V červnu, jenž byl ohlášen subkulturou LGBT „měsícem hrdosti“, visely i v katolických svatyních prapory homohereze. V mnoha italských diecézích byly dokonce organizovány náboženské oslavy k uctění této „nové světské tradice“. Pro zbožné křesťany byly a stále jsou tyto a podobné události šokujícím zděšením – koneckonců k realitě polské farnosti se hodí propagátoři lobby LGBT v Církvi, jako např. neslavný jezuita James Martin, stále asi tak, jako pěst do nosu. Nevíme ale, jak gigantický vliv mají na Západě síly stojící za ním, proto se nelze oddávat uklidňující, ale nebezpečné ignoranci, že „nás se to netýká“. Právě v Římě jsme svědky kulminace druhého pokusu progresistů o devastaci morální nauky Církve. Před desetiletími podobné snahy radikálů v USA dosáhly již úspěchu v celonárodním rozsahu…

Psal se rok 1974. Na titulní straně vydání magazínu „Gay Liberator” se octla podobizna papeže Pavla VI. Pozornost ale nepřitahovala tolik tvář papeže na tomto místě, nýbrž nadpis článku. „Gejovská hrdost udeřila na Církev“ – hlásalo toto číslo plátku bojujícího s přirozeným právem. Klíčovou záležitostí se stala již tenkrát infiltrace různých křesťanských konfesí hlasateli progejovské propagandy. Revolucionáři podávali zprávy z fronty…

Zprávy, které tenkrát vycházely z Katolické církve v USA, nebyly nijak potěšující. Tak např. Brian McNaught, novinář časopisu Michigan Catholic, se začal veřejně chlubit svojí homosexualitou. Otevřeně také opovrhoval naukou Církve o hříšné podstatně homoerotismu. Byl sice z redakce zmíněného katolického listu propuštěn, nicméně neobešlo se to bez komplikací.

Pius XII. byl jedním z velikánů 20. století na papežském stolci. Patřil k nejvýznamnějším papežům všech dob. Snad žádný papež v dějinách Katolické církve nepřebíral svůj úřad v tak těžké době jako Pius XII., zvolen za hlavu Katolické církve dne 2. března 1939, tedy čtyři desetiletí po jeho kněžském svěcení. A přitom se snad žádnému jinému papeži nedostalo tolik nezasloužené kritiky, jako právě tomuto papeži. Bohužel, nejen od nepřátel Katolické církve, ale i od katolíků. Vytýkají mu, že nevystupoval s bojovnou kritikou nacistického režimu v Německu, že se údajně nezastával pronásledované židovské populace, atp. I v případě tohoto papeže však platí všeobecně známá pravda, že neznalost problematiky a nedostatek věcných faktů zapříčiňují zbytečné dohady a vášně.

„Žijeme v době mlčících pastýřů, kteří nikdy neřeknou ani slovo. U mnoha z nich má zrada formu tiché apatie. Zdá se, že neexistuje nic, co by milovali tak, aby je to přimělo k činnosti,“ říká bývalý biskup z Tyleru v Texasu Joseph Strickland v poselství letošnímu eucharistickému kongresu v USA.

Podle tohoto hierarchy v průběhu posledního století Katolická církev postupně ztrácela svůj hlas, což bylo důsledkem metodické infiltrace ze strany nepřátel. Tento útok přinesl plody ve formaci slabých, zkompromitovaných a mlčících duchovních-zrádců, zdůraznil.

Hierarcha tvrdí, že zrádcovský „prst satana“ je možno vidět zejména v krizi sexuálního zneužívání. Za nejvíce odstrašující příklad zrady Pána Boha a Jeho Církve považuje bp. Strickland kauzu bývalého kardinála Theodora McCarricka. „Jeho historie je příkladem zrady nevídaného rozsahu. Osoby mající postavení v církevní hierarchii oplývaly zlatem a zároveň týraly seminaristy, jimž platily za mlčení,“ připomíná.

„Minula desetiletí a mnoho se nezměnilo. Naopak teď žijeme pod vládou papeže, kdy takoví duchovní nejenom působí bez překážek, ale často jsou dokonce vyznamenáváni,“ hodnotí situaci bp Strickland. Jako příklad křiklavé nedbalosti uvedl záležitost slovinského umělce Marka Rupnika, který byl vyloučen z řádu jezuitů, když vyšlo na denní světlo jeho desetiletí trvající zločinné jednání sexuálního zneužívání řeholnic.

„Rupnik byl obviněn ze sexuálního zneužívání cca 30 řeholních sester. Přesto je ale dosud aktivním knězem (inkardinovaným do diecéze Koper ve Slovinsku po vyloučení z jezuitského řádu), bydlí a pracuje v Římě jako umělecký ředitel a děkan teologického studia v Centro Aletti,“ připomenul bp Strickland. „Rupnik je jeden z mnoha zrádců, kteří se nadále těší plné ochraně Vatikánu, zatímco mnoho věrných kněží, biskupů a kardinálů je umlčeno nebo odvoláno z úřadu,“ řekl hierarcha.

Letos 19. července uplynulo 100 let od narození velké moravské světice, byť dosud nekanonizované, Anny Marie Zelíkové. Čím vynikala? Navenek ničím zvláštním, chovala se jako normální dívka ze zbožné katolické rodiny. Všemohoucí Pán jí dopřál pouhých 17 let života – a přece to stačí ke konstatování, že jen málokomu se podaří jednotlivé dny a měsíce naplnit podle Boží vůle ve prospěch druhých lidí tak, jako tomuto děvčeti.

Narodila se v rodině malorolníka a tesaře Aloise Zelíka v moravských Napajedlích, matka se jmenovala Anna. Zbožní rodiče ji přihlásili do místní církevní školy vedené sestrami sv. Kříže. Ty měly na její formaci rozhodující vliv, především ss. Milada Bartoňová a Ludmila Tichopádová. Díky jim, inspirována jejich příkladem, trávila Anička jako dívka školou povinná hodně času v klášterní kapli, kde se hodně modlila a meditovala. Za svůj vzor v duchovním životě si vybrala sv. Terezii z Lisieux, velkou úctu měla též ke sv. Janu Boskovi.

Když byla r. 1933 u prvního sv. přijímání, ozvala se v jejím nitru naléhavá touha plně se obětovat Bohu, aby co nejvíce duší bylo zachráněno pro věčný život. Zájem o život sv. Terezie z Lisieux v ní vyvolal přání stát se dle jejího příkladu karmelitánskou řeholnicí.

R. 1937 se v rodném městě účastnila kněžské primice P. Josefa Zavadila, tamního rodáka. Tehdy jako třináctiletá pochopila, kdo je to kněz: alter Christus, ten, který Jeho jménem a jako nástroj v Jeho rukou zprostředkovává kalvarskou oběť kříže pro spásu lidstva. Proto se tenkrát rozhodla obětovat svůj život za kněze.

Chlubit se dědictvím Francouzské revoluce je pravidlem v zemích tzv. „prvního světa“ (zejména k datu 14. července, kdy r. 1789 dobyli vzbouřenci Bastilu, pozn. překl.). Tento převrat na konci 18. stol. je prezentován jako prométeovský politický projekt, jehož plodem měla být „moderní“ společnost. Je to ale dědictví smáčené krví a charakterizované hanebným odpadem od víry. Integrální součástí tohoto díla jakobínů byla krvavá genocida kléru a pokus nahradit křesťanství rouhačským kultem. Jak zdůraznil polský arcibiskup sv. Sebastian Pelczar na konci 19. stol., tato pronásledování katolíků nebyla dílem „chvilkového vzplanutí emocí“. Vzpoura proti víře se stala přímo jádrem revolučního programu.

Modloslužba revoluce

Ve své knize „Francouzská revoluce ve vztahu ke katolickému náboženství a jeho duchovenstvu“ tento kanonizovaný světec upozornil na strašlivé scény, které učinily z Francie před více než 200 lety jedno krvavé divadlo. Jedním z nejvýmluvnějších obrazů je rituál tzv. „kultu rozumu“ 19. listopadu r. 1793 za účasti davů Pařížanů:

Na pozlaceném trůnu neseném revolucionáři seděla operní hvězda (mravně zpustlá madam Maillardová, pozn. překl.). Její hlavu zdobila červená „frygická čapka“. V rukou měla kopí a dubovou větvičku, pod jejíma nohama leželo zneuctěné znamení Vykoupení – Kristův kříž. Zpěvačka, spíše tanečnice, představovala „bohyni rozumu“. Uvnitř chrámu usedla na oltář a shromážděný lid se jí klaněl.

„subjektivní zážitky, charakterizované libostí nebo nelibostí (radost, hněv aj.), provázené fyziologickými změnami (svalového napětí, krevního tlaku, srdečního tepu apod.) a projevující se v chování, zejména mimikou a pantomimikou. Vznikají v souvislosti s uspokojováním potřeb, podněcují k akci (vzdalování či přibližování se zdroji libosti nebo nelibosti). Jsou charakterizovány intenzitou (cit, nálada, afekt, vášeň) nebo trváním (afekt proti náladě). Bývají vázány na objekt (citový vztah) nebo jsou neurčité (citový stav). Rozlišují se emoce vyšší (láska, soustrast), emoce nižší (afekt, vztek), podle toho, k čemu se vztahují, se dělí na emoce intelektuální (radost z poznání), estetické (z uměleckého díla), etické (z pomoci druhému) apod.“

Tolik encyklopedie. A z pohledu psychiatra? Emoce jsou důležitou složkou lidského života. Člověk přece není stroj bez citu. Přesto k nim často zaujímáme špatný postoj. Lidé jsou nezřídka zvyklí své emoce popírat, potlačovat, nedávat je najevo. Mnozí jsou přímo vychováni k tomu, aby své emoce nedávali najevo. Pro někoho je přijatelné dávat najevo jen ty emoce, které jsou pozitivní a tudíž akceptovatelné. A někdy ani ty pozitivní nejsou akceptovatelné – z mnoha důvodů, které probereme níže.

V letech vědeckotechnického rozvoje vidíme zajímavý paradox: moderní stroje jsou vybaveny řadou kontrolek, „šestých smyslů“, ukazatelů a pojistek a zároveň se tolik potlačuje emoční život člověka. Přitom emoce jsou stejně důležité jako ty kontrolky ve světových vynálezech. Namátkou jmenujme: je to hluboký citový vztah, který matce umožňuje snést dítě i s jeho exkrementy, vysilujícím nočním pláčem a nepředvídatelným chováním. Je to vztek, který nám v kritických situacích dodává energii a napomáhá jednat (třeba při napadení agresorem). Je to pláč, který nám pomáhá odplavit bolest nad ztrátou někoho blízkého. Je to strach, který nás varuje před nebezpečím. Je to hluboký soucit, který umožní misionářům pomáhat těm nejubožejším, třeba v zapadlém koutě Afriky či Indie.

Letos jsme si jako každoročně připomenuli 6. července den upálení Mistra Jana Husa v Kostnici, 11. října potom bude oficiální propaganda upozorňovat na 600. výročí úmrtí Jana Žižky z Trocnova. Husitství je již více než sto let uváděno v médiích i v učebnicích dějepisu jak slavná éra českých národních dějin, kdy Čechové statečně povstali proti údajné tyranii Katolické církve, která upálila statečného reformátora a bojovníka za svobodu svědomí Mistra Jana Husa.

Jenže historická pravda je jako obvykle poněkud odlišná. Samozřejmě katolík odmítá a objektivně odsuzuje skutečnost, že Hus byl za své názory upálen, podobně o rok později jeho spolupracovník Jeroným Pražský.

Katolická církev ale upalování kacířů nevymyslela, pouze se přizpůsobila tehdejšímu zákonodárství. Nepřijatelné však je, že tento krutý trest smrti byl udělován za pouhé přesvědčení, byť sebezvrácenější. Jenže u protistrany tady existuje – sine ira et studio – ještě větší „dluh“. Hus sám upalování kacířů (jimi nazýval své myšlenkové odpůrce) v disputaci na Žebráku r. 1409 přímo požadoval, jak uvádí protestant a jeho ctitel František Palacký ve III. dílu svých Dějin národa českého (str. 117 ve vydání z r. 1939). Jeho štvaní na kazatelně proti kněžím, kteří stáli na straně arcibiskupa Zbyňka, vyprovokalo r. 1411 dav k tomu, že upálil nebo utopil několik duchovních, z nichž známe jedno jméno: dominikán Jan řečený Malík. To mu vytýká Štěpán z Pálče, jak sděluje Jan Sedlák ve své husovské monografii. Oběť kostnického koncilu je tedy sama vinna, alespoň nepřímo, tím, co nakonec postihlo ji: upálením jiných jen pro jejich přesvědčení. A co dělali husité, hlásící se k odboji Jana Husa proti Katolické církvi, i když byli ve svých teologických názorech mnohem radikálnější? Sám Palacký uvádí jejich oběti na katolické straně v řádech desítek tisíc, upálených v chrámech, ubitých palcáty, utopených, shozených z oken na kopí atd.

Švýcarský biskup Marian Eleganti řekl, že přijetí pandemických omezení katolickou hierarchií v nedávné době covidu znamenalo „deklaraci bankrotu víry“. Chování mnoha episkopátů je podle něho tím bolestnější, čím více na denní světlo vyplouvají škodlivé vedlejší účinky očkovacích preparátů.

„Pro mne to bylo výrazné vypadnutí ze světla milosti,“ – řekl emeritní biskup Churu, když komentoval chování části hierarchů v době pseudopandemie koronaviru. Dle jeho hodnocení sanitární příkazy porušily zásadu autonomie pacienta při rozhodování o vlastním zdraví, která dosud byla ve světě medicíny závazná.

Tento princip ještě respektovalo vyjádření tehdejší kongregace (nyní dikasteria) pro nauku víry vedené kardinálem Luisem Ladariou, v němž se zdůrazňuje, že nelze nikoho nutit k očkování proti Covid-19.

„Přesto však papež jako hlava státu uložil tuto povinnost očkování všem pracovníkům Vatikánu. Když odmítli, museli počítat se ztrátou zaměstnání,“ připomíná bp Eleganti. „Pro mne to byla očividná nespravedlnost,“ řekl.

„Nyní víme – a vychází to najevo stále častěji na celém světě, že vakcíny ani negarantovaly ochranu před přenosem viru, ani se nekonala tzv. pandemie neočkovaných“ – zdůraznil švýcarský hierarcha a dodal, že opačná tvrzení nikdy nebyla podložena důkazy.

Masové očkování vedlo dle jeho hodnocení k „nespravedlnosti… a mnoha vedlejším škodlivým účinkům“. Prosanitární postoj představitelů Církve, jak se projevil např. souhlasem s uzavřením kostelů o Velikonocích, s odstraněním svěcené vody nebo s přístupem k Tělu Páně jako k nakaženému materiálu dokazuje podle tohoto hierarchy jejich „nedostatek víry v nadpřirozeno“.

Bylo to uprostřed II. světové války na podzim r. 1943. Území v Apulii (jižní Itálie, pozn. překl.) bylo mohutně bombardováno spojeneckými letadly. Pouze San Giovanni de Rotondo, místo pobytu P. Pia v tamním kapucínském klášteře, zůstalo ušetřeno. Jak vyplývá z oficiální webové stránky o P. Piovi, nebyla to vůbec náhoda.

Spojenecké oddíly měly svoji základnu v Bari a odtamtud bombardovaly území Gargano v blízkosti San Giovanni Rotondo. Pater Damaso de Sant’Elia, představený kláštera v Pianisi, sdělil, že vojsko od 8. září 1943 podnikalo opakovaně letecké útoky na celou provincii.

Když vojáci chtěli bombardovat San Giovanni Rotondo, stalo se něco neuvěřitelného: Na obloze se jim zjevil jeden mnich, který jim zakázal svrhnout tam bomby. Přímým svědkem této události byl generál italského letectva Bernardo Rosini, který náležel do „Air Unit Command“, jež bojovala na straně Spojenců a sídlela v Bari.

Rosini velel oddílu bombardovacích letadel, která měla shodit bomby na San Giovanni Rotondo, neboť dostal hlášení, že se tam nachází sklad německých zbraní. Všichni se ale vrátili šokovaní zpět. Jak Rosini vyprávěl, on i všichni jeho piloti, když se blížili k cíli, náhle uviděli na obloze mnicha se zdviženýma rukama. „Bomby začaly samy od sebe padat do lesů a letadla sama se otáčela zpět, aniž to mohli piloti ovlivnit,“ uvádí oficiální zpráva generála Rosiniho.

V linecké katedrále byla před třemi týdny instalována nevelká socha představující Pannu Marii při porodu. Nešlo přitom o nějaké symbolické vyobrazení, nýbrž o dosti realisticky provedený výtvor. Její vystavení vzbudilo značné pobouření. Věřící se do pamětní knihy svěřovali s tím, jak jimi toto dílo otřáslo. V pondělí kdosi soše uřízl hlavu. Ti, kdo sochu do katedrály instalovali, se netají tím, že s vyvoláním pohoršení počítali.

Podle Kath.net už linecká katedrála několik let neslouží až na výjimky svému původnímu účelu. Slouží nyní spíše jako památka, v níž je činný menší obchůdek. Před několika týdny se správcové katedrály rozhodli přitáhnout pozornost veřejnosti a umístili do katedrály sochu Panny Marie rodící Pána Ježíše. Dosti sugestivně pojaté dílo vyvolává pohoršení, se kterým jeho vídeňsko-tyrolská autorka Esther Straußová dle vlastních slov počítala.

Sochu vytvořila u příležitosti 100 let od posvěcení jedné z kaplí v katedrále a vytvořila ji „ve feministickém duchu“. Podle ní vytvořili většinu Mariiných slov muži, proto to chtěla změnit a ukázat právě okamžik narození z pohledu matky, čímž měla v úmyslu prolomit „patriarchální způsob řízení“ v Církvi tak zakotvený. O zničení sochy informoval na X.com Alexander Tschugguel, rakouský katolický aktivista, jenž v roce 2019 vhodil během Amazonské synody do Tibery sošky Pachamamy. „Neznámý hrdina se o ni (sochu) postaral a zničil ji,“ napsal.

Pravděpodobně každý z nás slyšel v kostele nebo četl v oficiálním církevním periodiku o sv. Cyrilu a Metoději jako o „průkopnících ekumenismu“, „předchůdcích II. vatikánského koncilu“ atd. Ani světská mainstreamová média nezůstávají pozadu s pozitivním oceněním soluňských bratří a vysoce hodnotí jejich přínos pro literaturu a kulturu, občas se objevuje i nějaká poznámka o jejich „toleranci“, jíž se prý vymykali ze striktní ortodoxie své doby. Není to nic neobvyklého, i největší nepřátelé křesťanství jsou schopni, když se jim to hodí, „přivlastnit si“ katolické světce, např. ekologisté sv. Františka, němečtí nacionální socialisté českého sv. Václava, ruští bolševici sv. Vladimíra, čeští komunisté svaté soluňské bratry, kteří prý orientovali naši kulturu a civilizaci politicky na východ a nikoli na západ atd.

Památku obou velikánů našeho katolického křesťanství zneužili v českých zemích již v 19. stol. katoličtí liberálové kolem kněze Františka Náhlovského, jenž uspořádal v revolučním roce 1848 v Praze dle německého vzoru samostatnou „synodu“, jež mimo jiné požadovala liturgickou reformu se změnou bohoslužebného jazyka z mrtvé latiny na živou češtinu. Prý je to odkaz sv. Cyrila a Metoděje, ti to na Velké Moravě provedli a prosadili.

Jenže jde o kolosální a účelově vytvořený nesmysl. Liturgickým jazykem, který k nám svatí věrozvěstové přinesli, byla církevní slovanština, nepřesně nazývaná „staroslověnština“. Konstantin Cyril, opravdový polyhistor a jeden z největších géniů své doby, ji vytvořil z už mrtvého dialektu slovanských kmenů na Balkáně, nepříliš odlišného od živého slovanského jazyka, který obohatil o katolickou náboženskou terminologii. Zmíněný dialekt totiž zanikl ještě předtím, než tamní slovanské obyvatelstvo přijalo křest, proto se v něm křesťanská náboženská terminologie nevyskytovala, Konstantin ji proto musel jaksi „doplnit“.