Bylo to uprostřed II. světové války na podzim r. 1943. Území v Apulii (jižní Itálie, pozn. překl.) bylo mohutně bombardováno spojeneckými letadly. Pouze San Giovanni de Rotondo, místo pobytu P. Pia v tamním kapucínském klášteře, zůstalo ušetřeno. Jak vyplývá z oficiální webové stránky o P. Piovi, nebyla to vůbec náhoda.

Spojenecké oddíly měly svoji základnu v Bari a odtamtud bombardovaly území Gargano v blízkosti San Giovanni Rotondo. Pater Damaso de Sant’Elia, představený kláštera v Pianisi, sdělil, že vojsko od 8. září 1943 podnikalo opakovaně letecké útoky na celou provincii.

Když vojáci chtěli bombardovat San Giovanni Rotondo, stalo se něco neuvěřitelného: Na obloze se jim zjevil jeden mnich, který jim zakázal svrhnout tam bomby. Přímým svědkem této události byl generál italského letectva Bernardo Rosini, který náležel do „Air Unit Command“, jež bojovala na straně Spojenců a sídlela v Bari.

Rosini velel oddílu bombardovacích letadel, která měla shodit bomby na San Giovanni Rotondo, neboť dostal hlášení, že se tam nachází sklad německých zbraní. Všichni se ale vrátili šokovaní zpět. Jak Rosini vyprávěl, on i všichni jeho piloti, když se blížili k cíli, náhle uviděli na obloze mnicha se zdviženýma rukama. „Bomby začaly samy od sebe padat do lesů a letadla sama se otáčela zpět, aniž to mohli piloti ovlivnit,“ uvádí oficiální zpráva generála Rosiniho.

V linecké katedrále byla před třemi týdny instalována nevelká socha představující Pannu Marii při porodu. Nešlo přitom o nějaké symbolické vyobrazení, nýbrž o dosti realisticky provedený výtvor. Její vystavení vzbudilo značné pobouření. Věřící se do pamětní knihy svěřovali s tím, jak jimi toto dílo otřáslo. V pondělí kdosi soše uřízl hlavu. Ti, kdo sochu do katedrály instalovali, se netají tím, že s vyvoláním pohoršení počítali.

Podle Kath.net už linecká katedrála několik let neslouží až na výjimky svému původnímu účelu. Slouží nyní spíše jako památka, v níž je činný menší obchůdek. Před několika týdny se správcové katedrály rozhodli přitáhnout pozornost veřejnosti a umístili do katedrály sochu Panny Marie rodící Pána Ježíše. Dosti sugestivně pojaté dílo vyvolává pohoršení, se kterým jeho vídeňsko-tyrolská autorka Esther Straußová dle vlastních slov počítala.

Sochu vytvořila u příležitosti 100 let od posvěcení jedné z kaplí v katedrále a vytvořila ji „ve feministickém duchu“. Podle ní vytvořili většinu Mariiných slov muži, proto to chtěla změnit a ukázat právě okamžik narození z pohledu matky, čímž měla v úmyslu prolomit „patriarchální způsob řízení“ v Církvi tak zakotvený. O zničení sochy informoval na X.com Alexander Tschugguel, rakouský katolický aktivista, jenž v roce 2019 vhodil během Amazonské synody do Tibery sošky Pachamamy. „Neznámý hrdina se o ni (sochu) postaral a zničil ji,“ napsal.

Pravděpodobně každý z nás slyšel v kostele nebo četl v oficiálním církevním periodiku o sv. Cyrilu a Metoději jako o „průkopnících ekumenismu“, „předchůdcích II. vatikánského koncilu“ atd. Ani světská mainstreamová média nezůstávají pozadu s pozitivním oceněním soluňských bratří a vysoce hodnotí jejich přínos pro literaturu a kulturu, občas se objevuje i nějaká poznámka o jejich „toleranci“, jíž se prý vymykali ze striktní ortodoxie své doby. Není to nic neobvyklého, i největší nepřátelé křesťanství jsou schopni, když se jim to hodí, „přivlastnit si“ katolické světce, např. ekologisté sv. Františka, němečtí nacionální socialisté českého sv. Václava, ruští bolševici sv. Vladimíra, čeští komunisté svaté soluňské bratry, kteří prý orientovali naši kulturu a civilizaci politicky na východ a nikoli na západ atd.

Památku obou velikánů našeho katolického křesťanství zneužili v českých zemích již v 19. stol. katoličtí liberálové kolem kněze Františka Náhlovského, jenž uspořádal v revolučním roce 1848 v Praze dle německého vzoru samostatnou „synodu“, jež mimo jiné požadovala liturgickou reformu se změnou bohoslužebného jazyka z mrtvé latiny na živou češtinu. Prý je to odkaz sv. Cyrila a Metoděje, ti to na Velké Moravě provedli a prosadili.

Jenže jde o kolosální a účelově vytvořený nesmysl. Liturgickým jazykem, který k nám svatí věrozvěstové přinesli, byla církevní slovanština, nepřesně nazývaná „staroslověnština“. Konstantin Cyril, opravdový polyhistor a jeden z největších géniů své doby, ji vytvořil z už mrtvého dialektu slovanských kmenů na Balkáně, nepříliš odlišného od živého slovanského jazyka, který obohatil o katolickou náboženskou terminologii. Zmíněný dialekt totiž zanikl ještě předtím, než tamní slovanské obyvatelstvo přijalo křest, proto se v něm křesťanská náboženská terminologie nevyskytovala, Konstantin ji proto musel jaksi „doplnit“.

Pan ThDr. Pavel Černý je pravděpodobně nejznámější osobou českého protestantského prostředí. Tento významný teolog a hodnostář církve bratrské byl mj. v letech 2005–9 předsedou tzv. Ekumenické rady církví, sdružující všechny nekatolické denominace. Při různých příležitostech rád hovoří též o ekumenismu s katolíky. Jak si ho ale v praxi představuje, svědčí jeho článek na magazínu www.christnet.eu 25.6.2024 pod názvem „Evangelium podle vraždících andělů“, kde – jako to udělal v minulosti již několikrát – vystoupil znovu proti mariánskému sloupu v Praze na Staroměstském náměstí. Tentokrát mu vadí, že Společnost pro obnovu mariánského sloupu (SOMS) dovršila velkolepou obnovu tohoto mariánského monumentu, barbarsky zničeného 3. listopadu r. 1918, reinstalací čtyř andělů, kteří stáli po čtyřech stranách sloupu (prozatím byli umístěni tři, čtvrtý dosud ne). Dr. Černý v článku mj. píše:

„Počátkem letošního roku jsme se dozvěděli, že jeřáby spustily na podstavec tři anděly s tím, že k nim v létě přibude ještě ten čtvrtý. Co je na symbolice těchto andělů podivného? Kamenní andělé totiž probodávají kacíře, což jsou samozřejmě protestanté. Taková byla ekumena 17. století po třicetileté válce.“

To je objektivně pustá lež, manipulace a demagogie. Dopustil se jí Pavel Černý záměrně, nebo prostě jenom nevěděl, co tito andělé na sloupu znamenají? Pokusíme se mu to tedy přiblížit na základě informací, které jsou snadno dostupné ve všech publikacích SOMS v tištěné formě i na internetu:

Tak zní jedna z invokací litanií k Nejdražší Krvi Páně, jejíž svátek si připomínáme v tradičním ritu 1. července. Tento měsíc lze chápat jako měsíc Nejdražší Krve Páně. Proč úcta k ní? To souvisí už s židovskými starozákonními obětmi přinášenými za hříchy lidu, kdy krev z obětovaného zvířete vytekla a kněz jí pokropil věřící. Ty ale, jak píše sv. Pavel v listu Židům, byly neúčinné. Tento účel splnila pouze oběť Ježíše Krista, jehož drahocenná Krev, „krev Beránka bez vady a poskvrny“ (1 Petr 1,19), vytekla na kříži pro naši spásu.

Krev byla považována ve Starém zákoně za zdroj života. Židé věřili, že nesmrtelná duše sídlí právě v krvi člověka. Proto Spasitel při poslední večeři, kdy zpřítomnil svoji kalvárskou oběť pro všechny generace, nemluvil pouze o proměně chleba ve své Tělo, ale také o proměně vína ve svou Krev, ačkoliv krev je součástí těla, stačilo tedy pouze proměnit chléb v Tělo. Jenže Pán tím chtěl demonstrovat, že jeho oběť na Kalvárii má všechny atributy starozákonních obětí, kdy se prolévá krev zvířat. Podstatný rozdíl proti nim tkví ale v tom, že oběť Kristova byla naprosto dokonalá, proto starozákonní zvířecí oběti ztratily poté jakýkoliv smysl.

Krev člověka, zdroj jeho pozemského života! Když krev odejde, život definitivně končí. Boží Syn dává za nás svoji Krev, to znamená svůj pozemský život, který dobrovolně a z lásky k nám vzal na sebe a obětoval při strašlivém utrpení, abychom my mohli mít život věčný, který jsme si nezasloužili. Tak velice nás miloval. Úcta k Nejdražší Krvi Páně je pokračováním úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, jíž byl zasvěcen předchozí měsíc červen. Má to svoji přirozenou logiku. Krev pulzuje v těle díky srdci, které ji „pohání“. Přesvědčení, že v krvi je život, muselo nutně považovat srdce, jež uvádí krev do pohybu, za motor života. U Bohočlověka Ježíše byl jeho celý pozemský život Láskou, proto i jeho Srdce bylo uctíváno jako zdroj, „motor“ této Božské lásky, což Spasitel sám vyjádřil svými větami při zjevení sv. Markétě Marii Alacoque r. 1675.

Petr byl prvním papežem Církve, její první viditelnou hlavou po odchodu Spasitele do nebe. Zemřel za Neronova pronásledování r. 64 mučednickou smrtí ukřižováním hlavou dolů. Pavel se stal největším teologem apoštolské církve a nejvýznamnějším mezi jejími biskupy. I on podstoupil mučednickou smrt pro Krista r. 67 stětím.

Nebudeme líčit životopisy obou apoštolských knížat, neboť jsou známy z mnoha jiných zdrojů. Oba poznali Krista osobně, Petr patřil k jeho průvodcům od počátku Pánova veřejného působení, Pavlovi se Ježíš zjevil před Damaškem a poté se mu zjevoval pravidelně, jak apoštol sám o tom ve svých listech píše. Samozřejmě si také vše ověřil přímo na místě v Jeruzalémě, čerpal z osobního svědectví ostatních apoštolů a dalších očitých svědků Pánova života.

Kristus se stal pro oba první a nejdůležitější hodnotou. Tak závažnou, že za vyznání Jeho Božství a za pravdu nauky, kterou hlásal, raději podstoupili smrt, než by zapřeli. Byli mučedníky rané církve. České slovo mučedník je volným překladem řeckého martyr, tj. svědek. Martyr (mučedník) vydává svědectví, že život zde na zemi není nejvyšší hodnotou. Tu představuje až věčný život v nebi. Mučedník raději obětuje svůj život, než by popřel to, o čem se sám přesvědčil, subjektivně i objektivně, i když světská autorita po něm žádá buď odvolání, nebo smrt.

Michele Lujan – Grishamová je guvernérkou státu Nové Mexiko v USA za demokratickou stranu. Ostentativně se prohlašuje za katoličku, i když radikálně prosazuje potraty podobně jako prezident USA Joe Biden. Tato „katolická“ politička nyní odhalila svoji pravou tvář, když ženám chtějícím jít na potrat veřejně jménem státu, jehož je guvernérkou, doporučila několik adres, mezi nimiž se nachází i ta, kterou provozuje… svatyně satanova!!!

Když Nejvyšší soud USA r. 2022 prohlásil rozsudek v záležitosti Roe versus Wade z r. 1973, povolující bez omezení potraty na celém území USA, za neplatný, Lujan-Grishamová se zaangažovala ve vraždění dětí ve státě Nové Mexiko, v jehož čele stojí. Tato politička demokratické strany si zřídila za peníze daňových poplatníků vlastní infolinku vybízející ženy k vraždám svých nenarozených dětí.

Občané, kteří na ni kliknou, mohou tak získat informace o potratových „klinikách“ a dalších zařízeních, kde lze podstoupit potrat. Jak zveřejnila organizace New Mexico Alliance for Life, mezi těmito doporučovanými vražednými „klinikami“ figuruje i ta, kterou provozuje tzv. „svatyně satanova“, jež zabíjí nenarozené děti procedurou, kterou nazývá „náboženským obřadem“.

Kdo si dále klikne na tuto instituci, otevřou se mu na počítači přímo detailní informace o tzv. svatyni satanově a a o tom, jak probíhá „satanistický potratový rituál“. Podmínkou je, aby žena „souhlasila se svým rozhodnutím před i po vykonání aktu“.

Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů vydalo dokument pod názvem „Římský biskup“. Cílem má být nové promyšlení „Petrova primátu“, tj. papežství tak, aby bylo přijatelné i pro křesťany jiných vyznání. Tady ovšem je třeba se vyrovnat s dogmatickými definicemi I. vatikánského koncilu r. 1870, které jsou překážkou tohoto úsilí. Dokument říká:

Máme měsíc červen, tradičně zasvěcený Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Bylo předmětem úcty již od starověku: Origenes, sv. Jan Zlatoústý, sv. Augustin – všichni tři psali o Srdci Krista jako zdroji útěchy. Ve středověku oživil tento kult sv. Bernard z Clairvaux, na něhož navázala řada mystiků, zejména sv. Gertruda Velká, sv. Kateřina Sienská, sv. Terezie z Avily aj. Největší rozvoj této pobožnosti nastal ale v 17. stol.

Spasitel na obraze podle vidění sv. Markéty Marie Alacoque, skromné řeholnice z kongregace sester Navštívení Panny Marie v klášteře Paray-le-Monial ve Francii, ukazuje své Božské Srdce jako ohnisko nekonečné lásky. Zjevoval se sv. Markétě Marii v letech 1673–5. V litanii k Nejsvětějšímu Srdci se nachází invokace „Srdce Ježíšovo, planoucí ohnisko lásky…“.

Člověk odedávna považoval srdce za symbol slitování a milosrdenství. Vždycky, když chceme někoho pochválit, jak je dobrý k druhým, říkáme: „On má dobré srdce…“. Nikdo však není schopen být tak dobrý jako Pán Ježíš, nikdo nikdy v dějinách nepodstoupil tak strašlivou smrt s tak příšernými mukami jen proto, aby nás zachránil pro věčnost. Jeho Srdce není jen dobré a milosrdné, nýbrž i Svaté, dokonce Nejsvětější, Jeho láska je lidsky nepochopitelná a nenapodobitelná.

Proto vedle křížů s corpusem existuje v Církvi také mnoho obrazů a soch představujících milujícího Spasitele. Nejznámější monument Krista je v brazilském Rio de Janeiro o výšce 35 m. Poněkud menší je socha Krista v portugalském Lisabonu, postavená za vlády obdivuhodného katolického premiéra Antonia Salazara (vládl v letech 1932–68). Na jednom z vrcholů pohoří And na hranici států Argentiny, Chile a Bolívie stojí socha Božského Srdce jako symbol ukončení války a smíření mezi těmito zeměmi. Velké množství katolických kostelů ve světě je zasvěceno právě Božskému Srdci, nejpověstnější je Sacré Coer v Paříži. Svatyně, v níž chybí obraz Nejsvětějšího Srdce, jsou spíše výjimkou.