Ano, přes­ně tak tomu je, ač se to zdá být ne­u­vě­ři­tel­né. Ústav­ní soud (ÚS) ČR se síd­lem v Brně na Još­to­vě ulici ve svém nej­no­věj­ším ver­dik­tu roz­li­šu­je dva typy mužů a dva typy žen. U mužů jde o ty, kteří mohou počít a po­ro­dit dítě, a o ty, co ne­mo­hou. U žen zase se jedná o ty, které mají penis a o ty, jež ho ne­ma­jí. To zní jako z ně­kte­ré br­něn­ské psy­chi­at­ric­ké lé­čeb­ny. Proto ihned volám po­ho­to­vost: Oka­mži­tě při­jeď­te na Još­to­vu před bu­do­vu Ústav­ní­ho soudu a od­vez­te soud­ce k hospi­ta­li­za­ci!

Kon­krét­ně ale: Ústav­ní soud, slo­že­ný vět­ši­nou z lidí na­vr­že­ných pre­zi­den­tem Pe­trem Pavlem, se usne­sl, že osoby, které si chtě­jí změ­nit po­hla­ví, se na­příš­tě ne­bu­dou muset ne­chat pře­o­pe­ro­vat z muže na ženu nebo na­o­pak. Takže když muž se jed­no­du­še roz­hod­ne, že od ur­či­té­ho data chce být ženou, tak není třeba pod­stu­po­vat žádné lé­kař­ské zá­kro­ky, pouze by­ro­kra­tic­ké na úřadě – a musí mu být vy­ho­vě­no. Pak má zá­kon­né právo po­u­ží­vat i dám­ské to­a­le­ty. Totéž platí opač­ně o že­nách, jež se „cítí“ být chla­py. Pak ale po tomto roz­hod­nu­tí ÚS úřed­ně oš­templo­va­ný muž zcela lo­gic­ky klid­ně může počít a po­ro­dit dítě a úřed­ně oš­templo­va­ná žena může nor­mál­ně mít penis.

Ještě před pár de­sít­ka­mi let by au­to­ři ta­ko­vé­ho pro­jek­tu oprav­du skon­či­li v jis­tém lé­čeb­ném za­ří­ze­ní, dnes však tuto ší­le­nost le­ga­li­zu­je přímo ÚS. A ne­zbláz­ni­li se pouze soud­ci ÚS, ale také všich­ni po­li­ti­ko­vé a žur­na­lis­té, kteří toto pro­sa­zo­va­li, po­taž­mo i ta ma­so­vá část ob­ča­nů ČR, jež změnu po­hla­ví po­va­žu­je za při­ro­ze­nou a nor­mál­ní. My ale hned na prv­ních strán­kách Písma sv. čteme, že Bůh stvo­řil člo­vě­ka jako muže a ženu. Prav­di­vost této zprá­vy Bible není třeba dlou­ho do­ka­zo­vat, neboť Stvo­ři­tel ob­da­řil muže a ženu cha­rak­te­ris­tic­ký­mi tě­les­ný­mi znaky, které je jasně od­li­šu­jí.

P. Fran­cis­co Jose Del­ga­do je tváří kon­tra­re­vo­luč­ní­ho pro­jek­tu „la Sa­cris­tia de la Ven­dee” – tě­ší­cí­ho se na so­ci­ál­ních sí­tích ob­rov­ským zá­jmem, má ti­sí­ce od­bě­ra­te­lů. Tento kněz diecé­ze To­le­do jed­no­znač­ně brání ka­to­lic­kou or­to­do­xii a de­mas­ku­je zlo, které při­ná­ší ci­vi­li­zač­ní re­vo­lu­ce. I když zá­stu­py vě­ří­cích špa­něl­ské­ho ja­zy­ko­vé­ho pro­sto­ru pro­je­vu­jí ob­rov­skou vděč­nost za od­váž­nou služ­bu to­ho­to du­chov­ní­ho, jeho před­sta­ve­ní mají jiný názor. Na­vzdo­ry faktu, že mnoho ne­přá­tel víry mluví dnes zcela svo­bod­ně v chrá­mech od ambon, pra­vo­věr­ný kněz musí na zá­kla­dě roz­hod­nu­tí míst­ní­ho or­di­ná­ře ukon­čit svoji čin­nost.

Milí přá­te­lé! Sr­deč­ně zdra­vím a pře­po­sí­lám prosbu o pod­pis pe­ti­ce proti ide­o­lo­gi­za­ci na­še­ho škol­ství (hlav­ně gen­de­ro­vou dok­trí­nou). Já jsem ji ihned po­de­psal. Ka­to­lic­ká nauka říká, abychom se brá­ni­li zlu všemi do­vo­le­ný­mi pro­střed­ky, které máme k dis­po­zi­ci. Pe­ti­ce jsou jed­ním z nich. Přeji všem po­žeh­na­né ma­ri­án­ské dny mě­sí­ce květ­na a mi­los­tipl­né pro­ži­tí svát­ků Ducha Sva­té­ho.

Do­zně­ly ve­čer­ní zvony svát­ku Na­ne­bevstou­pe­ní Páně, Cír­kev končí ne­špo­ry tou­žeb­nou an­ti­fo­nou: „Ó Králi slávy…“ a my spolu s apoš­to­ly se­stu­pu­je­me s hory Oli­vet­ské, abychom po­sluš­ni po­sled­ní­ho roz­ka­zu Páně tiše se při­pra­vo­va­li na pří­chod slí­be­né­ho Utě­ši­te­le. Jest to první no­vé­na, která kdy byla ko­ná­na, a my ji ko­ná­me spolu s Ne­po­sk­vr­ně­nou Pan­nou – čest, o niž se s ní sdílí je­di­ně no­vé­na vá­noč­ní. Čím jest ad­vent Vá­no­cům, qua­d­ragesi­ma Ve­li­ko­no­cům, tím jest tato no­vé­na Let­ni­cím – dobou pří­pra­vy k při­je­tí co možná nej­hoj­něj­ších mi­los­tí. Tam jsme se při­pra­vo­va­li na pří­chod Syna Bo­ží­ho, Spa­si­te­le světa, zde se při­pra­vu­je­me na pří­chod Ducha sv., osvě­co­va­te­le a po­svě­ti­te­le na­šich duší. V jakém duchu máme tuto no­vé­nu konat?

Mnoho mě­sí­ců v Církvi je ur­če­no růz­ným po­bož­nos­tem. V lis­to­pa­du se mod­lí­me za věrné ze­mře­lé, v červ­nu se po­no­řu­je­me do oce­á­nu mi­lo­sr­den­ství Nej­svě­těj­ší­ho Srdce Pána Je­ží­še, kvě­ten je za­svě­cen Matce Boží. Mod­líš se za její přímlu­vu? Pro­síš ji, aby tě vzala do své péče? Za­svě­cu­ješ jí svou ro­di­nu? Máš na to ještě čas – kvě­ten k tomu na­bí­zí ide­ál­ní pří­le­ži­tost.

Kdo zná ka­techis­mus, tak ví, že v sed­me­ru hlav­ních hříchů je na dru­hém místě, hned po pýše, uve­de­no la­kom­ství. Fran­couz­ský dra­ma­tik Molière ve hře „La­ko­mec“ před­sta­vu­je cho­rob­né­ho ma­ni­aka, pro něhož jsou pe­ní­ze lás­kou a vášní. Nedal by z nich ni­ko­mu ani halíř, ne­u­stá­le se o ně třese stra­chem.

Jenže hří­chem la­kom­ství není pouze tato ší­le­ná zá­vis­lost. Tím hřích la­kom­ství ne­za­čí­ná, tím totiž končí. La­ko­mec není jenom ten, kdo ne­chce dru­hé­mu ze svého nic dát, jak se i ně­kte­ří vě­ří­cí lidé mylně do­mní­va­jí. Pod­sta­ta to­ho­to hří­chu tkví mno­hem hlou­bě­ji. Sta­ro­řec­ký fi­lo­zof So­kra­tes často cho­dí­val na tr­žiš­tě a dlou­ho se­tr­vá­val u stán­ků, kde pro­dá­va­li lu­xus­ní zboží: drahé ob­le­če­ní, zlaté šper­ky apod. Nikdy si ale nic ne­kou­pil. Když se ho ptali, proč tam chodí, od­po­ví­dal: „Zjiš­ťu­ji si, kolik je na světě věcí, které k ži­vo­tu vůbec ne­po­tře­bu­ji.“

Těžko mohl někdo lépe vy­stih­nout kořen hří­chu la­kom­ství. Ten za­čí­ná po­kaž­dé tam, kde člo­věk shro­maž­ďu­je pro sebe v nad­měr­ném množ­ství hmot­né stat­ky, které vůbec nejsou pro jeho život nutné. Každý sa­mo­zřej­mě má své po­tře­by, jež se v jed­not­li­vých epo­chách dějin od sebe liší. Dnes na­pří­klad in­ter­net nebo mobil není žád­ným lu­xu­sem, nýbrž dů­le­ži­tým a někdy i ne­zbyt­ným ná­stro­jem ko­mu­ni­ka­ce s lidmi. Auto také pře­sta­lo být pře­py­chem a pro ně­kte­ré osoby před­sta­vu­je do­kon­ce ži­vot­ní nut­nost. Člo­věk by měl být i na ur­či­té kul­tur­ní výši, k níž patří li­te­ra­tu­ra, hudba, di­va­dlo atd., což vy­ža­du­je fi­nanč­ní i hmot­né pro­střed­ky (knihy, in­ter­net, CD, DVD apod.). I toto je po­tře­bou a ni­ko­li „zby­teč­nos­tí“, po­dob­ně i ušlech­ti­lé zájmy, tzv. „ko­níč­ky“ (sport, za­hrád­kář­ství, ces­to­vá­ní aj.). Do sou­vis­los­ti s la­kom­stvím nelze také dávat, když si někdo, jenž nad­prů­měr­ně vy­dě­lá­vá, po­ří­dí vkus­ně za­ří­ze­nou vilu, aby ná­le­ži­tě re­pre­zen­to­val svůj stav. Hří­chu la­ko­ty se také ne­do­pouš­tí ten, kdo dbá o pa­t­řič­nou výši svých pe­něž­ních úspor, aby např. po jeho smrti měli po­zůsta­lí z čeho za­pla­tit po­hřeb nebo aby jim mohl něco od­ká­zat.

Naše masmé­dia opět do­sta­la „ka­no­nen­fu­tr“ proti Ka­to­lic­ké církvi. V praž­ském Ar­ci­bis­kup­ském pa­lá­ci pro­běh­la pre­zen­ta­ce knihy au­to­rů Lu­bo­še Pro­cház­ky a Ra­di­ma Pa­nen­ky „Spik­nu­tí – prav­da o po­ku­su od­stra­nit pre­zi­den­ta ČR“. Do­slov na­psal eme­rit­ní praž­ský ar­ci­bis­kup kar­di­nál Do­mi­nik Duka, který se této pre­zen­ta­ce osob­ně účast­nil. Ma­in­stre­a­mo­vá média oka­mži­tě za­há­ji­la „těž­kou palbu“. Kniha je prý plná lží a po­mluv, ex­pre­zi­dent Zeman se tak údaj­ně chtěl po­mstít svým pro­tiv­ní­kům. Ka­to­lic­ká cír­kev tím, že se pre­zen­ta­ce ko­na­la v Ar­ci­bis­kup­ském pa­lá­ci a kar­di­nál Duka, autor do­slo­vu ke knize, byl na ní pří­to­men, po­sta­vi­la prý de facto na stra­nu zla, ma­ni­pu­la­ce a ne­ná­vis­ti, což je dlou­ho­do­bě spo­jo­vá­no s ex­pre­zi­den­tem Ze­ma­nem. Zor­ga­ni­zo­va­la se i pro­test­ní pe­ti­ce, pod níž se po­de­psa­ly údaj­ně 3 ti­sí­ce ka­to­lí­ků.

Naše Česká bis­kup­ská kon­fe­ren­ce se této kam­pa­ně za­lek­la a šla „do kolen“. Vy­da­la pro­hlá­še­ní, že se od akce distan­cu­je a chápe po­hor­še­ní, které tím bylo vy­vo­lá­no, praž­ský ar­ci­bis­kup mons. Jan Graub­ner se vy­já­d­řil, že „neměl po­třeb­né in­for­ma­ce, o co se jedná“.

Při ob­jek­tiv­ním po­hle­du na věc vzni­ká ale otáz­ka: Bylo oprav­du za­po­tře­bí takhle ustu­po­vat me­di­ál­ní­mu tlaku? Já osob­ně jsem uve­de­nou knihu ne­če­tl a ani číst ne­hod­lám, po­va­žu­ji to za ztrá­tu času, mám mno­hem dů­le­ži­těj­ší věci na práci než se za­bý­vat údaj­nou sna­hou zba­vit pre­zi­den­ta Ze­ma­na ja­ké­ho­ko­liv vlivu vy­u­ži­tím jeho hospi­ta­li­za­ce. Ne­ře­ším proto ani, jest­li kniha „Spik­nu­tí“ je prav­di­vá nebo plná lží. Ale i kdyby byla tím dru­hým, tak lží a ne­ná­vis­tí je v naší po­li­ti­ce tak ob­rov­ské množ­ství na­příč po­li­tic­kým spek­trem, že by se tím mohly „dláž­dit chod­ní­ky“. Zeman a jeho pří­vr­žen­ci by roz­hod­ně ne­před­sta­vo­va­li žád­nou vý­jim­ku. Média jed­no­stran­ně a po­kry­tec­ky se již dlou­ho roz­hoř­ču­jí nad lžemi, pod­vo­dy a msti­vos­tí Ze­ma­na a jeho „Fan klubu“, ale „za­hrá­va­jí do autu“ např. ko­losál­ní lež sou­čas­né­ho pre­zi­den­ta, jenž delší dobu trap­ně za­pí­ral, že byl za ko­mu­nis­tic­ké éry agen­tem vo­jen­ské kon­tra­roz­věd­ky. A mohli bychom po­kra­čo­vat…

Ne­správ­ně apli­ko­va­ný eku­me­nis­mus a di­a­log s ne­křes­ťa­ny způ­so­bil sou­čas­né Ka­to­lic­ké církvi ne­smír­né škody. Při­tom nejde o to, zda má Ka­to­lic­ká cír­kev vést di­a­log s ji­no­věr­ci. Zde je od­po­věď bez­po­chy­by klad­ná. Jde však o to, jak ten di­a­log vést, aby jeho vý­sled­kem byl růst Ka­to­lic­ké církve díky pří­li­vu kon­ver­ti­tů z řad ji­no­věr­ců. Nesmí to být ka­pi­tu­lant­ský di­a­log, tedy di­a­log, při kte­rém se ka­to­lí­ci v zájmu do­sa­že­ní jed­no­ty zří­ka­jí je­di­ně pravé ka­to­lic­ké víry. Toto je za­ru­če­ná cesta do pekla. Je­di­ně správ­ně apli­ko­va­ný eku­me­nis­mus ná­vra­tu a ne­ka­pi­tu­lant­ský di­a­log s ne­křes­ťa­ny, který při­vá­dí do Ka­to­lic­ké církve kon­ver­ti­ty z řad ji­no­věr­ců, je sku­teč­ným po­žeh­ná­ním, ale i pra­vým po­slá­ním Ka­to­lic­ké církve. O pří­kla­dy správ­ně apli­ko­va­né­ho eku­me­nis­mu ná­vra­tu a ne­ka­pi­tu­lant­ské­ho di­a­lo­gu s ne­křes­ťa­ny z mi­nu­los­ti i sou­čas­nos­ti není nouze.

Když Ti­ta­nic po sráž­ce s le­dov­cem v noci ze 14. na 15. duben roku 1912 začal na­bí­rat do svých útrob vodu a bylo jasné, že na jeho zá­chra­nu není na­dě­je, spolu s lodí se po­tá­pěl také an­g­lic­ký ka­to­lic­ký kněz Tho­mas Byles. Vy­ros­tl v pro­tes­tant­ské ro­di­ně, ale 18 let před svou smrtí kon­ver­to­val ke ka­to­li­cis­mu a na­ko­nec se stal i ka­to­lic­kým kně­zem. Kromě něj za­hy­nu­li na Ti­ta­nicu i další dva ka­to­lič­tí kněží, Otec Ju­o­zas Mont­vi­la z Litvy a Otec Josef Pe­ruschi­tz (Pe­ru­šić), OSB, který se na­ro­dil chor­vat­ským ro­di­čům ve Straßlachu u Mni­cho­va, ale Byles je nej­zná­měj­ší z ka­to­lic­kých kněží, kteří našli smrt při po­to­pe­ní Ti­ta­nicu. Dva­krát mu na­vrh­li, aby na­stou­pil do zá­chran­né­ho člunu a za­chrá­nil si život. Byles však od­mí­tl a do po­sled­ní chví­le zů­stal věrný svému po­vo­lá­ní. Zpo­ví­dal a roz­hře­šo­val lidi a když se loď po­tá­pě­la, s kru­ci­fi­xem v ruce se mod­lil rů­že­nec spolu s ces­tu­jí­cí­mi, kteří se měli uto­pit spolu s ním.

Být v roce 2024 ka­to­lí­kem není jed­no­du­ché. Masiv­ní dechris­ti­a­ni­za­ce Zá­pa­du po­kra­ču­je v ta­ko­vé míře, že se zdá, že ka­to­lic­tví mizí z ve­řej­né­ho pro­sto­ru. Jinde ne­pře­stá­vá růst počet křes­ťa­nů pro­ná­sle­do­va­ných za svou víru. Cír­kev se navíc zdá být po­sti­že­na vnitř­ní krizí, která se pro­je­vu­je ústu­pem od prak­ti­ko­vá­ní víry, úbyt­kem kněž­ských a ře­hol­ních po­vo­lá­ní, sni­žo­vá­ním počtu udě­le­ných svá­tos­tí a do­kon­ce sváry mezi kně­ží­mi, bis­ku­py či kar­di­ná­ly, které by byly v mi­nu­los­ti ne­mys­li­tel­né. K prv­kům, které mohou při­spět k vnitř­ní ob­ro­dě Církve a k ob­no­vě její mi­sij­ní hor­li­vos­ti patří pře­de­vším dů­stoj­né a svaté sla­ve­ní její li­tur­gie, jemuž může mocně na­po­má­hat pří­klad a pří­tom­nost tra­dič­ní řím­ské li­tur­gie.

Přes všech­ny po­ku­sy do­cí­lit toho, aby zmi­ze­la, zejmé­na za sou­čas­né­ho pon­ti­fi­ká­tu, tato mše svatá na­dá­le žije, šíří se a po­svě­cu­je křes­ťan­ský lid, který k ní má pří­stup. Nese evi­dent­ní plody zbož­nos­ti a ná­růstu po­vo­lá­ní a kon­ver­zí. Při­ta­hu­je mladé lidi, je zdro­jem mnoha vzkvé­ta­jí­cích děl, zejmé­na ve škol­ství, a do­pro­vá­zí ji so­lid­ní ka­te­che­ze. Nikdo ne­mů­že po­přít, že je ná­stro­jem za­cho­vá­ní a pře­dá­vá­ní víry a ná­bo­žen­ské praxe v pro­stře­dí, kde víra sláb­ne a vě­ří­cí od­chá­ze­jí. Tato mše svatá se díky svému úcty­hod­né­mu stáří může také chlu­bit tím, že po­svě­co­va­la duše po sta­le­tí. Mezi ji­ný­mi ži­vý­mi si­la­mi, které se v Církvi dosud pro­je­vu­jí, ta, jež před­sta­vu­je tento bo­ho­slu­žeb­ný život, při­ta­hu­je po­zor­nost svou struk­tu­rou, kte­rou jí dává ne­pře­ru­še­ný lex oran­di.

Bý­va­lá ame­ric­ká por­nohvězda Bree Sol­sta­do­vá se o le­toš­ních Ve­li­ko­no­cích stala ka­to­lič­kou. O své kon­ver­zi psala na so­ci­ál­ních sí­tích již ně­ja­kou dobu před­tím. Byla známá z růz­ných por­no­před­sta­ve­ní jako Miss B. Od po­čát­ku le­toš­ní­ho roku se ale pre­zen­to­va­la na so­ci­ál­ních sí­tích jako „Miss B Con­ver­ted“, tj. „Miss B kon­ver­tu­jí­cí“.

„Můj život už nikdy ne­bu­de tak jako před­tím,“ řekla v roz­ho­vo­ru pro ča­so­pis The Daily Sig­nal. „Pla­ka­la jsem ra­dos­tí, když jsem po­pr­vé při­jí­ma­la Tělo a Krev Kris­ta.“

1. ledna 2024 na­psa­la na X: „Roz­hod­la jsem se skon­co­vat s po­vo­lá­ním se­xu­ál­ní pra­cov­ni­ce. Li­tu­ji všech svých do­sa­vad­ních hříchů. Vzdá­vám se do­sa­vad­ní­ho ži­vo­ta pl­né­ho hříchů, bo­hat­ství a je­šit­né po­sed­los­ti sebou samé. Je to po­ko­řu­jí­cí zku­še­nost a já od ny­nějš­ka ode­vzdá­vám svůj život Je­ží­ši.“

Na ze­směšňující in­ter­ne­to­vé ko­men­tá­ře od­po­vě­dě­la: „Váš po­směch vede jen k tomu, že já svoji lásku k Je­ží­ši chci ještě více sdí­let.“ Sol­sta­do­vá ještě v mla­dist­vém věku byla zís­ká­na pro por­no­prů­my­sl, deset let pózo­va­la a na­ko­nec skon­či­la jako pro­du­cent­ka.

V osmi le­tech byla po­křtě­ná a vy­rost­la v jedné pro­tes­tant­ské de­no­mi­na­ci. Po stu­diu v jedné ko­le­ji ztra­ti­la ja­ký­ko­liv vztah k víře a vedla život plný al­ko­ho­lu, drog a pro­mis­ku­it­ní­ho sexu. Před ně­ko­li­ka lety za­ži­la osob­ní tragé­dii, jak sama vy­prá­ví. „Tehdy jsem se mod­li­la, ale Ježíš nic ne­u­či­nil. Došla jsem k po­zná­ní, že Bůh se ke mně oto­čil zády a roz­hod­la jsem se udě­lat totéž s Ním.“