, uvedeno lakomství. Francouzský dramatik Molière ve hře „Lakomec“ představuje chorobného maniaka, pro něhož jsou peníze láskou a vášní. Nedal by z nich nikomu ani halíř, neustále se o ně třese strachem.

Jenže hříchem lakomství není pouze tato šílená závislost. Tím hřích lakomství nezačíná, tím totiž končí. Lakomec není jenom ten, kdo nechce druhému ze svého nic dát, jak se i někteří věřící lidé mylně domnívají. Podstata tohoto hříchu tkví mnohem hlouběji. Starořecký filozof Sokrates často chodíval na tržiště a dlouho setrvával u stánků, kde prodávali luxusní zboží: drahé oblečení, zlaté šperky apod. Nikdy si ale nic nekoupil. Když se ho ptali, proč tam chodí, odpovídal: „Zjišťuji si, kolik je na světě věcí, které k životu vůbec nepotřebuji.“

Těžko mohl někdo lépe vystihnout kořen hříchu lakomství. Ten začíná pokaždé tam, kde člověk shromažďuje pro sebe v nadměrném množství hmotné statky, které vůbec nejsou pro jeho život nutné. Každý samozřejmě má své potřeby, jež se v jednotlivých epochách dějin od sebe liší. Dnes například internet nebo mobil není žádným luxusem, nýbrž důležitým a někdy i nezbytným nástrojem komunikace s lidmi. Auto také přestalo být přepychem a pro některé osoby představuje dokonce životní nutnost. Člověk by měl být i na určité kulturní výši, k níž patří literatura, hudba, divadlo atd., což vyžaduje finanční i hmotné prostředky (knihy, internet, CD, DVD apod.). I toto je potřebou a nikoli „zbytečností“, podobně i ušlechtilé zájmy, tzv. „koníčky“ (sport, zahrádkářství, cestování aj.). Do souvislosti s lakomstvím nelze také dávat, když si někdo, jenž nadprůměrně vydělává, pořídí vkusně zařízenou vilu, aby náležitě reprezentoval svůj stav. Hříchu lakoty se také nedopouští ten, kdo dbá o patřičnou výši svých peněžních úspor, aby např. po jeho smrti měli pozůstalí z čeho zaplatit pohřeb nebo aby jim mohl něco odkázat.

Naše masmédia opět dostala „kanonenfutr“ proti Katolické církvi. V pražském Arcibiskupském paláci proběhla prezentace knihy autorů Luboše Procházky a Radima Panenky „Spiknutí – pravda o pokusu odstranit prezidenta ČR“. Doslov napsal emeritní pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka, který se této prezentace osobně účastnil. Mainstreamová média okamžitě zahájila „těžkou palbu“. Kniha je prý plná lží a pomluv, exprezident Zeman se tak údajně chtěl pomstít svým protivníkům. Katolická církev tím, že se prezentace konala v Arcibiskupském paláci a kardinál Duka, autor doslovu ke knize, byl na ní přítomen, postavila prý de facto na stranu zla, manipulace a nenávisti, což je dlouhodobě spojováno s exprezidentem Zemanem. Zorganizovala se i protestní petice, pod níž se podepsaly údajně 3 tisíce katolíků.

Naše Česká biskupská konference se této kampaně zalekla a šla „do kolen“. Vydala prohlášení, že se od akce distancuje a chápe pohoršení, které tím bylo vyvoláno, pražský arcibiskup mons. Jan Graubner se vyjádřil, že „neměl potřebné informace, o co se jedná“.

Při objektivním pohledu na věc vzniká ale otázka: Bylo opravdu zapotřebí takhle ustupovat mediálnímu tlaku? Já osobně jsem uvedenou knihu nečetl a ani číst nehodlám, považuji to za ztrátu času, mám mnohem důležitější věci na práci než se zabývat údajnou snahou zbavit prezidenta Zemana jakéhokoliv vlivu využitím jeho hospitalizace. Neřeším proto ani, jestli kniha „Spiknutí“ je pravdivá nebo plná lží. Ale i kdyby byla tím druhým, tak lží a nenávistí je v naší politice tak obrovské množství napříč politickým spektrem, že by se tím mohly „dláždit chodníky“. Zeman a jeho přívrženci by rozhodně nepředstavovali žádnou výjimku. Média jednostranně a pokrytecky se již dlouho rozhořčují nad lžemi, podvody a mstivostí Zemana a jeho „Fan klubu“, ale „zahrávají do autu“ např. kolosální lež současného prezidenta, jenž delší dobu trapně zapíral, že byl za komunistické éry agentem vojenské kontrarozvědky. A mohli bychom pokračovat…

Nesprávně aplikovaný ekumenismus a dialog s nekřesťany způsobil současné Katolické církvi nesmírné škody. Přitom nejde o to, zda má Katolická církev vést dialog s jinověrci. Zde je odpověď bezpochyby kladná. Jde však o to, jak ten dialog vést, aby jeho výsledkem byl růst Katolické církve díky přílivu konvertitů z řad jinověrců. Nesmí to být kapitulantský dialog, tedy dialog, při kterém se katolíci v zájmu dosažení jednoty zříkají jedině pravé katolické víry. Toto je zaručená cesta do pekla. Jedině správně aplikovaný ekumenismus návratu a nekapitulantský dialog s nekřesťany, který přivádí do Katolické církve konvertity z řad jinověrců, je skutečným požehnáním, ale i pravým posláním Katolické církve. O příklady správně aplikovaného ekumenismu návratu a nekapitulantského dialogu s nekřesťany z minulosti i současnosti není nouze.

Když Titanic po srážce s ledovcem v noci ze 14. na 15. duben roku 1912 začal nabírat do svých útrob vodu a bylo jasné, že na jeho záchranu není naděje, spolu s lodí se potápěl také anglický katolický kněz Thomas Byles. Vyrostl v protestantské rodině, ale 18 let před svou smrtí konvertoval ke katolicismu a nakonec se stal i katolickým knězem. Kromě něj zahynuli na Titanicu i další dva katoličtí kněží, Otec Juozas Montvila z Litvy a Otec Josef Peruschitz (Perušić), OSB, který se narodil chorvatským rodičům ve Straßlachu u Mnichova, ale Byles je nejznámější z katolických kněží, kteří našli smrt při potopení Titanicu. Dvakrát mu navrhli, aby nastoupil do záchranného člunu a zachránil si život. Byles však odmítl a do poslední chvíle zůstal věrný svému povolání. Zpovídal a rozhřešoval lidi a když se loď potápěla, s krucifixem v ruce se modlil růženec spolu s cestujícími, kteří se měli utopit spolu s ním.

Být v roce 2024 katolíkem není jednoduché. Masivní dechristianizace Západu pokračuje v takové míře, že se zdá, že katolictví mizí z veřejného prostoru. Jinde nepřestává růst počet křesťanů pronásledovaných za svou víru. Církev se navíc zdá být postižena vnitřní krizí, která se projevuje ústupem od praktikování víry, úbytkem kněžských a řeholních povolání, snižováním počtu udělených svátostí a dokonce sváry mezi kněžími, biskupy či kardinály, které by byly v minulosti nemyslitelné. K prvkům, které mohou přispět k vnitřní obrodě Církve a k obnově její misijní horlivosti patří především důstojné a svaté slavení její liturgie, jemuž může mocně napomáhat příklad a přítomnost tradiční římské liturgie.

Přes všechny pokusy docílit toho, aby zmizela, zejména za současného pontifikátu, tato mše svatá nadále žije, šíří se a posvěcuje křesťanský lid, který k ní má přístup. Nese evidentní plody zbožnosti a nárůstu povolání a konverzí. Přitahuje mladé lidi, je zdrojem mnoha vzkvétajících děl, zejména ve školství, a doprovází ji solidní katecheze. Nikdo nemůže popřít, že je nástrojem zachování a předávání víry a náboženské praxe v prostředí, kde víra slábne a věřící odcházejí. Tato mše svatá se díky svému úctyhodnému stáří může také chlubit tím, že posvěcovala duše po staletí. Mezi jinými živými silami, které se v Církvi dosud projevují, ta, jež představuje tento bohoslužebný život, přitahuje pozornost svou strukturou, kterou jí dává nepřerušený lex orandi.

Bývalá americká pornohvězda Bree Solstadová se o letošních Velikonocích stala katoličkou. O své konverzi psala na sociálních sítích již nějakou dobu předtím. Byla známá z různých pornopředstavení jako Miss B. Od počátku letošního roku se ale prezentovala na sociálních sítích jako „Miss B Converted“, tj. „Miss B konvertující“.

„Můj život už nikdy nebude tak jako předtím,“ řekla v rozhovoru pro časopis The Daily Signal. „Plakala jsem radostí, když jsem poprvé přijímala Tělo a Krev Krista.“

1. ledna 2024 napsala na X: „Rozhodla jsem se skoncovat s povoláním sexuální pracovnice. Lituji všech svých dosavadních hříchů. Vzdávám se dosavadního života plného hříchů, bohatství a ješitné posedlosti sebou samé. Je to pokořující zkušenost a já od nynějška odevzdávám svůj život Ježíši.“

Na zesměšňující internetové komentáře odpověděla: „Váš posměch vede jen k tomu, že já svoji lásku k Ježíši chci ještě více sdílet.“ Solstadová ještě v mladistvém věku byla získána pro pornoprůmysl, deset let pózovala a nakonec skončila jako producentka.

V osmi letech byla pokřtěná a vyrostla v jedné protestantské denominaci. Po studiu v jedné koleji ztratila jakýkoliv vztah k víře a vedla život plný alkoholu, drog a promiskuitního sexu. Před několika lety zažila osobní tragédii, jak sama vypráví. „Tehdy jsem se modlila, ale Ježíš nic neučinil. Došla jsem k poznání, že Bůh se ke mně otočil zády a rozhodla jsem se udělat totéž s Ním.“

Pomocný essenský biskup Ludger Schepers učinil další krok směrem k rozvratu. Jmenoval totiž třináct žen „jáhenkami v duchu“, čímž završil tři a půl roku trvající kurs pořádaný organizací Netzwerk Diakonat der Frau (Síť jáhenství žen), jehož se dámy účastnily a úspěšně jej završily.

Essenský biskup se v minulosti podobně „vyznamenal“ již vícekrát. Předloni se např. svou přímou účastí podílel na „žehnání“ stejnopohlavním párům, jež v Německu proběhlo v 80 farnostech. Schepers ovšem v rámci ekumenismu zavítal pro tyto účely do protestantského kostela Martkirche, čímž vlastně dlouho dopředu vyšel intuitivně vstříc požadavkům nešťastné Fiducia supplicans, protože tento akt „žehnání“ vykonal „mimo obřady předepsané liturgickými knihami“. V zemi našich západních sousedů je též oficiálním delegátem tamního episkopátu pro komunity queer (zahrnující osoby s jinou než heterosexuální orientací, tj. všechny ostatní).

Během své homilie proslovené při mši sv. sloužené 13. dubna se tentokrát otevřeně vyslovil pro jáhenství žen, ježto se „ženy musejí cítit právem diskriminovány a vyloučeny, jedná-li se o jejich povolání“, neboť „ženy jsou taktéž povolány“.

Na tom to neskončilo. U ambonu ho vystřídala s. Edith-Marią Magar, představená františkánek ve Waldbreitbachu. Ta podrobila kritice skutečnost, že „ženy nemohou být na rozdíl od mužů vysvěceny na jáhenky, a to jen kvůli tomu, že jsou ženami“.

Mediální i školské klima je už dlouhodobě zamořeno lží a pomluvou na téma církevních dějin. To víme. Jenže nejhorší je, že tyto dezinformace a hoaxy často vycházejí i z našich řad – od hlasatelů neomodernismu. Nemám ve zvyku polemizovat s články v jiných médiích, ale to, co publikoval magazín www.christnet.eu, přesahuje všechny meze.

Je tam rozhovor s profesorkou katolické dogmatiky na univerzitě v německé Bochumi Gundou Wernerovou, který vedl jistý Felix Neumann. Má nadpis „Církev se zastává lidských práv – a sama je nedodržuje“. Jde o překlad z webu německé biskupské konference www.katholisch.de. Tedy podle všech údajů katolický web, nicméně za jeho pomluvy na adresu Katolické církve by se za komunistické éry nemusel stydět žádný lektor tzv. vědeckého ateismu (dříve narození si tyto osoby ještě pamatují).

Přejdu k jednotlivým tvrzením paní profesorky na téma nedávného vatikánského dokumentu „Dignitas Infinita“. Říká mimo jiné, že prý „Církev dlouhou dobu lidská práva odsuzovala a teprve 15 let po deklaraci Spojených národů k nim našla pozitivní vztah… Úplně se ale vytrácí, že Církev až do roku 1963 – v encyklice Pacem in terris Jana XXIII. byl k lidským právům pozitivní vztah – výslovně argumentovala proti lidským právům. A teď se Dikasterium pro nauku víry tváří, jako by odjakživa stála na straně lidských práv a svět a společnost se přidaly teprve v roce 1948.“

Mnoha lidem při vyslovení tohoto jména začnou vstávat hrůzou vlasy na hlavě. Skřipec, kolo, palečnice, španělská bota, hladomorna, bičování, sekání končetin a posléze upálení na hranici – to všechno se bezděčně podvědomě vybaví vždycky, kdykoliv zazní ono tajemné slovo, pojící se v představách současníků s nepředstavitelnými krutostmi. Tak smýšlí člověk na prahu 21. století, lhostejno, jestli katolík, protestant, ateista… zkrátka téměř každý, kdo chodil ve 20. a 21. století do školy.

A kdo za to může? Samozřejmě Katolická církev. Inkvizice byla přece její institucí, ona ji uvedla do života k likvidaci lidí, kteří ji odmítali, aby si udržela svoji středověkou moc, bohatství, paláce, luxusní život prelátů a neomezenou vládu nad životem a smrtí věřících. V tomto odsuzování inkvizice není rozdíl mezi protestantskou, liberální, socialistickou či jinou historiografií, ano, v současné atmosféře „dialogu“ po II. vatikánském koncilu najdeme i katolické učebnice dějepisu, které si v odsuzování inkvizice nejen nezadají s nekatolickými, ale v mnoha bodech je ještě „trumfnou“. Těsně před ukončením II. vatikánského koncilu jsem četl v tehdejším Rudém právu, že prý dnes je zbytečné, aby komunisté argumentovali proti katolíkům inkvizicí, neboť údajně „v tomto by nás ještě sami katolíci mohli předstihnout“.

Měli pravdu, sám papež Jan Pavel II. se za inkvizici v jubilejním roce 2000 veřejně jménem Katolické církve omluvil. Jenže tentýž papež svolal do Vatikánu mezinárodní kongres historiků všech možných vyznání a přesvědčení, aby s konečnou platností vyslovili pravdu o inkvizici a odmítli její „černou legendu“. To se také stalo. Z 800stránkového dokumentu konference, podepsaného samotným papežem vyplývá, že inkvizice podle historických pramenů je někým úplně jiným, než se dosud „předkládalo k věření“. To, co se o ní dosud učilo ve školách a psalo v médiích, nutno odsunout do říše bájí, čímž samozřejmě neříkáme, že inkvizice byla „společenstvím svatých“ a nepodléháme proto ani „bílé legendě“ jako opačnému extrému.

Tato ideologie má více podob a odstínů. Jsou některé z nich přijatelné? Může být liberalismus v nějaké své formě protiváhou nebezpečně se šířícího neomarxismu nebo alespoň menším zlem?

Na tyto otázky odpověděl již několikrát polský odborník prof. Jacek Bartyzel. V jedné své přednášce ho nazval „tichým zabijákem Evropy“ bez ohledu na to, jakou má konkrétní podobu. Jistě, existuje rozdíl oproti marxismu nebo anarchismu. Zatímco tyto dvě ideologie připomínají darebáky, kteří usilují násilím vniknout do domu, liberalismus se snaží potichu a nenápadně tam vklouznout se stejným záměrem: co nejvíce dům devastovat. Liberalismus se na rozdíl od otevřeně rozvratnických ideologií neprezentuje jako nepřítel, ale jako terapeut, jenž nikomu nic nevnucuje a jehož cílem je pouze vytvoření podmínek, v nichž každý bude moci „žít po svém“.

Jeho deklarace působí dojmem uvážlivého lékaře, proto jsou mnoha lidmi přijímány s důvěrou a hodně jich se dívá s nadějí na tyto recepty. Po jisté době se ale ukáže, že liberální ideje pouze zdánlivě brání konfliktům ve společnosti, zato však účinně ničí víru a odnímají náboženství jakoukoliv „chuť“. Když ale postižený, jenž si tohoto tichého vetřelce nejprve pustil do domu, mu potom odmítne poslušnost, pak onen „dobroděj“ začne domácí poutat do svěracích kazajek údajné „bezpečnosti“, krok za krokem přebírat vládu a rozkazovat.