Zažil jsem ve svém životě celkem šest konkláve. A mohu říci, že žádný z papežů, jenž byl na nich zvolen, nebyl na svém počátku tak nepopsaným listem jako právě Lev XIV., občanským jménem Robert Francis Prevost. Co lze čekat od tohoto Američana, který ale spojil svůj život s Latinskou Amerikou jako arcibiskup v peruánském Chiclayu? Otazníků je mnoho.

Na rozdíl od svého předchůdce Františka se objevil na balkóně v mozzettě, nikoli pouze v bílém oděvu. Následoval tak své předchůdce z doby před Bergogliem. Shromážděné davy nepozdravil Františkovým „dobrý večer“, ale „pokoj ať je s vámi“. I toto je ovšem odklon od tradičního křesťanského pozdravu „pochválen buď Ježíš Kristus“ nebo podobně. Když už zvolil formu přání pokoje, nic mu nebránilo říci „pokoj Kristův“ nebo „pokoj Boží“ ať je s vámi. On sice hned v dalších větách hovořil o tom, že Zmrtvýchvstalý Pán takto pozdravil své apoštoly, nicméně právem bychom od náměstka Kristova očekávali, že hned první věta pozdravu zmíní Boha nebo Ježíše Krista, což se nestalo.

To vůbec není pouhá formalita, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pokoj, jinak také mír, chápe totiž Katolická církev jinak než jiná náboženství a ideologie. Mír není dle její nauky pouhý klid zbraní, ale – jak píše sv. Tomáš Akvinský – „tranquilitas ordinis“, tzn. pokoj řádu, čili stav, kdy je Kristova pravda ve věrouce a mravouce uznávána a přijímána. Není to mír mohamedánů, který dle koránu nastoupí poté, až oni, ať už válkou nebo jinak, ovládnou svět, není to mír ateistů ve prospěch nějaké světské velmoci (pax americana, pax britanica, pax russica), ale stav, kdy Církev a Kristova nauka zakoušejí svobodu a všeobecný respekt. Proto termín „pokoj Kristův“ nebo „pokoj Páně“ je tady důležitý a hodně vypovídající.

24. únor 2025 byl významný den pro Čechy a Italy. Toho dne papež František, v té době ještě naživu, zmocnil Dikasterium pro kauzy svatých, aby vyhlásilo řadu dekretů týkajících se osob, které jsou na cestě ke svatosti. Papež uznal „oběť života“ služebníků Božích, P. Emila Josepha Kapauna, a italského laika Salva D’Acquista.

Kategorie „obětování života“ je „novou příčinou beatifikačního a kanonizačního řízení, odlišnou od příčin založených na mučednictví a hrdinství ctností“. Papež František představil tuto příčinu už před 8 lety s úmyslem uznat za svaté „ty křesťany, kteří věrně následují stopy a učení Pána Ježíše, dobrovolně a svobodně obětovali svůj život pro druhé, a vytrvali v tomto odhodlání až do smrti“.

Pro Čechy je tento okamžik významný tím, že P. Emil Joseph Kapaun, ač byl knězem-mučedníkem americké armády, se narodil 20. dubna 1916 českým emigrantům v Kansasu. Ve věku 24 let byl vysvěcen na kněze a od roku 1944 působil ve Sboru kaplanů armády USA. Nejprve v Barmě a po skončení druhé světové války v Koreji, kde byl zajat. Tam oddaně a velice obětavě sloužil svým spoluvězňům v zajateckém táboře Pjoktong až do své smrti 23. května 1951.

Italové včetně italské premiérky Giorgie Meloniové zase s nadšením přivítali otevření cesty pro beatifikaci karabiniéra (policisty, pozn. red.) Salva D’Acquista, který v roce 1943 obětoval svůj život, aby zachránil životy 22 nevinných civilistů, ohrožených německými příslušníky SS.

„Nebudeš mít jiných bohů mimo Mne“ – říká 1. Boží přikázání. Evidentně na ně zapomněl biskup Shane Mackinlay – ordinář australské diecéze Sandhurst. Tento hierarcha dovolil umístit ve své katedrále pohanskou sochu, čímž se dopustil v Božím domu formální svatokrádeže.

Tři měsíce bude socha vystavena v katolické katedrále v Bendigo v Austrálii. Souvisí to s vystavením pohanských figur organizovaných tímto městem. Událost zahrnuje celkem 5 výstav, které mají symbolizovat karty tarotu „Pět hůlek“ (pozn. překl.: Jde o 5 věšteckých čarodějnických hůlek). Kromě katedrály je místem výstavy též katolická nemocnice sv. Jana z Boha.

Katedrála má být jednou z pěti těchto „hůlek“ a samotná socha vypadá jako karta tarotu. Nutno ale mít na zřeteli, že všechny okultní praktiky jsou v rozporu s Božím zákonem, protože vzdávají předmětům nebo zaklínacím formulím úctu náležející pouze Bohu.

Katechismus Katolické církve (par. 2116) říká jasně: „Je třeba odmítat všechny způsoby věštění: vzývání satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že ´odhalují´budoucnost. Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu předtuch a věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se věštců (médií), v tom všem se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit si skryté mocnosti. Je to v příkrém rozporu se ctí a úctou spojenou s láskyplnou bázní, jakou dlužíme pouze Bohu.“

V této středoamerické zemi komunistická vláda zakázala slavit velikonoční svátky mimo vnitřní prostory kostelů. Aby to náhodou některý kněz neporušil, stáli kolem chrámů, zejména kolem katedrály v hlavním městě Managui, policisté.

Procesí o velikonoční vigilii a tradiční ohňostroj se letos nesměly konat. Stalo se tak přímo na návrh prezidenta Daniela Ortegy. Stejně tak byly zakázány venku na ulicích mimo prostory kostelů obrazy Zmrtvýchvstalého a jiné náboženské výjevy.

Od r. 2023 platí totiž v zemi zákaz veškerých veřejných náboženských procesí, ať už se jedná o Květnou neděli, o křížovou cestu na Velký pátek nebo o průvod na velikonoční vigilii. Kněžím, kteří by tento zákaz porušili, hrozí vězení.

Zahraniční komentátoři se shodují v tom, že nemožnost pořádat veřejné církevní slavnosti ve Svatém týdnu představuje těžký úder náboženskému životu země. Vláda zakázala taktéž veřejné modlitby u příležitosti citlivých témat, jakými jsou migranti, političtí vězni, spravedlnost a lidská práva.

Od potlačení sociálních protestů r. 2018 reaguje sandinistický režim prezidenta Daniela Ortegy represemi proti opozici, obráncům lidských práv a Církvi. Papež František za této situace vícekrát vyzval k modlitbám za Církev v Nikaragui.

Zdroj: Článek „Nicaragua: Öffentliche Osterfeiern verboten“ in www.kath.net 18. 4. 2025

Duch, který vládne v současném Vatikánu, již dávno není katolický. Ukazuje na to mimo jiné i následující epizoda. Papež František asi nebyl těsně před smrtí ani zaopatřen svatými svátostmi. Portál www.kath.net publikoval oficiální vatikánskou zprávu o posledních okamžicích jeho života. Průběh byl dle ní následující: Na velikonoční pondělí v 5:30 se papeži udělalo nevolno. Jeho ošetřovatel ihned kontaktoval lékařský personál a příslušná místa ve Vatikánu. Zhruba v 6:30 upadl papež do kómatu a v 7:35 zemřel. Zpráva vůbec nesděluje, jestli těsně před smrtí mu byla udělena svátost posledního pomazání, dle NOM nazývaná svátost nemocných. V případech úmrtí předchozích papežů to bylo vždy publikováno jako samozřejmost.

František tuto svátost sice přijal v době, kdy předtím pobýval na klinice Gemelli, jenže to už bylo déle než před týdnem. Za tu dobu se ještě mohl dopustit řady hříchů. Proto tváří v tvář realitě okamžité smrti by bylo logické a adekvátní požadavku blíženské lásky, kdyby zavolali kněze, aby mu v kómatu alespoň udělil podmínečné rozhřešení (sub conditione). Papežové Pius XII., Jan XXIII. a Jan Pavel II. v časovém úseku cca 2 dnů před smrtí přijali tuto svátost dokonce dvakrát. Pokud se odpovědní činitelé ve Vatikánu tím vůbec neráčili obtěžovat, pak je to doopravdy skandál! Co potom můžeme od takového Vatikánu čekat?

V roce 711 začali arabští muslimové ze severní Afriky, zvaní Maurové, s invazí do jihozápadní Evropy a zakrátko ovládli na dlouhá staletí téměř celý Pyrenejský poloostrov, tedy území dnešního Španělska a Portugalska. Křesťané se však s tímto stavem nesmířili a tak se v průběhu několika dalších staletí realizovala reconquista, tedy znovudobývání těchto území křesťany. Úspěšnému průběhu reconquisty výrazně napomohly křížové výpravy, které významně oslabily vliv islámu v Evropě. Pozitivní přínos křížových výprav pro rozvoj křesťanství je nezpochybnitelný. Vedle všech svých nedostatků křížové výpravy významně přispěly k tomu, že západ Evropy byl uchráněn od hrozby stát se obětí islámského barbarství tak, jak tomu bylo v případě Malé Azie, severní Afriky a později Balkánu.

Reconquista na Pyrenejském poloostrově byla završená v roce 1492, kdy křesťanští bojovníci obsadili poslední maurskou enklávu v okolí Granady. Od té doby byl Pyrenejský poloostrov znovu křesťanský.

Staletí maurské přítomnosti však zde zanechala početné stopy. Arabové zazářili v dějinách lidstva v 8. – 13. století, kdy dosáhli pozoruhodných úspěchů v rozvoji matematiky, astronomie, medicíny a jiných vědních disciplín. Arabové vynikli i v architektuře a vybudovali nádherná města, ve kterých vznikaly univerzity, knihovny, hvězdárny či botanické zahrady. Vytvořili pozoruhodný arabský sloh, vyznačující se symbiózou arabských a byzantských prvků. Dodnes obdivovány jsou arabesky, bohaté ornamenty, které patřily k ušlechtilým prvkům tohoto slohu. Rozvíjela se kultura a vzdělanost, díky čemuž Arabové významně přispěli k rozvoji lidské civilizace. Toto období je považováno za zlatý věk arabsko-islámské civilizace. Po jeho skončení se však sláva Arabů ve světě rozplynula a od té doby se Arabové už nikdy nezaskvěli tak, jako v dobách zlatého věku arabské vědy a kultury. Po celá následující staletí Arabové zaostávali za vyspělým světem a i dnes jsou jen matným stínem zašlé slávy. Z dob největšího rozkvětu arabské architektury však zůstaly po Arabech architektonické skvosty. Jedním z nich je Mezquita-Catedral de Córdoba, původně středověká mešita ve španělské Córdobě, do které byla v 16. století vestavěná katedrála zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie.

Teoreticky se má jednat o ochranu před krutými pronásledováními. Jenže jak to vypadá v praxi? Boj s „řečí nenávisti“ se rozpoutal v Bidenově Americe, v Evropě ovládané levicovými liberály a všude tam, kam dosáhlo šílenství tzv. politické korektnosti. Také v Polsku již jsou nezřídka stíhané tzv. „nekorektní“ názory – ačkoliv stále ještě máme čas postavit hráz sebevražedné cenzuře.

V lednu r. 2020 byl francouzský spisovatel Renaud Camus odsouzen na dva měsíce vězení s podmínečným odkladem a k pokutě 3 600 euro za to, že ve své knize „Velká výměna“ vylíčil masovou migraci jako invazi, kolonizaci a záměrné podrobení obyvatelstva.

V červenci r. 2020 Evropský tribunál práv člověka ve Štrasburku zamítl stížnost Islanďana odsouzeného k pokutě 100 tisíc islandských korun (pozn. překl.: cca 20 tisíc Kč) za kritiku zavádění výuky LGBT do škol. R. 2015 obvinil na fóru místního rozhlasu úřady Hafnarfjörður z „indoktrinace dětí“ a nazval homosexualitu sexuální úchylkou.

V srpnu r. 2020 obvodní soud v německém Kasselu odsoudil biologa Ulricha Kutscheru k pokutě 6 tisíc euro za kritiku legalizace jednopohlavních svazků a s ní spojeného práva na adopci dětí. Vědec to nazval sponzorováním pedofilie. Soud třetí instance ho však zprostil viny.

V prosinci r. 2021 30letý Adolfo Martinez byl soudem amerického státu Iowa odsouzen na 16 let vězení za krádež a spálení vlajky LGBT. „Měl spálit vlajku USA, to by mu postavili pomník,“ napsal ironicky autor jednoho z komentářů na sociálních sítích.

Doris Tehová (42 let): „Nevím proč, ale pokaždé, když jsem se modlila tuto novénu, nemohla jsem zadržet slzy – a potom jsem zakoušela pokoj“.

Jeden buddhistický přítel z dětských let poradil Indonézance Doris Tehové, aby se modlila novénu spočívající v modlitbě Zdrávas Maria třikrát denně. On sám se jí svěřil, že právě díky ní zakouší zvláštní milosti. Pohyboval se na invalidním vozíku, poté ho už ale nepotřeboval, bere také stále méně léků. O případu informuje velký azijský katolický zpravodajský portál „UCA News“ ve svém pozoruhodném seriálu „Kristus volá – Aziaté odpovídají“.

Doris Tehová (42 let) se cítila být ve své práci ve firmě spravující nemovitosti již delší dobu stresovaná. Nebyla si jistá, jestli ji vyhodí nebo jestli zůstane ve své vedoucí pozici. Potom ji navštívil v lednu r. 2023 uvedený přítel. Jeho návrh ji překvapil, protože „byli jsme od našeho dětství buddhisty, ale přijala jsem jeho radu“.

„Nevím proč, ale pokaždé, když jsem se tuto novénu modlila, nemohla jsem zadržet slzy – a potom jsem zakoušela pokoj,“ sdělila „UCA News“ 6. dubna. Po devíti dnech modlitby byla Tehová zvědavá na Pannu Marii. Chtěla ji vidět jaksi „zblízka“. Hledala na internetu, narazila na jedno mariánské poutní místo v provincii Banten asi dvě hodiny jízdy vlakem západně od Djakarty.