Druhý vatikánský koncil a katolický ateismus
V posledních týdnech jsou stále více slyšet – a to právem – vzrušené prominentní hlasy o tom, že vůdce jednoho náboženského společenství, konkrétně sám papež, pravdu a především jedinečnost spásy v jeho vlastním katolickém náboženství popřel. Všechna náboženství jako taková jsou chtěná Bohem, všechna jsou dobrá, žádné z nich více nebo méně pravdivé, jsou jako rozdílné jazyky na téma té samé věci, všechna náboženství vedou k jednomu Bohu. Zůstává jenom otevřená otázka, jaký Bůh tím „jedním Bohem“ je míněn, jaká je jeho vůle pro nás lidi, kdo to je a co o něm vlastně víme.
Srovnání s tradiční církevní naukou je tady nepříjemné. Proti době před 50 nebo 100 lety se jeví situace tak, že jde o úplně jiné náboženství, které co do obsahu a slovníku se nápadně kryje s tím, co hlásají svobodní zednáři a co Katolická církev vždy odsuzovala jako neslučitelné s katolickou vírou a podléhající exkomunikaci: v CIC (kodex církevního práva) z r. 1917 zjevně, v CIC z r. 1983, přepracovaném podle pokoncilní teologie, skrytě, nicméně poznámka tehdejšího prefekta pro nauku víry kardinála Ratzingera exkomunikaci fakticky potvrzuje. Nyní je to ale náhle sám papež, který vehementně hájí tezi a přesvědčuje o ní i druhé, jež popírá absolutní pravdivost katolické víry a nezbytnost spásy pouze skrze ni – a to zcela v rozporu se slovy Spasitele. Budí to dojem, že on jim vůbec nevěří.