Kdo zná katechismus, tak ví, že v sedmeru hlavních hříchů je na druhém místě, hned po pýše, uvedeno lakomství. Francouzský dramatik Molière ve hře „Lakomec“ představuje chorobného maniaka, pro něhož jsou peníze láskou a vášní. Nedal by z nich nikomu ani halíř, neustále se o ně třese strachem.
Jenže hříchem lakomství není pouze tato šílená závislost. Tím hřích lakomství nezačíná, tím totiž končí. Lakomec není jenom ten, kdo nechce druhému ze svého nic dát, jak se i někteří věřící lidé mylně domnívají. Podstata tohoto hříchu tkví mnohem hlouběji. Starořecký filozof Sokrates často chodíval na tržiště a dlouho setrvával u stánků, kde prodávali luxusní zboží: drahé oblečení, zlaté šperky apod. Nikdy si ale nic nekoupil. Když se ho ptali, proč tam chodí, odpovídal: „Zjišťuji si, kolik je na světě věcí, které k životu vůbec nepotřebuji.“
Těžko mohl někdo lépe vystihnout kořen hříchu lakomství. Ten začíná pokaždé tam, kde člověk shromažďuje pro sebe v nadměrném množství hmotné statky, které vůbec nejsou pro jeho život nutné. Každý samozřejmě má své potřeby, jež se v jednotlivých epochách dějin od sebe liší. Dnes například internet nebo mobil není žádným luxusem, nýbrž důležitým a někdy i nezbytným nástrojem komunikace s lidmi. Auto také přestalo být přepychem a pro některé osoby představuje dokonce životní nutnost. Člověk by měl být i na určité kulturní výši, k níž patří literatura, hudba, divadlo atd., což vyžaduje finanční i hmotné prostředky (knihy, internet, CD, DVD apod.). I toto je potřebou a nikoli „zbytečností“, podobně i ušlechtilé zájmy, tzv. „koníčky“ (sport, zahrádkářství, cestování aj.). Do souvislosti s lakomstvím nelze také dávat, když si někdo, jenž nadprůměrně vydělává, pořídí vkusně zařízenou vilu, aby náležitě reprezentoval svůj stav. Hříchu lakoty se také nedopouští ten, kdo dbá o patřičnou výši svých peněžních úspor, aby např. po jeho smrti měli pozůstalí z čeho zaplatit pohřeb nebo aby jim mohl něco odkázat.