Odkud se bere „sprostá mluva“?
Snad v každé době se kritizoval „slovník“ mladého pokolení, ačkoliv děti se tomu učily právě od dospělých. Jenže dnes už se nejedná pouze o běžné vulgarismy, které, správně použity, někdy naopak nejlépe vystihují podstatu problému. Poslat někoho do jistých partií těla je srozumitelnější než mu vysvětlovat, že otravuje a zdržuje. „Sexuální“ terminologií jsme se však jako kluci před více než půl stoletím častovali pouze v ústraní a báli se, aby nás někdo dospělý, zvláště nedej Bože učitel, neslyšel (přiznám se kajícně, že jsem se v tomto, ač katolík, také jako chlapec dal někdy z nevědomosti strhnout spolužáky a hřešil sprostým vyjadřováním, abych se nelišil). Dnes ale mládež nemá v tomto zábrany. Svoji „krasomluvu“ prezentuje bez skrupulí někdy i ve škole před pedagogem.
Ani dospělí nejsou lepší. Ostentativní záliba v oplzlostech souvisí podle psychologů s nevyzrálostí osobnosti, která chce upoutat na sebe pozornost. Sklony k tomu rostou, když se člověku dává zřetelně najevo: Jsi nula, musíš „držet hubu a krok“. Proto snad nejvíce „kanálových“ slov lítalo na vojně, jak dokazují Haškův Švejk i Švandrlíkovi Černí baroni. Za komunismu bylo občanům sugerováno, že mají svou hodnotu pouze v davu, v mase, ne jako jednotlivci. Ponižovaný občan si potom svůj komplex méněcennosti a bezmoci vybíjel ponejvíce v hospodě u piva, kde sexuální slovník mu podvědomě dodával zdání aspoň chvilkové síly. Zatímco za první republiky patřily tyto termíny k verbální zásobě převážně společenské spodiny a spořádaný občan se jim instinktivně bránil, během totality pozvolna ztrácel tento žumpovní lexikon své místo hanby v českém jazyce a nenápadně se stal součástí lidové mluvy.